Karel Voříšek – moderátor hlavního zpravodajství TV NOVA

06.04.2012 03:28 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra.“ Karel Voříšek

 

 

 

 

Karel Voříšek zahájil svou moderátorskou kariéru v někdejší Československé televizi v roce 1985. Do širokého povědomí televizních diváků se však zapsal až nástupem do TV NOVA, kde začal moderovat Televizní noviny. Několik let po sobě se umístil na prvním místě v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. V roce 2008 byl dokonce vyhlášen i absolutním vítězem této ankety. Na obrazovce působí důvěryhodně a diváci mu to, co jim sděluje, věří. Může za to jeho dlouholetá praxe v oboru a životní zkušenosti. V soukromí je Karel Voříšek příjemný a vtipný společník, což prokázal i během focení na Akademii věd ČR. Slovo nuda ze svého slovníku vyškrtl.

 

Je mi známo, že jste studoval historii. Měl výběr tohoto zaměření nějaký hlubší význam?

Co v životě patnáctiletého puberťáka má hlubší význam? Stejně jako podobně postižení jsem byl přesvědčený, že vím všechno nejlíp, u lidí po třicítce mi připadalo divný, že v tomhle vysokém věku ještě vůbec žijou, a jestli jsem v něčem hledal hlubší význam, tak možná v nihilismu a černé barvě. Ale vážně, možná pomohlo to, že nebyl internet a jiné moderní pomůcky, takže jsem poctivě četl knížky a to mě přivedlo k zájmu o historii, dějiny, filozofii a život jako takový. Protože co je historie jiného než pokračování minulých životů v tom dnešním.

 

Kdy se ve vás zrodila myšlenka stát se televizním hlasatelem?

Spíš to byl nápad. Nápad zkusit to, poznat televizi zblízka a zevnitř. Věřím tomu, že náhoda přeje připraveným. A já jsem připravený na všechno a pořád. Když v Československé televizi vyhlásili konkurz na programového hlasatele, zkusil jsem to a vyšlo to. Davy zájemců zaplnily tehdy celé přízemí Kavčích hor, ale nakonec nás pár přežilo až do vítězného konce. Michal Urválek, Vít Kurfirst, Stáňa Lekešová a já.

 

V televizi NOVA působíte již řadu let. Kolik přesně a co vás do této televize přilákalo?
To samé. Zkusit to. Podívat se do úspěšné televize zevnitř. Konkurz byl vypsán v únoru 1997 a to jsem už pár let získával zkušenosti v soukromé sféře. Ale televize mě zlákala znovu. Konkurz jsem vyhrál a v říjnu 1998 jsem znovu poprvé seděl před televizní kamerou. Tehdy jsem se střídal při moderování odpoledních zpráv s Denisou Kapitančikovou a Danou Makrlíkovou.

 

Jak se díváte na to, jakými proměnami prochází například formát studia či způsob vysílání?
Dívám se na to zevnitř, takže je těžké soudit. Na to je nejlepší divák. A protože je vytrvalý, nepřepíná a už osmnáct let drží Televizní noviny TV NOVA na absolutní špičce, tak to je, myslím, odpověď.

 

Jak vám současná podoba jako moderátorovi vyhovuje z technického hlediska?
Čistě technicky vzato z hlediska mých dožitých 48 let mi moje současná podoba docela vyhovuje. Jednak je to moje podoba, kterou mi do vínku dala příroda a rodiče a pak se s tím už zase až tak moc nedá dělat. Pravda vlasů ubylo, ale kouty jsem měl už v osmnácti, a jak říkal Miloš Frýba, který mě v televizi zaučoval, kouty jsou dobrý, na to baby letěj.

 

Jak vypadá obvyklá příprava na přímý přenos?

Hlavně je to práce desítek lidí, bez kterých bychom nebyli vidět, slyšet a nebylo by co hrát. Snahou moderátorů by mělo být nezkazit té spoustě lidí jejich práci. Restaurace může mít sebelepší prostředí, mít ty nejlepší kuchaře, ale co by to bylo platné, kdyby vám tam jídlo servíroval nesympatický, ušmudlaný a neochotný číšník.

 

Tak to určitě není váš případ. Diváci si mohou všimnout, že jste coby moderátorská dvojice perfektně sladěni. Zasahujete do výběru oblečení také vy sám?
Je to jako v manželství. Žena vybere, muž se doladí. Ale nestěžuju si. Vždyť říkám, je to jako u vás doma.

 

Jaká úskalí sebou přináší moderování ve dvojici?
Při slově úskalí si vybavuju loď, obrovský pěnivý příboj v rozbouřeném moři a katastrofu. Ale zpátky do reality. Souhra, slyšení na sebe musí být znát. Jinak to vnímavý divák pozná a omlátí vám to o hlavu, tedy obrazně v dopisech, nebo mailech. A to je hned, proč jste se na naší Markétku tak zle podíval a další věty. Někdy to zachází do extrémů. Pamatuju si, že když se mé bývalé kolegyni Janě Adámkové narodil syn, přišlo mi pár blahopřání k přírůstku do rodiny. Ale abych se vrátil k otázce, úskalí jsou od toho, aby se obeplula, ne aby vás vzala ke dnu.

 

Jak se tváříte na případné střídání partnerky/moderátorky?
Podívejte se na mě. Vidíte? Tvářím se zle, jako odpověď na střídání. Jsem spokojený, jak to je teď. Neměnil bych. A basta.

 

Z čeho máte během přímého vysílání nejčastěji obavy, pokud vůbec?
Podívejte se, všechno v životě vždycky nějak dopadne. Největší nepřítel nás samých je strach. Obava co by kdyby. Může se stát cokoliv, ale napínavé na živém vysílání je, že nikdy nevíte, co. Ale od toho tam moderátor je, aby zareagoval a jelo se dál.

 

Ze své pozice jste si jistě vědom, že televizní kamera je nemilosrdná a detailně snímá každou vaši pohnutku, veškerou mimiku. Jste zastáncem tzv. „pokerové tváře“, nebo spíše dáváte svým emocím průchod?
Moc rád bych udržel pokerovou tvář. Ale moje mimika se občas rozhodne jinak. Ale vždy v mezích zprávařské normy.

 

Z osobní zkušenosti bych řekla, že jste velmi kontaktní člověk, doslova bavič, vždy v dobrém rozmaru, ale držíte se stále seriózního moderování. Neuvažujete o něčem méně formálním?
Mám být upřímný? Držím se toho, co mě živí. A navíc je to práce, kterou jsem vždycky dělat chtěl. Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra. Ale rozesmála jste mě. Spojení bavič v dobrém rozmaru nemá chybu. Představuju si kabaretiéra se slamákem někde v Paříži, kolem kankánové tanečnice a velké finále. Ale vážně, moderování televizních novin je kontaktní práce. Nikdo se přece nechce dívat na dva podmračené bubáky bez výrazu, kteří sice nevědí co, ale čtou to jako o život.

 

Využil jste někdy toho, že pracujete na nejsledovanější televizní stanici? Usnadňuje to v některém směru život?
Jak kdy. Samozřejmě to, že je můj obličej poněkud známější než jiný, je sem tam výhoda. Že by mi proto Vendulka u nás v pekárně v ulici dávala kvůli tomu křupavější rohlíky? Ale nedělám si iluze. Jsou lidi, kteří vám právě kvůli tomu s klidem plivnou do polévky. To je ale jejich problém. Každá zloba, kterou vyšlou, je praští jako bumerang do palice někdy jindy.

 

 Jak se změnila profese moderátora za posledních přibližně dvacet let, kdy na této pozici působíte? Co je dnes nemyslitelné a naopak, stýská se vám po něčem?
Ve zpravodajské branži působím zatím čtrnáct let, ale pravda, s moderováním se potkávám už od roku 1985. Nestýská se mi po ničem. Jednak proto, že zapomínám, ale hlavně proto, že stýskat si po něčem mi přijde jako neschopnost, osobní selhání a odpuzování toho lepšího, co přijde. Žiju tím co je, a neohlížím se zpět. Napadá mě ale jedna věc, která se podstatně změnila. Je to rychlost s jakou se zpráva, informace dostane k divákovi. Internet je všeobjímající a všudypřítomný. Doby čekání na večerní zprávy, kde vás překvapovala jedna zpráva za druhou, jsou pryč. Televize s tím musí počítat. Odkojenci internetu a rychlých filmových střihů nejsou zvědaví na úmorné zpracování přemudrovaných událostí bez nápadu vtěsnaných do nekonečných minutových reportáží.

 

V současnosti moderátoři moderují zpravodajství, různé debaty či pořady. Dříve je moderátoři i uváděli. Nemyslíte, že to televizi chybí, že následující pořad, film či zprávy neohlásí hlasatelka či hlasatel?
Začínal jsem tak. Při studiu na vysoké škole jako programový hlasatel v Československé televizi. Navyklo mě to na adrenalin živého vysílání. Při vší úctě k této profesi ale myslím, že nechybí. Říkat, co bude a o čem to bude. Potřebujete to jako divák? A navíc každá koruna vysílacího času je drahá. Ve světě to někde řeší tak, že do závěrečných titulků končícího pořadu čte sympatický hlas, co bude dál.

 

Scházíte se se svými kolegy, z „protisměny“? Případně sledujete jejich moderování a hodnotíte si je vzájemně?
Vídáme se hlavně na různých společenských akcích. Jinak právě ta směnnost a dostatek jiných povinností brání se potkat častěji. A samozřejmě, že se na sebe vzájemně díváme přes televizní sklo.

 

Odmítl jste někdy nějakou zprávu sdělit? Pokud ano, tak co vás k tomu vedlo?
Zatím jsem takovou situaci zaplaťpánbůh nemusel řešit. Lživou, vymyšlenou zprávu bych neřekl. Jenže, co se dnes může zdát jako pravda, zítřek může smést jako jednu velkou lež.

 

Co považujete za fatální prohřešek moderátora?
Fatální je to, kdyby mluvil o něčem, čemu ani zbla nerozumí. A to neplatí jen o moderátorech. Nejhorší je blb, který si hraje na inteligenta.

 

Stalo se vám někdy, že jste se v přímém přenosu neudržel a doslova vás něco „odbouralo“ natolik, že jste nemohl pokračovat? Případně vaší kolegyni?

Stává se. Ale na to mám jednoduchou pomůcku, mluvím a přitom se nenápadně štípu do ruky mezi palec a ukazováček.

 

Měl jste někdy pocit, že vám je popularita spíše na škodu, že byste nejraději žil docela anonymním životem?
Pozdě bycha honit, že … Po čtrnácti letech intenzivního vystavování svého obličeje na obrazovce nejsledovanější relace v zemi myslím zbytečná otázka. Co by kdyby. Je to prostě tak a změnila by to asi jedině radikální plastická operace. Nebo aby to bylo levnější, říkat, že to opravdu nejsem já, ale můj bratr, strašný pako, se kterým nemám nic společnýho.

 

Jaké jste měl vlastně dětství? Podporovali vás rodiče v tom, co jste chtěl dělat?
Nestěžuju si. Naopak. Nemělo chybu. To špatné, pokud bylo, jsem zapomněl a to dobré ve mně zůstalo. Doufám. Rodiče mě zdravě usměrňovali a neměli to se mnou, pravda, vždy jednoduché. Děkuju osudu, že jako rodina držíme stále pohromadě a jsme pořád všichni kolem jednoho stolu.

 

Máte synovce a neteř, jaký jste strýček?
To je velká radost. Malému Štefánkovi je pět a malé Janině se pomalu blíží krásný jeden rok našeho společného rodinného života. Ale na toho strýčka bacha. Nesnáším to oslovení. Strýček je úplně každý, koho třeba ani dítě nezná. Každý, kdo se skloní ke kočárku, je strýček nebo tetička. Na to nehrajeme. Máme přece jména.

 

Kde si nejraději čistíte hlavu a srovnáváte myšlenky?
Ve světě. Cestování je nejlepší relaxace. Barák, auta, šperky, o to všechno vás mohou připravit. Ale to, co jste prožili a viděli, to vám nesebere ani exekutor. Na to je možná i Alzheimer krátký.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS - Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře