Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná

26.03.2019 15:10 | redakce

Podívá se na člověka a vidí příběh. Na povídkovém blogu Olívie Úžasná už třetím rokem každý čtvrtek publikuje povídku. Nejlepší z nich vydala v knihách Už nikdy mě nelíbej! a Co když je to láska? Profesní dráha blogerky a autorky byla ještě před pár lety zcela jiná – Klára pracovala v korporátní sféře na pozici manažerky online marketingu a řídila tým lidí. Jak se z korporátního člověka stane blogerka a spisovatelka na volné noze? Co ji inspiruje a jak se povídky rodí? Je o tento žánr zájem a může psát opravdu každý? A čekají nás v budoucnu čtecí roboti?

 

Jak se manažerka s dlouholetou praxí v online marketingu ocitne v pozici autorky povídkového blogu? Co otočilo kariérním kormidlem? Jednoho rána ses probudila a řekla si: teď budu blogerka a spisovatelka?

Tak jednoduché to nebylo. Všechno začalo na kurzu tvůrčího psaní Dany Emingerové. Původně jsem to šla jen „zkusit“. A šla jsem to zkusit tehdy, kdy mi má současná práce přestala dávat smysl. Chtěla jsem větší hloubku, smysl, měla jsem dojem, že je už všechno za mnou, bylo to velmi těžké období. Kurz tvůrčího psaní se mi líbil, spousta věcí zapadla do sebe. Pak jsem pro Danu udělala blog pro absolventy a jako jedna z mnoha tam publikovala své první příspěvky. Uvědomila jsem si, jak moc mě psaní baví a že je škoda, že jsem toho nechala. Svůj samostatný blog jsem ale spustila až o dva roky později.

Takže psaní je tvá záliba od dětství?

V podstatě ano, byla jsem šprt s výbornými slohy. Jenže když nepíšete, múza i talent umírají. A já po vysoké psát přestala. Pohltil mě korporát a honba za tím, čemu říkáme úspěšná kariéra.

Je psaní „darem od Boha“? Může psát vážně každý?

Na kurzech tvůrčího psaní potvrzujeme, že psaní je řemeslo a lze se je naučit. A umíme ho naučit. Ale je třeba pilně cvičit. I mně se některá témata píšou skoro sama, jiná hůře. Pokud mi chybí odstup, je to mnohem těžší. Psát ale vážně muže každý, někdo lépe, někdo hůře. Úspěch mají zpravidla ti, kteří vydrží.

Ať už se bavíme o jakékoli profesi – klíčovou roli tu hraje určitá vášeň, touha, silný motivátor. Co je tvým hnacím motorem?

Jednoznačně čtenáři, respektive čtenářky. Především ty, které se mnou komunikují a dávají mi najevo svou podporu v komentářích, e-mailech nebo třeba tím, že si koupí knížku a napíšou mi, jak se jim líbila.

Jak vypadá tvůj pracovní den? Čeká autor, až ho políbí múza, nebo je to těžká dřina?

Sama jsem si dala „normu“ alespoň jednu povídku týdně. Do toho mám rozepsané dva romány. To nejde čekat na múzu. Je třeba si sednout a prostě psát, psát a psát. Mám velkou výhodu, že jsem se na střední škole naučila psát všemi deseti. I když jsem psací stroj nenáviděla, dneska za to děkuji. A píšu hlavně v týdnu, víkendy si nechávám volné pro rodinu a přátele.

Máš nějaký rituál, který tě spolehlivě uvede do tvořivého „psacího“ procesu?

Občas používám vonné oleje pro lepší koncentraci. Hudba mne ruší, potřebuji zkrátka klid. A zatím mám i docela problémy s prokrastinací. Když jste doma, tak se na nepořádek kolem musíte povznést, a to mi zatím moc nejde. Jenomže pak uklízím, peru, vařím, vozím dítě na kroužky a nepíšu. Což je špatně. Ve středu už prostě musím, protože ve čtvrtek publikuji. Budu muset vymyslet ještě nějaké „musím“ na ten román, jinak ho nedopíšu.

A kde se berou nápady na povídky nebo romány?

Ze života. Vidím příběhy všude kolem sebe. Podívám se na člověka a vidím příběh, kouknu na jablko na stole, vidím příběh, slyším lidi se hádat v tramvaji a je to tam… Pořád se něco děje. Dost často se mi stane, že mě místo povídky napadne pohádka, fantasy, horor nebo detektivka. A také se mi zdají sny, to je velký zdroj inspirace. A pak práce s energiemi a vzpomínkové terapie mých klientek. V takových případech je ale třeba našlapovat opatrně. Vždy měním jména i reálie. V povídkách se snažím o nový pohled na věc. Nikdy nesmím radit, jak se mají zachovat právě ony.

Co říkají čtenáři na tvé povídky?

Každý si v povídce najde něco jiného podle svých zkušeností. Je to hodně osobní až intimní. O to větší radost mám, když mi někdo napíše, že mu povídka něco dala. Hateři se mi (zatím) vyhýbají. Navíc se na kurzech učíme i přijímat kritiku. Když si vyslechnete názor na své dílko od dvanácti rozdílných lidí, zjistíte, že co se líbí jednomu, nelíbí se jinému. A je jen na vás, jakou cestu pro své hrdiny zvolíte vy.

Říká se, že lidé málo čtou a že v budoucnu nebudou číst vůbec, že obsah, spíše ve velmi plytké formě, budou konzumovat spíše virtuálně. Co si o tom myslíš? Jak to bude vypadat za deset, dvacet let?

Už nějakou dobu prudce rostou prodeje elektronických kniha a audio knih. Já se těším, až budou hezky a procítěně číst knihy do ucha i čtecí roboti, čímž se počet načtených knih strmě rozroste. Češi jsou jedním z nejvíce čtoucích národů, což je nádhera. Ročně u nás vycházejí tisíce knih, což je téměř neomezený výběr pro čtenáře, a naopak obrovská konkurence pro autory.

V pestré nabídce knih se ale obtížně orientuje, jak to děláš ty? A čteš vůbec, nebo už jen píšeš?

Když přijdete na kurz, první, co vám doporučíme, je číst, číst a zase číst. Takže čtu i já. Sice tak jednu knížku týdně, což je oproti jiným knihomolům dost málo, ale čtu. Dost mi pomáhají právě audioknihy – ty se dají poslouchat při uklízení, řízení, vaření a jiných manuálních činnostech. Čtu podobný žánr, jako píšu, občas nějaký thriller. Jednou za čas se snažím vracet ke knížkám ze seznamu povinné četby, kterou jsem na škole dost flákala.

Jak se cítíš na volné noze? Jsi sama pro sebe úspěšnou ženou? Čím vlastně měříš úspěch? A je to vůbec v konečném důsledku důležité?

Co je to úspěch? Že tě mají lidé rádi? Nebo naopak, že se tě všichni bojí, protože máš velký vliv či moc? Že jsi populární a známá? Že ti vyšla knížka? Vyděláváš spoustu peněz? Já jsem nejšťastnější v prosluněném lese, kde není jediná lidská noha, šumí tam potok, zpívají ptáci a voní pryskyřice… Vlastně se sama sebe ptám, proč tam nejsem častěji. Takže úspěch neměřím. Není nutné stále něco měřit. V téhle fázi života jsem šťastná, dělám to, co mě baví.

Jak dlouho vzniká povídka? Máš pro to nějaký systém „hodnocení“? Kdy jsi se svojí povídkou opravdu spokojená?

Některé povídky napíšu za dvě až tři hodiny. Jiné za dva dny. Pak korektury, hledání obrázků a publikování, sociální sítě… Zpětnou vazbu mi dává manžel, maminka a pár blízkých přátel. Ostatní čtenáři hodnotí povídky jen výjimečně. Bohužel se dost často neshodnou – minimálně maminka s většinou. Nejraději mám povídky, kdy sama sebe překvapím koncem.

Inspiruje tě někdo v psaní? Máš nějaký vzor?

Tak pokud jde o prodeje, tak Terezu Kramerovou, která byla u mě na kurzu, a své prvotiny prodala kolem deseti tisíc kusů. Dokázala opustit komfortní zónu a sdílí s širokým publikem i velmi intimní prožitky. Takhle já se otevřít nedokážu. Pokud jde o psaní zápletek, vidím svůj vzor v Bábovkách od Třeštíkové či knížkách od Liane Moriarty, vtip u Evžena Bočka a překvapivý závěr knížky mě dostal u Kateřiny Tučkové v knížce Žítkovské bohyně. Celá knížka byla šokující a druhou polovinu knížky jsem si říkala, čím mě chce autorka na konci překvapit… A ano, ten závěr, tam jsem si řekla WOW.

Své dvě knihy sis vydala samonákladem? Proč? Je to lepší cesta než obcházet nakladatelství? Existuje vlastně nějaká „správná“ varianta jak vydávat knihy a dostávat je ke čtenářům?

Přiznávám, že jsem nakladatele ani neoslovovala. Před vydáním první knížky jsem dala povídky své známé z jednoho nakladatelství, ale byla jsem odmítnuta s tím, že pokud nejsem Viewegh nebo Pawlowská, tak mi povídky nikdo nevydá. Sice to považuji za nesmysl, protože povídky vycházejí a v dnešní uspěchané době jsou velkou šancí pro ty, kteří nemají čas číst, ale respektuji, že nemají zájem. Jinde už jsem to nezkoušela. Možná chyba. Takže „samonáklad“ byl logický krok. Také vám nikdo nekecá do toho, jak má knížka vypadat, kolik jí tisknout a jak. Ale zaplatíte si to a nesete veškeré riziko.

Tvé knihy jsou k prodeji na internetu, to se ti asi hodí tvé zkušenosti marketingového online manažera, ne? Vše si můžeš zařídit sama.

Teoreticky to vím velmi dobře. Prakticky mám dojem, že díky tomu lépe vím, co všechno bych mohla, ale nedělám to. Velmi silně si uvědomuji, že dělat reklamu sama sobě je pro mne těžké, a to nemám problém ji dělat pro druhé. V mém případě by bylo zkrátka lepší, kdyby ty knihy prodával někdo jiný. Což poněkud protiřečí předchozí odpovědi…

Po čem touží tvé tvořivé spisovatelské srdce?

Dopsat dva romány, které mám v hlavě. Aby se líbily čtenářům a něco jim daly. A když se hodně zasním, tak bych chtěla psát na nějakém krásném místě uprostřed lesů, u toho potoka nebo rybníka a poslouchala u toho ticho.

Kromě psaní knih se zajímáš i o spoustu dalších, pro mnohé lidi až šamanských věcí – tak třeba energie Reiki, tibetské mísy, energie kamenů… Nacházíš v nich také inspiraci pro své psaní?

Určitě. Mnohá témata na povídku jsou ze vzpomínkových terapií (regresí). Jeden z románů, který mám rozepsaný, je o ženě, která objevuje alternativní svět kolem. Myslím, že velká část bude autobiografická.

Máš čas sama na sebe? Jak relaxuješ? Co ti dodává sílu a energii, kde ráda trávíš čas? A co je z těch relaxačních aktivit nejpřínosnější pro psaní?

Jednou za čas chodím na vzpomínkové terapie, kde rozpouštíme bloky (a objevují se mi nové náměty pro psaní), dávám si Reiki energii, užívám si meditace, hraji na tibetské mísy. Mým relaxačním bodem je pondělní dopoledne, kdy si udělám masku na obličej a nasadím si sluchátka s meditací. Snažím se každý týden chodit na klasickou masáž, abych z toho sezení u počítače úplně neztuhla.

Kdybys měla poradit někomu, kdo se právě teď rozhodl jít podobnou cestou jako ty, co by to bylo?

Aby to udělal – člověk si má plnit sny. V životě litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho co jsme udělali. A pokud mohu něco poradit, dojděte si na jakýkoliv kurz tvůrčího psaní. Jen si vyberte takový, kde to nebude jen přednáška, ale dostanete upřímnou zpětnou vazbu. Ušetříte si tím spoustu tápání a slepých uliček. A ještě jedna důležitá věc – nemusíte kvůli tomu hned odcházet z práce. Spousta lidí zvládá psát ráno, po večerech nebo o víkendech. A jak jsem říkala, i mně to trvalo dva roky. Netlačte na sebe.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Jitka Hemolová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Jitka Hemolová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře