Ladislav Muška – spisovatel

Český spisovatel, pocházející ze severu, básník, předseda Obce spisovatelů v Ústí nad Labem, ale také operní pěvec, vášnivý milovník divokých vod i pstruhů Ladislav Muška je rovněž nejstarším autorem loňského celostátního básnického almanachu Ptáci z podzemí. Pětaosmdesát let by mu hádal málokdo a mnozí by mu mohli jeho entuziasmus a sílu k životu jen závidět.

Ladislav Muška

Jak bohaté na literaturu bylo vaše dětství a mládí? 

Doma se hodně četlo, hlavně maminka, jenže mě překrmila Jiráskem. Pak ji rmoutilo, když jsem si půjčoval Verna. Já byl nejmladší evidovaný čtenář semilské knihovny.

Kdy jste napsal svou první povídku nebo báseň?

Brzy po svém nástupu do ústecké opery jsem začal psát do Průboje o tom, co se v divadle chystá. Psal jsem i rozhlasová pásma a účinkoval v nich. A první povídku? To jsem šel v září roku 1953 na ryby pod střekovskou přehradu a vzpomínal na lipany na Jizeře, kdy se vaří hladina. A byla z toho povídka. Následovaly další, až z nich vznikla knížka.

Říká se, že se z člověka stane spisovatel, až když napíše „metr“ knih. Platí to dodnes, nebo je to již překonané přísloví? 

Myslím, že je to individuální. Každopádně s každou novou věcí začíná autor od začátku.

Můžete vzpomenout na svůj knižní debut? 

Byla to ta zmíněná sbírka Na silnějším konci prutu. Už rukopis dostal cenu v soutěži.

Ve svých románech se dotýkáte současnosti. Je to těžší než psát o dobách dávno minulých?

Historie, současnost? Nevím, co je těžší, člověk píše nejspíš o tom, co se ho dotýká. A mě se toho na naší současnosti dotýká moc, ale to je obecný jev.

Ladislav Muška 

Nedávno vyšel ve vašem krajském městě sborník Jen krůček od tajemství. Přineslo vám to radost i potěšení? 

Ten sborník je už pátý, redigoval jsem je, inicioval, sehnal na ně peníze. Byla s tím spousta práce, ale výsledek mě těší.

Jste již po mnoho let předsedou Obce spisovatelů v Ústí nad Labem. Severočeští literární tvůrci jsou na rozdíl od jiných spisovatelských poboček velice aktivní. Určitě máte štěstí na dobré básníky i romanopisce... 

Soustředili jsme dobrou partu lidí zapálených pro literaturu. Dovedou se potýkat s nepřízní doby, sehnat sponzory a vydávat dobré knížky. Máme se navzájem rádi, hlásí se k nám i autoři žijící mimo kraj.

Mohl byste se alespoň letmo zmínit také o své operní činnosti? 

V opeře jsem vydržel čtyřicet let. Ze sboru jsem se prozpíval až k velkým sólovým partiím, působil jsem i jako lektor dramaturgie, asistent režie a dirigent scénické hudby. Osm let jsem psal a inscenoval cyklus Pojďte si hrát do divadla – dodnes si rád zazpívám koncertně. Můj odchod byl jen přestupem na jinou kolej, do funkce redaktora Dialogu.

Ladislav Muška

Jaké jste ve svém životě prožil nejtěžší a jaké nejpříznivější období? 

Samozřejmě dvacet let trvající zákaz publikovat po roce 1969, kterému předcházelo, že má třetí knížka byla zakázána a semleta. Dochoval se jediný exemplář. Nejpříznivější? Když začaly vycházet mé knížky – dnes je jich 33, pokud bych si odmyslel, že listopadový start do lepších časů jsme prohospodařili.

Vím o vás, že jste také vášnivý rybář i milovník přírody. Kdy je nejvyšší čas vyrazit s udicí k vodě? 

To rybaření má souvislost s mou povahou. Nelibuji si v posedávání na břehu a čekání, jestli se panu kapru uráčí. Rád se prodírám zarostlými terény kolem pstruhových potoků a překonávám různé nástrahy přírody. Také jsem utíkal před stádem pěkně naštvaných černých býků, kteří si to chtěli se mnou vyřídit, že jsem vstoupil na jejich teritorium. Visel jsem na skále nad potokem, dokud je neomrzelo čekat.

Ladislav Muška

Je literatura i tím, co nám úspěšně pomáhá překonávat všechny nesnáze i trable, které nás v životě potkávají? 

Určitě je literatura jedním z faktorů, které na nás takhle působí. Spolu s hudbou, čímž nemíním ten módní hřmot, který se obejde bez melodie a se „zpěváky“, kteří vrhají do publika široké vokály, jako když blije lev. A ještě s výtvarným uměním toho druhu, před kterým neodchází divák s pěnou u úst. Já mám rád impresionisty a ty modernisty, kteří mají co říct a nepředvádějí jen technickou zručnost.

Pevně věřím, že na svém psacím stole zase již máte nový rozepsaný rukopis...

Ten rozepsaný rukopis na téma, co člověk ve vysokém věku táhne s sebou za tíhu, má zatím sedmdesát stránek. Kdybych nepsal, onemocněl bych. Také mám dohled, kocoura Pitrýska, který udržuje řád. Ráno v sedm mě nažene k psacímu stolu. Kdybych hned nezačal, bude mít řeči. Jak začnu, spokojeně usne v záhlaví rukopisu. Já musím bejt spisovatelem, i kdybych nechtěl...

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře