Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka

V jednadvaceti letech se vdala za holandského vědce a odstěhovala se s ním do Itálie. Hodně cestovala, zdokonalovala svou angličtinu a na svém blogu se čtenářům svěřovala jak se svými životními příběhy většinou humorného rázu, tak se zkušenostmi s bio kosmetikou, na kterou nedá dopustit. Za svůj blog Život podle Lucie získala v r. 2013 titul Bloggerka roku. Po rozvodu se vrátila zpět do Prahy, zajišťuje PR klientům s bio kosmetikou, letos vydala svou první knihu, která se jmenuje stejně, jako její blog – Život podle Lucie. Ve volných chvílích se věnuje fotomodelingu, pořádá semináře o kosmetice, důležitou součástí jejího života je sebevzdělávání.

foto: OliOla

Žijete velmi hektickým životem. Jak dlouhý bývá váš „pracovní den“?

Je to různé, začínám ráno kolem desáté, protože jsem noční sova. Usedám k počítači a vyřizuji maily. Poté většinou „vyrážím do terénu“. Jako PR mívám dvě, tři schůzky denně a pak často píšu, někdy až do půlnoci. Součástí mých pracovních dní bývají i různé společenské akce, kde se pro mne prolíná práce se zábavou.

Z čeho býváte nejvíc unavená?

Snažím se pracovat jen s milými klienty a propagovat jen takové značky, u kterých si mohu stát za svým. Ale ne vždy to člověk dobře odhadne. Jsou klienti, kteří jsou tak nároční a intenzivní, že nerespektují víkend, nebo třeba to, že je půlnoc. Postupně jsem si uvědomila, že nemohu pracovat do sebezničení. Nejde jet každý den v neustálém stresu 12 hodin denně. Občas je nějaká věc, která nestrpí odklad, uzávěrka, která musí být hotová, ale v poslední době to bývá spíš výjimečné a já musím vědět, že po každém stresu přijde klid a odpočinek. Docela se mi ulevilo, když jsem si pro sebe zformulovala poznání, že nemusím každému vyhovět za každou cenu.

Váš blog Život podle Lucie nachází stále víc a víc čtenářů, to vás musí těšit…

Těší mě to. Radost mi dělají lidé, kteří přicházejí na blog a vracejí se zpět k mým starým článkům, čtou je jeden po druhém. Blogů už jsou stovky, možná tisíce, a to s různými tématy. Bloguju pravidelně devátý rok, zpočátku téměř sama pro sebe. Začínala jsem humornými zážitky z mého života, kdy jsem žila s manželem Holanďanem v Itálii. On mluvil takovou legrační češtinou, hodně jsme cestovali. Lidi to zaujalo a postupně se naučili přicházet pravidelně. Dneska už se věnuji svým zážitkům méně, spíš se snažím seznamovat lidi s bio kosmetikou, která je mým velkým tématem. Aby ženy věděly nejen co koupit, ale také proč. Aby uměly zacházet se svými kožními problémy a našly třeba i rady pro své děti s atopickými ekzémy. Snažím se vysvětlovat, jak kůže funguje, přinášet informace.

foto: Lucie Baldé

Rozhodla jste se blogováním živit?

Na to tenkrát nebylo ani pomyšlení, blogy byly ještě v plenkách, na uživení to nebylo. To až dnes, kdy už je ale paradoxně blog téměř „mrtvým médiem“. Frčí Instagramy, natáčejí se videa, sdílejí fotografie. Nečtou se knížky, nečtou se blogy, čtenářům stačí přečíst si popisky pod fotkami. Také přidávám fotky, ale spíš pro ilustraci, slova jsou pro mě podstatná a důležitá. Stále doufám, že správně formulované myšlenky se prosadí, a to, že mi čtenářů stále přibývá, mě motivuje k dalšímu psaní.

Jsou vaše blogy ze soukromého života pravdivé? Jak hluboko jste ochotna podělit se se čtenáři o své nejniternější soukromí?

Nejotevřenější jsem byla ve své knize, která letos vyšla. Jsou tam témata, která bych na blogy nedávala, protože si zaslouží hlubší pohled, knižní podobu. Moje příběhy v knize i na blogu jsou pravdivé, ale psané tak, aby se konkrétní osoby nedaly vystopovat. Měním jména, někdy profese či bydliště, protože ať už píšu cokoliv, nesmí to nikomu ublížit. Nevadí mi rozebírat své vlastní názory a myšlenky, ale samozřejmě do úplného nitra čtenáře nepouštím, ani to není potřeba.

foto: Radka Bauerová

Sama sebe představujete v nadsázce jako absolventku hotelové školy, která neumí vařit. Co vám tedy škola dala?

Je to pravda, nevařím vůbec, často si jídlo objednávám. Dost se odbývám a jsem nenáročný strávník. Hotelová škola mě naučila spoustě gastronomických pravidel, která samozřejmě v běžném životě využívám, ale profesně mi nijak nepomohla, vydala jsem se úplně jiným směrem. Když jsem žila s manželem dva roky ve Florencii, dokončila jsem tam cambridgeské certifikáty z angličtiny a absolvovala mnoho různých soukromých hodin. Angličtina je součástí světa, využívám ji při různých příležitostech – například při psaní popisků k tiskovým zprávám, pro různé překlady, při styku se zahraničními zákazníky.

Vaše manželství s holandským učitelem a vědcem sice nevyšlo, ale přineslo vám mnoho zkušeností, které se vám podařilo ve vaší práci využít. Co přesně?

Nevím, jestli jsem využila úplně všechno, ale dalo mi to úžasný rozhled. Naučila jsem se poradit si s nečekanými problémy, přestala jsem se stydět mluvit anglicky, protože bylo nutné se domluvit. Manžel byl o dvacet let starší, díky tomu jsem se naučila rozumět si i s jeho vrstevníky, přizpůsobit se jakékoliv společnosti. Chodívali jsme na obědy s jeho přáteli, což byli třeba profesoři na Oxfordu či Harvardu, a to pro dvacetiletou holku z Dražejova nebylo jednoduché. Poznala jsem Holandsko, učila se vyznat v problematice Evropské unie. Určitě to pro mne nebyla ztráta času, nelituji toho, byla to pro mne velká životní zkušenost.

Kmotrou vaší knihy se stala módní kritička Františka Čížková. Jak jste se vy dvě poznaly?

Napsala knihu To jsem já, Františka, která mě naprosto ohromila tím, jak je napsaná. O něco později jsem ji jako PR manažerka oslovila ohledně jedné módní akce a našly jsme k sobě cestu. Staly jsme se přítelkyněmi, pojí nás i některé společné pracovní aktivity, ale hlavně jsme si „sedly“ lidsky. Vyhověla mi, když jsem ji požádala, aby mou knihu pokřtila. Je neuvěřitelně vzdělaná, má hluboké znalosti dějin módy i dějin umění, když ji poslouchám, uvědomuji si, jak málo toho vím já.

Poradila vám nějak s vaším oblékáním?

Naučila mě, že není nutné oblékat se uniformně, splývat s davem, naopak originalita se cení. Kdykoliv ji požádám, poradí mi. Mám nejraději decentní elegantní oblečení, nosím výhradně sukně. Líbí se mi styl první republiky – podpatky, klobouky, barety, dlouhé kabáty. Dávám si pozor, aby mé oblečení bylo z přírodních, prvotřídních materiálů, těší mě, když je vše propracované do nejmenších detailů.

Jaké oblečení ráda předvádíte na módních přehlídkách?

Občas pracuji jako modelka, ale spíš fotomodelka, protože na přehlídky nemám „ty správné míry“. Nevěnuji se tomu úplně naplno, protože nemám zas tolik času, i když mě to docela baví. Záleží na klientovi, co mi „dá na sebe“, klidně se fotím i v šatech, které nejsou tak úplně podle mého „gusta“ a sama bych si je nevybrala. O to zajímavější jsou pak výsledky, na které jsem vždycky moc zvědavá.

Propagujete líčení přírodními preparáty, což je dnes velmi žádaný směr. Jaké má výhody a co byste doporučila těm, kteří by s tím rádi začali?

Razím heslo, že nejprve je třeba léčit, a teprve potom líčit. Když je pleť v pořádku, o to méně potom potřebujeme make-upu, protože nemusíme tolik schovávat různé nedokonalosti. Doporučila bych nejprve se zajímat o bio kosmetiku, která o pleť pečuje, a teprve poté hledat bio dekorativní make-up. Radila bych najít někoho, komu důvěřujete, kdo to má vyzkoušené, vyzná se a umí poradit. Orientovat se na trhu je obtížné, protože marketingové lži velkých kosmetických gigantů jsou všude. I tam, kde by je člověk vůbec nečekal.

foto: Vojtěch Resler

Své blogy adresujete především mladým, kosmetika je ale záležitostí napříč generacemi. Máte nějaké rady či doporučení i pro starší klienty?

Píšu spíš tematické články, v nichž si mohou to své najít čtenáři napříč generacemi. Třeba „vystresovaná“ pleť, která může být v šedesáti, ale klidně i ve dvaceti, záleží na životním stylu, nebo o lupech, lupénce, o kosmetice na zimu. Takže to nejsou rady pro určitý věk, jsou určeny lidem, kteří takové rady potřebují a vyhledávají, starší lidé často využívají i osobní maily, když se dotazují na nějakou specifickou záležitost.

Přemýšlíte při psaní o tom, zda je to „atraktivní“ téma, zda čtenáře zaujmete?

Přemýšlím o tom, ale rozhodně se nijak nepodbízím bulvárními tématy. Píšu o tom, co zajímá i mě: móda, kosmetika, cestování. Snažím se zviditelňovat kvalitní, ověřené věci, za kterými si mohu stát. Mezi nejvíce navštěvované blogy patří ty o přírodní kosmetice, protože zájem o ni neuvěřitelně stoupá a lidé vyhledávají seriózní informace. Velmi vyhledávaný je seznam na liště mého blogu, kde jsou značky, za které se mohu zaručit.

V letošním roce vyšla vaše kniha, která má stejný název jako váš blog, tedy Život podle Lucie. Jak byste ji představila?

Je to autobiografie, která nepředává žádná životní moudra, vzhledem ke svému věku bych si to ani nedovolila. Otevřela jsem humorná témata z mého dětství, z mého manželství, z cest, ale i závažnější úvahy o psychickém týrání, ponižování, depresi, o složitých životních situacích. Pro ty, kteří podobné věci také řeší, může být nadějí v tom, že v tom nejsou sami, že takové zážitky může mít každý z nás a musíme se s nimi poprat, nikdo je za nás nevyřeší. Možná je mé zkušenosti podpoří v tom, najít sílu z nepovedeného vztahu odejít a začít znovu. Mé životní kotrmelce daly mé knize smysl a moc mi pomohlo, že jsem se mohla ze svých zážitků vypsat.

foto: Vojtěch Resler

Pořádáte i semináře a přednášky, jaký je o ně zájem?

V současné době pořádám semináře o přírodní kosmetice „Manuál zdravé pleti“ a zájem stále roste. Předávám zde své zkušenosti, představuji nové kvalitní výrobky osvědčených značek přírodní kosmetiky a otevírám i témata největších marketingových lží. Většinou přijíždím na pozvání, bývá to tak jednou měsíčně. Já sama se pravidelně v oboru vzdělávám na různých školeních s chemiky, lékaři, toxikology. Chci mít všechny informace přímo od odborníků.

Jste mladá, krásná, úspěšná – máte pocit, že jste na vrcholu, nebo míříte někam dál?

Se svým současným pracovním životem jsem velmi spokojená, i když samozřejmě doufám, že to nejlepší je teprve přede mnou. Přála bych si vybudovat si své jméno, značku, věnovat se tomu, co mne zajímá, zcela nezávisle, podle svého. Neplánuji žádnou konkrétní věc, myslím, že ji přinese život sám. Každý rok bych ráda zvládla jeden velký, stěžejní projekt, letos je to jednoznačně má kniha. Chci se vzdělávat i v dalších oborech, lákají mě různé rekvalifikace. Jsem pyšná, že se dokážu o sebe postarat, i když „nepluji“ s hlavním proudem a vymezuji se vůči stádnosti. Nemám ráda přílišnou komerci, neumím a nechci se podbízet a zaprodávat.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře