Martina Jandová – televizní redaktorka, PR manažerka, moderátorka

05.03.2013 16:50 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Redaktorka je většinou v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce." Martina Jandová

 

 

 

 

Stát před televizní kamerou, to už chce pořádnou přípravu, tzv. mediální trénink, díky kterému je reportér schopen okamžitě a – co je důležité – profesionálně reagovat. To jsou některá z klíčových slov pro Martinu Jandovou, která nezná rámec pracovní doby a je stále připravená pružně jednat a zařídit vše pro úspěšný výsledek zadané práce, které se věnuje. Pohybovat se ve světě médií je doslova jeden velký kolotoč, pakliže my čtenáři a diváci toužíme dostávat co možná nejdříve co možná nejvíce informací ze společenského dění způsobem, který je pro většinu z nás možný, tedy přes média, která jsou právem zvaná sedmou velmocí.

 

Jaké hlavní předpoklady by podle vás měla mít televizní redaktorka?  

Myslím, že by měla být empatická, příjemná a připravená. Když jsem před patnácti lety začínala na TV Nova, tak se ještě tak moc nepoužíval internet a jezdila jsem na Staroměstské náměstí do archívu, kde jsem si půjčovala několikakilové šanony. Pamatuji si, že nejtěžší byl šanon, vlastně tři, Karla Gotta, Julia Satinského a Milana Lasici. To jsem málem nemohla donést domů a studovala jsem je tři dny a noci. Vím, že byla vždy velká výhoda, že tito lidé zjistili, že o nich víte vše po pracovní a osobní stránce. Hned nastalo souznění a důvěra, která je při rozhovoru velmi důležitá. Dnes už je vše trochu jinak. Vládne internet a přístup k starším informacím má každý. Samozřejmě sleduji pravidelně dění ve společnosti a kulturní dění. Také je pravda, že za ty roky už mám někdy pocit, že jsem točila se všemi a o všem.

 

Jaké požadavky jsou na vás kladeny? 

Připravit si na poradu témata – to znamená sledovat aktuální dění ve společnosti a vše, co by mohlo naše diváky zajímat. Pokud je vám téma schváleno, tak připravit takzvaný boďák. Obvolat respondenty, jestli souhlasí s natáčením, pak domluvit prostředí a téma. Zásadně nedávám otázky „podpásovky“ – vždy každému řeknu předem, o čem budeme hovořit, i že se zeptám na intimnější a osobní věci, a jejich zpověď je tedy dobrovolná. Po natočení reportáže odevzdáme kazety do střižny a napíšeme scénář. Pak se reportáž schvaluje a jde do vysílání.

 

Jak je vaše časově práce ohraničená a jak dalece jste schopná si ve svém diáři plánovat?

Moje práce není nikdy časově ohraničená a plánovat se moc nedá. Hlavně pokud se točí aktuální témata. To je potřeba akčně natočit reportáž co nejdříve. Byly doby, kdy jsem točila osm reportáží týdně. To byl můj diář neustále plný. Teď už je nás na to v Top Staru víc, a dá se tedy alespoň pár dnů dopředu plánovat. I nutné volno. Samozřejmě se musíme hlavně přizpůsobit osobnosti, se kterou natáčíme.

 

Jste u svých kolegů vnímavější na to, jak upravení a ustrojení vystupují v televizi? A řekla byste, že něco zvlášť televizní moderátoři podceňují či opomíjí a měli by na tom zapracovat?

Zásadně nekritizuji své kolegy, co se zjevu a projevu týče, protože každého respektuji jako samostatnou osobnost, která má svůj osobitý styl. Jen se mi někdy zdá, že některé redaktorky kladou větší důraz na to, aby byly vidět na obrazovce, než na obsah reportáže.

 

V jakém směru vnímáte za čas vaší kariéry televizní moderátorky největší technologický posun?

To je spíš otázka pro střihače a kameramany. Pro mě je to neuvěřitelný zázrak pozorovat střihače, jak se dokáže vyznat ve všech těch páčkách a ještě vytvořit krásnou reportáž. I kamery jsou stále modernější a menší, což je úleva hlavně pro záda kameramana. Většinou s tím mají všichni problémy. Živé výstupy jsem si vyzkoušela hlavně na Nově a byl to vždy adrenalin. Bavilo mě to. Teď na Primě v Top Staru si můžeme stand-up několikrát zopakovat, což je uklidňující, ale paradoxně o to víc se opakuje. (smích)

 

Kolik lidí obyčejně potřebujete mít k ruce, jdete-li točit reportáž třeba na premiéru do divadla?

Je jedno, jestli točíte premiéru, nebo reportáž – vždy je to redaktorka, kameraman a střihač. Dříve jezdila i produkce a režie.

 

Dochází u vás i po letech praxe k tomu, že vám s nějakou zpovídanou osobností nejdou na jazyk otázky, cítíte zásek? Máte radu jak z toho ven?

Ani ne. Myslím, že mám ten dar se s lidmi rychle sblížit a získat si jejich důvěru. Někdy je to spíš obrovský respekt k člověku, kterého si velmi vážím, ale o to víc se soustředím. Mám to například pokaždé s Karlem Gottem, se kterým už jsem točila nespočet reportáží a vždy jsem z něho příjemně nervózní a mám velký respekt. A pokud nastane zásek, tak se většinou zasmějeme a točí se dál… To je můj recept.

 

Do jaké míry se připravujete na rozhovory? Píšete si poznámky, máte dobrého „pamatováka“, nebo dáváte přednost improvizaci?

Vždy se pečlivě připravuji – to mě uklidňuje, a tím pádem pak ráda improvizuji. 

 

Stává se vám v práci, že musíte dělat i reportáže, které jsou vám vyloženě „proti srsti“?

Ano, ale pokud možno je nedělám. Dramaturgyně už vědí, co nechci zásadně dělat, tak mě do toho nenutí. Snažím se nedělat bulvár, sledovačky a nerada točím reportáže o nemocích a pohřby.

 

Považujete za lepší, když je reportér v televizním záběru také vidět, nebo když je tam vidět pouze mikrofon? Dělá se obojí z nějakého důvodu?

Já nejsem typ, který musí být za každou cenu vidět. Většinou to nechám na kameramanovi, protože vím, že on má ideální záběr v oku. Redaktorka je většinou v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce. Pokud se točí jen hlava respondenta nebo on sám, jde většinou o osobní, intimní zpovědi nebo dokumenty.

 

Jak vypadá postprodukce reportáží? Kolik toho zhruba musíte natočit, aby televize ve finále odvysílala třeba tříminutovou reportáž?

Jejda – to je různé, někdy vytočíme i pět kazet, někdy jednu. Záleží, jaké je téma a kolik lidí k tématu hovoří. Málokdo si dovede představit, že i pětiminutová reportáž se točí celý den.

 

Jaké měřítko máte pro čas tři minuty reportáže vy – je to akorát, nebo moc dlouhé?

Tři minuty jsou pro mě málo – záleží na tématu. Nejraději jsem vždy točila dokumenty pro různé pořady, soutěže a životopisy.

 

Kolik času by měla zabrat reportáž, ve které divák udrží pozornost po celý čas, kdy neriskujete, že to bude pro něj moc dlouhé?

Zhruba čtyři minuty – myslím momentálně náš pořad Top Star na Primě.

 

Sklízíte na svoji práci televizní redaktorky často reakce? Nakolik vnímáte, že divák redaktory v televizi řeší?

Já to moc nevnímám. Je fajn, když jsou na vás lidi milí a řeknou něco hezkého o vaší práci. Pro mě je největší odměnou, když je velmi spokojená osoba, se kterou točím. Protože tím získávám jejich důvěru – někdy i přátelství. A spolupráce a zmíněné přátelství může trvat několik let, což se mi někdy naštěstí podařilo.

 

Jak řeší televize volbu nových redaktorů? Mohli jsme si všimnout, že často sáhne i po celkem kontroverzních tvářích... Myslíte, že v tom je právě ten záměr a očekává se větší úspěch, než kdyby se nasadil profesionál, ale nevýrazný?

Každé vedení televize si vybírá redaktory podle toho, jestli je komerční, veřejnoprávní a tak dále. Myslím, že teď spíš vybírají neokoukané nové tváře. Já osobně obdivuji redaktory, kteří jsou seriózní a vtipní, ale zároveň dokážou být i svým způsobem provokativní – tedy originální.

 

Do jaké míry by moderátor sám o sobě měl být výrazný a co si pod tímto pojmem sama představujete?

Neměl by nikdy být v projevu výraznější než osobnost, se kterou dělá rozhovor. Neměl by ji nikdy zastínit. Ale na druhou stranu musí mít charisma a musí to být osobnost, která také diváka zaujme.

 

Vaše profese se prolíná s profesí PR manažerky. Jak dlouho a v jakém směru a rozsahu se této práci věnujete?

Pět let a je to práce založená na dobrých vztazích a důvěře. Nic, co se dá naučit a získat za pár měsíců.

 

Jaký je podle vás osvědčený způsob, jak oslovit nejvíce lidí?

Dobré jméno, důvěra, přátelství, být neodbytný, ale ne vtíravý.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Top Star magazínem

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Komentáře