Mgr. Jana LeBlanc – novinářka a blogerka

Jana LeBlanc, vlastním jménem Jana Rýznerová, pochází z jihomoravských Dražovic a v současné době představuje jednu ze známých tváří sociálních sítí, na nichž působí jako blogerka. Její souběžnou profesí je žurnalistika. Po absolutoriu Gymnázia v Bučovicích vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství pro 2. stupeň ZŠ, se specializací občanská výchova – zeměpis. Jako učitelka však nikdy nepůsobila a místo do pedagogiky zaměřila veškeré své síly do psaní a cestování. Procestovala mnoho zemí a v současné době žije v turecké Ankaře. Předtím působila v americkém Washingtonu D. C., kam se přestěhovala spolu se svým manželem. Spolupracuje s celou řadou periodik, například s Deníkem N, týdeníkem Respekt nebo lifestylovým časopisem Moje psychologie. Je autorkou knihy Moje bejby Amerika a řady tzv. zápisníků.

foto: Jana Benešová

Jste jednou ze známých tváří sociálních sítí. To je oblast, ve které dnes působí kdekdo bez ohledu na profesi či věk. Vy patříte k úspěšným. Naplňuje vás dobře „našlápnutá“ kariéra blogerky?

Přiznám se, že spíše tápu, jak odpovědět… Co je to, našlápnutá? Co je kariéra? Kdo je úspěšná blogerka, a kdo pak ta méně úspěšná?! Mám radost, když lidé čtou, co napíšu, když se sami odhodlají napsat mi, že je to pobavilo, nebo jinak oslovilo. Ale samozřejmě moje ego se tetelí, když mi někdo položí otázku jako vy, ve které zaznívají vzletná slova. Speciálně ve chvíli, kdy zase čerpám kontokorent na kartě. (smích)

Vaší souběžnou profesí je žurnalistika. Obojí je o talentu na psaní. Cítíte se více jako novinářka, nebo jako již zmíněná blogerka?

Nejčastěji o sobě říkám, že jsem psavec. Takový termín obsáhne relativně všechno. To znamená můj blog, zápisníky, knihu, sem tam článek v časopise a další tvorbu… Když se totiž řekne novinářka, představím si někoho jako je například Petra Procházková nebo Markéta Kutilová. A s takovými ženami se se svými pár články, umístěnými většinou jen v lifestylových časopisech, opravdu srovnávat nemohu. Cítila bych se trapně. Blogerka mi zase připadá jako příliš vágní pojem, který neříká vůbec nic o tom, jak a co píšu. Vždyť blogerka je dnes každá druhá náctiletá holka, která za peníze testuje rtěnky... Nejvíc se teď cítím především jako máma a žena v domácnosti.

Z vašeho životopisu jsem se dozvěděla, že jste ve skutečnosti vystudovaná učitelka. Jaký byl váš vysněný obor ještě před studiem pedagogiky? Byl nějaký?

Co si vzpomínám, již někdy od dvanácti, třinácti let, kdy jsem začala mluvit o tom, čím jednoho dne budu, jsem chtěla mít profesi spojenou s médii. Zpočátku jsem chtěla být sportovní komentátorka, jenže u toho jsem již psala do regionálních novin. Docela záhy jsem pak poslala i svůj první text do dnes již neexistujícího lifestylového časopisu Juicy. Byl o dovolené v Egyptě. A vidíte, vůbec si nevzpomínám, co jsem tam psala. Ale šéfredaktorku to zaujalo. Ozvala se mi a vyzvala mě, jestli bych občas něčím nepřispěla i v budoucnu. Studovala jsem sice Pedagogickou fakultu, ale to jenom proto, že na brněnskou žurnalistiku se tenkrát dělaly přijímací zkoušky, které zahrnovaly i dost matematiky. A té jsem se zoufale toužila vyhnout. Proto jsem sbalila tužku i tašku a řekla si, že je jedno, co budu studovat, neboť někde uvnitř vím, že stejně budu psát. A tak to také je. Měla jsem v sobě takový ten postoj ve stylu: Já vám všem ukážu!

foto: Jana Benešová

Přesto, uvažovala jste někdy o dráze učitelky? Například výhledově?

Neuvažovala. A neláká mě to. Speciálně od té doby, co mám syna na tři dopoledne v týdnu ve školce a vidím, jaká je to pro učitelky řehole. Ty ženy musí mít pořád dost energie, musí být dostatečně kreativní, aby děti věci bavily, a být neustále v pozoru, aby se těm malým nic nestalo. Navíc si uvědomuji, že jsem spíše introvertní člověk. Baví mě být s lidmi, baví mě jejich životní příběhy, poslouchat je, vyměňovat si dojmy. Ale ještě raději jsem sama před obrazovkou počítače, nebo s knížkou v ruce. V tomto rozpoložení si moc nedovedu představit stát několik hodin denně před třídou plnou studentů.

Jaké byly vaše koníčky coby vysokoškolské studentky? Jak vzpomínáte na tyto roky?

Vzpomínám na ně s tím, že si z nich vlastně mnoho nepamatuji. Byla jsem poslední ročník čtyřletého magisterského studia, byla jsem v jedenadvaceti otitulovaná a celé to rychle uteklo. Již tenkrát jsem hodně psala, hlavně pro začínající weby, ale čas od času třeba i pro jihomoravskou přílohu MF Dnes. A hlavně jsem hodně četla. Milovala jsem Knihovnu Jiřího Mahena v Brně na Kobližné. Pořád jsem si odtamtud něco nosila.

Máte i nějakou vysloveně oblíbenou knihu?

No těch je! Neumím vybrat jednu. Na světě je hromada knížek, které mě ovlivnily. Na druhou stranu, existuje pár knížek, které mě v životě zasáhly víc než jiné. Neříkám, že jsou to ty nejlepší na světě. Spíše se ke mně dostaly ve správný čas a „zarezonovaly“ s mým tehdy aktuálním rozpoložením. Moc bych si přála napsat, že mě ovlivnili např. Hrabal, Kundera a jiní, ale fakt je ten, že na začátku to byly spíše Děti z Bullerbynu nebo romány Lenky Lanczové, protože ty mě kdysi naučily pořádně číst. Díky nim jsem u literatury zůstala. Samozřejmě že později jsem četla kdeco a Kundera i Hrabal jsou úžasní, ale láskou na celý život bude pro mne tvorba autorky Gretchen Rubin, která dost výrazně ovlivnila i to, o čem přemýšlím a jak jsem pak schopná téma uchopit. Jinak také třeba Kingova knížka O psaní. To je podle mě taková bible všech, kdo se kdy pokoušeli stvořit nějaký text.

A nějaký literární vzor?

Ne. Ale chtěla bych se umět „sebepropagovat“ jako Radka Třeštíková. Bez neustálých otazníků v hlavě, jestli už to nepřeháním, jestli nejsem moc vulgární, odměřená, jestli nezneužívám svého muže, děti, jestli to, co odkrývám ze soukromí, není už příliš.

Podporovali vás vaši rodiče ve všech rozhodnutích, nebo si přáli, abyste naplňovala spíše jejich představy o budoucím životě?

Přáli si, alespoň tatínek, abych hrála na klavír. Když se ale ukázalo, že to všechno sice dokážu splnit, odchodit, odehrát absolventské koncerty, ale lásku ke klavíru nenajdu, nechali mě jít, kam jsem potřebovala. To platí o profesi, o místě, kde žiji, o člověku, kterého jsem si vzala za muže, i o všech dalších věcech. Jsem jim vděčná.

Váš blog Co mi udělá radost.cz, má hodně návštěvníků. Kdy přesně přišel ten okamžik, že jste se ho rozhodla založit?

Blog se jmenuje www.comiudelaloradost.cz. Začala jsem psát, když jsem v roce 2013 odešla do Ameriky. Vždycky jsem chtěla dělat ještě něco nad rámec práce, ale v Čechách jsem nikdy neměla čas. Pořád bylo kam chodit, s kým se setkávat, dát si další dvojku vína a mluvit o ničem. V USA jsem najednou byla úplně sama. Prostor tedy dostaly i věci, které jsem odkládala. Navíc v Americe, kde každý dělal něco zajímavého, jsem najednou pocítila ještě větší tlak než kdysi doma v Čechách. To, že bych měla něco dokázat, být úspěšná, dostat pochvalu, aby mě můj muž i ostatní lidi měli rádi, abych se dobře zavedla. Blog jsem měla v hlavě dlouho. Chtěla jsem si zaznamenávat o čem přemýšlím, co prožívám, co mi dělá radost, i když jsem ji třeba zrovna necítila. Blogy tenkrát zažívaly cosi jako druhý boom, takže jsem to zkusila.

foto: Jana Benešová

Jaký je klasický návštěvník vašeho blogu? Co lidi zajímá, o čem s vámi diskutují? Předpokládám, že mezi fanoušky máte více žen než mužů.

Je to správný předpoklad. Čtenářky mého blogu jsou opravdu hlavně ženy. Žijí v Čechách, ale čím dál více odezvy mám i od Češek v cizině. Zajímá je vztah s cizincem, mateřství v cizích zemích; naposled vyvolalo velkou debatu téma, jestli dvouapůlleté dítě patří na tři dopoledne v týdnu do školky. V Čechách se to ženám, které jsou zvyklé na tří- nebo čtyřletou mateřskou samozřejmě nezdálo, dokonce jsem dostala nálepku „pohodlná“. Což ano – to jsem. Češky v zahraničí, které musí nastoupit do práce (v Americe například nejpozději po dvanácti týdnech od porodu) mě naopak podržely. Rozvinula se zajímavá debata a to mám ráda.

Nějakou chvíli jste zkoušela žít v Austrálii. Jaké to bylo? V čem je Austrálie jiná než Čechy?

Odešla jsem do Austrálie splnit si sen, že aspoň na chvilku zkusím žít někde jinde a naučím se pořádně anglicky. Chvilku jsem koketovala s myšlenkou, jestli tam nezůstat, ale nakonec jsem si uvědomila, že skoro ve třiceti nechci začínat úplně od nuly, navíc daleko od domova. Možná proto mi osud přihrál Ameriku. Austrálie je nádherná země plná neuvěřitelně pozitivních lidí. Plus oceán, slunce. Já prožila rok v Sydney na pláži v části Manly a mám z toho krásné vzpomínky. A dobrou angličtinu, kterou jsem po návratu oslnila v Praze svého muže.

Spolu s ním přišla ještě větší výzva. Amerika. Šlo o romantiku, nebo bylo podobné stěhování svým způsobem riskantní?

Neodešla jsem do Ameriky po jednom pohledu nebo žhavé noci, ale po deseti měsících vztahu s mužem, který neměl moc na výběr. Byla jsem zamilovaná a natěšená. Odmalička jsem mívala velkou radost ze všeho nového a toužila jsem si vyzkoušet život v další zemi. Proč ne? Navíc Ameriku jsem vždycky milovala. Bavil mě její obrovský prostor, energie, cvrkot, rodící se trendy. Na druhou stranu, lhala bych, kdybych řekla, že jsem to nedělala s obavami „co bude“. Ale to je, myslím, ve třiceti letech celkem přirozená reakce. Spíš by bylo divné, kdybych odcházela bez strachů.

Jak běží život v hlavním městě USA?

Běží hrozně rychle. V tomto se D. C. příliš neliší od New Yorku. Člověk má po týdnu pocit, že je tady rok. V D. C. k tomu určitě přispívají i vládní budovy a různé instituce, kolem kterých jsem chodívala. Tak například Bílý dům. Bylo to, jako bych přispívala k dějinám, kdykoliv jsem kolem něj prošla, ačkoliv reálně jsem pro chod světa samozřejmě nic neudělala.

foto: Jana Benešová

V současné době žijete v Turecku. Jak se vám žije v takto exotické zemi?

Jednodušeji než v Austrálii nebo v Americe. Přijela jsem do Turecka po pěti letech vyhladovělá po čemkoliv, co by mi jakkoliv připomínalo Evropu. A tuto potřebu Ankara plnila prakticky od nastěhování. Když jsem zjistila, že doma nemáme toaletní papír, vyběhla jsem z bytu na ulici a koupila ho – všechno bylo na dosah ruky, aniž bych musela pro auto. To bylo po pěti letech života v USA jako sen. Přijela jsem sem jako žena amerického diplomata a žiju tím pádem v bublině diplomatického pohodlí – v příjemném bytě, z jednoho platu, ale ten je v dolarech, v komunitě, kde je o řadu věcí postaráno. Od veškeré nepříjemné turecké reality mě chrání zázemí, finance, inspirativní novota všeho, fakt, že neumím jazyk, i to, že jsem v první řadě máma, která nakupuje, vaří, stará se o dítě a pečuje o manžela. A to je v tureckých podmínkách prostě jednodušší.

Nyní zpět k vaší profesi. Kromě psaní blogů působíte i jako novinářka. Existuje nějaký typ média, se kterým se vám spolupracuje lépe?

Víte, sama to směrování stále hledám. Kvalita lifestylových časopisů v Česku za posledních pár let velmi upadla, a tak zvažuji každý článek, který podepíšu svým jménem. Na druhou stranu, jako manželka diplomata, jsem limitovaná tím, že nemohu psát o všem, co bych chtěla. Píšu spíše o kulturních fenoménech – o prvním vodicím psovi v Turecku, o tureckých Vánocích atd.

Nejste jen autorkou blogu, ale i šesti publikací. Sem patří například Zápisník radosti, Budu maminka, Zápisník běžkyně, Zápisník cestovatelky či Moje bejby Amerika. Který z vašich titulů je nejúspěšnější?

Kromě Moje bejby Amerika jsou to všechno zápisníky nebo diáře. Část jejich obsahu jsem sice sepsala já, abych lidi navedla, ale větší část je na nich. Ze zápisníků je nejúspěšnější Zápisník radosti – je na trhu nejdéle a obsahuje 365 tipů na věci, které dělají náš život hezčí, i když si jich většinou nevšímáme. Aktuální prodejní čísla u sebe nemám, ale největší ohlasy mám na knihu a to od Češek žijících v zahraničí.

foto: Jana Benešová

Často říkáte, že „do čeho se investuje energie a úsilí, to se v nějaké podobě vrátí. V práci i životě.“ Je to opravdu tak?

To jsem opravdu někde řekla nebo napsala? To byly asi mé idealistické předamerické roky. Samozřejmě že člověk musí věnovat určitou porci energie, aby mohl dělat vlastně cokoliv. Ale už si nemyslím, že platí, že když se snažíte, věnujete hodně energie, úsilí, peněz, nasazení, bude se vám dařit a dobře žít, automaticky uspějete. Stejně jako už si dávno nemyslím, že komu se nedaří, je to vyloženě jeho vina, protože se snažil málo. Mnohem víc než energii a úsilí potřebujete v životě štěstí. Jenže o vlivu štěstí a náhody na život člověka se mluví velmi málo.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Porodit. Zvládnout v cizí zemi život se dvěma malými dětmi. A mít u toho alespoň chvilku času pro sebe, abych stihla něco napsat nebo si číst.

Co byste poradila všem, kteří sní o dráze blogera/blogerky a chtěli by být úspěšní?

Nechci radit z pozice úspěšné blogerky, protože se tak nevidím, a ne, neříkám to z falešné skromnosti. Každopádně se mi zdá, že jediná možná cesta v dnešní době „přehlcenosti vším“ je být autentická, dělat věci upřímně a primárně pro své vlastní obohacení nebo radost. Čtenáři (a třeba i peníze) se pak buď nabalí anebo ne, ale to už je podle mě záležitost štěstí.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Jana Benešová

Oficiální stránky blogu: www.comiudelaloradost.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Jana Benešová

Komentáře