Michal Jančařík - moderátor a autor

05.09.2015 07:19 | Michaela Lejsková

Moderátor Počasí působí na televizní stanici Nova již od roku 2002, dříve moderoval v TV Prima. Aktivně se věnuje moderování a tvůrčímu psaní. Vydal celkem tři knižní průvodce. Jeho poslední brožura, kterou vydává v roce 2015, je o nouzových nocovištích v NP Šumava. Cestování se stalo jeho vášní, kterou aktivně sdílí se svou rodinou. S manželkou Dianou mají dvě dcery. Vystudoval Katedru andragogiky a personálního řízení na FF UK.

 

Jak váš profesní směr ovlivnila studia, kterým jste se průběžně věnoval?

Většina naší rodiny je směřovaná spíše do kumštu, babička s dědou byli herci, babička dokonce hrála v Národním divadle, strýc Tomáš je režisér České televize, bratranec Adam je varhaník a dirigent, táta Petr moderátor a herec a takhle bych mohl pokračovat… Zkrátka personalistiku jsem nikdy nezačal dělat, ale když to vezmu do důsledků, personalistika a média jsou si docela blízko, mají hodně společného.

Vaše první pracovní zkušenost?

Co se týče médií, začínal jsem na Primě, kde jsem asi rok a půl moderoval takový malý formát, de facto horoskopy na druhý den, jmenovalo se to Psáno ve hvězdách. Vysílalo se každý večer ve 20.00, takže v prime time, a měli jsme tehdy podíl na sledovanosti 12–13 %, což byl dvojnásobek tehdejší sledovanosti Primy, čili úspěch.

 

Když jste se v roce 1998 dostal do televize Prima, vydržel jste tam pouhý rok. Na Nově jste zůstal nesrovnatelně déle. Našel jste tedy „dream job“?

Prima byla tehdy proti Nově malou televizí. TV Nova byla absolutní lídr a dělala neuvěřitelná čísla sledovanosti, dá se říci celosvětově unikátní. Nabídka z takové televize byla pro mě pocta. Navíc do formátu, který je v podstatě zpravodajský a ve všech velkých televizích patří k základní výbavě. Zkrátka počasí ovlivňuje a tím pádem zajímá každého, z těchto pohledů to skutečně je dream job.

Jak probíhá běžný den moderátora Počasí?

Tak především den moderátora Počasí začíná včera. Pokud mám službu dejme tomu ve středu, začínám s přípravou už v úterý. Sleduji předpovědní modely a dívám se na kolegyně a jejich relace, abych se neopakoval a pokud možno plynule navázal. Vlastní předpovědní den pak pro mě začíná strašně brzo, budík mi zvoní ve 3.50, protože v 5.57 už mám první vstup ve Snídani s Novou a musím být nejen obsahově připravený, ale taky si doladit grafiku, kterou při relacích používám na obrazovce. Do devíti hodin ráno tedy pravidelně vstupuji s Počasím každých 30 minut do Snídaně s Novou. Následně mám volno, sleduji dál modely, konzultuji s meteorologem a vyplňuji si grafiku na další už samostatné denní relace Počasí, které jsou součástí Poledních, Odpoledních a Večerních zpráv. Ty pak následně také moderuji. To už je taková ta třešnička na dortu – kostymérna, maskérna a do studia… 

O jaký rozměr váš život rozšířila právě tato profesní seberealizace?

Vezmeme-li to časově, je to rozměr patnácti let a to je skoro neuvěřitelné. Životnost televizních tváří taková zdaleka nebývá. Je jasné, že za takovou dobu mě má profese nutně ovlivnila, je to dlouhá doba, technické možnosti předpovědí šly za těch patnáct let neuvěřitelně vpřed, stejně takový obří pokrok udělaly televizní grafika a přenosové možnosti, stále je něco nového, takže z tohoto hlediska se určitě realizuji, učím se novinkám, a tudíž mě to stále baví. V širším slova smyslu mi známost z televizní obrazovky umožňuje realizaci i jinde, mám tím na mysli moderátorské příležitosti různého druhu, od městských slavností, plesů, firemních akcí, až třeba po moderování festivalu České filmové a televizní komedie v Novém městě nad Metují, který mám tu čest uvádět každý rok už deset let.

  

Považujete se za ambiciózního člověka?

Řekl bych, že spousta lidí je ambicióznějších. Já jsem jedináček, a tak jsem odmala nebyl zvyklý s někým soupeřit, trochu se do toho stále musím nutit. Ale určitě je to i povahou. Jsem takový řekněme smířlivý typ, vyjdu opravdu téměř s každým.

 

Co ve vašich očích znamenají slova úspěch a prohra?

Víte, indická „bible“ Bhagavadgíta učí, že úspěch a neúspěch, podobně jako dobro a zlo, jsou pojmy vlastně irelevantní. Takhle je to hodně zjednodušeně řečeno, ale má se tím zhruba na mysli, že tyto kategorie, na kterých my v Evropě tolik stavíme, by se nás vlastně neměly dotýkat. Že bychom se měli dokázat stavět úplně stejně k úspěchu i neúspěchu a nenechat se vyvádět z míry ani dobrem, ani zlem, a měli bychom umět do té míry ovládat své smysly, abychom této vyrovnanosti dosáhli. Ti, kteří se v indických učeních vyznají, by se mnou možná nesouhlasili plně, ale toto si já konkrétně snažím od nich vzít. Chodím také na jógu a je to skvělé. Pro tělo i ducha.

 

Prožíváte v práci nějaký druh adrenalinu či stresu?

Mám dojem, že naše civilizace je na těchhle fenoménech tak trochu závislá. Spousta lidí touží po adrenalinu i ve svém volnu a stres v práci už je natolik obligatorní, že kdo ho nemá, je pomalu podezřelý, že svou práci nedělá dobře, dostatečně naplno. Jak jsem naznačil v minulé odpovědi, snažím se jít proti tomuto trendu a neztrácet nadhled. Faktem ale je, že před kamerou a ještě více pak před sálem plným lidí určité napětí, jistý „adrenalin“, člověk cítí. Asi by ani nebylo normální, pokud by to bylo jinak. Komunikace s lidmi, s diváky, ta je přece o emocích, je třeba v nich ty kladné emoce vzbudit, takže to ani jinak nejde. Také to souvisí s odpovědností, kterou cítím vůči klientovi, který si mě najal, odpovědností za zdar akce, která je hodně na mně jako moderátorovi. 

foto: hrnecsmichu.cz

Setkáváte se s tím, že když předpověď počasí nevychází, je to vyčítáno vám?

Ano, samozřejmě. Za ta léta jsem došel k závěru, že valná většina lidí je rozumných a chápe, že předpověď počasí nikdy nemůže být 100%, zvláště pak v posledních letech, která se vyznačují prudkými zvraty a rychlými změnami počasí, což ještě nedávno nebylo tak časté. Pokud je mi to vyčítáno, tak spíš žertem, jako prostředek navázání kontaktu či komunikace. Málokdo to myslí vážně. Ale dostal jsem třeba před lety rozhořčený dopis, že jsem někomu zkazil dovolenou. Teď, v době „e-mailové a Facebookové“, už dopisy skoro nechodí.

 

Do jaké míry můžete ovlivnit scénář pro Počasí?

Docela do velké. Mohu říct, že mám poslední slovo. Nicméně zpravidla respektuji předpověď meteorologa, protože sám meteorolog nejsem. Stane se ale, že občas dojdeme ke kompromisu, který pak prezentuji na obrazovce. Jinými slovy – nechci se dostávat do pozice pouhého interpreta, potřebuji být přesvědčen o správnosti toho, co říkám. 

 

Považujete se za odborníka na předpovědi? Získal jste již jakýsi odhad?

Pokud by to po patnácti letech bylo jinak, měl bych toho nechat… (úsměv) Jistě, člověk pochopí určité souvislosti, vazby, vztahy a pravděpodobnosti, jistý odhad se dostaví se zkušeností. Ale nepřeceňoval bych to. Počasí je vrtkavé a já nejsem meteorolog. Snažím se neztratit pokoru a respekt k tomuto složitému a nevyzpytatelnému fenoménu, který zveme počasím, v dlouhodobějším smyslu klimatem. Zde, řekl bych, více než jinde, souvisí všechno se vším. Vezměte si, jaký vliv na přírodu naše civilizace za poslední desítky let má, počínaje stovkami atomových výbuchů… Zkrátka pranostiky, které ještě před padesáti lety rok co rok seděly plus mínus na den dva, už dávno neplatí, předpověď je mnohem složitější. 

foto: hrnecsmichu.cz

Jako moderátor působíte i mimo televizi. Třeba Festival filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu moderujete již několik let. Čím vás oslovil a jaký vidíte jeho přínos společnosti?

Tak tento červnový týden pro mě znamená s trochou nadsázky druhé Vánoce. Mám ten festival strašně rád. Těším se na lidi, co za ta léta už dobře znám, těším se na atmosféru tohoto malého, rodinného festivalu v malém, nádherném městě. Organizátoři tuhle přehlídku komedií natočených u nás za poslední rok dělají s láskou a chutí už 40 let, je úžasné, že u toho můžu být. Pro diváka, a koneckonců i pro mě, je to výborná možnost shlédnout to, co se ve světě české filmové komedie děje, udělat si srovnání, obrázek. V tomto si myslím, že tkví přínos festivalu vlastně i pro samotné tvůrce, kterých se účastní čím dál víc.

 

Nové Město nad Metují, kam každoročně jezdíte moderovat festival, je pro vás i oblíbenou cyklotrasou. Máte odtamtud nějaké zajímavé zážitky, o které byste se rád podělil? 

Nové Město nad Metují je zasazeno do moc hezké zvlněné krajiny pod Orlickými horami. Poznal jsem ho také při natáčení televizního pořadu Cyklotoulky, který jsem šest let moderoval. Kdo chce kopce, může vyrazit tam, třeba do Deštné, kdo chce roviny, má to kousek k Labi a podél něj třeba k fascinujícímu Kuksu. Rozsáhlý barokní komplex, který zde nechal postavit hrabě František Antonín Špork, to je tedy něco zázračného. Zvláště po nedávné rekonstrukci za 500 milionů září tenhle barokní klenot zcela neopakovatelně.

 

Je mi známo vaše nadšení pro cestování. Které cesty z těch, co jste podnikl, považujete za zásadní?

Skoro bych řekl, že všechny. Viděl jsem Tanzanii, Mexiko, Peru, Norsko, Zakarpatskou Ukrajinu, Nový Zéland… Jsem ten typ, který cestování potřebuje. Kvůli srovnání. Je třeba vidět, co se děje jinde, je to perfektní zrcadlo pro přístup k životu po návratu zpátky domů. Co si budeme namlouvat, patříme mezi 10 % vyvolených obyvatel světa, kteří se mají materiálně nejlíp a je dobře si to připomínat. Z tohoto globálního pohledu moc nemám pochopení pro únavné české kverulování a negativitu. Nadávat na poměry a nic s tím nedělat jsme si hodně zvykli za normalizace a bohužel nám to vydrželo. To mi docela vadí. V tomto kontextu vidím jako zásadní třeba cestu do Vietnamu. Tam lidi žijí za tři dolary na den, je celkem běžné, že spí v papírových krabicích na ulici, a přesto působí mnohem spokojeněji a usměvavěji, než my. Je to k zamyšlení…

 

Které publikace jste ze svých expedic vydal a co vás k tomu vedlo?

Vydal jsem zatím tři průvodce, které mají svůj základ spíše ve zkušenostech z natáčení televizních Cyklotoulek, než že bych v nich vycházel ze svých soukromých zahraničních cest. Dvě dílka jsou navíc ze Šumavy, kterou docela dobře znám, máme tam chalupu a dokonce jsem se na Šumavě i ženil. Mám k ní zkrátka vztah, který jsem převtělil do těch dvou kapesních průvodců. Jeden z nich je pro cyklisty, druhý, který vyšel letos o prázdninách a byl vydán NP Šumava, je pro pěší s názvem Vandr Šumavou. Třetí je cykloprůvodce a je z České Kanady, z pomezí Čech, Moravy a Rakouska, kam jezdím 20 let a je to nádherné území. Asi bych nemohl psát o něčem, co nemiluju.

 

V čem se cesty zahraniční zásadně odlišují od těch tuzemských?

Pro mě ve spoustě věcí, skoro ve všem. Proto taky člověk ven jezdí, očekává něco nového, neznámého. V Čechách se zkrátka cítím doma, asi i kvůli těm šesti letům na kole mám určitý přehled a pocit známosti, domáckosti. Venku se dříve nebo později u mě vždy dostaví stejný pocit: je to tady krásné a zajímavé, ale Šumava, ta je holt jen jedna. Tak po čtrnácti dnech se mi zpravidla začne tak trochu stýskat. 

 

Ukazujete kouzlo turistiky také svým dvěma dcerám. Jak organizačně zvládáte společné výlety a kam nejčastěji vyrážíte?

Díky mé ženě to zvládáme velmi dobře. (úsměv) Ona je velmi praktická, schopná a pozitivní, zkrátka „holka do nepohody“, o ní tohle klišé můžu s klidem použít. S dcerami cestujeme od jejich útlého dětství, což se osvědčilo. Berou to za normální a zvládají to velmi dobře, nepřijde jim to. Zatím po Čechách a po Evropě. Do Vietnamu bych si s nimi zatím netroufl.

 

Zdá se, že si udržujete velmi dobrý přehled. Jak toho docilujete?

Děkuju za kompliment, to se dobře poslouchá, snad je to i trochu pravda. Jak zmíněno – cestuju, čtu. A mám štěstí na lidi. Přesněji na to, že zajímaví lidé jsou mi ochotní ledacos říci. Jsem dobrý posluchač. Poslouchám rád chytré lidi. Možná jsem se to naučil na stopu. Na vejšce jsem stopoval často mezi Plzní a Prahou a příběhy řidičů a řidiček byly někdy velmi, velmi zajímavé.

 

Máte osvědčený způsob, jak udržet svůj život v rovnováze?

O to se asi všichni snažíme celý život. Někdy to jde lépe a někdy hůř. Tohle vědomí je pro rovnováhu důležité. A taky aktivita. Člověk to nikdy nesmí vzdát, což je často pekelně těžké. Manželka a děti mě hodně drží. Mám taky prima rodiče a několik velmi dobrých přátel, dobrou práci. Jsem šťastný muž.

 

Nemohu se vyhnout otázce směřující k vašemu otci, zejména kvůli volbě stejné profese. Co nejlepšího či zásadního vás naučil váš otec o této profesi?

To je velmi správná a dobrá otázka, děkuju. Táta mi nepřímo předal přístup k té profesi samé. On má dar od Boha, je vtipný, kontaktní, má schopnost publikum zaujmout, zkrátka talent. Já jsem trochu jiný, mám rád více přípravy než improvizace, respektive pro improvizaci přípravu potřebuji. Co je však zásadní, je ten zmiňovaný přístup. Od táty jsem se naučil, že se člověk nesmí za ty naučené věci schovávat. Zkušenosti jsou dobré, zvláště pro moderátora, příprava také, ale nesmí zůstat jen u toho. Pokud se člověk začne schovávat za profesi, je z toho macha, kožený výkon. Zkrátka nikdy nesmí chybět bezprostřednost a důvěra v diváka, v jeho vstřícnost a schopnost kontaktu. Když se tohle nepodaří, nemůže to být dobré, pak je to jen naučený herecký výkon. Pokud k moderování přistupujete tímhle poctivým způsobem, je to vlastně vždycky premiéra. Nový obsah, noví lidé, nové prostředí. Je to náročné, ale zajímavé. Pro mě je to jedině tak zajímavé. A to divák většinou pozná.

 

Jak vás ovlivnili další členové vaší rodiny, zejména pak dědeček Jaroslav Marvan?

Tady bych měl nejprve upřesnit, že legendární herec Jaroslav Marvan je pouze mým nevlastním dědečkem. Pokrevně tedy nemáme nic společného. Věc se má tak, že moje babička, herečka ND Alena Jančaříková, měla po rozvodu s mým dědou, hercem Rudolfem Jančaříkem, vztah a následně dítě – mou tetu Alenku – s bardem činohry ND Jaroslavem Marvanem. Čili můj nevlastní dědeček mě ovlivnil pouze zprostředkovaně skrze vyprávění příbuzných. Osobně jsem neměl tu čest, zemřel těsně před tím, než jsem se já narodil. 

 

Za čím se v životě často ohlížíte a kam upíráte zrak, co se vaší profese týká?

Docela mě těší, když se ohlížejí jiní. Například Cyklotoulky jsem přestal natáčet v roce 2013 a dosud mě lidé často oslovují s velice přátelskými ohlasy. To mě těší. Dělal jsem ten pořad rád a s chutí a to lidé poznají a kvitují. Jinak momentálně mám v plánu dalšího cykloprůvodce a rýsuje se jistá spolupráce s jednou internetovou televizí. To nechci zakřiknout, takže víc neprozradím. 

 

Když sledujete moderovat jiné kolegy, kam nejčastěji směřuje vaše kritické oko?

Pokud vidím snahu a kvalitní přístup, pak kritické oko nemám. Sám vím dobře, jak je těžké zaujmout tolik různých lidí, najít ten kompromis, aby byl výkon přijatelný pro všechny. Vadí mi ale neúcta k lidem. Pokud moderátor moc hraje na sebe, je to podle mě základní chyba. Moderátor je tu proto, aby vynikli hosté, protagonisté, nikoli on! Musí to mít určité proporce, rovnováhu.

 

Jakou radu byste vy sám dal člověku, který si chce tuto profesi zvolit?

Necítím se úplně povolán někomu radit. Myslím, že tahle disciplína je velmi, velmi individuální. Mám dojem, že takhle to cítil i můj táta, takže mi taky nikdy moc neradil a sázel spíš na to, že jsem ho na jevišti viděl odmala, že něco pochytím a vytvořím si vlastní styl, způsob, cestu. To je jedna z klíčových věcí. Sledovat jiné, ale tvořit vlastní. Možná bych ještě dodal, že chce-li člověk tvořit vlastní cestu, musí mít z čeho. Pokud bude pouze okoukávat, bude z toho jen bezcenný plagiát. A jsme zase u toho cestování, například. Zásadní je ale podle mě četba, sebevzdělávání, práce na tom vlastním, vnitřním políčku… Málokdo je takový talent, že může vařit skutečně jen z vody.

 

O jaké další aktivity jste svůj profesní život dále rozšířil a proč právě o ně?

Výhodou pro práci moderátora určitě je i to, že znám pozici i z druhé strany. Věnuji se totiž taky produkci, mám malou agenturu a produkuju od r. 2003 koncerty ve Velké synagoze v Plzni. Je to úchvatný prostor v centru města, impozantní stavba pro 1000 diváků. Moc se tam toho nedělalo a mně to přišla škoda. Postupně jsme začali dělat koncerty také v komorní Staré synagoze a deset let už produkujeme taky malý divadelní festival koncem srpna na nádvoří barokního zámku Nebílovy u Plzně. Spojovatelem všech těch činností je jedinečné prostředí. Dělat koncerty někde v kulturáku by mě nebavilo. Harmonie mezi obsahem a formou, chcete-li. Pokud prostředí kladně ovlivňuje interpreta, baví ho to tam, pak se to na kvalitě výsledku pozná, tedy pak to baví i diváka. Ve sklonu hledat zajímavá prostředí se asi  taky promítá můj zájem o architekturu, to je můj koníček. Dělali jsme koncert třeba na vodním hradě Švihov, někdy bych rád něco "spáchal" v ohromném prostoru jízdárny ve Světcích u Tachova a nebo na hradě Rábí nad řekou Otavou.

Co považujete ve svém životě za zásadní?

Už jsem to asi řekl. Nebudete to nic objevného. Rodina a práce. Víc netřeba.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: hrnecsmichu.cz a Zita Murova

Vytvořeno ve spolupráci s festivalem Novoměstský hrnec smíchu www.hrnecsmichu.cz

Hotel Rajská zahrada www.hotelrajskazahrada.cz

Synagoga Concerts www.synagogaconcerts.cz

Vandr Šumavou

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře