Petr Vágner - moderátor a herec

24.08.2013 15:23 | Dita Brančíková

Petr Vágner je muž mnoha tváří a postihnout jeho široký „repertoár“ by vydalo na několik rozhovorů. Herec, spíkr, moderátor, dabér, model, sportovec, a kdyby se dala vytvořit profese s názvem „adrenalinář“, bezesporu bychom ho do ní mohli také zahrnout. Vše, co zavání adrenalinem a dobrodružstvím, už totiž dávno vyzkoušel. My jsme se dnes zaměřili na jeho nové aktivity v rámci moderování, modelingu, herectví a zjistili, jak je to u něj s thajským boxem.

Jednou z vašich profesí je moderování, už přes dvanáct let vysíláte na nejposlouchanějších rádiích u nás, jako jsou Evropa 2 nebo Frekvence 1. Kde nacházíte stále nová a nová témata?

Člověk je vždycky limitovaný nějakým formátem pořadu, který dělá, časem, ve kterém vysílá, zaměřením rádia, rozsahem spolupráce s kolegy a dalšími faktory, takže úplně tak o tématech to není. Nicméně se samozřejmě snažím vysílání oživit, přiblížit se posluchačům, pobavit je, a tak se pokouším hlavně reprodukovat story ze života, věci, co jsem zažil, zajímavé události očima mých známých, prostě dělat to, co posluchači vždycky ocení více než nějaké suché informace, které si najdou každý den na internetu.  

 

Je něco, co vás na moderování vyloženě nebaví?

Moc mě nebaví stereotypní věci, ale všechno se dá vždycky oživit. Ať už v rádiu, nebo při moderování akcí. Tím, že mám v rádiu při vysílání parťáky, je to mnohem zajímavější, protože spolu za mikrofonem hodně komunikujeme a různě si nahráváme na vtípky. Na akcích zase přizpůsobuji scénář podle lidí, jejich reakcí, snažím se je vždycky nějak zapojit, prostě aby se bavili a odnesli si nějaký zážitek.

 

Stalo se vám v poslední době během vysílání něco, co vás „odbouralo“?

Několikrát. A vůbec se to nesnažím zakrývat, proč taky. Podle mě je nejlepší být přirozený i za mikrofonem. Lidé mají rádi bezprostřední reakce, když se povede nějaký vtip, když se někdo omylem přeřekne… A občas se odbouráme i v divadle na jevišti, zvlášť při komediích, kde se dá lehce improvizovat. Ale lidé v hledišti musí vědět, čemu se na jevišti smějete, jinak to nevezmou. A když je ta situace opravdu vtipná, publikum to vždycky ocení! 

 

Váš obličej je už delší dobu díky kampani rádia Frekvence 1 na billboardech, v novinách, v časopisech, dokonce byl i na krabici od mléka. Jak to vnímá vaše okolí?

Pozitivně. Tedy doufám (smích) Ono je určitě důležité být nějakým způsobem spojený s rádiem, být vidět, aby se to lidem propojilo, identifikovali vás a poslouchali někoho konkrétního, koho znají třeba z televize, ne jen anonymní hlas. U nás je navíc velká spousta rádií, hodně dobrých spíkrů, zajímavých pořadů, ale často troskotají na tom, že si díky malé nebo i nulové propagaci prostě posluchače nezískají. Takže díky bohu za billboardy, i když žádný „samožer“ nejsem a rozhodně se cestou do práce vidět u silnice nemusím. (smích)

 

Své moderátorské zkušenosti předáváte nyní mladým například v rámci charitativních projektů Hanky Kynychové. Co mladé zájemce chcete naučit?

Já toho zas až tolik naučit nemůžu. Nejsem pedagog, nemám na to vzdělání, ale rád předávám dětem svoje zkušenosti s moderátorskou nebo hereckou profesí, které už nějakých patnáct let dělám. Vysvětluju jim, co to obnáší, co by je čekalo, kdyby se pro tyhle profese třeba jednou rozhodly, bavím je historkami z natáčení a z divadla… Ale taky si zkouší odhodit stud, zbavit se trémy, nebát se mluvit před lidmi, pracovat se známou osobností, s mikrofonem… A musím říct, že už jsem tam pár talentů potkal! Třeba o nich ještě uslyšíme. (úsměv)

 

Myslíte si, že se moderování dá naučit? Nebo to člověk musí mít v krvi?

Myslím si, že moderování se stejně jako většina věcí dá naučit. Je jen otázkou, jak moc kvalitně. Na škole vám ukážou cestu, ale je jen na vás, jak po ní půjdete, jak moc se na ni připravíte, jak kvalitní boty si pořídíte a jak na sobě budete cestou pracovat. Ale pokud k tomu člověk alespoň trošku netíhne, tréma mu nedovolí říct ani slovo před větším počtem lidí a nedokáže alespoň trochu improvizovat a reagovat na publikum, bude se s tím asi hodně prát. 

 

Co se týká vašeho působení v divadle, v čem momentálně hrajete?

Momentálně je mou domovskou scénou už pár let Divadlo Radka Brzobohatého, kde jsem moc spokojený. Hraju tam skoro ve všech hrách, máme tam velmi úspěšnou komedii Vyhazovači, ve které se potkáváme čtyři kamarádi, a to mě opravdu baví. Letos na podzim bych tam měl zkoušet novou věc, ve které by se měli objevit i mí seriáloví kolegové, tak se na to docela těším.

 

Účinkujete často v komediálních rolích. Je to proto, že sám jste komik, nebo vám roli režisér prostě přidělí?

Určitě se v komediálních rolích cítím líp, baví mě bavit lidi i sebe, ale samozřejmě je to většinou o tom, jak vás tam chce vidět režisér. Myslím, že nejsem úplně ten typ, co by si na jevišti rozerval duši a pak se dával několik dní dohromady. Takové věci ani v DRBu nehrajeme. V dnešní době se lidi určitě raději přijdou odreagovat, zasmát, odpočinout si, takže jsem rád, že jim to můžeme nabídnout. 

 

Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál?

Konkrétní vysněnou roli asi nemám. Nikdy jsem o tom nějak do hloubky nepřemýšlel, beru věci tak, jak přicházejí. Baví mě, když je natáčení zajímavé, když je pro mě role náročná v tom smyslu, že se třeba musím něco nového naučit. Díky herectví už jsem tak začal skákat s padákem, udělal jsem si zbrojní průkaz, hraju golf, jezdím na snowboardu, začal jsem se věnovat záchranářství, dělám kontaktní sporty, nebojím se ani kaskadérských kousků a nejnověji jsem si udělal i potápěčskou licenci. Teď už mi chybí snad jenom papíry na letadlo! (smích)

Lidé vás na ulici poznávají, máte informaci, zda je to díky seriálům, divadlu, nebo třeba moderování?

Myslím, že je to asi kombinace všeho dohromady. Můžu ale říct, že nejvíc jsem to pociťoval, když jsem se každý týden několikrát objevoval v televizním seriálu v hlavním vysílacím čase na nejsledovanější televizi u nás. A chování lidí ke mně pak bylo ovlivněné tím, jak moc pozitivní nebo negativní byla role, kterou jsem hrál. Zajímavá studie. Díky televizi asi taky začalo víc lidí chodit do divadla, ale to málokdy bývá obráceně. No a o rádiu a „neviditelných“ tvářích už jsem mluvil. Ale když se to dobře nakombinuje a propojí, tak asi všechno podpoří kariéru a zviditelní vás.

 

Vím, že jste nadšený sportovec. Jak jste říkal, nedávno jste si udělal potápěčskou licenci. Už jste měl možnost získané dovednosti využít v praxi? Co je důležité při potápění nepodcenit?

Momentálně je to pro mě hodně zajímavý sport, ale platí tam to samé jako u jiných. Určitě je důležité nepodcenit přípravu. Tady, stejně jako třeba u skákání z letadla, to jednou nevyjde a můžete to zabalit. Rozhodně ale nechci nikoho odrazovat, právě naopak! Rozhodně si vyzkoušejte všechno, co vás láká, ten adrenalin za to rozhodně stojí. 

 

Umíte dát první pomoc topícímu se člověku? Měl jste někdy možnost zachránit někomu život?

Myslím, že základní první pomoc bych uměl dát, na to jsem absolvoval už několik kurzů, ale raději než si hrát na záchranáře bych volal skutečné profíky. Jednou už jsem situaci, kdy paní porazilo auto, zažil a po základním ošetření jsem zavolal samozřejmě záchranku, které jsem nadiktoval přesnou diagnózu v lékařské terminologii. Trochu se pak divili, že nejsem doktor… (úsměv)

 

Díky roli záchranáře v seriálu Ordinace v růžové zahradě jste začal jezdit se skutečnou záchrankou, prý vás to tak nadchlo, že budete jezdit i nadále?

Určitě, pokud to půjde. Od té doby, co jsem roli lékaře na záchrance dostal, jsem chtěl vždycky vědět, co ta práce obnáší ve skutečnosti, chtěl jsem si to vyzkoušet i v praxi, nejen před kamerou. A povedlo se mi natrefit na úžasné lidi, záchranáře, kteří denně vrátí do života spoustu lidí, kteří mě berou mezi sebe, a díky kterým jsem tuhle práci poznal v reálu. A realita je hodně odlišná od natáčení! Slova díků jsou pro tyhle skromné lidi málo, přesto děkuju MUDr. Schwarzovi, Jaroslavu Valáškovi, Petru Mikuleckému a celé pražské záchrance za to, co dělají!

 

Nejsou lidé, kterým přijedete na pomoc, překvapeni, když vás vidí?

Mám samozřejmě několik vtipných historek, jak si lidé mysleli, že se jedná o natáčení, chtěli se s námi fotit, chtěli autogramy, ale většinou jde o situace, kde není čas na takové věci a řešíte jen, jak tomu konkrétnímu člověku pomoci, jak ho zachránit, udržet při životě a podobně. 

 

V poslední době jste zavítal do další profese – do modelingu. Co vás k tomu vedlo?

Ono to tak nějak vyplynulo. Vždycky jsem dostával z téhle branže nějaké nabídky, ale nikdy se mi do toho moc nechtělo. Necítil jsem se na to. Jenže se mi poslední roky začalo dost často stávat, že jsem moderoval nějaké módní show a klient mě většinou při té příležitosti poprosil, jestli bych nějakou přehlídku nezpestřil jako model i já. Tak jsem začal sem tam někde předvádět, občas něco nafotím a musím říct, že to není zas tak špatná práce. Nemusím se učit žádný text, nevyžaduje to žádnou extra přípravu, není to časově náročné, většinou je to i celkem dobře zaplacené, tak proč si občas neodskočit i sem… (úsměv)

 

Jaký je průměrný věk v modelingu, není to profese spíše pro mladší ročníky?

Neřekl bych, že u mužů je to až tak o věku jako u žen. A já se hlavně nepovažuju za modela! Asi někomu přijdu jako vhodný typ na určitý druh oblečení, dvacetiletí androgynní kluci zase budou nosit a fotit něco jiného… Když se podíváte na George Clooneyho, je mu přes padesát a pořád fotí a točí reklamy. A nikdo mu neřekne, že je na to starý… 

 

Jaké požadavky jsou na „modela“? Překvapili vás někdy organizátoři něčím nezvyklým?

Jaké jsou požadavky na běžného modela, nevím, ale protože organizátoři o mně většinou ví, že jsem pro každou špatnost a rád každou akci ozvláštním, sem tam přijdou s nějakým nápadem. Moderoval jsem letos třeba s Ivou Pazderkovou módní show pro Nadaci Terezy Maxové a v rámci přehlídky pořadatelé chtěli, abych si na mole vymyslel nějaký pohyb, třeba kop z otočky, když už dělám ten thai box. A já jsem místo toho udělal „break dance“ na zemi a mělo to velký ohlas! 

 

Jaké to je být v jedné šatně s modelkami, o čem si povídáte?

V šatně většinou není čas na nějaké dlouhé intelektuální rozhovory. Ale protože se s těmi holkami veskrze pár let z akcí znám, stihneme probrat vždycky nějakou tu práci, dovolené, případně děti…  

 

Jste potetovaný, neměl jste s tím v rámci svých profesí někdy problémy?

Zatím ne. Když přijde na věc, on si šikovný maskér s tetováním vždycky nějak poradí. Jen Zdeněk Troška chvíli zvažoval, jestli mě má obsadit do role prince v Čertově nevěstě, protože se bál, že tetování bude vidět. Ale pozval jsem ho do divadla na historickou hru Lev v zimě, kde jsem hrál francouzského krále Filipa, a potom už nebyl nejmenší problém.   

 

Máte za sebou stovky seskoků padákem. Neměl jste ale někdy strach?

Strach mám vždycky. Ale po těch letech a dvou seskocích, které nedopadly zrovna ideálně, je to už spíše takový ten zdravý strach. Mám rodinu, děti, hraju, točím, tak už si nemůžu dovolit tolik riskovat. To platí i při sparingu na thai boxu, kde mi trenér Marek Lončák nic neodpustí. 

 

Co se týče thajského boxu, dokonce byste prý rád do ringu. Uvažujete o tom, že se z vás stane profesionální boxer?

Na profíka jsem už moc starý! Bohužel jsem začal dost pozdě, a i když chodím hodně běhat a cvičit, už nikdy nebudu na takové úrovni jako kluci, kteří to dělají od mládí. A je to znát, i když dostanu na sparing někoho mnohem mladšího, to se pěkně zapotím! (smích) Koketoval jsem s myšlenkou jít do amatérského zápasu a ještě mě to úplně neopustilo, ale zatím mi to vždycky překazila nějaká práce nebo nemoc, a když vypadnete z pravidelného rytmu tréninku, tak se to špatně dohání.

 

Proč právě thajský box?

Zkoušel jsem i jiné druhy boxu, ale v thajském se používají kromě rukou i nohy, lokty, kolena… Je to takové kompaktnější a to mě baví. Občas si zajdu na tréninky i s Rosťou Osičkou nebo Lukášem Konečným, což jsou v boxu opravdu velká jména, a pokaždé mám co dělat!  

 

Dostal jste se v reálném životě do situace, kdy jste se musel bránit?

Několikrát. A několikrát jsem i dostal. (úsměv) 

 

Máte spousty profesních plánů, můžete nám některé z nich prozradit?

Plány mám, ale prozrazovat je zatím moc nechci. Nicméně co se týče hraní, měl jsem přes léto točit jednu komedii s Terezou Kostkovou, ale ta se odsunula. Na podzim mě čeká nový seriál pro Českou televizi, jeden film pro zahraniční produkci, a jak už jsem zmiňoval, nová hra v divadle. Jinak sedím čím dál častěji v dabingu, a co se týče moderování, opouštím po šesti letech ranní vysílání v rádiu, takže už konečně přestanu spát průměrně tři a půl hodiny denně. Nicméně z éteru rozhodně nezmizím. Čeká mě teď taky hodně moderování, sportu a snad i zábavy, jsem otevřený každé nové výzvě, takže se moc těším, co dalšího mi život přinese.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře