PhDr. Václav Moravec - moderátor, redaktor

26.03.2011 10:07 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Když pak v té televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově právě proto, že jste v ní byl." Václav Moravec

 

 

 

 

Také už vás, jako diváky diskuzního pořadu napadlo, jaké je asi pozadí vysílání, na co všechno moderátor musí brát ohled a zřetel a jaké situace nesmí podcenit, byť by si toho divák nemusel všimnout? Jaký je osobní vztah moderátora k jeho práci a co stojí za jeho rozhodnutími? Václav Moravec, v mnohých veřejností vnímaných situacích, zastává pozici „muže s odstupem“. Zřejmě vás mile překvapí, že má neotřelý smysl pro humor a dokáže ocenit lidi, kteří stejně jako on, dělají svoji práci dobře a s plným nasazením. Rozhovor s Václavem probíhal v pražské restauraci Mlýnec.

 

Váš pořad, do kterého si zvete politiky a odborníky z různých oblastí, sledují široké vrstvy lidí. Může zde docházek k situacím, že ne úplně každý divák se vyzná v odborných výrazech, které odborníci v diskuzi často používají. Snažíte se v rámci zvolené komunikace o nějakou zlatou střední cestu?

Můj oblíbený pan profesor Petrusek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, stejně jako pan profesor Kraus, kteří mě učili (a měl jsem to štěstí, že jsem je potkal jako kantory), jasně říkali: „Musíte se přizpůsobit tomu, v jaké jste situaci a kdo je vaším publikem. Musíte používat takových příměrů a řeči, abyste to i lidem nepoučeným uměl hezky vysvětlit, a nemusíte nutně používat odborný jazyk.“

 

Poměrně dost často se však ve svém pořadu setkáváte s opakem, mám pravdu?

S oblibou to dělají politici a berou to jako součást své PR (public relations – vztahy s veřejností, pozn. red.). A pak je část respondentů, kteří nejsou zvyklí, že momentálně nevystupují pro své odborně zaměřené publikum, a to bývá obtížná situace i pro moderátora. Nazval bych to „dávat dohromady pytel blech“. Tedy politiky, kteří záměrně odskakují od tématu, a odborníky, kteří se neumějí dostat do obecnější roviny a vysvětlují vše příliš složitě a komplikovaně.

 

Jak se vám to daří a jaké jsou ohlasy diváků?

Dostávám různé ohlasy. Buď toho charakteru, že dotyčný respondent tomu sice rozumí, ale vůbec to neumí vysvětlit. Anebo také velmi pozitivní ohlasy, jaké byly například na Hanu Brixi. Tato žena žije v anglosaském prostředí, je odborník a je zvyklá mluvit na různých fórech a to ve stylu, jaký se v anglosaském prostředí vyučuje. Velmi jednoduše a srozumitelně dokázala vysvětlit i naprostému laikovi slabiny systému.

 

Působíte, že jste vždy velmi dobře připravený a jistý v kramflecích...

V tom mi pomáhá moje zázemí přátel a známých, kteří se mnou diskutují.

 

Takzvaný koučing?

K tomu potřebuji nejen lidi, kteří se mnou budou diskutovat, ale hlavně lidi, kteří budou rozumět tématu a mít v něm přehled. Takové lidi okolo sebe mám a to mi pomáhá, abych byl vždy připraven.

 

Vypadá to, že jste vždy dokonale připraven i v rámci oblékání. Stará se vám o oblečení televize, nebo je to vaše iniciativa a otázka vlastní prestiže?

O tohle se stará oddělení vizuální prezentace České televize a skupina mých přátel. V rozhlasu jsem to velmi podceňoval, ale v televizi mě zkultivovali a tamější odborníky jsem začal poslouchat, což se mi vyplatilo. Ale přiznám se, že si neumím uvázat kravatu a že mě to obtěžuje. Jsem spíše zastáncem casualu, ležérnějšího stylu.

 

Také trochu bojujete, jako například umělci, s tím, že když vás veřejnost nějak vnímá v televizi, bere vás tak poté i civilně?

Lidé bývají spíše překvapení, protože mi říkají, že nepůsobím tak přísně a že jsem dokonce vtipný. Pochopitelně, protože přece nedělám zábavný pořad.

 

Zajímá mě, zda byl pro vás některý váš pořad nezapomenutelný až nostalgický. Takový, o kterém si řeknete: „Jsem rád, že jsem to zažil, tohle se dost možná nemusí opakovat!“

Těch pořadů je strašně moc. Kupříkladu když přijel do České televize profesor Philip Zimbardo, americký psycholog, známý zejména jako koordinátor stanfordského vězeňského experimentu, který obdržel v roce 2005 cenu Nadace Vize 97. Setkání s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničních věci v USA, která přišla skromně v doprovodu jednoho bodyguarda a když vezmu, jak významná dáma to je, chovala se skromněji než někteří poslanci parlamentu České republiky. Velkým zážitkem bylo setkání s Jeho svatostí Dalajlámou a bezesporu také vysílání z Afghánistánu.

 

Vaše odpověď mě přivádí k faktu, že vysílání z Afghánistánu se setkalo s vlnou kritiky a s dostupných zdrojů je mi známo, že dokonce snížilo sledovanost o 20 %. Stálo by jistě za to, abyste čtenářům své působení v Afghánistánu osvětlil.

To je ten moment, kdy nechci zakrnět a jít dál, kdy se jako novinář mohu dostat do situací, které jinak běžně nezažiji a mohu je předávat dál. Afghánistán je ve svém vývoji daleko za námi a podmínky, ve kterých tam lidé žijí, jsou mnohdy katastrofální. Kritizovaný za to jsem a jsou mi kladeny dotazy, co tam dělám a zda jsem součástí imperialistického tažení… Má přítomnost nesouvisí s tím, zda jsem či nejsem na straně mezinárodní účasti v Afghánistánu. Jestliže bych zde ale měl prozradit svůj osobní názor, tak já o této účasti v Afghánistánu pochybuji od začátku.

 

Předpokládám, že tuto účast diskutujete proto, že jde o uměle vyvolávané konflikty a soustavnou humanitární a finanční pomoc, která do této země proudí také od nás, z České republiky. Ovšem v konečném výsledku nevidíme, a ani vidět nemůžeme, kde ta finanční pomoc končí, protože v zemi není státem zřízený úřad pro kontrolu.

To je podle mě největší problém Afghánistánu, ve kterém se utopilo více než padesát miliard USD, což je číslo staré asi rok. Ale pomoc u konkrétních lidí nevidíte. Afghánistán je zemí konfliktů a odmala tam děti válčí a žijí v bídě. Peníze končí na účtech zkorumpované místní samosprávy. Proto jsem při jedněch Otázkách kladl myslím velmi tvrdé otázky ministru zahraničí, Karlu Schwarzenbergovi, zda dle jeho úsudku má západ podporovat Karzáího, který je v očích Afghánců tou největší překážkou toho, proč pomoc není v Afghánistánu vidět a to z toho důvodu, že peníze končí na kontech jeho příbuzných v cizině a dostávají se do dalšího koloběhu.

 

Dá se předpokládat, že stát ani kontrolní úřad nezřídí?

Pochopitelně, protože by jim bylo vidět pod prsty. Což vyvolává další konflikty. A to jsou pak přesně ty okamžiky, které ve vás zůstávají. Jestliže nás to stojí nějaké peníze a do této země investujeme, měli bychom se těmto tématům věnovat, byť klesá sledovanost. Sledovanost není to primární kritérium, kterým se řídíme.

 

Jak nakládáte s kritikou diváků na toto téma?

Snažím se jim říct, aby se na celou věc zkusili podívat i tak, že pokud jsme součástí vojenské účasti v Afghánistánu, pak bychom toto téma a stav, který v Afghánistánu je, měli diskutovat.

 

Kdo jsou vlastně vaši kritici?

Hlavně pro tu kritiku mám radost, že jsem založil facebookové stránky, kde je asi čtyřicet tisíc fanoušků, kteří mi dávají své zpětné vazby a osobní stránku, kde mám asi třináct tisíc lidí. Je to velké množství veřejnosti, která chce diskutovat touto cestou a je to také způsob, jak se dívat na věci z různých úhlů pohledů. Jak pro mě, tak pro veřejnost. Zde trpělivě vysvětluji buď já, nebo Oscar, má pravá ruka, dotazy či kritiku, které přicházejí. Reaguji na e-maily a na dopisy, které dostávám, a dost často se setkávám s tím, že lidé jsou překvapeni, že na jejich kritiku skutečně reaguji.

Obdivuji váš osobní přístup k divákovi a to, že se komunikaci s ním věnujete ve svém volném čase.

Když pak v té televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově právě proto, že jste v ní byl. A proto se snažím myslet i na věci, na které nemusím mít čas. Držím se svých zásad, které mám, ať v televizi jsem, nebo nejsem. Protože platí to, co se říká: „Dbej na to, jak se chováš k lidem, které potkáváš, když jdeš nahoru, protože ty stejné lidi potkáš, až půjdeš dolů.“

 

Zabýváte se v rámci své práce studiem neverbální komunikace?

Berte to tak, že pokud jste v televizi, nevěnujete tomu tolik pozornosti, ale současně jste tím sešněrován. S hrůzou trnu při představě, že bych se měl podívat na pořady vysílané v prvním půlroce. Tam jsem nebyl svůj.

 

Jak jste se s tím popral ve vztahu k okolí?

Tyto chyby jsem přiznal v rozhovoru pro Reflex, který se mnou dělal Honza Potůček. I Jiří Janeček byl překvapený, protože věděl, že se v médiích pohybuji dlouho, a nemyslel si, že bych mohl být v televizi nesvůj. To už je ovšem dávno za mnou a červeně svítící světlo ve studiu už mě do nejistoty neuvádí.

 

Jakou jste proti tomu zvolil strategii?

Byl jsem zvyklý na gesta z rádia, která ovšem nejsou úplně vhodná pro televizi. Ale pak jsem si našel polohu, která mi seděla a zároveň mě neomezovala. A v tom mi pomohl Jiří Janeček, se kterým jsme zjistili, že jsme měli stejného učitele, rozhlasového režiséra Karla Pecha. Poradil mi, ať udělám tzv. „pche“. Ať se vykašlu na to, že jsem traumatizován tím, že se rozsvítí červená a že mě zabírá kamera. Protože pak přichází křečovité výrazy. Byl jsem stresovaný i tou odpovědností, kterou jsem cítil a pozicí, ve které jsem začínal. No, tak jsem zkusil udělat ono „pche“ a začalo to fungovat.

 

Existují i neverbální gesta, která mohou působit agresivně, a moderátor se jimi může někoho dotknout, ba dokonce to je úmyslem. Jak na to pohlížíte vy?

Když sleduji neverbální komunikaci Jeremyho Paxmana, který se mi jako moderátor líbí, tak tam si říkám, že je zajímavé, co on si v neverbální komunikaci dovolí. Podotýkám, že jde o velmi tvrdého moderátora, který klade velmi nepříjemné otázky a trvá na jejich zodpovězení. Ale jakmile ho politik nerespektuje, udělá to, že se k němu na židli otočí zády a začne ho úplně ignorovat. Zažil jsem dvě takové diskuze, ve kterých se v tomto směru choval k hostům velmi neuctivě. A v tento okamžik přichází otázka pro všechny moderátory, zda toto gesto je jim vlastní a přijde jim při vedení rozhovoru účelné.

 

Tento svérázný způsob komunikace není nic pro vás?

V tomto směru si říkám, že ne, a myslím si, že je lepší, když ukážu jak dotazovanému, tak divákovi, že je lepší, když danou situaci proměním v žert, který je ironický a sarkastický, než abych se k němu otočil zády.

 

Nechtěl jste si to nikdy ani zkusit?

Jsem si jistý, že arogantní gesta nejsou pro Českou republiku únosná a krom toho mi nejsou ani vlastní. Navíc jsem přesvědčený, že divák není hlupák, dokonce je často inteligentnější než novinář či politik, a že se nevyplatí diváky podceňovat. Jestliže položím otázku jednou, nebo i třikrát, a dotazovaný mi na ni neodpoví, nevidím důvod, proč bych ji měl opakovat třeba sedmkrát. Divák přesně ví, co si z toho může vyvodit a já spoléhám na inteligenci lidí, kteří se na pořad dívají.

 

Udržujete si velice dobrý přehled, ale myslím si, že už nemůžete mít čas sám se dívat na televizi.

Na to, co potřebuji k práci, mi to stačí a to především ve večerních hodinách a na kanálech, kde se soustřeďují informace, které mě zajímají.

 

Jak zvládáte vše kombinovat se svým působením na fakultě?

Tam budu mít letos také desetileté výročí, a to přesně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde pracuji jako odborný asistent od roku 2001. Je to pro mě osvěžení a to v tom smyslu, že studenti jsou skvělou zpětnou vazbou. Proto si tu pedagogickou činnost držím. Obecně se snažím, když dostanu pozvání udělat přednášku, vyhovět v rámci časových možností. Za prvé mám radost, že se i mladší ročníky věnují diskuzním pořadům, protože často z průzkumů vyplývá, že publikum bývá starší a mladí nejeví o politiku tolik zájmu. A za druhé se jim snažím předat to, co jsem se naučil z vlastních zkušeností, aby se vyvarovali chyb, kterých jsem se dopouštěl a dopouštím. V tomto je práce kantora nesmírně zajímavá.

 

Jakou máte zásadu, se kterou se denně probouzíte a usínáte?

Chovej se slušně k lidem a respektuj je, protože se ti to v dobrém vrátí!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Na společné fotografie z interview Zbyněk Maděryč, Václav Moravec a Michaela Lejsková

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Tagy: média, rádio, televize

Komentáře