René Kekely - manažer PR, moderátor, novinář

19.02.2015 09:31 | Petra Kuncová

Mnozí z oboru PR (Pozn. redakce: public relations = vztahy s veřejností) se shodnou, že jde o jednu z nejméně doceněných profesí. S příchodem finanční krize různé společnosti PR oddělení často rušily jako první, protože nepřinášela zcela hmatatelné výsledky. Vždycky ale platilo a platit bude, že o kom se nemluví, jako by nebyl, nebo to, že je jedno, zda se o vás píše dobře, nebo špatně, hlavně když píší správně vaše jméno. Profesi manažera PR si novinář a moderátor René Kekely vybral a vytrval v ní pro možnost proměnit svůj tvůrčí potenciál, zachovat si tvář, i kvůli umění jednat s lidmi. Právě z těchto důvodů lze tuto práci jak vykonávat, tak se jí ale i vzdát. Pracuje na volné noze a to mu dává možnost proměnit více příležitostí, současně to od něj vyžaduje i nutnou dávku umu zvládnout o něco víc než jen dobře napsanou tiskovou zprávu.

 

Co vás přivedlo k současné práci?

To je poměrně dávno. Už v raném mládí to byl zájem o dění, o kulturu, o všechno nové. O spojení zajímavých věcí a lidí. A o to, mít možnost i některým lidem pomoct, na něco poukázat a dělat profesi, která mi bude koníčkem.

 

Jaké jsou vaše předchozí profesní zkušenosti?

Velmi brzy jsem začínal v rádiu, v regionálních novinách, s moderováním různých akcí a postupně jsem prošel takzvaně „seriózními“ celostátními médii, třeba i bulvárem (ovšem v tom dobrém slova smyslu), televizemi, tiskovou agenturou… A vždy jsem toho dělal víc současně. Nebavilo mne a dodnes nebaví stát jen tak na místě. Neumím se nudit.

 

Jak jsou vám tyto zkušenosti užitečné dnes?

Ono všechno se vším souvisí a mně ohromně pomohlo, že mám zkušenosti z mnoha „oborů“. Tedy že vím, jak fungují média, díky předchozím zkušenostem si třeba velmi rychle umím napsat článek či tiskovou zprávu, scénář k akci, umím zařídit vystoupení pro umělce během pár minut. A dovolím si říct, že umím dobře odhadnout, co je třeba dobré pro televizi, co pro rádio, jak to asi potřebují v bulváru, a co v seriózním médiu rozhodně neprojde, či co naopak ano.

 

Vyžaduje vaše práce speciální vzdělání?

Člověk se učí pořád, celý život. Ale spíš než absolvovat nějaké zásadní školy, musí umět kreativně myslet, improvizovat, vyjadřovat se a mít chuť poznávat nové situace, lidi a také být pořád ve střehu. Důležité jsou samozřejmě kontakty, bez nich to nejde. A samozřejmě je také zapotřebí umět se vžít do situace nejen osobností, ale i novinářů. Třeba taková banalita – když pošlete novináři tiskovou zprávu v PDF formátu, tak je to dobrá cesta k tomu, aby vás hodně nenáviděl. Protože novinář potřebuje se zprávou dál a rychle pracovat. Ne si ji zarámovat.

 

Jaký je v pravém smyslu slova rozdíl mezi novinářem a redaktorem?

Já nevím, zda je v tom mnohdy rozdíl. Pokud to budeme brát podle vzdělání, pak asi vystudovaný novinář. A redaktor, tím může být každý, někdy bohužel. (smích) Ale neznamená to, že vystudovaný novinář bude dobrý „redaktor“ a že dobrý redaktor musí být jen „vystudovaný novinář“. Je to jako u herců… ne každý vystudovaný herec může být dobrý. Byla a je spousta nestudovaných a přitom skvělých herců, umělců.

 

Jakým ideálním způsobem si v tomto oboru lze budovat kariéru?

Osobně nemám rád slovo kariéra! Přísahám, a je to tak, že jsem nikdy nic nedělal prioritně pro kariéru nebo pro peníze. Buď mě ta práce, nápad, projekt, médium bavily a baví, nebo mě nebaví a jdu od toho.

 

Do jaké míry je poptávka po službách PR manažerů, když zvážím, že taková oddělení byla v době krize rušena ve firmách mezi prvními?

Jak kdy a jak u koho. Někde je sice tým, ale hledají někoho dalšího se zkušenostmi. Někde se hledají a jinde zase zjistili, že bez PR a marketingu se neobejdou. Najdou se ale firmy či instituce, kde stojí před kamerou či mikrofonem Barbie a mají pocit, že je to to pravé ořechové. Jenomže to je vizitka každé firmy, instituce, ale i umělce, kdo a jak je zastupuje. Ne vždy je totiž mladá, krásná modelka s naditým dekoltem ještě také schopná a pracovitá.

 

Kdo jsou vaši klienti a čím jsou charakterističtí?

Od zpěváků, herců, malířů, přes sportovce, firmy s oblečením, kulturní instituce, film, až po oblast zdravotnictví. Ale i velké projekty, či jen velmi drobné, ale o to více zajímavé.

  

Co obnáší práce s takovými klienty a jaká jsou jejich obvyklá přání?

To je různé. Obnáší to komunikaci, někdy trpělivost a především kompromis, ale také důvěru. Očekávají, že jejich projekt, produkt, nápad bude všude vidět a všichni o něm budou mluvit. No jo, ale ono už tu tak nějak všechno bylo, nebo je. Čili musíme hledat cesty, jak ho vypíchnout, aby se o něm mluvilo, psalo, a hlavně, aby si ho lidé zapamatovali. Alespoň někteří.

 

Máte nějaké neobvyklé zkušenosti?

Těch je několik. Například při prvním ročníku Černobílého turné Lucie Bílé se mi podařilo přesvědčit producenta, abychom udělali koncert i v Českých Budějovicích. V krajské metropoli, kde se dělá kultura snad nejhůře z celé republiky. A ve vší skromnosti – byli jsme první, komu se podařilo tamní Budvar arénu zcela vyprodat. Nikomu před námi a zatím ani nikomu po nás se to nepodařilo. Nebylo to jen skvělou interpretkou, kterou Lucie bezesporu je, ale i tím, že jsme to PR dělali maličko jinak. A to je i mé motto: Rád dělám věci „tak trochu jinak“ …

 

Jak hodnotíte komunikaci s médii a se kterými nejčastěji spolupracujete?

Až na drobné nuance velmi dobře. Velice dobře si uvědomuji, že profese novináře není jednoduchá, ať jde o takzvaně „seriózní“ nebo „bulvární“ média. Kdekdo kritizuje bulvár, že píšou nesmysly, nebo polopravdy, ale kdyby jim často mnozí mluvčí, píáristé nebo i umělci poskytli (či by jim bylo dovoleno, aby poskytli) pravdivé a celistvé informace, alespoň v rámci možností, nevznikalo by tolik smyšlených věcí a někdy až paradoxně pitoreskních. Vše je o lidech a vše se vším souvisí.

 

Jak podle vás vypadá ideální mediální výstup například ze křtu CD nebo nějaké společenské události?

Když je tam vše, co tam má být: název CD, značka vydavatele, krásné fotky a někdy i pikantní informace. (smích) A samozřejmě co nejvíce médií, která to zveřejní.

 

Na takové akce chodí novináři na pozvání. Jak zajišťujete, aby přišli ti novináři, o které stojíte a psali to, co je důležité? Co nejlépe funguje?

Každý má svůj „tajný recept“, takže určité věci si nechám s dovolením pro sebe jako „výrobní tajemství“. Ale vždy funguje vstřícný a přátelský přístup a třeba i pocit, že tomu novináři dáte nějakou „protihodnotu“. Teď nemyslím úplatek. Ale hlavně novinář by měl být pro píáristu ten nejbližší partner. Domnívat se, že novinář je jen nějaká nula, onuce, nutné zlo, které musí být rádo, že může o projektu napsat, je špatně! Alespoň pro mne je to velmi důležitý partner, velmi blízký protipól. Opovrhovat jakýmkoli novinářem jen proto, že není třeba z toho nejčtenějšího deníku či webu, se nevyplácí. Naopak, právě tenhle „parťák“, vám paradoxně jednou může neskutečně pomoct.

 

Někteří novináři mohou považovat za důležité něco zcela jiného než vy. Někdy to může být i na škodu. Co se s tím dá dělat?

Velkou výhodou je, když víte, jak média fungují, co je pro ně důležité. Pro bulvár je důležité něco jiného než pro „seriózní médium“. Televize potřebuje jiné podmínky než píšící médium. A pak je to taky zase o kompromisu…

 

Platí, že čím více novinářů přijde, tím více mediálních výstupů můžeme očekávat?

Není to pravidlem! Někdy vám jich přijde šest, ale výstupů je patnáct, protože někteří udělají dva až tři. Záleží to ale taky na vedení redakce a jejích prioritách.

 

Máte ideální řešení pro to, aby nežádoucí novináři nebo rádoby novináři nechodili, či se na akce, kde nemají co pohledávat, nějakým způsobem nedostali?

Vím, že narážíte na takzvané holubí letky. Ano, lékem na to jsou zcela striktní akreditace.

 

Jaký kredit mají pro vás mediální výstupy v tisku a jaký na internetu?

V dnešní době, kdy je řada printů na ústupu, to nerozlišuji. Naopak si myslím, že výstup na internetu je daleko cennější, protože jej může shlédnout mnohonásobně větší počet lidí než v jednom vydání třeba nějakého deníku, který po přečtení hodíte na kopici či do koše. A na webu je to téměř na věky…

 

A jaký je na totéž obvyklý názor klientů?

No, ti si někdy myslí, že co je psáno, tedy „tištěno“, to je dáno, a tak je to správně. Nesmysl. To platí snad v případě periodik, jako je měsíčník, čtrnáctideník, čtvrtletník. Tam asi částečně ano. Nebo u vydání knihy. Já vždy s nadsázkou říkám, že nejlepším a největším píárkem na světě je kniha knih, tedy BIBLE. Tu ještě zatím nikdo jiný nepřekonal.

 

V čem spočívá dobré PR?

Je toho více. Od zajímavě pojaté akce či produktu, až po dobře propracovanou kampaň, nápad. Samozřejmě to někdy závisí i na dobře napsané a srozumitelné tiskové zprávě, někdy na dobrých fotkách, záběrech, ale i v ochotě a možnosti se k tématům vracet a pracovat s nimi dál.

 

Jak vidíte PR v dohledné budoucnosti, kam se posouvá a směřuje?

Podle mého názoru záleží a bude záležet na tom, kam se posunou média. Jaký kurs, jaké tempo budou udávat, co nového přinesou. A stejně tak trh. Od toho se také PR samozřejmě odvíjí.

 

Je podle vás lepší být v tomto oboru zaměstnán, nebo být na volné noze?

Samozřejmě že na volné noze. Můžete tak, pokud zrovna nepracujete pro obrovskou agenturu, pracovat pro více segmentů najednou a rozšířit si tak obzory více směry.

 

Co na práci PR manažera nemáte rád a co naopak považujete za atraktivní?

Nedá se říct, že něco nemám rád. Ale často musím vydat mnoho energie, která se zákonitě ne vždy musí vrátit ve výstupech či jiných odezvách z médií. Další věcí je, že někteří klienti mají až scestné představy. A co je atraktivní? Že stále dělám něco nového, zajímavého s novými a zajímavými lidmi. Že můžu být u mnohých projektů a produktů, které jsou třeba naprosto jedinečné.

 

Můžete hovořit o tom, že v tomto oboru funguje opravdové přátelství, nebo jde spíš o to, že se lidé vzájemně potřebují?

Spíš to druhé! Víte, ona PR je vesměs, pokud nejde čistě o ekonomickou stránku či speciální odvětví, téměř spojená se šoubyznysem. A každý vám potvrdí, že politika bývá špinavá hra, ale šoubyznys a obzvlášť ten český, je často ještě horší, někdy zákeřný a opravdu velmi specifický. Ale mám i pár přátel, kolegů, lidí, na které je spoleh, a oni zase vědí, že se mohou spolehnout na mne.

 

Jste také moderátor a je mi známo, že dokážete zvládnout i produkční práci či práci redaktora. Je to dobou, aby člověk zvládal tolik profesí najednou?

Jednak dobou a jednak tím, co člověk chce dělat a co ho baví. Výhoda je, že když umíte pospojovat tyto jednotlivé části té profese, máte to v mnohém jednodušší. Platí to i pro klienta, kterého to někdy vyjde i levněji. Navíc tak můžete nabídnout kompletní službu na jednom místě.

 

Co považujete za dosavadní vrchol své kariéry?

Že jsem poznal opravdu mnoho zajímavých, výjimečných lidí. Někdy skvělých, někdy méně. Naopak některé lidi by člověk poznat raději ani nechtěl, ani je znovu potkat, ale i to život přináší. Naštěstí těch příjemných setkání bylo víc.

 

Jak vypadá ideální úspěch, kterého může člověk ve vaší profesi dosáhnout?

Záleží na úhlu pohledu každého a na tom, čím chce člověk tu pověstnou kariéru završit. Myslím si ale, že ideální úspěch je, když děláte to, co umíte, co vás naplňuje a za co se nemusíte stydět. A já si dovolím říct, že za nic z toho, co jsem dělal, se snad stydět nemusím. A myslím si, že největším úspěchem a štěstím člověka nejen v mé profesi, ale ve všech, je, když může pracovat na čem chce, a hlavně s kým chce. To je asi ta největší svoboda v životě.

 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Asi aby bylo méně důvěřivé a méně chtělo pomáhat spíš druhým než sobě. Ono někdy je dobré se obětovat pro druhé, ale mnohdy člověk zjistí, že to třeba nemělo efekt, nebo že byl „lehce“ zneužit. I když, pokud má někdo nějakou náturu, stejně ji asi jen tak změní. Ani po těch ranách od života. A mě osobně taková zkušenost vždy posune někam dál. Snažím se brát si z toho to lepší, nebo alespoň nějaký poznatek, ponaučení…

 

Máte ve své profesi nějaké idoly?

Idoly v mé profesi vyloženě nemám. Ale snažím se spíš brát si to dobré ze zkušeností jiných kolegů a naopak vyvarovat se toho méně dobrého. Jako je přehlížení, arogance nebo namyšlenost, že jedině já jsem středobod vesmíru a ze mě si všichni sednou na zadek. Není to tak. Jak jsem už řekl, novinář/redaktor je pro mě ten nejdůležitější partner v mé profesi.

 

Vaše příjmení je poněkud neobvyklé. Jaká je jeho historie či význam, víte to?

Můj tatínek byl ze Slovenska a rodiče jeho otce pocházeli z Maďarska. Ale maďarsky umím asi pět slov. (smích) Někteří přátelé si ze mě dělají legraci, že jsem jako Karel Gott, taky jediný svého jména na světě – René Kekely. Rozhodně nechci, aby to znělo namyšleně, spíš se tím bavím. (smích)

 

Za čím se v životě nejvíc ohlížíte?

Za hezkými vzpomínkami, ať už soukromně či pracovně prožitými událostmi. I když vám všechno shoří, vše vám vezme voda, i když vás svlečou do naha, odvezou na pustý ostrov, vzpomínky jsou jediným suvenýrem, který vám nikdo nevezme. A vždy se snažím vzpomínat na to dobré!

 

Na co upíráte zrak, když přemýšlíte o své budoucnosti?

Na to, že chci stále dělat zajímavou, pestrou práci. Na to, že chci, aby za mnou něco bylo vidět a že mě těší, když můžu svým nápadem, nebo přímo tím co dělám, někomu či něčemu pomoct. Pravdou je, že jsem pomohl i pár lidem, kteří jsou dnes docela dost vidět, neříkám, že je to jen a jen mou zásluhou, to ne, i když možná, někde to tak asi je. No a někteří třeba i dělají, že mě ani neznají. Nebo přestali brát telefony. Ale to je opravdu asi jeden nebo dva lidi a já dodnes nevím proč.

 

Jaká by byla vaše rada jak ideálně poznat druhého či sám sebe?

Ideálního v životě nic moc není. Jediný člověk, o němž můžete říct, že ho opravdu znáte dobře, je ten, kterého denně potkáváte v zrcadle. (smích) A jak poznat druhého… asi v kritických situacích, pracovních i soukromých. Tam se projeví nátura, přístup i ochota pomoct či snaha odejít. Když mi umíral otec dva týdny na ARO, byl se mnou ten nejbližší člověk po celou dobu. A kdyby nic jiného, tohle mu, v tom nejlepším slova smyslu, nikdy nezapomenu. Rčení, že v nouzi poznáš přítele, je asi to nejpravdivější v životě. A tak to doopravdy je. Podobné je to i v profesi.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Reference

Projekty:

Černobílé turné Lucie Bílé

Muzikál Mamma Mia!

Jen počkej, zajíci!

Alexandrovci

Adam a Eva

Mýdlový princ

Nedělni Fantastika

Trilogie Babovřesky

Kameňák 4 …

Muzeum Grévin Praha

BANDI VAMOS…

 

Osobnosti:

Lucie Bílá, Zdeněk Troška, Radim Schwab, Josef Vágner, Hana Křížková, Jan Přeučil a Eva Hrušková, Jaroslava Obermaierová, Miluše Bittnerová, Marcela Březinová, Marie Tomsová a Jiří Werich Petrášek, Lukáš Langmajer, Sámer Issa, Markéta Zinnerová, Martha a Tena Elefteriadu, Valentina Thielová, Kristian Kodet, Michaela Žemličková, Hana Čížková, Jitka Asterová, Vítězslav Jandák, Jan Kuželka, Tomáš Verner...

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře