Saša Šeflová - redaktorka SUPER.CZ

05.10.2012 12:03 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Novinář, který se pohybuje v bulvárním světě, musí umět psát, nesmí se bát lidí, a hlavně se nesmí bát tyto lidi oslovit i s věcmi, které se jim nemusí líbit.“ Saša Šeflová

 

 

 

Alexandra Geislerová Šeflová je v novinářské branži známá jako Saša Šeflová. Pohybuje se zde už pěknou řádku let a stála u zrodu bulvárního tisku. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale málokdo ví, že z ní mohla být ambasadorka. Původně totiž plánovala zkombinovat žurnalistiku s politologií. Osud tomu ale chtěl jinak, a tak je dnes zaměstnaná u nejčtenějšího internetového serveru a píše tzv. soft bulvár. Co to přesně znamená, jaká jsou pravidla internetového média, co všechno obnáší tato práce, a spousty dalších zajímavých věcí nám poodhalila Alexandra Šeflová v rozsáhlém profesním rozhovoru.

 

Je novinařina vaše původní povolání?
Ano je. Mám vystudovanou žurnalistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

 

Myslíte, že žurnalistické vzdělání je vám ve vaší práci přínosem?
To určitě. Člověk má sice relativně pocit, že to až tak nepotřebuje, ale právě praxe ukáže, k čemu je vysokoškolské vzdělání dobré. Jsem mu vděčná za větší rozhled, širší slovní zásobu, schopnost sepsat v poměrně krátkém časovém úseku text, který má hlavu a patu. A také samozřejmě za práci s informacemi – třídit, selektovat, vyhodnocovat… a praxe to samozřejmě završí.

 

Čím jste chtěla být jako dítě? Měla jste už od mládí zájem o psaní?
Už jako mladou holku mě bavilo psát. Na základce jsme se spolužačkou psaly sci-fi romány. Můj první článek mi otiskla Sedmička pionýrů, tehdy asi jediný časopis pro mladé. Bylo to o zakladateli Sokola Miroslavu Tyršovi a o Tyršově domě. Přišla jsem do redakce a řekla jim, že bych pro ně chtěla psát. A psala jsem. Ale mým snem bylo úplně na začátku studovat politologii, zajímala jsem se o politiku. Říkala jsem si, že bych mohla zkombinovat žurnalistiku a politologii, představovala jsem si, že budu ambasadorka. Obdivovala jsem političky, jako byla Bénazír Bhuttová nebo třeba izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová. Nakonec ale zvítězila žurnalistika.

Kde jste sbírala své první novinářské zkušenosti?
Po vysoké škole jsem začala obcházet redakce a získala jsem první zaměstnání v redakci tehdejšího Carmen žurnálu. Byl to společenský týdeník, který vydával skladatel Jiří Zmožek, měl čtvercový formát a nabídli mi tam tehdy „půlúvazek“.

 

Jaký typ článků jste tam psala?
Nebyly to jenom články, ale také román na pokračování, který vycházel v každém čísle. Růžová knihovna. Jmenovalo se to Dědictví lásky a psala jsem to pod pseudonymem Noemi Ackermannová. Mělo to celkem velký ohlas, a tak si mě nechal zavolat tehdejší šéf a pochválil mě. Dokonce se speciálně kvůli mému románu vyrobilo ještě číslo navíc, i když už se časopis rušil. Čtenářky by se stejně dožadovaly happy endu.

 

Není škoda psát pod pseudonymem, a přicházet tak o určitou popularitu? Jak to vlastně se zachováním autorova pravého jména u článků je? Jsou pro to nějaká nepsaná nebo psaná pravidla, jak má být autor uváděn?

Myslím, že zrovna u tzv. červené knihovny, rodokapsů, sci-fi nebo detektivek řada autorů psala a píše pod pseudonymy. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Třeba, že vymyšlené jméno lépe zní, jako to bylo v mém případě. Noemi Ackermannová je přece atraktivní jméno, ne? Co se týče médií, běžně se používá celé jméno při psaní delších útvarů a zkratky, pokud jde o materiály kratší. Jsou ale média, kde se články vůbec nepodepisují s tím, že jde o materiály, za něž by tím pádem měla zodpovídat celá redakce.

 

Vaším dalším zaměstnavatelem byla Večerní Praha, noviny, které dnes již neexistují…
A přitom většina Pražanů mého věku bude vědět a znát, protože Večerní Praha byly noviny nejvíc spjaté s minulostí hlavního města. První číslo vyšlo v roce 1955 a potom vycházely dalších padesát let a to už je co říct. Vlastně se v klasickém formátu i po zrušení ještě jednou na pár měsíců vrátily na trh. Vydavateli Fidelisi Schleé se po projektu, který prodal mezinárodní společnosti, zastesklo a tak trochu na koleně, jen s nepočetnou redakcí jsme to ještě jednou rozjeli.

 

Pracovala jste také v redakci časopisu Spy, dá se říci, že to bylo vaše první setkání s „bulvárem“?
Už Večerní Praha byl takový mírný bulvár, ale samozřejmě ne v takové podobě, jako jsou bulváry dnes. Spy vedl v době, kdy jsem tam pracovala, Ondřej Höppner, který předtím pracoval také ve Večerní Praze, kde vedl zahraniční rubriku. A pak ho povolali do týdeníku, který byl před jeho nástupem zaměřený spíše na politiku než na celebrity. A tak jsem nastoupila do Spye a začala psát bulvární články.

 

Dostala jste do pracovní náplně nějaké požadavky ve srovnání s přechozí prací neobvyklé, jiné?

Nebyla jsem v té době zvyklá psát pouze podle fotografií. V předchozích zaměstnáních byly fotky doplňující a tady byla vizuální složka nejdůležitější. To se později stalo praxí i v mnoha dalších časopisech a novinách. Utíkající oko na punčoše, momentky, kdy se celebrita podivně zatváří, ulomený podpatek nebo amalgámové plomby, které jsou vidět při smíchu, mi od té doby neuniknou. Není to nic hlubokomyslného, ale čtenáře to pobaví.

 

Výše zmiňovaný Ondřej Höppner kdysi prohlásil, že dobrý bulvární redaktor musí mít tyto základní vlastnosti – hravost, dravost a marnost. Myslíte, že je to pravda, nebo byste k tomu dodala i jiné vlastnosti?
Zase tak zahořkle to necítím. Marnost bych nezmiňovala.

 

Nejdéle jste pracovala v redakci Blesku, plných osm let, co vám tato zkušenost dala a co naopak vzala?
Pozitivní je fakt, že Blesk má obrovský náklad, takže to, co napíšete, si přečte velké množství lidí. Je to ale samozřejmě pozitivní pouze tehdy, když vás za článek nechtějí ukřižovat. Což přecházíme do negativa, které je spojeno s naší povahou, kde platí, že nejvíce potěší cizí neštěstí. Takže musíte na všem hledat to negativní.

 

To ale muselo být velice vyčerpávající, obzvláště pro ženu…
Víte, já si teď v redakci Super.cz čistím karmu, za těch osm let v Blesku. Zažila jsem tam situace, na které nerada vzpomínám. Třeba jsem napsala článek o Danu Hůlkovi a editor tam tehdy bez mého vědomí dopsal dvě věty, které ale naprosto změnily celkové vyznění článku. Dan se mnou potom tři roky nemluvil. Samozřejmě, že jsem se to snažila hlídat, ale jak říkám, ne vždy to vyšlo a negativní reakce naštvaných celebrit nebyly příjemné.

 

Nemáte někdy pocit, že si ty celebrity za to vlastně mohou samy? Jsou veřejně známými osobnostmi, musí přece něco skousnout?
Tak to je, ale je rozdíl mezi nadsázkou a úplnou lží.

 

Je něco, co by se vám jako novinářce příčilo psát?
Když jednou pracujete v bulvárním médiu, tak je to těžké. Musíte psát to, co chce váš zaměstnavatel. Ale samozřejmě nechci psát zlé věci o lidech, které mám ráda, kteří jsou mi blízcí. Nechci se pitvat v úmrtích. Proto jsem ráda za současnou situaci, kdy nemusím prvoplánově vyhledávat pouze negativní věci.

Internetový portál Super.cz patří k nejčtenějším serverům, jaký je rozdíl v práci pro tištěné médium a internetové?
V Supru je obrovská čtenost, blíží se k milionu za den. Věci, které píšete, jsou aktuální a můžete je doprovodit klidně i větším počtem fotografií. A samozřejmě, pokud je něco špatně, což se ovšem v profesionálním týmu téměř nestává, dá se to změnit.

 

Zdá se mi, že Super.cz je tak zvaný soft bulvár…
Určitě. Není zde prioritou za každou cenu hledat to negativní, nemáme tým paparazzi, kteří číhají na každé klopýtnutí známých tváří.

 

Je ještě něco, v čem je pro vás váš současný zaměstnavatel přínosem?
Na některých větších akcích i natáčím, dělám krátká videa, naučila jsem se pracovat s kamerou a začalo mě to bavit.

 

Můžete prozradit, na co lidé na vašem serveru nejčastěji klikají?
Tak jsou samozřejmě celebrity, které táhnou. Třeba Lucka Vondráčková, její svatba trhala rekordy. Ale také články o starších herečkách. Potom kauzy, například momentálně Ornella, Gábina a Pepa. No a vizuály, to jsou texty založené hlavně na fotografiích „podívejte se, jak zhubla …“

 

V dnešní době se nejvíce prodávají noviny a časopisy zaměřené na společnost a celebrity. Proč si myslíte, že tomu tak u nás je?
Lidé rádi žijí životy cizích lidí, když ty jejich nejsou pro ně dost vzrušující. Také samozřejmě potěší, když se dozvědí, že i známé osoby mají problémy podobné těm jejich. A typické je voyeurství, sledovat, špehovat, co dělá známá hvězda ve své ložnici.

 

Použiji teď bulvárního rozdělení celebrit na áčka, béčka a céčka. V zahraničí jsou v bulvárním hledáčku tzv. áčkové celebrity, tedy herci, zpěváci, sportovci, politici. U nás se nejvíce píše o béčkových až céčkových, vévodí tomu desítky missek a účastníků všelijakých reality show. Proč to?
Nechtěla bych vyloženě hodnotit, kdo je doopravdy áčková celebrita. U nás je to vlastně jen Karel Gott. A o tom už se popsalo tolik papíru, že jen málokdy najdete téma, kterým překvapíte a sdělíte něco nového. Mezi těmi misskami a účastníky různých show se pořád něco děje, zatím co Mistr už je usazený muž se dvěma dětmi a skandály dávno nehýří.

 

V čem by měl být kovaný dobrý novinář?
Musí umět psát, nesmí se bát lidí, a hlavně se nesmí bát tyto lidi oslovit i s věcmi, které se jim nemusí líbit. Asi podle známého přísloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“.

Jak moc musíte zdrojovat?
Určitě musíme zdrojovat, samozřejmě to nedáváme do prvního odstavce. A výhoda internetového média je, jak už jsem zmínila, že se to dá vždy doplnit, pokud dojde k opomenutí.

Uvádíte autory fotografií, které použijete v textu?
Určitě. Autory uvádíme pod fotografií, a když si celebrity samy dávají snímky na sociální sítě, kontaktujeme je, zda je můžeme také použít.

 

Pokud se napíše něco, co se později ukáže, že nebyla pravda, musíte psát opravu nebo se omluvit, stalo se vám to někdy?
To je velmi individuální, případ od případu. Většinou se napíše opravný článek, ale opravdu záleží, o co se jedná a jak moc je informace zavádějící.

 

Jak moc záleží na titulku?
Na internetovém portálu více než kde jinde. Titulek musí upoutat, donutit čtenáře na článek kliknout.

 

Spousta novinářů přechází z této branže třeba do PR nebo dělat tiskové mluvčí, nemáte někdy chuť zkusit něco jiného?
Nemám, jsem nadšená z práce pro Super. Protože k nám patří i Právo, píšu rozhovory i sem a to mě skutečně baví. Je to zase něco jiného než internet, kde píšu kratší články. Tady se můžu více rozepsat a pobavit o některých situacích podrobněji.

 

Práce novináře je většinou časově neohraničená, máte to také tak? Jaký je váš denní režim?
Ráno v devět zapnu počítač a začnu stahovat fotky. Buď od naší fotografky, nebo z agentury. A potom píšu, denně v průměru tak čtyři články. A samozřejmě mám přes den různé akce, některé z nich se konají večer, takže do postele uléhám často až pozdě v noci a jsem zbitá jak pes. Týdně jsem minimálně tři nebo čtyři večery na různých akcích, někdy je jich i několik denně. Takže od-do opravdu nehrozí.

 

Nejste z toho tempa unavená?
Mám asi po rodičích dobré geny, táta pochází z východního Slovenska, takže to stále zvládám.

 

Ale plus je asi to, že můžete dělat z domu…
To je skvělé, ale při stylu naší práce by to asi dlouhodobě jinak nešlo. Pokud trávíte večery na večírcích a akcích, tak potom nemůžete denně být nastoupená v práci v osm ráno.

 

A co vaše garderoba? Jak chodíte na večírky oblečená?
To leze hodně do peněz. Pokud chodíme na společenské akce, tak tam nemůžeme přijít nevhodně oblečeni. Na některé akce je dokonce daný dress code. Takže za oblečení utratím opravdu dost peněz.

 

Nosíte nějaký deníček nebo diktafon? Jak si zaznamenáváte všechny informace, které se během akce dozvíte?
Nenosím deníček, diktafon ano, ale málokdy ho vytáhnu. Všechno si pamatuji, paměť mám skutečně dobrou. Na akcích se bavím s tím, s kým potřebuji, o tom, co je zajímavé. Často napíšu z jedné akce několik článků. To je o tom třídění a zpracovávání informací, jak jsme se bavily na začátku. A pokud si nejsem jistá nějakými reáliemi, tak dotyčnému zavolám, ale to se stává opravdu málokdy. Něco jiného je, když dělám velký rozhovor, tam samozřejmě využívám diktafon.

 

Střežíte si své tipy, nebo se podělíte s kolegy?
Tak pokud jde o nějakou akci určenou pro média, tak to si většinou řekneme. Ale když jde o kauzu, tak to si každý chráníme. Pokud bych to nemohla psát, z jakéhokoliv důvodu, tak to se podělím právě s kolegou.

 

Funguje ve vaší branži rivalita?
Funguje. Hraje se na to, kdo přijde s informací jako první.

Dokážete pracovat ve stresu a pod tlakem?
Dokážu, jsem na to vycvičená. V Blesku by nemohl pracovat nikdo, kdo by se hroutil, tam je stres na denním pořádku.

 

Z jakých vašich článků jste měla nejlepší pocit?
Mám největší radost z toho, když mě někdo podceňuje a já mu mohu dokázat opak a on pak musí svůj názor přehodnotit. Například kdysi jsem dělala rozhovor s rabínem Karolem Sidonem, který byl na začátku velmi podezřívavý, bylo na něm poznat, že mi nevěří. Nakonec jsem ho přesvědčila, že mám znalosti jak o jeho životě, tak i o kabale a judaismu, a na konci naší schůzky jsem cítila, že jeho mínění o mně se změnilo.

Co se vám tak honí hlavou, když z vaší přítomnosti mají lidé obavy? Zažila jste, že by se vás někdo vyloženě bál?

Přijde mi to občas zábavné. Asi jako ve středověkých legendách. Nejsem živoucí Dracula. To není nikdo. A hyeny, jak nazval můj bývalý šéf Ondřej Höppner ve své knížce bulvární novináře, se živí ostatně jen tím, co je i tak mrtvé nebo nemocné. Zdravý kus vždy přežije a nemá se čeho bát.

 

Vnímáte, že se někteří lidé s bulvárními novináři kamarádí v podstatě jen na oko, a poznáte to? Řekla byste, že v tomto světě celebrit máte ze své pozice novináře přátele, opravdové přátele?

Kolik má člověk opravdových přátel, se dá spočítat obvykle na prstech jedné ruky a nezáleží na zaměstnání nebo povolání. S někým jste si bližší, s jiným se zdravíte a povídáte si jako dobří známí. Pár kamarádů by se mezi tzv. celebritami snad našlo. Ale přítel? To je opravdu velmi závažný pojem.

 

Jak pohlížíte na případný vztah novinář–celebrita? Máte s tím nějaké zkušenosti? Na čem takové vztahy podle vás obyčejně ztroskotají?

Pierce Brosnan se poznal se svojí ženou jako s novinářkou, u nás Miro Žbirka. A vyšlo jim to. Ale jsou to asi spíš výjimky. Stejně jako modelky a sportovci se samozřejmě potkávají ve společnosti i novinářky se známými tvářemi ze světa sportu, politiky, showbyznysu. Bývalá kolegyně, fotografka, která byla zaměřena na sport, se vdala za fotbalistu a jsou šťastní. Zrovna tak třeba Aleš Valenta s manželkou, která pracovala jako televizní reportérka. Je to jako v každé jiné profesi, v každém jiném vztahu. Když si ti dva sednou, tak dokážou přežít i mediální pozornost, i když je to složité a představa, že se sama stanete terčem zájmu svých kolegů, je horší než u člověka, který nemá tušení, jaké soukolí by ho mohlo semlít.

Sama máte žurnalistické vzdělání. Jak vnímáte kolegy, kteří třeba žádné nemají?
Z mého pohledu je důležité, aby byl člověk schopen obstarat informace. A někdy je jednodušší si od někoho raději nechat to, co chce napsat, odvyprávět, a pak si to sepsat sám. Aby to mělo hlavu a patu.

Stává se vám, že kolegové ze seriózních médií na vás koukají skrz prsty?
Vzhledem k tomu, že už jsem v branži dlouho, se s většinou také znám a vycházíme spolu dobře. Někdy nám možná závidí, že si při práci užijeme víc zábavy než oni. Na druhou stranu zase zbývá určité procento celebrit, které dávají rozhovory jen serióznímu tisku a to jim pak můžeme závidět my.

Jak snášíte profesní kritiku?
Pokud si někoho vážím a respektuji ho, tak se nehádám. Většinou si totiž nevážím člověka, který by neměl pravdu.

Neměla jste někdy touhu napsat třeba nějakou knížku, životopis známé osobnosti?
Životopis opravdu ne. Je to hodně práce, spousta nervů a za málo peněz.

 

Čím se odreagováváte?
Tři věci – spánek, cestování a četba. Ráda čtu knížky o upírech a elfech, knihy s mystickou tematikou. V televizi se mi líbí pořady na HBO, detektivky, dobré seriály. Mojí oblíbenou autorkou je Petra Neomillnerová, která píše tzv. fantasy, líbila se mi její sága, která se odehrává v Praze a pojednává o upírce Tině. Ale obecně jsem hrozně ráda doma. Tím, že musím pravidelně chodit na večírky, žiju hodně v noci, tak mi potom čas strávený doma, třeba s dobrou knížkou, přijde jako ten skutečný relax.

…a cestování…
Jednou do roka, vždy v lednu, kdy je takzvaná okurková sezóna a ve společnosti se toho mnoho neděje, si udělám dovolenou do exotičtějších zemí. Miluju Latinskou Ameriku, byla jsem v Salvadoru, Hondurasu, Guatemale, Brazílii a Mexiku. Teď je ale na řadě Keňa. Od doby, kdy jsem četla Hemingwayovy Zelené pahorky africké, jsem si slibovala, že se jednou vypravím na safari.

Přemýšlíte někdy o budoucnosti, co budete nebo byste chtěla dělat za dvacet třicet let?
Sedět v bungalovu na pláži v Karibiku a dívat se na západ slunce s dobrým koktejlem v ruce. Tak to je asi jen sen. Asi budu hlídat vnoučata synovi, který nyní studuje medicínu a v té době, doufám, bude vynikající lékař, který bude udržovat v pořádku moji chátrající tělesnou schránku. A třeba napíšu nějaký román, který nebude mít nic společného se světem showbyznysu.

 

Co ze své profesní praxe si uchováváte nebo byste si chtěla uchovat?

Ta setkávání. Setkávání s lidmi, s nimiž bych jindy neměla příležitost se poznat. I když to není na první pohled znát, narodila jsem se jako introvert a postupně jsem se musela díky své profesi vyloupnout ze svojí bezpečné schránky a vystrčit růžky. Takže si myslím, že už zůstanu ta rohatá, ať se stane cokoliv.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Lenka Walderová

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura texu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře