Sylva Lauerová - autorka básní, spisovatelka

17.09.2013 03:05 | Michaela Lejsková

Autorku si hned z kraje spojuji s autorem a to Karlem Čapkem. Co mohou mít společného? Cituji: V tom pak je celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským zápalem a úžasem, druhá část dělá po sté, zamlkle, nerada a s rutinou starého návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý, svět založený z věcí dělených po sté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. Sylva Lauerová se v projevu schází se svými předchůdci a duševně se všemi, kdo nacházíme v její tvorbě pomyslné semínko, které v nás může vyklíčit a při troše péče, může i vyrůst.

Jaké jsou pro vás, autorku, obvykle přirozené zdroje inspirace?

Život, tak jak jej mohu pozorovat kolem sebe, rozhovory, které zaslechnu, procítěné a prožité situace, vlastní zkušenosti. Stačí vteřina a příběh se zrodí v hlavě… A pak ještě cosi, co lze těžko pojmenovat, řekněme múza, která vás políbí, když si sednete a začnete psát.

 

Vnímáte rozdílný způsob psaní autorů-mužů a autorek-žen obecně?

Ano, vnímám. V ženském psaní se daleko intenzivněji zračí emoce, je květnatější, méně cynické a obvykle v něm nenajdete pózu. Připadá mi upřímnější tím, že se ke zpracovávanému tématu nestaví za každou cenu z nadhledu.

 

Kdybyste měla poradit, jak napsat povídku, jaký postup byste doporučila?

Nejsem lektorem tvůrčího psaní a sama osobně nevěřím, že se dá tvůrčímu psaní naučit, pokud člověk postrádá talent. Nicméně, pokusím se všeobecně poradit: Vědět, o čem chci psát – mít připravený rámec děje, znát linii příběhu – dodržet tzv. literární oblouk, tedy neztratit se někde po cestě a předložit čtenáři pointu v pravý čas. A také znát a umět používat jazyk, ve kterém píšete.

 

Jak může čtenář na první pohled poznat dobrou povídku?

Je otázkou, co je vůbec „dobrá povídka“. Každému vyhovuje něco jiného a obecný vkus dnes takřka nemá hranice. Někteří čtenáři se nechávají unášet květnatými poetickými obrazy, které mnoho neříkají, jiní upřednostňují intelektuálně přebujelé a rádoby sofistikované statě a jiní si užijí jednoduchý, vtipný a moderní text. Co je tedy „to dobré“? Řekněme, že dobrá povídka je ta, kterou si čtenář užije a rád se k ní vrátí. Zůstane uložena v jeho mysli.

 

Co všechno se snažíte do své vlastní tvorby promítnout?

Pocity, kontroverze, dobro, zlo, hloubku, povrchnost, Boha, člověka, přírodu, intimitu,… reflexe na cokoliv.

 

Kolikrát jste měla po vydání knihy pocit, že byste ji udělala ještě jinak?

Často. Hračku bych dnes napsala úplně jinak, na přípravu Královen slz bych si asi vyhradila mnohem více času a počkala si ještě na další básně, ale termín tlačil. A komorní thriller Tichošlap by byl patrně temnější, hlubší a o trochu delší. Pokud se spisovatel nachází pod časovým tlakem, není to ideální. Na druhé straně si myslím, že je dobře, když o své tvorbě spisovatel pochybuje, protože pochybnosti jej posouvají dál.

 

Jaký vnímáte ve vlastní práci osobnostní a profesní vývoj?

Samozřejmě se vyvíjím, zraju, stárnu a také se ve své profesi „učím lépe chodit“. Vždyť jsem začínala jako naivní nováček, bez předchozích zkušeností na literárním poli a hned má první kniha se stala bestsellerem. Takže jsem nastoupila do hodně rozjetého vlaku. A při velké rychlosti člověk řadu věcí přehlédne nebo podcení. A tak se stalo, že mě „erotika a sex“ chytily do pasti. Ráda bych za tímto směrem své literární tvorby zavřela dveře, a to pokud možno nahlas. Ale média jsou neúprosná a znovu a znovu mě tlačí do škatulky spisovatelky erotických románů. Což je nesmysl. Takže brzdím, měním a přesvědčuji, že jsem schopna psát i romány závažnější, než je lehká a nenáročná sexy literatura.

 

Vaše knihy jistě čtenáře různými způsoby ovlivňují. Jakými obvykle? Jak se jejich názory máte možnost dozvědět?

Dostávám spoustu čtenářských reakcí přes webové rozhraní svých profesních stránek. Jsou v naprosté většině velmi povzbuzující. Krásné dopisy, poděkování, dotazy ohledně reálií, které se v knihách nacházejí, básně a všemožná vyznání. Jeden ze sta mailů je ošklivý anebo jde tak zvaně přímo na věc. (smích) Dokonce jsem obdržela i fotografii mužského penisu. Ovšem od doby, kdy jsem se potýkala se stalkingem, odpovídá na většinu elektronické pošty manažerka nakladatelství. Stále si však ponechávám výsadu na některé z nejupřímnějších dopisů odpovědět osobně. Existuje i další možnost, jak se o reakcích na mé knihy dozvědět. Na netu se čas od času, naštěstí spíše výjimečně, dá objevit i ta druhá strana mince – nějaká hodně šťavnatá, nenávistná a opovržlivá čtenářská kritika. Obvykle emočně velmi vypjatá. Docela mě baví, jak tyhle čtenářky nenechávám lhostejnými. A pak se dozvím, že jsem chudinka, stojící u kuchyňské linky v paneláku, léčící si psaním své komplexy méněcennosti. Tak co k tomu říct. Rozhodně se těmto „kritikům“ zvedne návštěvnost jejich blogu, což jim přeji. Velmi intenzivní a značně interaktivní možností, jak být se svými čtenáři v kontaktu, je Facebook, na němž mám dva profily – jeden osobní a druhý profesní, oba se tak trochu prolínají. A osobně hovořím s čtenáři obvykle na autorských čteních. Z těchto rozhovorů pak někdy vzniknou přátelství.

 

Jak dlouho obvykle trvá, než se od prvního řádku dostane kniha až ke čtenáři?

Šest měsíců.

 

Které z procesů jsou pro vznik knihy nejobtížnější a naopak?

Nejobtížnější? Pro každého spisovatele jistě něco jiného. Pro mě vždy začátek, prvních pár stránek. Nejsnazší a nejpříjemnější – káva po poslední tečce příběhu.

 

Co všechno patří k tomu, aby kniha získala dobré PR?

Ach, tahle otázka by vyžadovala komplexní odpověď, která by patrně přesáhla možnosti a délku tohoto rozhovoru. Zkusím jen stručně s trochou nadsázky. Chcete skvělé PR? Prvním předpokladem je, aby vás vydalo renomované nakladatelství. V České republice existují nakladatelství, která si velice zakládají na své pověsti, výjimečných kontaktech a postavení na trhu. Píšete-li pro ně, první PR kredit máte již v kapse. Pokud chcete vsadit na správnou kartu, zvolte angažovaný námět, i kdyby to mělo být tisíckrát omleté, mnoho desítek let staré téma. Jistě se o vaší knize bude hojně psát. Na to navazují dobré vztahy s médii, což ke skvělému PR patří. Ale ty jsou obvykle doménou nakladatelství stejně jako osobní a dobré vztahy s odbornými kritiky.

 

Jaký volíte způsob propagace svých knih, co se vám nejlépe osvědčilo?

Mezi úspěšné marketingové nástroje patří bezesporu sociální sítě, ale nestavěla bych je na první místo. Velmi se osvědčuje propagace knih přímo na prodejnách ve formě plakátů a takzvaných pyramid u vstupů do knihkupectví. Stejně tak jsou značně úspěšné plakátovací kampaně v dopravních prostředcích, zde je ovšem nutné, aby byla zvolena atraktivní forma upoutávky. Média hrají při propagaci knih jednoznačně nejdůležitější roli. Jejich úloha je ničím nenahraditelná. Proto pro své knihy pořádám křty, které vyvolávají pravidelnou, poměrně rozsáhlou mediální odezvu.

 

Podle čeho vybíráte kmotry svým knihám?

Každá z knih si zaslouží svého nebo své, naprosto specifické kmotry. Křest románu či básnické sbírky potřebuje něco, co já nazývám „legendou, která vytváří pozadí prezentované tvorby“. Hračku například křtily sex symboly té doby, Tichošlapa zase zcela markantní osobnost herce Juraje Kukury, sbírky poezie pak okouzlující ženy Irena Pavlásková a Bára Basiková. Jedinečné postavení mezi mými kmotry však rozhodně zaujímá herec Roman Vojtek, jenž se během času stal jakýmsi mým literárním talismanem.

 

Máte se svými kmotry i nějaké zvláštní zážitky ze křtů, něco neobvyklého?

Naprosto nezapomenutelný byl Jiří Korn, který coby hlavní kmotr kontroverzního románu Otrok vytvořil díky outfitu, ve kterém přišel Otroka pokřtít, nesmírně příjemnou a lehce nadnesenou atmosféru. Tedy přesně to, co jsem si pro tak výstřední a trochu temnou knihu přála. Dostavil se totiž v uniformě s květináčem tulipánů na hlavě a pod tímto extravagantním „kloboukem“ se skrývala dámská tanga, která sloužila jako přímá pokrývka hlavy. Ostatně každý ze křtů mých knih měl svou zcela nezaměnitelnou atmosféru. Velmi vznešené byly Královny slz a ostružin, almanach poezie, jež jsem editovala, a to díky paní Haně Maciuchové. O uvolněnou a exotickou atmosféru při křtu Jumarora se naopak postarali známí cestovatelé, herecké ikony Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.

Patříte k lidem, kteří rádi čtou nahlas?

Máte na mysli autorská čtení, nebo předčítání knihy partnerovi v tichu domova? Doma totiž čte nahlas pouze manžel, a protože je Němec, tak samozřejmě v němčině. Když jsou na pořadu politické zprávy, jsem zoufalá, ale před nedávnem mi předčítal Schopenhauera a to byl skutečný zážitek. A já nejraději recituji básně – samozřejmě svým čtenářům, návštěvníkům autorských čtení. Vydržela bych recitovat hodiny.

 

Jak hodnotíte zájem o předčítání z knih a zkušenosti s nimi?

Dnes už si na nezájem o vlastní autorská čtení nemohu stěžovat. A atmosféra bývá obvykle úžasná. Dochází ke skutečné interakci mezi mnou a čtenáři a tak to má být. Proto upřednostňuji komorní autorská čtení před performancemi ve velkých poloprázdných sálech. Spisovatel by rozhodně neměl být pouhým předčítačem svých děl, mělo by jít o jakousi formu tichého dialogu mezi ním a těmi, kdo naslouchají.

Pro koho myslíte, že je práce, jako je vaše, ideální? Komu byste ji doporučila?

Všem, kteří žijí bohatý vnitřní život a vlastní bujnou fantazii. Přemýšlivým a komunikativním lidem, přestože schopnost brilantní komunikace nemusí být předpokladem zásadním. Vzpomeňme na geniální spisovatele, kteří byli introvertní melancholici. A také si myslím, že spisovatelská profese by mohla vyhovovat lidem, v jejichž slunečním znamení je obsažen element vzduchu.

Jak vypadá váš životní styl?

Jsem člověk svobodný, svoboda je zásadní esencí mého životního stylu. Ráda střídám období plná vzruchů, lidí, setkání a komunikace s obdobími introspekce, samoty a tichého rozjímání. Baví mě extrémy ve všem, co podnikám, ale nejvíce asi v cestování. Jeden rok návštěva amazonského deštného pralesa a vzápětí výlet za Inuity do Grónska. Někde ve mně je kus cestovatele. A čím jsem starší, tím intenzivnější pouto mě váže k přírodě. Jak říkávám, jsem bytost džungelní a přímořská.

Vždycky existovaly populární trendy, které na čas ovládly zájem čtenářů. Všeobecně vzato si nemyslím, že by naší společnosti v oblasti literatury něco zásadně chybělo. Při dnešní míře překladů veškerých myslitelných literárních žánrů si každý přijde na své. Mě mrzí absence moderní experimentální poezie, ale kdo by ji vydával, že. Ony verše jaksi nejsou tím žádaným komerčním artiklem.

 

Čím si vy sama přejete společnost obohatit?

Zprostředkovat mezní prožitky. Provokovat fantazii. Popouzet maloměšťácká ega. Přispět k návratu idealismu. Odhalovat tajná a dobře skrytá zákoutí lidské duše.

 

Jaké zásady vyznáváte? Čím se v životě řídíte?

Svoboda. Slušnost. Kreativita. Přátelství. Důslednost. Pracovitost. Vášeň. Zaujetí. Klid v duši. Bůh. Zdraví těla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: KIVA, Lukáš dvořák a archiv Sylvy Lauerové

Ve spolupráci s Nakladatelstvím van Aspen www.vanaspan.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Komentáře