Sylva Lauerová - spisovatelka

18.07.2011 06:17 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Nechci být angažovaná, chci být lidská. Možná být, pouze lidský‘ je dnes extravagantní“. Sylva Lauerová

 

 

Sylva Lauerová je zvláštní a tajemná žena. Spisovatelka a básnířka. Většinu svého současného života tráví na Seychelách. Tato krajina ji inspiruje a nabíjí, a jak říká, je člověk ,džungelní‘ a přímořský, miluje teplo a potřebuje mít doma kus přírody. Možná i proto se její knížky čtou jedním dechem. Vyjadřuje se otevřeně, o věcech, které ji zajímají, hovoří se zaujetím. To se mi na ní líbí.

 

Předpokládám, že jako malá jste nebyla tou, co postává v koutě...

Máte pravdu, byla jsem dítě, které ve škole často vyrušovalo, bylo nepříjemně zvědavé a chtělo vyzkoušet všechny koníčky, které existovaly. Gymnastiku, klavír, tanec, zpěv, divadlo, běh i šerm a taky trochu malování… A byla jsem šťastné dítě, milované a opečovávané s láskou a přísností.

 

Z vašeho životopisu vím, že jste se vyučila prodavačkou, ale skončila jste jako právnička. To se pravda často nestává.

Nestává. Takhle míchá karty komunismus. Ale nevadí. Díky tomu jsem se naučila neskutečně moc věcí, jako například řezat koberce, vypočítat kolik metrů záclony si koupit, pokud ji chci hodně nařasenou a jen po parapet, naučila jsem se vážit si všech řemesel, jednat s lidmi a také vážit si vzdělání. To se v dnešním moderním světě moc nenosí.

 

… nicméně jste nakonec vystudovaný obor v praxi nevyužila, otočila jste se zase úplně jiným směrem a stala se z vás spisovatelka, proč to?

Spisovatelka se ze mě stala takzvaně „na stará kolena“. Ne, že bych nepsala už dříve, ale znáte to – do šuplíku. Právo je pro mě příliš suchá disciplína, proto jsem od něj zběhla. Při psaní jsem šťastná. A tak to má být. Proto píšu, proto jsem se stala spisovatelkou. Nikoliv proto, že bych se za každou cenu chtěla vyjadřovat k ožehavým společenským otázkám, ani proto, že bych někomu ráda vnutila svůj pohled na věci a vztahy. Pouze pro radost, potěšení, vzrušení a část toho chci také přinášet svým čtenářům.

 

Proč žijete právě na Seychelských ostrovech? Máte zde větší inspiraci pro práci? Je to vůbec vhodné místo pro každodenní život? Není zde draho?

Na Seychelských ostrovech žiji část roku, pořád jsem ještě neodstřihla pupeční šňůru, která mě poutá k České republice a Evropě. Tedy „létám“ mezi ostrovy a Evropou. Vysvětlení je snadné: Miluji teplo, a jak s oblibou říkám, jsem člověk ,džungelní‘ a přímořský, když nemám kolem sebe spousty zeleně, v koupelně žábu, v obýváku ještěrky a všude kolem stovky ptáků, necítím se být dostatečně šťastná. Teplo a vlhko – to mi moje rodná hrouda neposkytuje, proto žiji na ostrovech. Jsem zde v interakci s přírodou. V Evropě jsem zase v interakci s lidmi. A na vaši otázku, zda je na ostrovech draho? Seychely nejsou tou luxusní destinací, o které nás bulvár informoval v souvislosti s jistou nejmenovanou podnikatelskou aférou, luxusní je tam pouze příroda. A turista může mít pocit, že je draho, protože za své peníze neobdrží takový servis, jaký by očekával. Nemyslím si, že by zde ceny byly nějak extrémní, ovšem s Indonésií se to skutečně srovnat nedá.

 

Jací jsou „Seychelané“? Překvapili vás něčím?

Ach, to je téma na samostatnou knihu. Jsou to prostě normální lidé. Se svými klady i zápory. Na rozdíl od nás si s sebou nesou historické křivdy, které na nich byly napáchány, neb jsou veskrze potomky zotročených Afričanů, zavlečených na ostrovy otrokáři. A jestli mě něčím překvapili? Ano, třeba svým postojem k „času“. Veličinu čas mají jaksi zcela jinak definovanou než my v Evropě.

 

Ve vašich knihách se objevují i andělé, věříte na jejich existenci?

Nevěřím na tlustá košilatá miminka, která nám létají kolem hlavy a mávají křidélky. Cítím a zažívám však přítomnost energií systému, jehož jsme součástí a jehož zákonitostem podléháme. Pokud se tedy ptáte na anděly jako na projev energie tohoto vyššího systému, pak ano, věřím na ně.

 

Vaše knihy „Hračka“ a „Otrok“ se výborně prodávají, myslíte si, že je to tím, že jste v nich poodhalila některá, ne až zcela běžně diskutovaná témata?

„Hračka“ patrně přinesla čtenářům, a zejména čtenářkám, něco, co v české literatuře do té doby chybělo. Moderně napsaný, nepříliš náročný, ale nekompromisně otevřený (co se týče popisu sexuálních scén) román, psaný ženou zejména pro ženy. Román, který vás vzruší, při kterém dostanete chuť na svého milence, i když právě sedíte v tramvaji nebo ve vlaku…

„Otrok“ je jiné téma. Je to tak trochu temná kniha, pro někoho může být velmi vzrušující, pro někoho nesnesitelně odpudivá. „Otrok“ provokuje daleko víc než „Hračka“, je takříkajíc „na hraně“ a pokouší lidskou zvědavost, senzacechtivost a touhu otevřít zavřené dveře jednoho podivného dominantně-submisivního vztahu. Pro mě osobně je „Otrok“ o démonu posedlosti mocí, spíš než sondou do normálně fungujícího BDSM vztahu. Upřímně řečeno jsem nečekala, že budu mít na „Otroka“ tak pozitivní reakce jaké mám. V „Otrokovi“ jsem si také vyzkoušela svůj drobný spisovatelský trik, kterému říkám „keeping focus“. Vtáhnu čtenáře do děje a záměrně jej držím pod velkým napětím, nenechám ho dýchat a téměř jej dusím reportážním zúžením pohledu na jádro příběhu. Myslím, že se to povedlo. Jiří Korn, který mi „Otroka“ křtil, mi napsal: „…s hrůzou a zvědavostí – nedýchaje – jsem knihu přečetl tak rychle, jako snad žádnou jinou…“ A po přečtení se rozhodl, že mi „Otroka“ pokřtí, což před tím téměř vyloučil. Vážím si toho.

 

Jaký máte vztah k sexu a erotice obecně?

Nejsem přílišným zastáncem sexu bez lásky, nebo lépe řečeno, bez vzájemné náklonnosti. Potřebuji toužit a obdivovat. „Rozdat si to“ s někým jenom kvůli sexuálnímu uspokojení není můj šálek kávy, na to mám přece erotické hračky. A erotika? Erotika je pro mě perlivým elixírem našeho života… zejména jeho první poloviny. V devadesáti na to budu mít zřejmě už jiný názor. (úsměv)

 

Jste nazývána „extravagantní spisovatelkou“, jak to vnímáte?

Extravagantní jsem patrně proto, že píši tak, jak chci, a říkám to, co chci. Jsem příliš stará, abych se někomu podbízela, anebo abych se někomu snažila zalíbit. Nepopluji s proudem, toho jsem si užila dost, když jsem byla malá holka. V mých knížkách chci lidem přinášet zábavu a vzrušení, chci je provokovat, vyvolávat v nich stavy naprosté fascinace, nebo znechuceného odporu. Nestojím o to, aby mi někdo někde udělil literární cenu za to, že jsem napsala skvělý angažovaný román, řešící tisíckrát omletá témata. Rozhodně upřednostním, když mi třeba taková zdravotní sestřička napíše, jak skvěle si užila četbu mé knížky. Nechci být angažovaná, chci být lidská. Možná být „pouze lidský“ je dnes extravagantní.

 

Dříve jste dělala modeling, můžete zavzpomínat na tuto dobu? Co vás na této práci bavilo? Nepřipadají vám v dnešní době právě vztahy v modelingu povrchní?

Modeling byl vždycky poměrně nekompromisní a povrchní, vztahy i atmosféra v tomto oboru však bývaly o trochu lepší, než jsou dnes. Doba je tvrdá a zákony moderní komerční společnosti neúprosné, modeling není jediným odvětvím, ve kterém na to většina účastníků doplácí ztrátou vlastní identity a pokřivenou morálkou. Já na dobu svého působení na předváděcích molech vzpomínám ráda. Mnohému jsem se naučila a hlavně jsem nahlédla do tajů světa krásných dívek, které se domnívají, že jediné, co je spasí, je jejich bezchybné tělo. Na druhé straně – profesionální modeling je neskutečná dřina, i když to zvenčí tak nevypadá.

 

Jaký máte vztah k módě, co ráda nosíte? Nakupujete běžnou konfekci, nebo máte své oblíbené návrháře?

Móda je pro mě odrazem ducha společnosti a ve vztahu k jedinci pak vyjádřením jeho přístupu k světu. Já nakupuji to, co se mi líbí, a je mi jedno, jestli zaplatím 200 nebo 2 000 korun. Je mi také srdečně jedno, zda nakoupím v obyčejném obchodě, nebo ve značkovém boutique. V oblečení se musím cítit dobře. Miluji džíny a vytahaná trika, ale… pokud je slavnostní příležitost, sáhnu i po dlouhé zdobené večerné róbě. Naposledy mě nadchl módní návrhář Petr Kalouda, od kterého jsem měla dlouhé krvavě červené šaty s barokním korzetem a provokovala jimi přítomné pány i dámy na zahajovacím večeru 46. MFF v Karlových Varech. Byly jedním slovem nádherné.

 

Spolupracujete s modelkou, stylistkou a výtvarnicí Oldřiškou Křížovou alias OLO, zakladatelkou projektů OLO-DRESSING a prý jste ji dokonce objevila. Čím vás zaujala?

OLO v sobě nese křehkou krásu a ušlechtilost. Fyzická krása spousty současných, i velmi slavných modelek je plochá, bezduchá. Krása OLO je daleko hlubší, nese v sobě jisté poselství. Řekněme… třeba „andělské“.

 

Další výraznou tváří je Romana Štrynclová, která byla před lety mimochodem na druhém místě v tehdy ještě hodně populární soutěži Miss Československo. Namalovala vám obraz a přebal básnického almanachu „Královny slz a ostružin“ – souboru milostné ženské poezie. Komu je almanach určený?

Všem, kdo mají rádi přirozenou poezii o lásce. Ne kvanta rádoby avantgardních a nesrozumitelných blábolů. Přirozené sladké i slané ženské výpovědi o tom, co cítí, po čem touží a co je bolí.

 

Pojí vás i přátelství s hercem Romanem Vojtkem. Kde jste se poprvé setkali a jak vzniklo vaše kamarádství? 

Setkali jsme se až v roce 2007, byl jedním z kmotrů mé prvotiny, románu „Hračka“. Byl velmi sympatický, otevřený, upřímný a nehrál si na žádnou primadonu. To je v šoubyznysu něco téměř zázračného. Časem se z našeho víceméně profesionálního vztahu vyvinulo jakési přátelství na dálku. Oba jsme velmi vytížení lidé, ale najdeme si chvíli, a pokud jsem v České republice, zajdeme na kávu či oběd. Vážím si Romana a vážím si také jeho náklonnosti vůči mé osobě. Roman je naprosto spolehlivý profesionál, slušný člověk, který drží slovo a má úroveň. Tak ho znám. Navíc se stal během těch několika let jakýmsi mým „literárním talismanem“. Neodvážila bych se ho nepozvat na některý ze křtů mých příštích knih. Mohlo by to přinést smůlu.

 

Věříte na opravdové přátelství? Myslíte si, že máte ve svém životě skutečné přátele?

Příroda, hudba a přátelství je číslo jedna mého života. Přátelství je láska povýšená o toleranci, čest a soucítění. Jsem požehnaný člověk – mám skutečné přátele, ale není jich mnoho. Skutečných přátel je vždycky poskrovnu.

 

Kdo vás dokáže v životě rozesmát a kdo naopak rozplakat?

Naposledy mě rozesmála čtyřčata, ležící vedle sebe na prsou jedné anglické maminky, která se nadšeně a nahlas chechtala, když na ně jejich tatínek dělal legrační grimasy. Jedno chechtající se miminko je docela běžná záležitost, ale čtyři, považte…! A vydržela se chechtat nejméně minutu. A mně nezbylo, než se chechtat s nimi. A rozplakat mě dokáže bolest druhých, se kterou se někdy ve světě na svých cestách, ale samozřejmě nejenom tam, setkávám.

 

Na čem zrovna teď pracujete?

Chtěla jsem trochu odpočívat, protože jsem před nedávnem představila svůj další román s exotickým názvem „Jumaroro“. Kmotry knihy se stali Jiří Bartoška a Miroslav Donutil, což mě naprosto nadchlo. Tihle dva pánové si dnes už velmi vybírají, které knize půjdou za kmotry, a tak byla pro mě jejich účast na pražském křtu skutečnou poctou. Nechyběl samozřejmě ani Roman Vojtek. Ale z odpočívání nic nebude, neboť jsem právě dokončila článek pro jeden ženský časopis a hned sedám ke psaní erotické povídky do dalšího ženského časopisu. Na začátek podzimu je plánován brněnský křest románu „Jumaroro“ a pražský happening „Jungle under ground“, v hlavě se mi už vaří další román a příznivci píší maily, ať spěchám a píšu a píšu. Rozhodně se nenudím. Ostatně – nikdy jsem se nenudila.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: KIVA

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře