Vedran Kovačevič – redaktor, televizní dramaturg

29.04.2013 01:56 | Hana Robinson

Leoš Mareš sice stále patří mezi čtenářsky nejoblíbenější muže českého showbusinessu, ovšem řeč nebude o něm. Mnozí z vás jistě příspěvky Vedrana Kovačiče z našich bulvárních kruhů s podobnými titulky čtete, jen možná nevíte, že je píše právě rodák z Bosny a Hercegoviny. Prošel nespočtem rádií, televizním zpravodajstvím i tištěnými médii a v současné době je televizním dramaturgem a editorem pořadu Volejte Novu. Vedle toho přispívá do společenské rubriky Revue na iDNES.cz. Český bulvár je podle něj vlastně „vtipná záležitost“. Jeho práce ho baví a naplňuje zvláště proto, že jak sám říká, je zaměstnán „solidním a sofistikovaným médiem“. Takže spíše než o celebritách, mluvme o lidech veřejně známých, i když podle jeho slov: „bez čmuchání v českém showbusinessu by to v jeho životě nešlo“.

 Foto: Robert Vano 

Pocházíte z Bosny a Hercegoviny, přesto se považujete spíše za Čecha. Kdy jste do naší země přišel a jaké byly vaše první dojmy z České republiky?

Narodil jsem se v Sarajevu. Chvíli po tom, co vypukla válka na Balkáně jsme s maminkou a bráchou odešli. Nejdříve jsme odjeli na jiná místa v Bosně a postupně jsme se dostali až do Čech, to byl devadesátý čtvrtý rok. Moje pocity po příchodu byly určitě příjemné, jen si vzpomínám, že se školou jsem zpočátku trochu bojoval. Musel jsem totiž opakovat druhou třídu a to se mi pochopitelně nelíbilo. Měl jsem tehdy šest neomluvených hodin.

 

Neměl jste jako novinář někdy chuť podělit se se čtenáři o své zážitky z doby před příchodem do České republiky, anebo třeba i o to, co jste v nové zemi prožíval?

Moje maminka si za války vedla deník, který bych měl chuť rozepsat. Nevím ale, jestli se mi chce otevírat staré rány. Některé vzpomínky jsou opravdu bolestivé, zvláště vzpomínky mého táty, který v Sarajevu zůstal téměř celou válku, aby hlídal náš byt. Říkal například, že děkuje mamince za její zálibu v kožených botách, které dobře hořely, když si jimi musel topit. Ty horší zážitky si ani netroufnu vyřknout nahlas. Náš příběh letmo otevřel dokument Rodinné křižovatky, který před lety točila Česká televize.

 

U nás jsme měli pouze jednu revoluci a ta byla sametová. Hrůzy války si naše generace nedovede představit. Pojďme ale k tomu, kdy jste si udělal jasno v tom, co chcete dělat, tedy pracovat v médiích.

Můj strýc byl novinář a táta, který byl odborný asistent právního oddělení, celý život toužil po práci v televizi. Nějaké předpoklady jsem tedy asi měl. Práce v médiích, zvláště v rádiu, byla odmalička mým snem, za kterým jsem si šel. Doma jsem si hrál na rádiového moderátora a dokonce jsem si natočil nahrávku takového mého domácího vysílání a poslal ji do jednoho pražského rádia. Představte si, že se mi po nějaké době ozvali a v šestnácti jsem dostal svůj první moderátorský „job“. Vzpomínám si, jak jsem musel maskovat mutování, byly to hezké začátky.

 

Prošel jste hned několika rádii. Zde jste si poprvé „přivoněl“ k práci v bulvárních kruzích?

V rádiu jsem většinou dělal víkendové pořady, spíš to bylo o předávání informací o dopravě, počasí či písničky na přání než o nějakém bulvárním předvádění.

 

Jak jste se tedy dostal ke společenským rubrikám?

Ke společenskému dění jsem se poprvé dostal v týdeníku Ring, kde jsem nějakou dobu působil jako redaktor. Požádali mě, abych vyzpovídal pár celebrit, a protože se práce neptá, začal jsem se jim věnovat. Zpočátku jsem se tomu trochu bránil, ale postupně jsem zjistil, že mě to vlastně baví a tito lidé mě zajímají. Za nějakou dobu přišla další nabídka podobné práce, a tak se moje zaměření rozjelo tímto směrem.

 

Celebrita. Výraz mnohými nenáviděný. Jaká je vaše definice takové celebrity?

Slovo celebrita mi nevadí. Můžeme jim ale třeba říkat veřejně známí lidé, chcete-li. Spíš záleží na tom, kdo za tímto slovem stojí. A moje definice celebrity? Asi osoba, která zajímá čtenářskou obec natolik, že se o ní vyplatí informovat.

 

Jak vnímáte dnešní český showbusiness? Sledujete společenské dění i ve vaší rodné zemi?

Český bulvár je hodně vyspělý, rozhodně v porovnání s Bosnou. Různé vydavatelské domy jsou tam zastoupeny různými skupinami, které preferují své zájmy, tedy především z pohledu národnostních menšin. Takže si nemůže hned každý psát, o čem se mu zlíbí. A náš český showbusiness? To je vlastně strašně vtipná záležitost. Já jsem ale vděčný, že dnes můžu psát o celebritách. V seriózním médiu.

 

Znamená to tedy, že se dá dělat i „dobrý“ bulvár?

Myslím, že určitě. Já nemusím psát bláboly a nemusím se dostávat do konfliktů, do kterých se někteří bulvární kolegové kvůli své práci logicky dostávají. Na to musí mít člověk asi i tu správnou povahu. Konkrétně iDNES.cz je sofistikované a seriozní médium. Samozřejmě se může stát, že úroveň článků čas od času kolísá, ale na prvním místě jsou vždy fakta. Krédo iDNESu je „Můžete nám věřit“, a tak, pokud mi zpovídaný nechce na něco odpovědět, nebudu informaci někde pokoutně shánět, abych z ní udělal senzaci.

 

Kde je vaše hranice, za kterou při své práci s celebritami zkrátka nejdete?

Uvedu příklad. Pracoval jsem v rádiu se synem Karla Černocha, Markem. Dozvěděl jsem se, že jeho táta má rakovinu. Když jsem Markovi zavolal a chtěl mu vyjádřit podporu, zjistil jsem, že to ještě ani neví. V rodině asi nebyly dobré vztahy a já jsem tak byl první, kdo mu to řekl. Mohl jsem takové informace bulvárně využít. Ale nikdy bych informaci o zdravotním stavu kohokoliv nepustil dál bez vědomí a svolení dotyčného. Respektive bez ověření. S panem Černochem to byla shoda blbých náhod, ale věděl jsem, že na jeho nemoci senzaci stavět nechci, zvlášť kvůli tomu, že se znám s jeho synem.

 

Vaší prací je ale především informaci získat. Jak jste odboural trému z osobních otázek, otázek „na tělo“? Jaký byl ten nejnepříjemnější dotaz, který jste musel někomu položit?

Zeptat se nebojím a nikdy jsem s tím neměl problém. To je základ mé redakční práce, bez takového přístupu bych těžko mohl dělat to, co dělám. Ne zcela příjemných momentů jsem ale zažil spoustu. Například kauza herečky Jiřiny Bohdalové, kterou vyfotili na balkoně na dovolené bez plavek. Velmi nemilá záležitost, kterou tato skvělá herečka těžce nesla. Musel jsem zvednout telefon, zavolat její dceři Simoně Stašové a zeptat se na stav její maminky. Náš rozhovor byl zkrátka nepříjemný. Byl jsem ale rád, že mi jako jedinému poskytla takové informace. Samozřejmě další nepříjemností je, když dojde k úmrtí známé osobnosti a já se poté musím ptát pozůstalých a podobně.

 

Stalo se vám, že jste nějaký rozhovor nebo článek odmítl napsat?

Zatím ne. Nebyl důvod.

 

Kdo se u nás „dobře čte“? Která celebrita vévodí našim médiím?

Asi vás nepřekvapím, když řeknu Agáta Hanychová. Vedle ní Tereza Pergnerová nebo Lucie Vondráčková. Více jsou čtenářsky zajímavé ženy, muži pouze pokud udělají nějaký velký průser. Pak je čtenost vysoká. Jinak mezi muži je čtenářsky oblíbený Leoš Mareš.

 

Taková celebrita se jistě musí i sama starat o to, aby se o ní psalo a ne jen spoléhat na vás, novináře. Stává se tedy, že vám známí lidé volají a žádají rozhovor? Jak tohle vnímáte, vadí vám to?

Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Jen nemám rád lidskou hloupost. Když zavolá někdo, kdo chce pomoci s propagací nějaké charitativní akce, je to v pořádku. Pokud mi ale samozřejmě někdo podsouvá informace, které nemají hlavu ani patu, a především nulovou výpovědní hodnotu pro čtenáře, pak je bez pardonu odmítám.

 

Stalo se vám někdy, že byste neměl o čem psát?

Určitě ne. (smích)

 

To mě přivádí k myšlence, že je náš showbusiness stále v pohybu, v dobrém stavu.

Ano i ne. Samozřejmě se na něm podepsala i ekonomická krize, například večírky už nejsou to, co bývaly a ubylo jich. Aspoň je fajn, že člověk musí víc sázet na vlastní témata. V tomhle směru jsem rád za kolegyni fotografku Lenku Hatašovou, se kterou stále vymýšlíme nové a nové věci.

 

Jak se vám daří od celebrit udržovat odstup? Můžete si například dovolit se s některými přátelit? To by jistě mohlo ovlivnit vaši práci.

Odstup se mi daří udržovat jedině tak, že se s nikým „nekamarádíčkuju“, nechodím s nimi na „kafíčka“ a nezvu si nikoho k sobě domů. Není to ale proto, že bych nebyl přátelský, ale čistě proto, že by to nebylo profesionální.

 

Jaký máte názor na tykání mezi novinářem či moderátorem a zpovídaným? 

Vykání by mělo být standardní, i když společenské pořady, rubriky a rozhovory tykání umožňují. Posluchače či čtenáře ale nezajímá, zda se s dotyčným známe. Můj osobní názor je, že tykání působí příliš familiérně.

 

Kromě redaktorské činnosti na iDNES.cz působíte také jako editor a dramaturg pořadu Volejte Novu. Co vás k této práci přivedlo a v čem přesně spočívá?

Jednoduše řečeno se starám o to, jak celý pořad vypadá. Je to úžasná spolupráce mezi redakcí Volejte Novu a PR oddělením. K televizní dramaturgii jsem se dostal díky Janisi Sidovskému, který mi kdysi nabídl práci v televizi Barrandov, kde jsem načerpal bohaté zkušenosti. Když jsem z ní odešel, na Nově se zrovna uvolnilo tohle místo, takže tak trochu v tom zahrála roli i náhoda. Předtím jsem točil pro televize společenské magazíny.

 

Pořad Volejte Novu trvá půl hodiny. Kolik času příprava takového pořadu zabere a kdo všechno se na něm podílí?

Spousta lidí. Vypadá to tak, že si v pondělí s PR oddělením řekneme, jak bude pořad vypadat a jaké reportáže budeme točit. Já vymyslím, jak obsah uchopit. Poté předám své vize redaktorům a oni se je snaží naplnit. Je to prostě týmová práce, která mě nesmírně baví. A je mi ctí mít kolem sebe profíky. Dramaturgie pořadu Volejte Novu spočívá i v tom, že pročítám dotazy diváků. To je někdy příjemné, někdy zase méně.

 

Která část vaší práce v televizi vás baví nejvíc? 

Nejvíc mě baví kompletace pořadu, tedy chvíle před tím, než se pořad vysílá. Týden práce a půl hodiny vysílání. (smích)

 

Jaké jsou nejčastější divácké dotazy? 

Kdy budeme vysílat seriál Upíří deníky. Teď zrovna diváky potěšíme, protože je budeme opět dávat.

 

Věnujete se hned několika profesím. To není obvyklé. Váš den musí být hektický. Jak vypadá? 

Můj den je hodně hektický, to ano. Vstanu v sedm ráno, a pokud si neudělám ranní pohodu, je zle. V osm vyrážím do televize a odpoledne či večer často spěchám na nějakou společenskou akci, kde čerpám témata pro své příspěvky do iDNESu. Večer je pak zpracovávám. Osobní život sice trochu hapruje, ale aspoň mám to štěstí, že můžu dělat to, co mě nesmírně baví a naplňuje. Víkendy se ale snažím věnovat odpočinku. A to bez pardonu.

 

Pokud byste si měl vybrat jedinou profesi, která by to byla?

Miloval jsem práci v rádiu. Moderátorská profese je asi to, co mě naplňovalo nejvíc. Do rádia přijdete a odejdete. Po pracovní době už nemusíte nic řešit a to je velká výhoda. Nejvíc se mi líbila práce v rádiu Impuls, které má opravdu rodinnou atmosféru a tu se snaží předávat i posluchačům. V tom byla práce v tomto rádiu jedinečná.

 

V současné době ale v rádiu nepůsobíte. Jak to? 

Bohužel se v současné době moderátorské činnosti věnovat nemůžu. Za prvé není čas a za druhé u mě nastal jistý blok, který mi nedovoluje v práci v rádiu pokračovat. Měl jsem totiž období, kdy jsem z přepracování doslova zkolaboval. Naneštěstí se mi to podepsalo na hlasu, půl roku jsem vůbec nemohl mluvit. Dokonce to zašlo až tak daleko, že jsem si vůči rádiu vypěstoval jakýsi psychosomatický blok. Těžko se to popisuje. Žádnému ze svých kolegů bych tohle nepřál. Hotová noční můra.

 

Taková „nemoc z povolání“ musí být velmi nepříjemná. Budeme vám přát brzké uzdravení.

Díky, věřím, že zas přijde den, kdy budu moci posluchače pozdravit bez jakýchkoliv obtíží.

 

V jakém směru se člověk pracující v médiích může nejvíce rozvíjet? Jaké vlastnosti u člověka vystoupí do popředí? 

Osobně se rozvíjím po té tvůrčí stránce. Nebýt psaní, nebyly by ani myšlenky na to sepsat třeba vlastní knihu. A pokud jde o nějaké vlastnosti, které se rozvíjejí, pak určitě asertivita, pominu-li sociální vyspělost, která je pro tuhle práci také nutností.

 

Jakou sám sobě nasazujete laťku? Srovnáváte svou práci z dřívějška, bilancujete?

Samozřejmě. Často si poslechnu některé své starší reportáže, nebo přečtu články a logicky vidím, kde to či ono mělo rezervy, třeba ve slovní zásobě. Dnes jde spousta věcí sama, dřív trochu drhla. Osobně jsem rád za každou zkušenost, protože vím, že se mi postupem času různě prolínají, nebo dokonce spojují v jeden krásný celek, což je paráda.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: novinář, redakce, televize

Partneři

Komentáře