Zdeněk Železný – spisovatel literatury pro děti

26.10.2013 23:39 | Vladimír Stibor

Autor se narodil 3. září 1954 ve Vyškově, takže v příštím roce oslaví své šedesátiny – a ke svému jubileu by si přál vydat další knihu. Přivedl na svět čtyři knížky pro děti, rovněž i jednu divadelní hru, opět pro dětského diváka. Aby se jeho publikace rozlétly po světě, nepotřebuje být v žádné spisovatelské organizaci. Je pyšný na to, že se jeho literární tvorba objevuje i na Gibraltaru, kde sice mnoho lidí není, ale jeho knížky ano.

 

Můžete se zmínit o svém dětství?                   

Vyrostl jsem na vesnici, jako čtvrtý v pořadí z celkem šesti bratrů. Maminka nám brzy onemocněla, a tak jsme museli všichni doma hodně pomáhat, a to i v pracích, které spíš příslušely děvčatům. Ta se v naší rodině bohužel nenacházela. Ve škole jsem se učil velmi dobře a vždycky mě mrzelo, že nemohu studovat, protože jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Maturitu jsem pak zvládl až ve svých dvaatřiceti letech.

 

Jak jste prožíval vpád okupačních vojsk v srpnu 1968? 

Ve čtrnácti letech jsem sledoval zprávy o dění v naší zemi. Vím, že měli všichni velký strach z dění kolem i z budoucnosti. Myslím, že si tenkrát Rusové nenapravitelně pošramotili profil.

 

Kdy jste přečetl svou první knížku? 

Určitě to byly Pohádky Boženy Němcové. Knihu dostal na Vánoce jeden z bratrů. I když v naší rodině logicky chyběly peníze, tak jsme pod vánočním stromkem každý svoji knihu našli. Pohádky, ať v knize, nebo filmu, mám nejraději dodnes.

 

Čím vším jste byl, než jste se stal spisovatelem? 

Nejprve vyučený zámečník, po maturitě jsem se stal vedoucím výrobního střediska. Pak přišel listopad 1989 a já ještě deset let vykonával funkci technika, následně u jiné firmy seřizovače, kde jsem po pěti letech vlivem prostředí vážně onemocněl. Nemoc mi vzala profesi, celý život se kamsi propadl a tehdy se zjevila berlička pro život – psaní. Čas pak proměnil krásného koníčka v obrovskou kobylu.

 

Je psaní knížek pro děti velká řehole, nebo i radost současně? 
Ano, píši hlavně pro děti, nejraději ve verších a dost si dávám záležet na tom, abych psal jazykem srozumitelným a spisovným, aby mé vyjádření mělo logický a nevynucený rým. Přitom pro děti je zvlášť důležitý rytmus. Děti jsou naprosto přímočarými kritiky, a tak psát pro děti je dost obtížné, což mi zcela jistě potvrdí každý, kdo pro děti psát zkusil. Možná právě proto je můj celkový styl sdělení psaním pro děti dost poznamenán. Ale psaní je přece obecná schopnost umět používat i tvarovat slova naší krásné řeči a co nejvýstižněji pojmenovat to, co chce autor čtenáři ve svém díle sdělit, ať dětem, či dospělým.

 

Jste autorem dětských knížek, můžete je letmo přiblížit? 

První kniha se jmenuje Dívej se kolem. V ní čtenáře vybízím k rozhlédnutí kolem sebe. Aby viděli svět takový, jaký ve skutečnosti je, bez přihlouplých pokémonů a podobného balastu, který je sice populární a žádaný, ale dětem kromě násilnických zápletek nenabídne nic, co by děti kultivovalo či vychovávalo.

Hospodář 

Veverka si velmi ráda
ořechy na zimu střádá.
Ve spíži má ořechů,
plno – téměř po střechu.

Nikde se však nepochlubí,
jak pěstuje mladé duby,
když žaludy vyhledá
a schová je, kde se dá!

V zimě ji hlad vyžene,
stěží na skrýš vzpomene!
Ze žaludů pučí mlází,
co veverka nechtě sází.

Napomáhá tedy tomu,
že je v lese více stromů,
a tak je z ní malý hajný,
pracovitý, ale tajný.

 

Další kniha se jmenuje Pěkně podle abecedy. Vydalo ji nakladatelství Sun. Tato kniha napomáhá dětem při výuce čtení a mluvení, místy až s logopedickou obtížností. Například:

 

Šš 

Šnek vyšplhal na šišku,
z šišky špitl na myšku:
„Se šiškou jsem vyšší
než nejvyšší z myší.“

Třetí knížku vydala Mateřská a Základní škola v Březové, v ní jsou říkanky o všem živém, co mohou děti na vesnici potkat. Zvláštností této knížky je, že ji malovaly děti ze školy v Březové.

Cukrářka?

Hrdlička, když volá „cukrů“,
mívá plno cukru v kufru,
všechno kolem cukruje,
prý dost cukru v kufru je!

Zatím poslední a velmi čerstvou novinkou se staly Prapověsti naše s trochou vtipné kaše. „Zlí jazykové“ sice tvrdí, že vtipné kaše tam není trocha, ale celé lopaty, ale skutečné posouzení nechám na samotném čtenáři. Protože málokdo dnes bude číst obsáhlé texty pana Jiráska, tak jsem jeho pověsti přepsal odlehčenou a úsměvnou formou do veršovaného vypravování. A možná se na základě tohoto odlehčeného sdělení někteří čtenáři k jeho původním pověstem i vrátí a přečtou si je.

Prolog 

Podle knihy Jiráskovy
píši příběh zcela nový
a mnohé, co bude čteno,
je v něm značně nadlehčeno.

Téma jsem však neopustil,
otěž fantazii pustil
s vírou, že jsem nedopustil,
abych do vás bludy hustil.

Možná ale pro kritiky
či vážené historiky
vznikne zcela jiný spor,
 zda mám smysl pro humor.

Zvlášť když výklad pověstí
mívá různá rozcestí,
a tak stejně nevypoví,
jak to všechno bylo – kdo ví?

Jedna z vašich knih se ocitla až za Gibraltarem... 

Nejen tam. Vím, že některé moje knížky jsou až v Austrálii, Chile, USA, Kanadě, Mexiku, dokonce i ve Venezuele. V Evropě snad ve všech zemích. Především tituly Pěkně podle abecedy a Slovní hrátky se zvířátky. České babičky chtějí, aby jejich vnouče umělo česky. Docela mě překvapilo, že svoji Abecedu jsem našel na internetu i v jedné knihovně v Bulharsku.

 

Napsal jste dokonce divadelní hru pro děti. 

Ano, napsal. Divadélko jsem nazval Čím je skládka pro zvířátka. V této hře se děti v roli zvířátek pozastavují nad tím, jaký je člověk darebák, jak se chová ke zvířatům, lesu a přírodě vůbec. Celá hra je rýmovaná, přetextoval jsem do ní i dvě písničky. Protože je celá rýmovaná, tak ji hráli i prváci, kteří v té době ještě neuměli číst a texty se učili odposlechem od starších sourozenců. Hra je plná ironie, parodie, sarkasmu a podprahově nabádá děti k tomu, aby až vyrostou a začnou určovat směr správy naší země, aby měly zakořeněno, co je pro přírodu dobré a co špatné. Například v ní jezevec říká:

„Já jsem starý jezevec,
že rád spím, je moje věc,
u vchodu jsem našel dekl,
ještě asfalt po něm tekl.

Chtěl jsem utéct a v tom kvaltu
tlapkou šlápl do asfaltu.
A teď nevím, kam se schovat.
(sojka křičí): „Bude se tu asfaltovat?“

Potěšily mě názory některých diváků, že by z tohoto divadélka mohl být pro děti pěkný naučně-výchovný kreslený film, jenže v tomto státě mají všichni na všechno svoje lidi. Kvalita není důležitá. Proto u nás všechno vypadá tak, jak vypadá.

Zcela určitě se během doby mění postavy dětských literárních hrdinů. Kteří vás nejvíce ovlivnili? 

Na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět, ale zcela jistě to byli hrdinové na straně dobra, co se zlem uměli pořádně zatočit.

 

Jaké své životní období považujete za nejdůležitější? 

Vaše otázky se mi zdají čím dál těžší, ale zkusím na ně přesto odpovědět. První důležitá věc asi je, že jsem přišel na tento svět. Další, když jsem spojil život se svou ženou, a jsme manželé již 37 let. Bez ní bych nebyl ani poloviční. Za další důležité události považuji narození dvou našich dětí. Pak přišla ošklivá zlomová doba, kdy jsem onemocněl, ztratil nejen zdraví, práci, profesi, ale i víru v budoucnost. Jenže člověk, dokud dýchá, musí bojovat a někdy si i vytvářet „těšínská jablíčka“. Svoji nemoc jsem si krásně ospravedlnil, protože jsem si řekl, že Bůh chtěl, abych psal, a tak mě k tomu přinutil tím, že jsem onemocněl.

 

Nadneseně se tvrdí, že každý spisovatel píše neustále jen svou jedinou knihu, byť by jich přivedl k životu desítky. Souhlasíte s tím? 

Možná mnohý píše svoji jedinou knihu, pokud je nějak zahleděný sám do sebe a snaží se své pocity na své okolí vykřičet. Já bych se však spíš držel toho Dívej se kolem… tedy o všem krásném kolem nás.

 

Neříkal jste si někdy v duchu, že by bylo krásné napsat volné pokračování třeba Malého prince? 

Pokračovat v něčem, co už někdo napsal, musí být velmi obtížné, protože pouze původní autor měl přesné představy o dění v tom daném příběhu. Abych byl upřímný, tak se přiznám k tomu, že od jisté doby ani nečtu básně jiných autorů, a to z jednoho prostého důvodu: abych náhodou, i když zcela neúmyslně, nějakým způsobem „neopisoval“.

 

Jste i básníkem. Vaše sbírka Pěkně podle abecedy nabízí ke každému písmenu básničku. Mají knihovny či školy zájem o vaše publikace? 

Vím, že moji knížku Pěkně podle abecedy měly v nabídce knihovny asi v počtu 300 výtisků, docela špatně je čtenáři vracejí, a tak je některé knihovny klientům už ani nepůjčují domů, pouze ke čtení v knihovně. Což mě jako autora těší, ale není v tom zlomyslnost. Na vaši otázku odpoví možná i fakt, že jsem před měsícem přivezl z tiskárny 500 výtisků své nové knihy Prapověsti naše s trochou vtipné kaše, a i když se neprodávají v žádném knihkupectví, tak jich už přes tři sta mají čtenáři. I návštěvy na mém webu www.zdenekzelezny.cz drtivě překonávají má očekávání. 

 

Kterého ze současných českých básníků a prozaiků máte nejraději? 

Hodně mohu Zdeňka Svěráka, a to hlavně díky našemu nejznámějšímu vševědci Járovi Cimrmanovi.

 

Myslíte si, že dětský čtenář díky televizi a všem elektronickým médiím nevyhyne? Že si i děti našich dětí budou brát s sebou klasickou knížku do postele? 

Ono vždycky záleží na tom, k čemu jsou děti hlavně v rodině od útlého dětství vedeny. Také je důležité, jaké knihy jim dáme, jestli jim čteme. Zkrátka i tady platí, že příklady táhnou. Pokud rodiče nečtou, tak se dá logicky předpokládat, že jejich děti budou jejich vztah ke knihám kopírovat. Také předčítání knih malým dětem dnes spíš dělají prarodiče. Ještě bych dodal, že všichni rodiče sice chtějí pro své děti jen to nejlepší, ale co jim mohou nejlepšího dát? Především svůj čas a vzdělání. A základem pro vzdělání je čtení, protože jen člověk, který umí dobře číst, snadněji získává informace. Vždyť v knihách je ukryto veškeré vědění lidstva a při kolapsu internetů či elektrických rozvodů může být kniha pro lidi jediným zdrojem informací pro přežití. Kniha také dává impulz fantazii a fantazie, ta podporuje tvůrčí práci. Zkrátka věřím, že klasická kniha přežije.

 

Existuje nějaké literární či společenské téma, jež vás nenechá chladným? 

Co mi po změně politického systému nejvíc vadí, jsou změny v mezilidských vztazích. Tolik závisti, nenávisti, zášti, nepřejícnosti, chamtivosti, nelidskosti, arogance, šikany, lži, netolerance… Je mi z toho smutno. Ani mi nikdy nedošlo, kolik špatnosti se v lidech skrývá. Pořád věřím, že se tak jeví pouze menšina lidí a tu je víc vidět a slyšet.

 

Jak se díváte na členství ve spisovatelských organizacích? 

Tohle posoudit neumím, protože v žádné podobné organizaci nejsem.

 

Literární sny ani žádné jiné se z pověrčivosti nemají odtajňovat předčasně. Můžete jedenkrát udělat výjimku alespoň pro čtenáře magazínu Best of? 

Velice by mě potěšilo, kdyby se některé z mých děl ocitlo ve školních čítankách.

 

Příští rok oslavíte šedesátiny. Co si k nim nadělíte? 

Doufám, že se mi podaří dát dohromady dost peněz, abych mohl vydat další knihu pro ty děti, které se nedávno naučily číst. Dám si dost záležet na tom, aby se kniha stala nejhezčí ze všech, co mi vyšly, jak vizáží, tak obsahem.

 

Když zrovna nepíšete, čím se zabýváte? 

V první řadě se musím nějak živit, takže chodím do práce.

 

Toužíte po nějaké zemi, kam byste se rád podíval a kde byste pár měsíců rád pobýval a žil? 

Napadla mě jižní Francie, ale neumím francouzsky ani slovo. Jenže nejsem cestovatel, i když jsem jako turista dost zemí navštívil, hlavně jejich přímořské oblasti. Možná ale přišla chvíle, kdy mě zdravotní a ekonomické možnosti přinutí si více prohlédnout naši krásnou zem. Snad to zní jako klišé, ale je těžké popsat mé pocity při návratu domů. Asi jako by řekl pan Werich: „Jsme doma a doma je doma!“

 

Nemohu se nezeptat, s kým byste u sklenky vína propovídal celou noc? 

Těch lidí by bylo víc, ale patřil by k nim pan Karel Šíp nebo Zdeněk Svěrák. Nejjistější však nakonec bude, když si tu skleničku dám doma se svojí ženou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv

Oficiální stránky Zdeňka Železného www.zdenekzelezny.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře