Alena Klenot – propagátorka antiagingové medicíny a bioidentických hormonů

21.10.2015 23:57 | Eva Procházková

Alena Klenot je energická, cílevědomá dáma, která žije střídavě v Miami, v Torontu a v Praze. Když jí tatínkův politický „škraloup“ zabránil studovat podle jejího přání, odešla ve svých dvaceti letech z Československa. Usadila se v Kanadě, kde se stala vyhledávanou vizážistkou mnoha celebrit, vyvinula i vlastní kosmetickou řadu Olala Life. V roce 2007 se seznámila s knihou herečky Suzanne Somers, známé u nás z role Carol v seriálu Krok za krokem. Kniha se jmenuje Nestárnoucí a Alenu zaujala natolik, že se začala hlouběji zajímat o problematiku antiagingové medicíny. Společně se Suzanne Somers pořádají semináře, na nichž zájemce s touto poměrně novou lékařskou disciplínou seznamují. Jak oddálit stárnutí, jak žít plnohodnotným aktivním životem i v pozdějším věku – to jsou témata, která se v zahraničí setkávají s velkým zájmem. Alena Klenot s nimi seznamuje i české ženy.

Byla jste odjakživa odvážná a průbojná, nebo vás život naučil?

To je dáno povahou, odjakživa jsem byla průbojnější, a když jsem chtěla něco dokázat, bez toho by to ani nešlo. Mockrát se mi hlavně v mých začátcích hodilo, že jsem si šla vytrvale za svým.

Co vám na vaší cestě k úspěchům daly geny získané od rodičů?

Moje maminka byla malířka. To, že jsem vizážistka, má k tomu trochu blízko. Maminka malovala obrazy, já obličeje… Ve Vídni, kde jsme strávili po odjezdu z Prahy dva roky před cestou do Kanady, jsem absolvovala kurz líčení značky Dior, prošla jsem školením mnoha kosmetických značek – YSL, Chanel a dalších. Speciální efekty jsem nejdříve nastudovala z knih a pak jsem šla na kurz. Myslím, že takový tah na branku, organizační schopnosti a průbojnost mám po tátovi.

Jaké byly vaše jazykové schopnosti, když jste odcházela z republiky?

Nijak zvláštní. Angličtinu a němčinu jsem studovala na střední škole, ale po příjezdu do zahraničí jsem nerozuměla téměř nikomu. Ale to bylo to poslední, co by mě trápilo. Mladý člověk se rychle naučí, co potřebuje. Spíš jsem měla obavy, jaké to bude, jak budeme žít. V naší republice se tenkrát o životě v západní Evropě moc dozvědět nedalo.

Prosadila jste se tím, že jste se přizpůsobila, nebo naopak tím, že jste byla jiná?

Jak kdy. Někdy se musíte přizpůsobit, někdy je oceňována jinakost, záleží na okolnostech. Když máte předvést nějakou iniciativu, nevyplatí se být jako ostatní, musíte zaujmout. Naopak v prostředí, kde je všechno dané a nalinkované, člověk naopak vybočovat nesmí, je velmi důležité naučit se odhadnout situaci. Myslím, že mně se to povedlo. A v čem jsem se odlišovala? Snažila jsem se pracovat co nejvíc, abych co nejvíc dokázala. Tam se neodpočívá, pokud chcete uspět, musíte začít několik projektů najednou, aby alespoň některý byl úspěšný. Konkurence vás žene kupředu.

Nebylo toho na vás moc, nelitovala jste někdy?

Vůbec ne. Alespoň se něco dělo, a to já mám ráda. V Československu to bylo dané – kariéra závisela na tom, zda člověk byl či nebyl komunista, schopnosti nebyly důležité. V Kanadě jsem se musela prosadit svou prací, svými výsledky.

Jaký byl nejdůležitější krok na cestě za vaší kariérou?

Docela určitě to bylo seznámení s Céline Dion. Bylo to na Olympijských hrách v Barceloně v roce 1992. To byl zásadní bod v mé kariéře, od kterého se vše odvíjelo.

V Kanadě je určitě mnoho vizážistů, proč si filmové hvězdy, které jste líčila, vybraly právě vás?

Jakmile se člověk dostane k první slavné hvězdě a je dobrý, doporučí vás dalším a začne se to nabalovat. Prvním krokem je k někomu se dostat, druhým krokem je udržet se tam. Při tak velké konkurenci to chce naprostou profesionalitu. Člověk musí hodně pracovat a nesmí udělat chybu.

Jaké tedy bylo vaše první setkání s Céline?

Byla v Barceloně na OH, protože tam měla koncert, který organizovala kanadská televize. Proto se nechala nalíčit kanadskou vizážistkou, což jsem byla já. Padly jsme si do oka, snad to bylo i tím, že jsme tenkrát ani jedna neovládaly dokonalou angličtinu, a to nás spojovalo. Ona pocházela z frankofonního Quebecku, já z Československa. V letech 2000–2005 jsem s ní jako hlavní vizážistka absolvovala její koncertní turné. Staly jsme se přítelkyněmi, byla jsem i na její svatbě, kontakt mezi námi dodnes zůstává.

foto: Robert Vano

Měla jste možnost pozorovat životní styl výjimečných lidí, v čem je odlišný?

Vydělávají hodně peněz, jsou jiní, než obyčejní lidé, proto se stali hvězdami. Musí být profesionální v každé chvilce – a to musí být i každý, kdo s nimi spolupracuje. Je to zajímavé, dobrodružné, ale člověk musí rezignovat na svůj osobní život a být jim neustále k dispozici, to je pro ně naprostou samozřejmostí.

Když člověk tak, jako vy, zakládá novou kosmetickou značku, musí být od ostatních v něčem odlišný. Co bylo vaší vizí, když jste s ní chtěla uspět?

Snažila jsem se přijít na něco, aby make up zůstal dlouho čerstvý. Když někoho neustále přeličujete, vznikají vrstvy, které nevypadají dobře. Mé výrobky jsou doplňkem jakékoliv kosmetické řady, dodávají trvanlivost, barevnost, vytvářejí bariéru. Původně jsem měla celou kosmetickou řadu, ale uvědomila jsem si, že nemá cenu konkurovat velkým kosmetickým firmám. Vybrala jsem si proto k výrobě jen ty zásadní produkty, je jich celkem pět. Nejdůležitější je asi neviditelný pudr pro mastnou pleť a primer, podklad pro make up silikonového základu pro sušší pleť, která bývá více náchylná k vráskám.

Vaše aktivity pod značkou Olala jsou ale daleko širší…

Ano, kromě make upu mám také produkty z oblasti fitness a životního stylu, z oblasti výživy, pořádám různé semináře. Jako vizážistka jsem pracovala dvacet let, k tomu jsem se věnovala i módním doplňkům – navrhovala jsem například kabelky, ale i jiným aktivitám. Nakonec jsem se rozhodla zůstat u kosmetiky a toho, co s ní souvisí – antiagingu a bioidentických hormonů. S tím souvisí make up, vitamíny, výživa, doplňky, pohybové aktivity. Ne že by mě samotná kosmetika neuspokojovala, ale všechno souvisí se vším, opečovávání lidí zevně i zevnitř je stejně důležité. Mohu klientkám poradit komplexně, ve všech odvětvích.

Jak jste se k takovým aktivitám dostala?

Americká herečka Suzanne Somer napsala poté, co se vyléčila z rakoviny prsu pomocí vitamínů a hormonů knihy, které se problematikou antiagingu a bioidentických hormonů zabývají. Její úspěšná kniha Nestárnoucí mě velmi oslovila. Začala jsem problematiku studovat, navštěvovala jsem různé přednášky. Společně se Suzanne Somer pořádáme na Floridě společné semináře. Uvedeme je naším životním příběhem, a poté následují panely odborníků, lékařů.

Mohla byste vysvětlit, co antiaging je a co bioidentické hormony způsobují?

Antiaging je lékařská věda, která se zabývá zpomalováním procesu stárnutí. Bioidentické hormony jsou přírodní hormony, které napodobují hormony v našem těle. S věkem se rovnováha hormonů porušuje, a to způsobuje nespavost, přibývání na váze, podrážděnost, nedostatek energie. Chybí-li určité hormony, rozhodí se imunitní systém a my jsme náchylní k různým nemocem. Tím, že se tělu jako náhrada dodají bioidentické hormony, zvyšuje se kvalita našeho života, ozdravuje se tělo i duše. Tento lékařsky ověřený postup je poměrně nová věc, známá zhruba 15 let a ve světě žádaná.

Vy jste se rozhodla své osvětové semináře uspořádat i v Praze. Co je jejich cílem a jaké očekáváte zájemce?

Ženy tak od 35 let s otevřenou myslí, které se chtějí naučit pečovat o sebe, mít rády sebe samé. Nikdo nemůže pomoci druhým, když sám má problémy. Vždycky je třeba začít u sebe. Rozhodla jsem se i tady zahájit své semináře, zkusit, zda budou mít české ženy zájem nechat se inspirovat, poučit se, zkusit hýčkat samy sebe. V rámci svých seminářů se pokouším o osvětu v této zatím málo známé oblasti medicíny. Zjistila jsem, že Češky daleko méně investují samy do sebe než třeba Američanky. Jsem rozhodnutá otevřít jim oči, pokud mi dají šanci. Uvidíme, jaký bude o semináře zájem. Vítáni jsou samozřejmě i muži, i oni stárnou. Otázka není, že stárneme, ale jak stárneme, jak se budeme cítit, jaké mohou, ale nemusejí nastat problémy. Já sama bioidentické hormony užívám a cítím se velmi dobře.

Hodně cestujete, podnikáte v USA, v Kanadě, teď i u nás. Jdete na to v různých zemích různě?

Přizpůsobuji se zemi, ve které působím. Zejména tady u nás jsou lidé zdrženlivější, nedůvěřiví. V Americe přistupují k novinkám s otevřenou myslí, nové věci vyhledávají, chtějí je poznat, vyzkoušet. V ČR musím postupovat opatrněji. Mám velkou radost z toho, že už i tady se setkávám s velmi pěknými odezvami od žen, které mi píší či říkají, že jsme jim pomohli. Osvěta je důležitá, neustále je třeba se vzdělávat, protože když člověk něco ví, už se toho nebojí. S rozvojem cestování přišla i možnost poznávat, porozhlédnout se v zahraničí, získávat cenné zkušenosti.

Co z vašeho oboru byste poradila lidem, kteří se rozhodnou něco pro sebe udělat. Čím mají začít?

Každý by se měl zamyslet nad tím, co jí. Jestli to náhodou není příliš mnoho pečiva, příliš kávy. Měli bychom znát svou krevní skupinu a v souvislosti s tím hledat potraviny, které našemu tělu vyhovují. Velmi důležitý je i pohyb, nemusí to být hned vyhlášené fitcentrum, můžeme začít už tím, že se chodíme na pravidelné procházky, nebo že vyšlápneme schody místo použití výtahu.

Co říkáte rčení „stárnout s noblesou“ a co si pod tím představujete?

Slyšela jsem ten pojem, ale nevím, co si pod ním představit. Noblesa je to, že se o sebe staráte, že se rozhodnete věnovat se sama sobě. Každý se zajímá, kolik je vám let, to je tu docela běžné. Ale to je přece osobní věc, důležité je, jak se kdo cítí, na kolik se cítí. A s tím může každý, pokud chce, pracovat. Každý si vybírá svou cestu, a když chce vypadat a cítit se dobře, vyžaduje to práci, snahu, úsilí. Snažím se poradit, ale základem je, že klient musí chtít. Bez toho to prostě nejde.

Co byste si přála ještě dokázat?

Velmi ráda bych se teď věnovala svým seminářům opravdu naplno. Mám radost, když se něco děje, když mohu poradit, když vidím nějakou odezvu a vím, že jsem někomu pomohla. Přeji si, aby byl můj život naplněný a to bych přála každému – pro něco žít, něco dokázat.

Jak nejraději odpočíváte?

Když jsme jednou šli na procházku do lesa, našli jsme tam opuštěného pejska. Stal se mým společníkem, cestuje všude se mnou – z Evropy do Ameriky a zase zpět. Baví mě, když si večer sednu do křesla a díváme se spolu na televizi. (smích) Hladím ho, sledujeme zprávy CNN a staré české filmy, ty mám moc ráda.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální sránky Aleny Klenot: www.olalalife.com

Partneři produkce:

Roman Hrůza Agency www.rha.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2015.htm

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková a Roman Hrůza

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře