Doc. MUDr. Martin Šín, Ph.D., FEBO – lékař specialista v oblasti oftalmologie

Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 2006, a následně v roce 2012 ukončil postgraduální doktorské studium v oboru Oftalmologie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Na počátku své praxe působil v Olomouci a následně přešel do Prahy, kde je dnes přednostou Oční kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha. V roce 2011 složil speciální zkoušku z oftalmologie a v Paříži evropskou atestační zkoušku, kde mu byl udělen titul FEBO. Šestkrát získal cenu za nejlepší přednášku mladého autora do 35 let u České vitreoretinální společnosti, je členem redakční rady časopisu Acta Ophtalmologica a roku 2019 byl habilitován na UK.

Specializace lékaře na oční lékařství je velmi zajímavá. Avšak byla studia medicíny vaším snem odjakživa, nebo existovaly i jiné profese, nad kterými jste v mládí uvažoval?

Vzhledem k rodinné tradici (otec je oční lékař) jsem se pro medicínu rozhodl poměrně brzy. Bylo to někdy v průběhu studia na gymnáziu. Takže jsem na medicínu šel s jasným cílem stát se očním lékařem. To bylo celkem neobvyklé, protože většina spolužáků (kolegů) na lékařské fakultě se rozhodovala pro obor až na konci studia. Na fakultě jsem byl trochu za „exota“. Shodou šťastných okolností se mi po vystudování lékařské fakulty podařilo dostat místo očního lékaře na Oční klinice UP a FN Olomouc, takže jsem se skutečně stal očním lékařem. Musím říct, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval a považuji ho za jedno s nejlepších rozhodnutí v životě.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Samozřejmě jsem měl jako asi všichni takové ty dětské sny o povolání. Tyhle dětské sny se často měnily na základě toho, co jsem právě viděl, nebo co se mi líbilo. Takže jsem prošel obdobím pilota, bagristy, popeláře, určitě si vzpomínám na hokejistu a fotbalistu (to jsem chtěl dělat dokonce zároveň). Prostě klasika jako každý kluk, ale samozřejmě to bylo v dětském období, kdy jsem neměl absolutně žádnou konkrétnější představu. Pokud se týká vyššího věku, jak jsem zmiňoval, poměrně brzy jsem se ustálil na oftalmologii. Jediná věc, o které jsem uvažoval (byť okrajově jako alternativní plán), byla architektura nebo nějaký stavební obor. To je oblast, která mě fascinuje. Nicméně poměrně brzy jsem své úsilí začal věnovat medicíně a oftalmologii.

Takže vás ve výběru povolání hodně ovlivnil váš otec?

Ano, jak jsem říkal, rozhodnutí bylo pod vlivem otce, který je oční lékař. Vysvětlil a ukázal mi, že oftalmologie je fascinující obor. Výhodou je, že oko je poměrně malý orgán, takže obor není tak bezbřehý jako některé jiné obory medicíny. Nicméně současné možnosti vědy umožňují výzkum do nejmenších podrobností, takže je stále co studovat, zkoumat a objevovat. Čím více do oboru pronikám, tím více mu musím dát za pravdu. Jak jsem již zmiňoval, považuji svou volbu medicínského oboru za své nejlepší životní rozhodnutí.

Po studiích jste pak působil střídavě v Praze a Olomouci?

Od promoce v roce 2006 do roku 2019 jsem působil téměř výhradně v Olomouci. Malou výjimku tvořilo mé pedagogické působení na Lékařské fakultě v Hradci Králové v letech 2017–2019, které bylo podmínkou LF HK pro moji habilitaci. V Praze působím od roku 2019, kdy jsem se stal na základě úspěšného konkurzu přednostou Oční kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha. Nicméně s olomouckou klinikou jsem kontakt neuzavřel.

Dnes působíte nejen v Praze, ale i v Olomouci, kde jste očním chirurgem na Oční klinice Tana, s.r.o. Je to tak?

Ano, v Olomouci stále omezeně působím. Přibližně jednou za dva měsíce jezdím operovat na oční kliniku Tana, kde také provádím konzultace některých složitých případů. Na univerzitní klinice v Olomouci dokončuji jeden grantový projekt, který byl zahájen těsně před mým odchodem. Byl jsem školitelem jedné doktorandky, která v únoru 2023 úspěšně obhájila dizertační práci věnovanou změnám kyslíkové saturace v sítnici při hematologickém onemocnění zvaném mnohočetný myelom. Protože je Olomouc městem, kde jsem vyrostl, a to jak lidsky (strávil jsem zde mládí a vystudoval Slovanské gymnázium), tak medicínsky (prvních 13 let mé medicínské kariéry pod vedením profesora Řeháka na Oční klinice), snažím se v rámci svých možností v Olomouci dále působit.

Přibližte nám, prosím, co znamená titul FEBO, který jste získal v Paříži.

Jde o evropskou atestační zkoušku. Tato zkratka přesně znamená Fellow Europen Board of Ophtalmology. EBO (European board of ophthalmology) je komise oftalmologických společností všech evropských států. Cílem je koordinace a unifikace postgraduálního vzdělávání v oboru oftalmologie. Tato komise pořádá evropskou atestační zkoušku, která je platná pro všechny členské státy Evropské unie.

Práce očního chirurga je velmi zodpovědná. Lze ji nějak porovnat s náročností jiných operačních odvětví?

Toto je pro mě trochu složitá otázka. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nepracoval jako jiný než oční chirurg, nemohu úplně porovnávat. Myslím ale, že každá chirurgická disciplína má svá specifika a náročnost. Oční chirurgie je typickým příkladem mikrochirurgie, při které se operuje pod operačním mikroskopem. Jsou zde extrémní nároky na přesnost. Zvláště vitreoretinální chirurgie (chirurgie sklivce a sítnice) kterou se zabývám, je extrémním případem. Během operací například běžně sloupáváme membrány o tloušťce 10 mikrometrů ze sítnice, která má tloušťku přibližně třetinu milimetru. Sítnice je navíc složena s nervových buněk, které nemají možnost regenerace. Asi neexistuje jiná chirurgická disciplína s takovým nárokem na jemnost a přesnost operativy.

Od roku 2019 jste nejen docentem, ale i přednostou v pražské ÚVN. Je rozdíl mezi prací pro nemocnici a pro soukromou kliniku?

Zde je především si potřeba uvědomit základní rozdíl v náplni (možná poslání) soukromé a univerzitní kliniky. Náplní univerzitní kliniky je kromě klinické medicíny ještě také vědecká a vzdělávací činnost. Na univerzitní klinice je tedy nemalou částí práce také výuka studentů lékařské fakulty a vědecká práce. Stran klinické práce univerzitní kliniky pečují o nejsložitější komplexní případy. Na druhou stranu soukromé kliniky jsou zaměřeny především na klinickou práci, kterou dělají vysoce efektivně velké objemy méně náročných pacientů. Rozdíl v mé osobní náplni vyplývá především z pracovního zařazení. Na soukromé klinice téměř výhradně operuji a nemám jiné úkoly. Na univerzitní klinice se z pozice přednosty, kromě klinické práce, starám o mnoho dalších záležitostí. Jde o výuku, výzkum, dále mám aktivity vzdělávací v rámci oboru oftalmologie, jako je postgraduální výuka mladých oftalmologů, zkoušíme kmenové a atestační zkoušky. Výhodou je velká pestrost práce.

Usilujete v rámci svého oboru i o profesuru?

Zde velmi stručně, ano plánuji v dohledné době zahájit profesorské jmenovací řízení.

Jaké nejkurióznější potíže jste jako oční lékař dosud řešil a zažil?

Jde o velmi složitou otázku, protože kuriózních případů je celá řada. Otázkou je, co je to vlastně kuriózní případ. Asi nejkurióznější skupinou bývají často oční úrazy, kde se člověk často nestačí divit, k čemu může dojít a jakou neuvěřitelnou smůlu má dotčený pacient. Pamatuji si případ studenta střední odborné školy, který procházel po dílně, kde některý s jeho spolužáků prováděl nějakou kovoobráběcí činnost. Touto činností byla vymrštěna kovová okuje, která zasáhla dotyčného do oka a kovová šupinka pronikla do očního bulbu. Myslím, že pravděpodobnost takového zásahu byla menší než šance vyhrát jackpot ve sportce. Naštěstí jsme provedli včasný a úspěšný operační zákrok a vše dopadlo dobře, takže pacient nemá téměř žádné následky stran zrakových funkcí. Bohužel u úrazů očí to není vždy pravidlem.

V poslední době se začalo hovořit o možnosti transplantovat oko. Myslíte, že je něco takového do budoucna reálné?

Děkuji za tuhle otázku, protože jsem také před několika týdny zachytil informaci o úspěšné transplantaci oka. Tak jak to však v podobných mediálních výstupech bývá, byl hlavní titulek vytržen z celkového konceptu. Důležitá informace, která sice ve zprávě zazněla, ale jen okrajově a pro laika nevýznamně bylo, že šlo o kosmetickou indikaci. Jestli se nemýlím, šlo o transplantaci oka, které bylo devastačně poraněno střepinou. Výsledkem je přirozený vzhled obličeje, kde je devastované oko nahrazeno okem transplantovaným. Nešlo však o jeho funkční nahrazení. To je v současné době nemožné a obávám se, že to zůstane nemožné i v dohledné budoucnosti. Důvodem je velmi omezená možnost regenerace nervových buněk, které tvoří sítnici a oční nerv. To znamená, že nerv oka nepřiroste k nervovému pahýlu mozku. Dalším problémem je neurofyziologická podstata vidění. Vidění vzniká v sítnici na specializovaných světločivých buňkách (tyčinkách a čípcích), těch je na sítnici přibližně 300 milionů. Nervový signál je dále koncentrován do očního nervu, který tvoří asi 1 milion nervových vláken. Milion těchto vláken v očním nervu by musel být napojen (a to zatím nejde díky nemožnosti regenerace neuronů) na přesně stejné konce vláken v nervovém pahýlu. Je to stejné, jako bychom měli milion elektrických zástrček, které musí být zasunuty do milionu přesných zásuvek bez označení, a jakákoliv chyba výrazně zhoršuje výsledek. To vše na úrovni buněk, které nelze vidět pouhým okem, ale jen za použití mikroskopu. Prostě při současném stavu technologie nemožná úloha.

Rozumím. Ale kdyby to šlo, mohli by mít i nevidomí naději…

Nevidomí mají naději i dnes, záleží však výrazně na důvodu, pro který jsou nevidomí. V současnosti jsme schopni úspěšně řešit velké množství patologických stavů, které způsobují nevidomost. Umíme řešit šedý zákal, zákaly rohovky, odchlípení sítnice a mnoho jiných stavů. Samozřejmě stále jsou stavy, se kterými si současná medicína poradit neumí. Jde hlavně o ty spojené s poškozením nervových struktur oka. Transplantace oka tak, jak jsem popsal v předchozí odpovědi, řešením v dohledné době dle mého názoru nebude.

Určitým „fenoménem“ mezi očními problémy současnosti je i tzv. syndrom suchého oka. Lze jej v současné době už léčit, třeba i na míru?

Syndrom suchého oka je skutečně fenoménem dnešního životního stylu. Jeho rozvoj mimo jiné souvisí s pobytem v klimatizovaných kancelářích a dlouhou prací u počítače, při které nevědomky snižujeme frekvenci mrkání. Tím dochází k většímu odpařování slz. Nejde však o jedinou příčinu (věk pacienta, některé léky, vliv mají některé hormony). Vzhledem k tomu, že jde o syndrom, který má mnohé příčiny, je léčba svým způsobem vždy individuální. Většinou se začíná od nejjednodušších metod s kapáním umělých slz a případnou mírnou změnou návyků (například častější přestávky v práci na počítači). Pokud to nezabere, nastupují náročnější přístupy jako třeba chirurgická ucpávka slzných cest. Ve zvláštních případech je možné využít aplikaci krevního séra pacienta, jehož výhodou je úplná imunitní kompatibilita. Tato metoda byla recentně schválena Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Jde však o metodu, která dle mého názoru zůstane vyhrazena speciálním případům.

Takže předpokládám, že v rámci séra nepůjde o postup, který by mohl vést k výrobě přípravku pro běžný prodej či alespoň výdej na recept.

Vzhledem k tomu, že jde o krevní sérum, které je získáno z vlastní krve pacienta nejde o přípravek určený k běžnému prodeji. Takové sérum je speciálně vyráběno v hematologických laboratořích transfuzního oddělení.

Lze syndrom suchého oka u žen léčit hormonálně?

Ano, ale opět jde o zvláštní, velmi ojedinělé a vzácné případy. Rozhodně se nedá říct, že každá žena se syndromem suchého oka bude dostávat hormonální přípravky.

Čím dalším se ve vašem oboru zabýváte?

Kromě chirurgie je velkým objektem mého zájmu (nebojím se říci i láskou) v oblasti oftalmologie vědecký výzkum. V současnosti mám dvě velká témata výzkumu. Prvním tématem, kterým se zabývám, je stav nedostatku kyslíku v sítnici (hypoxie). Toto téma jsem si přenesl ze svého působení na Oční klinice v Olomouci a pokračuji i v Praze. Jsem hrdý, že mohu říct, že v této oblasti se nám podařily některé prioritní objevy, které jsme publikovali ve velmi prestižních očních časopisech. Druhou oblastí mého vědeckého zájmu, který je relativně nový a začal jsem s ním až v Praze, je vývoj systému screeningu diabetické retinopatie za pomoci umělé inteligence. Spolupracuji na vývoji systému Aireen, který je schopen detekovat změny na sítnici způsobené cukrovkou (takzvanou diabetickou retinopatii). Jde o velmi důležitou oblast, protože při současném životním stylu čelíme celosvětově obrovskému nárůstu počtu případů cukrovky. Všechny státy na světě řeší, jak provádět efektivní záchyt tohoto onemocnění sítnice. Problém je, že počáteční stadia, kdy je potřeba zahájit léčbu, aby byla tato úspěšná, nemají žádné projevy. Je tedy potřeba každému pacientovi vyšetřit oční pozadí a zhodnotit, zda jsou přítomné diabetické změny. To je velmi nákladný proces, který by mohl být výrazně zefektivněn za pomoci umělé inteligence. Jde o fascinující oblast.

Lékařská profese je vždy náročná. Zbývá vám někdy čas i na koníčky?

Jsem ten šťastlivec, který má koníček, za který dostává zaplaceno a živí mě. Samozřejmě ale člověk potřebuje občas vypnout a dostat se do prostředí, kde jsou úplně jiná pravidla. Pro mě je takovým prostředím sport, který má navíc tu pozitivní vlastnost, že se s jeho pomocí snažím udržovat ve fyzické kondici, což je pro chirurgii velmi důležité. V posledních letech se nejvíce bavím hokejem a to jak aktivně (i když na nízké hobby úrovni), tak sleduji hokejovou ligu, kde fandím týmu HC Olomouc.

Vaše plány v oboru do budoucna. Máte nějaké?

Co se týká mé profese, chtěl bych rozvinout vědeckou základnu a rozšířit aktivitu kliniky v oblasti základního výzkumu. Je to oblast, která není v současnosti v našem (českém) prostředí v očním lékařství obvyklá, na rozdíl od klinik ve vyspělém světě. Myslím, že je to velká škoda. Základní kameny se nám v současnosti daří vytvářet ve spolupráci s Vojenským zdravotním ústavem, který nám poskytuje zázemí v laboratorních oborech jako je genetika, genomika, proteomika, molekulární biologie. Jde ale o běh na dlouhou trať.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře