MUDr. Bohdan Pomahač - plastický chirurg, Associate Professor Harvard Medical School

12.12.2014 00:15 | Michaela Lejsková

MUDr. Bohdan Pomahač stojí u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie. Patří k lidem, kteří pokládají základy a rozvíjejí tento, troufám si říci, fantastický obor. Pro pacienty, kteří měli to štěstí a mohli transplantaci podstoupit, znamenala operace nejen získání nových končetin či obličeje, ale hlavně naději na téměř plnohodnotný život, snadnější zařazení do společnosti, novou šanci. K tomuto oboru je přistupováno s velkým respektem a pokorou, neboť je v medicíně celkem mladý a současně je dosahováno ohromujících úspěchů. Takový je i MUDr. Bohdan Pomahač. Právě citlivý a vnímavý přístup, obrovské pracovní nasazení a otevřenost v komunikaci jdou ruku v ruce s jeho úspěchy, o kterých hovoří celý svět. Pan doktor byl tak laskav, že se o své zkušenosti a poznatky podělil i s čtenáři profesního magazínu Best of.

 

Vaše praxe a úspěchy v oboru plastické chirurgie jsou známy po celém světě. Jaké období ve vaší dosavadní kariéře považujete za klíčové?

Myslím si, ze každý prochází ve své profesi obdobím, kdy má pocit, že přes velké množství vynaloženého úsilí se nedaří dosáhnout kýžených výsledků. Výsledky se mnohdy dostaví nepředvídatelně a ne vždy úměrně odpovídají vynaložené práci. V životě akademického lékaře (chirurga) je klíčových prvních pět let praxe. V té době má člověk chuť něco dokázat, mnohdy ještě nemá rodinu a další povinnosti, které postupem času rostou. To byla i v mém případě doba, kdy jsem po náročných operačních dnech psal po večerech a o víkendech granty na menší výzkumné částky, a většinou neúspěšně.

 

Na jaké výzkumné projekty jste se zaměřoval?

Měl jsem několik výzkumných projektů a nakonec se tím nejúspěšnějším staly transplantace. Právě úspěšné provedení první transplantace bylo naprosto klíčové. Dnes mám zhruba šest milionů dolarů na výzkum, mohu si dovolit zaměstnat schopné lidi, udávám směr výzkumu a monitoruji celý proces. Lidé samozřejmě nevidí ty zkrachovalé pokusy z minulosti, ale pokud bych do všeho nedal tolik úsilí na počátku, tak bych nebyl, kde jsem teď.

 

Patří plastická chirurgie k těm oborům, u nichž se lékaři specializují vždy na určité druhy zákroků, nebo je obvyklé, že operují všechny části těla?

Obecný trend v medicíně určuje vyšší a vyšší stupeň specializace. Bezesporu platí, že lékař, který provádí jeden úkon stále a znova, se v něm zdokonalí do té míry, kdy je úkon rychlejší, bezpečnější a s méně komplikacemi. Něco takového se děje i v plastické chirurgii. Na druhou stranu plastická chirurgie svou podstatou umožňuje širší záběr. Celá disciplína je založena na základních chirurgických principech, znalosti anatomie a technické preciznosti. Současně plastická chirurgie poskytuje prostor pro kreativitu a inovaci. Nevím, jak bude naše praxe vypadat za 20 let, ale v současné době si nesmírně užívám, že můžu pracovat na těle doslova od hlavy k patě.

 

Které případy v oblasti plastické chirurgie lze považovat za akutní?

Je třeba si uvědomit, že plastická chirurgie není jen estetická, jak to mnohdy široká veřejnost vnímá. Já osobně mám estetickou chirurgii nesmírně rád, a to jsou samozřejmě případy, kdy se pacienti objednávají dlouho předem. Typickými akutními případy jsou poranění traumatická nebo popáleniny. Plastický chirurg, pokud má praxi s chirurgií ruky, je na sále v noci velmi často. Některá traumatická poranění vyžadující obnovení krevního oběhu končetin nebo napojení poraněných nervů rovněž patří do našeho oboru a jsou akutní. Obecně se dá ale říci, že v celkovém množství operací a případů je těch velmi akutních poměrně málo.

V jakých případech nedoporučujete odkládání chirurgického zákroku na dobu delší, než je půl roku?

Doba půl roku odpovídá zhruba době, kdy z větší části došlo k remodelaci jizvy, a vztahuje se proto zejména k revizím jizev či opravě ne zcela vydařených estetických operací.

 

U jakých druhů operací je nutné mít větší tým spolupracovníků a které zákroky obvykle provádíte sám?

Americký systém je založený na úplné samostatnosti chirurga. Žádný přednosta mi nemůže přikázat, jakou technikou budu svého pacienta operovat. V momentě, kdy dokončíte postgraduální vzdělávání odpovídající zhruba II. české atestaci (ale daleko intenzivnější), s vámi na sál žádný kolega nepůjde, ale naopak dostanete na pomoc nějakého mladého lékaře v tréningu. Potom záleží, jak to těm mladým jde a kolik jich toho můžu nechat dělat. VIP pacienty a většinu estetických operací dělám sám. Velký tým je opravdu třeba jen velice výjimečné a před transplantacemi obličejů a rukou jsem to téměř nikdy nezažil.

 

Pro laika může být a mnohdy je nepředstavitelné, když vidí výsledek operace, co za ní všechno je. Jaký poměr rizika vnímáte při své práci? Jakou roli hraje „mít štěstí“? Užíváte ten termín vůbec?

Každý jsme expert ve své profesi. Pro mě je zase téměř nepochopitelné, že počítač dělá věci, které dělá, že e-mail je za sekundy na druhém konci světa kam jsem ho chtěl poslat atd. Chirurgie je úžasná v tom, že nic není nikdy úplně stejné, je to otázka hledání a nacházení, plánování a modifikování plánů, dosažení výsledků tím nejlepším způsobem, ale zároveň je třeba mít v rukávu několik dalších téměř stejně dobrých alternativ, jak kýženého výsledku dosáhnout. Rizika jsou samozřejmě různá pro různé operace a pacienty a máme rozsáhlý systém, jak je z lékařského hlediska posoudit. Jsem ale typ člověka, který není nervózní, pokud velikost rizika není možno dobře odhadnout. Pokud je operace logicky připravena, nemám strach o její exekuci. Pojem štěstí nerad užívám a myslím, že by neměl do chirurgického slovníku patřit, stejně jako bych ho nerad slyšel například od pilota letadla.

 

Budeme-li se bavit o transplantaci obličeje, v čem je postup vždy stejný?

Vzhledem k tomu, že transplantace obličeje jsou stále považovány za klinicky experimentální operace, přístup musí být z vědeckého hlediska rigorózní a reprodukovatelný. Takže je prakticky totožný pro přípravu pacienta – screening, předoperační vyšetření, pooperační medikace a vyšetření atd. Samotné operace mohou být podobné, ale v této fázi, kdy jich bylo provedeno jen několik, se stále ještě učíme a nalézáme lepší a lepší postupy, jsme schopni odoperovat je za kratší dobu atd.

 

Provádějí se větší operace postupně a je to z nějakého důvodu lepší pro výsledek?

Základní věc je obecně v přenosu tkání jejich krevní zásobení. Stejně tak je to i u transplantace obličeje. Pokud je tkáň prokrvena, máte méně stresu a dost času se starat o další věci – připojit kosti, napojit nervy a svaly a tak dále. Nejdůležitější pro konečný výsledek je najít všechny ty důležité nervy, které pak dávají obličeji funkci – jak motorickou (hybnost tváře), tak senzorickou (citlivost). Transplantovaná tvář nesmí být jenom maska, musí se funkčně začlenit a pacient si ji musí osvojit.

 

Jak se daří oboru plastická chirurgie obecně, jak vnímáte vývoj a zájem ze strany veřejnosti?

Myslím si, že náš obor prožívá neuvěřitelný vzestup. To se projevuje jak v zájmu veřejnosti, tak i mladých talentovaných mediků. Řekl bych bez nadsázky, že vybíráme adepta na naše postgraduální místo z nejlepšího 1 % studentů lékařských fakult v celých USA. Bohužel je někdy pojem plastické chirurgie ztotožňován s estetickou chirurgií, která je pouze jednou částí velkého celku. Zájem veřejnosti a médií je velký, proto vybíráme jen seriózní programy a ne senzacechtivá show.

 

Jak se stavíte k opakovaným zákrokům do tkáně, jde-li třeba o operaci očních víček, liposukci nebo opakované operace prsou. Je nějaká hranice, kdy už chirurgický zásah přináší spíše rizika? Případně jaká?

To je velice specifická otázka a záleží na každé individuální situaci. Obecně se reoperacemi rizika zvyšují.

Navštěvujete v rámci své praxe také jiná nemocniční zařízení po světě, nebo za vámi mohou lidé pouze do Bostonu?

Operuji pouze v Bostonu, ale může za mnou kdokoliv z celého světa. Mám celou řadu pacientů z jiných států USA a Kanady, ale také ze Středního východu, Evropy, Jižní Ameriky a podobně.

 

Jste v kontaktu s českými lékaři? Jak vnímáte zájem o konzultace s vámi?

V kontaktu s několika kolegy a přáteli jsem a vždy vyhovím dotazům radou nebo názorem.

Uvažujete o tom, že byste se vrátil do ČR a pokračoval ve své praxi zde?

Mám pocit, že v současné době asi není lepší pracovní místo, které bych mohl mít. Dostavám periodicky nabídky na různá, většinou vedoucí místa na klinikách v USA, ale ani to mě zatím ničím nenalákalo. Věci se mění a mohou být v budoucnu jiné, také věřím, že několikrát za život se naskytnou neobvyklé a nečekané příležitosti a je třeba být na ně připraven a využít je.

 

Při tak složitých zákrocích, jako je transplantace obličeje, je jistě důležitá důvěra a otevřenost pacienta. Jaké jsou vaše zkušenosti s pacienty v tomto ohledu?

Máte naprostou pravdu. Vztah ke všem pacientům, nejen u transplantace obličeje, je nesmírně důležitý. Jsem obecně velice otevřený ve všech směrech a pacientům bez jakýchkoliv oklik podávám pravdivé odpovědi na jejich otázky. Většině z nich dám číslo svého mobilu a mohou mi kdykoliv zavolat. Mám samozřejmě hlavní den kliniky, kdy vídám jak nové, tak operované pacienty, ale snažím se vyjít vstříc a setkat se s pacienty i v jiné dny, pokud možno tak, aby to vyhovovalo jejich rozvrhu. Respektuji jejich čas. Snad díky tomu máme velice dobré vztahy. Většina soudních sporů s lékaři v USA vzniká z nedostatku komunikace. Snad díky svému přístupu jsem ještě neměl ani jeden problém. V podstatě je to stejné i pro pacienty před transplantací obličeje, i když množství setkání a jejich frekvence výrazně převyšuje normál.

 

Obešly se všechny zákroky bez pozdějších komplikací? Případně jaká rizika po zákroku hrozí nejčastěji?

Prakticky každý pacient po transplantaci obličeje nebo rukou měl nějakou, většinou naprosto drobnou komplikaci. Po prvních třech měsících se ale již tyto komplikace stávají velice vzácnými. Obecně se pacientům daří výborně. Nejvíc komplikací je v oblasti infekcí, vzhledem k imunosupresi (pozn. redakce: stav, kdy je omezena schopnost organizmu reagovat na antigenní podnět tvorbou protilátek nebo buněčnou reakcí, stav snížené imunity), která je nezbytná pro uchování transplantátu. Dnes jsem například viděl více méně shodou náhod našeho pacienta, který měl transplantované obě ruce před devíti měsíci. Šel na terapii rukou. Zažertovali jsme o životě, ukázal mi pyšně, jak plaval v bazénu se svými vnuky a jak hráli fotbal. Zjevně si užil spoustu legrace. Tyto momenty jsou k nezaplacení, když vidíte, jak se jim vrací život se všemi radostmi. Drobné komplikace jsou dávno zapomenuty.

 

Můžou se projevit nějaké problémy s tkání i po opravdu dlouhé době od zákroku? O jaké se může jednat?

Nikdo neví, co všechno se může stát – a já si nesmírně vážím odvahy našich pacientů i přes to do toho jít. Čeho se obáváme nejvíce, je chronické, dlouhodobé odhojování transplantovaného obličeje nebo ruky, které může v nejhorším případě vést až ke ztrátě transplantované části. Zatím se to nestalo, ale musíme být připraveni i na nejhorší. Druhá největší obava je z nežádoucích vedlejších účinků léků, které musí pacient brát, ale kdo ví, co bude za deset let. Třeba to nebude vůbec problém.

 

Prožíval jste s lidmi před operací okamžiky, které vás samotného zaskočily, probudily například zájem zabývat se dalšími okolnostmi souvisejícími s pacientem?

Z lékařského hlediska jsou pacienti tak perfektně připraveni, že žádná překvapení nikdy nejsou. Několikrát jsem ale zjistil věci z minulosti jejich života, o kterých jsem neměl ani tušení – většinou z tisku. Některé bylo lepší v době transplantace nevědět. (úsměv)

 

Z čeho mají pacienti největší obavy?

Nejsem si úplně jistý. Jejich důvěra v naše schopnosti je neomezená. Pravděpodobně největší obavy mají z chronického stavu imunity a souvisejícími komplikacemi. Proto se snažíme nalézt způsob, jak imunosupresi minimalizovat nebo úplně eliminovat. Doufejme, že na to co nejdříve přijdeme.

 

Vyžaduje transplantovaný a zahojený obličej trvale nějakou zvláštní péči?

Ne. Dokonce okamžitě po operaci nemá pacient žádné obvazy. Několik kolegů, kteří procházeli v prvních dnech JIP, mi řeklo, že kdyby je někdo neupozornil, nikdy by si nevšimli, že náš pacient měl transplantovaný obličej. Jediné, co pacient musí dělat, je chránit si obličej před sluncem a používat krém na opalování s vysokým faktorem nebo baseballovou čepici, nejlépe oboje. Spálenina od slunce by mohla způsobit akutní rejekci. (pozn. redakce: odhojování)

Odkud obvykle pochází tkáň, kterou pro transplantaci používáte? Může se jednat i o tkáň dárce?

Obličejová tkáň, kterou používáme, je vždy od dárce, který zemřel na mozkovou smrt. Srdce v době odběru bije a plíce jsou ventilovány přístroji. Nicméně je naprosto jisté, že pacient se již nikdy nebude schopen probudit. Nebyl by schopen bez přístrojů dýchat a zemřel by během dnů/týdnů na infekci či jinou fatální komplikaci. Právě tito dárci jsou nesmírně důležitým zdrojem  orgánů zachraňujících životy - končetin a částí obličejů.

 

Jak je to s podobou v obličeji? Je zachována?

Přes první obavy z přenosu vzhledu (identity) z dárce na příjemce se prokázalo, že tomu tak není. Já osobně jsem viděl jak všechny dárce, tak příjemce, a není tam náznak podoby.

 

Kterých tkání či orgánů pro transplantace je nedostatek nebo je zvýšené riziko takové tkáně transplantovat?

Obecně je nedostatek všech orgánů. Čekací doby mohou být až léta dlouhé. Lidé umírají během tohoto čekání. Proto je nesmírně důležité mít pozitivní přístup k dárcovství a doslova „darovat život“. Sám jsem dárcem a neváhal bych darovat obličej nebo ruce.

 

Stalo se vám, že jste nějakého pacienta operovat odmítl a proč?

Zhruba 80 % pacientů na transplantaci tváře je odmítnuta. Je to z celé řady důvodů, lékařských i nelékařských. Chronická onemocnění, rakovina, nedostatek zázemí pro pooperační péči atd. Obecně se držíme lékařských principů, které se používají při hodnocení pacientů pro transplantaci ledvin.

 

Jak tomu je v případě, že zjistíte u pacienta HIV pozitivitu? Je to důvod pacienta odmítnout, i kdyby šlo třeba jen o banální zákrok?

HIV pozitivní příjemce už operován byl, došlo k tomu ve Španělsku zhruba před třemi lety. Lékařská literatura není vysloveně proti. Velký problém by ale byl přenos HIV z dárce na příjemce. To je samozřejmě nepřijatelné. Pacienty s HIV infekcemi operujeme běžně. Mnohdy to zjistíme až po operaci.

 

Svými úspěchy v oboru plastická chirurgie se vám také současně daří dělat obrovskou osvětu. Jste v tomto ohledu spokojený,?

Myslím, že prožíváme revoluci v rekonstrukční chirurgii a je úžasné být u toho. Je celá řada konferencí na téma nejlepší chirurgické praktiky, zakládání nových profesních organizací, debaty o indikacích a kontraindikacích, to vše tady bylo i na počátku jiných specializací, ať už transplantací orgánů, srdečních vypase-operacích či jinde v medicíně. Je samozřejmě vzrušující být mezi lidmi, kteří mají možnost zanechat po sobě stopu v historii světové medicíny. Čím více je obor rozvinutý, tím více se pozornost přenáší na detaily a dílčí změny, zatímco my tvoříme základy a téměř každá operace nás posouvá o 20 - 30 % dále. Je to něco jako psát Ústavu Spojených států (úsměv). Samozřejmě s nadsázkou! Historie pak ukáže, kde jsme chybovali, jak daleko se náš obor může dostat.

 

Kde osvěta chybí? Jaké vnímáte rezervy v tomto oboru?

Rezervy určitě jsou. Já sám samozřejmě vše nezvládnu, ale postupným zapojováním ať už mých kolegů, nebo dalších center v USA a ve světě se k tomu postupně dopracujeme. Děje se to právě teď!

 

Daří se vám k vaší spokojenosti organizovat si svůj soukromý čas?

Ano. Myslím si, že jsem dobrý a velice efektivní manažer. Nemrhám svým časem a ani časem nikoho jiného. Nemluvím víc, než je třeba. Většinou jsem nucen řešit několik věcí najednou, pracuji 12 – 16 hodin denně, víkendy jsou vyhrazeny pro rodinu, ale někdy musím do nemocnice zkontrolovat pacienty. Služby na telefonu mám dva dny v měsíci. Koníčků mám více než volného času.

 

V jakém odvětví pracuje vaše žena? Diskutujete s ní své práci, nebo jste spíše proti tomu „nosit“ si práci domů?

Moje žena je oční lékařka, ale již řadu let nepraktikuje. Vzhledem k její inteligenci často probíráme situaci v nemocnici, ale ne z hlediska péče o pacienty, ale spíše vedení popálenin, vnitřní politiku atp. Protože jsme si hodně blízcí, je často velmi důležité porovnat svůj názor někým jiným. Řekl bych, že má obecně vždycky skvělé postřehy a názory. To, že nemocničnímu prostředí rozumí, je důležité. Znám několik kolegů, kteří si často postesknou, že je doma z pracovního hlediska nikdo nechápe. To nikdy nebyl můj problém.

 

Kde jste se se ženou poznali? Jak staré jsou vaše děti?

Poznali jsme se těsně před začátkem studia na lékařské fakultě při chmelové brigádě. Dětem je  10 a 9 let  a dělají nám velkou radost! (úsměv)

 

Kde vidíte sám sebe za pět let? Kladete si dlouhodobé cíle, nebo spíše improvizujete a úročíte příležitosti, které život nabízí?

Určitě je třeba myslet na dlouhodobé cíle. Nedávno jsem byl povýšen akademicky na „Associate Professor of Surgery“ na Harvard Medical School, ale je ještě jedno políčko výše, na které bych se v dohledné době chtěl vyhoupnout. Předpokládám, že za pět let budu mít vyšší vedoucí pozici, ale nerad bych prozrazoval své plány. Obecně neimprovizuji, ale využívám možnosti, které se naskytnou; zatím jsem měl vynikající intuici.

 

Jaké neobvyklé příležitosti vám někdo nabídl v rámci vaší práce?

Zatím těch neobvyklých nebylo moc. Několik nabídek na místa přednosty chirurgie nebo plastické chirurgie, dokonce v jednom případě i pro celý řetězec menších nemocnic. Ale to se časem dá čekat, i když bych nerad vyzněl arogantně.

 

Jakým způsobem se udržujete v psychické i fyzické kondici? Co se vám osvědčilo?

Hraju pravidelně tenis, mám rád lyžování, windsurfing, pokud je čas dívat se na televizi, tak většinou sport a u toho šlapu na kole. Taky mám rád golf a další aktivity. Psychická kondice je kriticky závislá na pohodě v rodině. Kdybych měl dysfunkční manželství, nebyl bych schopen toho dát tolik do své práce. Naštěstí se také všichni těší plnému zdraví. Celkově je rodina nejdůležitější a byl bych ochoten učinit prakticky jakékoliv kompromisy v práci, aby to tak zůstalo.

 

Věnoval jste někdy zvláštní pozornost práci s vlastní koncentrací? Věnujete tomu pozornost u svého týmu?

Jógu nebo meditace a pod. jsem nikdy neprovozoval. Koncentraci jsem měl vždy dobrou – asi genetická záležitost nebo vliv šachu, kterému jsem se hodně věnoval. V čem ale vidím rozdíl mezi sebou a chirurgicky podobně schopnými kolegy, je má míra schopnosti myslet na celkový obraz pacienta během dlouhých náročných výkonů a být schopen neustále přemýšlet o několik kroků dopředu. To určuje řadu věcí včetně tempa operace, schopnosti okamžitého rozhodování, udržování alternativních možností v případě operačních komplikací atd. Je neustále potřeba postupovat tak, aby se nespálily všechny mosty.

 

Vysloužil jste si v Bostonu mezi svými kolegy nějakou přezdívku?

Ani ne. Protože mě ale přestalo po letech bavit vysvětlování a spelovaní mého jména, říká mi většina lidí Bo (foneticky Bou).

 

Pane doktore, po jak dlouhé době opět dýcháte vzduch České republiky?

Po zhruba sedmi měsících.

 

Do hlavního města vás přivedla také nabídka Jadrana Šetlíka, který s vámi vytvořil portrét v rámci projektu Osobnosti naší vlasti aneb odkaz budoucí generaci. Jak vy sám vnímáte tento projekt a jeho podstatu a co hrálo nejdůležitější roli ve vašem rozhodování?

Je těžké odmítnout pozvání s tak výrazným názvem a s tím spojenou ctí, které se mi dostalo. Být zvolen osobností naší vlasti je úžasný pocit, zejména v mém stále poměrně mladém věku. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Jadran Šetlík www.setlik.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Brigham and Women's Hospital, Boston - USA

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře