MUDr. Jarmila Zipserová ̶ přednostka soukromé Neurorehabilitační kliniky Axon

Díky dlouholetým zkušenostem je váženou specialistkou v oblasti neurologie a dětské neurorehabilitace. Vystudovala klasickou medicínu, ale zajímá se také o východní směry, jako jsou ájurvéda či tradiční čínská medicína. Pochází z Vysočiny, po studiu nastoupila v Krajské fakultní nemocnici v Ostravě na oddělení chirurgie. Tam pracovala skoro osm let, po mateřské dovolené se dvěma dětmi pracovala jako kardiochirurg. Poté se rozhodla pro změnu a začala se věnovat rehabilitacím. V současné době pracuje převážně s dětskými pacienty s poškozením mozku.

foto: archiv

Čím jste chtěla být jako malá?

Nikdy jsem nebyla vyhraněná, bavila mě spousta věcí. Babička například chtěla, abych byla právničkou. Já sama jsem zvažovala konzervatoř, hudba mi byla vždycky hodně blízká.

Poslouchala jste hudbu také na sále během operací?

Samozřejmě, tak jak to bývá v seriálech. Hudba uklidňuje a je to příjemné. Během komplikovanějších případů je ale lepší ticho.

Jak vzpomínáte na své kariérní začátky?

Moje maminka je zdravotní sestra, takže k volbě mého budoucího povolání možná přispěl i tento fakt, ale stále jsem si nebyla jistá, čemu se vlastně věnovat. Hodně mě totiž bavila také matematika, biologie nebo architektura. Napoprvé jsem se na medicínu dokonce ani nedostala, takže jsem skončila v nultém ročníku a pracovala v dietní kuchyni fakultní nemocnice. Mé rozhodování nakonec ovlivnil jeden kamarád, který měl svoji pragmatickou filosofii, že doktor se uživí za každého režimu. Medicína tak u mě nakonec zvítězila, protože i já jsem pragmatik.

Co se vám na ní tak líbí?

Hrozně mě fascinuje lidské tělo. Obecně. Jak funguje a co dokáže. Ta fascinace se prohlubovala, když jsme na medicíně začali probírat lidský mozek. Skoro jsem nemohla dospat, abych se zase mohla podívat do knih. Původně jsem ale chtěla být anestezioložka. Jako studentka jsem se dokonce podílela na výzkumném programu smrti mozku. Když jsem ale po studiích nastoupila do nemocnice, místo anesteziologa bylo obsazené a ta chirurgie na mě tak trochu zbyla.

Pracovala jste ale nejprve jako kardiochirurg. To je trochu vzdálené od neurorehabilitací.

Hodně mě bavily cévy a hrudní chirurgie a potom se naskytla příležitost na kardiochirurgii také pracovat. Byla to v mnoha ohledech velká škola, především škola pokory. Když jsem pověsila chirurgii na hřebík, specializovala jsem se na pacienty po traumatech kostí nebo s náhradami končetin. Za srdce mě ale skutečně chytla až neurologie. Svůj vrchol jsem zažívala v Klimkovicích, kde už jsem pracovala právě s neurologickými pacienty.

Co vás tedy přimělo k tomu, že jste se přesunula do Prahy?

Nic se neděje bez důvodu a vždy k tomu přispěje mnoho různých okolností. Skládá se to jako puzzle. V Klimkovicích jsem se setkala s americkou fyzioterapeutkou polského původu, Isabelou Koscielny, která mě seznámila s úplně novým pohledem na neurorehabilitaci. Přivezla svůj vlastní koncept TheraSuit, který je kompilátem různých metod. Ona jej vystavěla na základě svého vlastního příběhu, protože se jí narodila holčička s dětskou mozkovou obrnou. Hledala tedy různé cesty, jak svému dítěti pomoci. Přála si, aby vznikala další centra. V té době začal v Praze studovat můj syn. Spolu jsme kliniku postavili prakticky na zelené louce.

foto: archiv

Jaký byl od samého začátku váš pocitový hnací motor?

Chtěla jsem na jedno místo shromáždit všechny služby, kvůli kterým musejí rodiče objíždět třeba i šest zastávek denně. Měla jsem představu o klinice, kde bude pohromadě vše, co potřebujete k léčení dítěte s komplexním postižením nervového systému. Představte si například, že byste měla rukou se šestikilovým závažím navléknout jehlu. To jsou stavy, ve kterých k nám mnohdy postižené dítě přichází. K léčbě je potom třeba nejen ergoterapie, ale například i dobře sestavený jídelníček, protože energetický výdej je v tomto případě samozřejmě větší. Všechno souvisí se vším a je zapotřebí zkušeností a odborných znalostí, nejlépe pod jednou střechou.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Mám výhodu, že svou práci vnímám jako poslání. Vstávám kolem páté hodiny ráno. Než začne každodenní pracovní tempo, stihnu si naplánovat den a vyřídit emaily. V práci si potom udělám běžnou agendu, pracuji s pacienty a mám porady. Někdy končíme i v jednu hodinu v noci. Neznám, že padne čtvrtá hodina a já jdu domů, žiju prací 24 hodin denně a jsem svým oborem naprosto fascinovaná. Nejtěžší jsou večery, když už musím zhasnout a mám něco rozstudovaného. I po celodenním nasazení to bývá obrovský vnitřní boj. Když už potřebuji úplně vypnout, věnuji se meditaci. Možná v sobě musíte mít kus bláznovství.

Jak se podle vás medicína v průběhu let proměnila?

Díky genetice se například odhalují nová onemocnění, o kterých jsme neměli tušení. Máme tady děti se vzácnými genetickými postiženími, která byla dosud popsána jen u dalších tří lidí na světě. Každý poznatek, který s takovým pacientem učiníme, je nesmírně cenný nejen pro něj, ale také pro další vývoj světové neurorehabilitace. Proto také úzce spolupracuji s kolegy z celého světa, což je nesmírně obohacující. Jsem fascinovaná tím, jak nesmírně rychle šel za poslední roky výzkum mozku dopředu. Když vidím, z jakých skript se učí moje dcera v prvním ročníku medicíny, musím se smát vzpomínce na informace, které jsme na škole získali my. Spousta věcí už dávno neplatí.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Mám dvě zdravé a úspěšné děti, a také možnost pomáhat lidem. Spoustu pacientů jsme dostali z ležícího stavu do stavu chodícího. Někdy stačí i malé vítězství, třeba když se po půl roce dítě dokáže přetočit zprava do leva. Jedna z našich pětiletých pacientek si po roce a půl dokázala dojít přes silnici do krámu pro zmrzlinu. Takové momenty mi přinášejí obrovskou satisfakci a nepřestávají mě dojímat. A je jedno, zda se jedná o dospělého člověka, nebo o dítě. Někdo mluví o zázraku, my to nazýváme odměnou za obrovské úsilí.

Je něco, co vás na mozku fascinuje nejvíce?

Jeho plasticita. Někdy už si myslíte: Tohle se ten člověk nikdy nemůže naučit! Je starý, postižený, málo inteligentní. A on to najednou umí. Nemusí jít o nic velkého, ale pro toho konkrétního člověka to může znamenat životní zlom. Ráda říkám, že neexistuje stav, se kterým by se nedalo nic dělat.

Terapii svých pacientů ráda přirovnáváte k tréninku Jaromíra Jágra.

Ano, uspěje tu jen ten, kdo na sobě pracuje každý den. Tak jako v jeho tréninku, ani v terapii nejde dělat pauzy. Dětská mozková obrna nezná víkendy, svátky ani prázdniny. Musíte se denně zlepšovat. Prostě myslet jako ten Jágr.

Kromě nadačního fondu Axon, který stojí především na fundraisingových kampaních, jste založila ještě spolek Alkmeon. Co vás vedlo k tomuto kroku?

Mnoho let pozoruji vyčerpané rodiče na hranici jejich sil, kteří se starají o své postižené dítě, a na vlastní život jim nezbývá čas. Mnohdy podávají až nadlidské výkony. Nedílnou součástí naší práce je proto také podpora rodin našich pacientů a právě Alkmeon nám díky dárcům pomáhá s financováním. Jeho cílem je zajistit rodinám dětí, ke kterým nebyl osud příliš laskavý, důstojný život s co možná nejvyšší mírou integrace do společnosti. Poskytnout jim služby psychologa, sociálního pracovníka, radu, jak zařídit bezbariérově dětský pokoj, nebo třeba nutričního terapeuta. Proklientský přístup, podpora a s tím související dobrý psychický stav rodičů mají ve výsledku pozitivní dopad i na psychiku dětských pacientů. To léčbě výrazně pomáhá a dle mého názoru to ve zdravotnictví dlouhodobě chybí.

foto: archiv

Pojišťovny léčbu na klinice nehradí?

Je to boj a je náročný, ale nikdy ho nesmíme vzdát. V každé pojišťovně se situace liší. Jsou zde vstřícné přístupy, které pacientovi hradí významnou část nákladů, ale na druhé straně stojí například Všeobecná zdravotní pojišťovna, která pacientovi na léčbu nedá ani korunu.

Formou pomoci může být také dětská skupina, kterou právě budujete.

Přesně tak. Neděláme zde rozdíl mezi zdravými a handicapovanými dětmi, a ve skupině také přivítáme děti všech věkových kategorií, konkrétně tedy od 2 do 5 let. Pro zdravé děti je důležité sdílení společného času s vrstevníky se zdravotním handicapem a naopak. Naučíme je hravou formou vypěstovat si respekt a pochopení ke kamarádům. Všechny aktivity připravujeme tak, aby bylo zapojeno co nejvíce smyslů a prožitků. Každý člověk má trochu jiný přístup k učení a k třídění informací. Nedá se například konstatovat, že pětileté dítě na tom bude intelektuálně lépe než tříleté. Je třeba budovat sociální vazby a pestrost je důležitá.

Čím dalším bude právě vaše dětská skupina unikátní?

Mozek formují prožitky a právě dětská skupina jim je zprostředkuje. Chceme, aby děti poznávaly svět v tom nejširším možném stupni, protože dnes jsou o spoustu věcí ochuzeny a odsunovány do virtuálního světa. Chtěli bychom jim dát ten reálný, aby věděly, jak voní pampeliška a že ježek píchá. Měly by mít kolem sebe co nejvíce přírodnin, protože jejich svět je obklopený plastem. Nejsou ani trénované k vytrvalosti a nemají žádnou kondici. To má také vliv na rozvoj mozku. Říká se: „Rozhýbej tělo a mozek se přidá.“ Ze cvičení budou profitovat i zdravé děti, zlepší se jim například koordinace.

Jaké jsou vaše plány a cíle do budoucna?

Cílem mé práce je, aby se každé postižené dítě stalo co nejdříve samostatným. Jeho rodiče stárnou a z miminka se stává dospělý člověk. Chceme terapii zkvalitnit a udělat ji dostupnější pro všechny pacienty. Být lídrem v neurorehabilitaci a přinášet našim pacientům kvalitnější a spokojenější život. Je skutečně náročné mít dítě, které má nějaký handicap, protože život je potom úplně jiný. Čím většímu množství lidí pomůžeme, tím více mě to bude hřát u srdce.

Děkuji za rozhovor.

Text: Veronika Nováková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Veronika Nováková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře