MUDr. Lucie Valešová – primářka Oční kliniky DuoVize

18.06.2014 20:09 | Michaela Lejsková

K otevření Oční kliniky DuoVize vedla cesta od velké lékařské praxe ve fakultní nemocnici, četných profesních zkušeností. Primářka kliniky je člověk velmi rozhodný, schopný jasného úsudku a se smyslem pro zodpovědnost. Žena okouzlující a empatická, sportovně založená, pěvecky nadaná a také matka dvou synů. Disponuje výbornými vlastnostmi pro lékaře, který přináší naší společnosti posun ve zdravotní péči. Důkazem toho jsou také pravidelné inovace, které na klinice se svým týmem zavádí, a přináší tak naději celé řadě pacientů, jejichž léčba byla až doposud velmi obtížná nebo nemožná.

 

Kdo a kdy stál u zrodu Oční kliniky DuoVize?

Oční klinika DuoVize vznikla před čtyřmi lety v Praze jako mladší sestra kliniky NeoVize, která byla založena před pěti lety v Brně. Byla založena dvěma lidmi. Bc. Petrem Kocianem, který měl letité zkušenosti s řízením nemocnice, a mnou. Dali jsme dohromady jeho ekonomické a ředitelské know-how a moje lékařské znalosti a zkušenosti.

 

S jakou vizí jste vstupovali do společného podnikání?

Jasným cílem byla kvalita a servis služeb. Celé zařízení vedeme tak, jak bychom sami chtěli, aby se lékaři chovali k nám coby pacientům.

 

Přiměla vás k tomu nějaká vlastní negativní zkušenost?

Jednak jsem pracovala 16 let ve všeobecné fakultní nemocnici, což byla obrovská zkušenost. Naučila jsem se moc věcí. Ale současně jsem poznala hranice možností takového zařízení.

 

Jaké zásadní věci vám na provozu nemocničního zařízení neseděly?

Ve fakultní nemocnici jsem se setkávala s tím, že pacienti dlouho čekají, sedí nepohodlně, máme špatnou organizaci, vyhořelé sestry, nedostatečnou komunikaci. Docílit změny v tak velké organizaci není snadné a někdy je to naprosto nemožné.

 

Zvolila jste tedy menší provozovnu a šla jste na to jak?

Lidé musí cítit, že náš personál je rád vidí, že jsou vítáni a my se o ně chceme starat, že jim nabízíme veškeré své znalosti a zkušenosti a oni jsou ti, pro koho tu jsme. Osobně jsem poznala, co je to bezmoc v nemocničních zařízeních, i z té druhé strany. My sice jsme oční obor, kde nedochází ke smrti a velkým extrémům, ale pacienti u nás hledají pomoc. Jednou jsme lékaři a je pro nás důležité, aby se pacienti u nás cítili důstojně. Aby v nás měli partnery a cítili empatii.

 

Co se týká přístrojů, jaké vnímáte rozdíly v tomto směru?

To byla další věc, která mi vadila ve fakultní nemocnici. Na jednom přístroji jsme dělali od rána do večera a koupit nový přístroj bylo obtížné. Mnohdy ani pacienti nepotřebovali tak invazivní vyšetření. Taková situace je hrozná bezmoc pro pacienta i pro lékaře. I tohle byl náš cíl. Koupit přístroj, který považujeme v současné době za nejkvalitnější a ověřený.

 

Na trhu je nemalá nabídka. Jakým způsobem volíte mezi tím kterým přístrojem?

Nejsem zastáncem toho, abych měla nejmodernější přístroj a první v republice, ale abych měla přístroj ověřený, u kterého vím, že je velmi dobře vyzkoušený a znám jeho možnosti.

 

Jakou investici do přístrojů považujete za nejlepší a nejdůležitější?

Obecně lasery.

 

Jak se mezi sebou liší a dokážete jimi obsloužit 100% pacientů?

Na klinice máme čtyři lasery. Dokážeme jimi vyhovět devíti z deseti pacientů. Každý z laserů je určený pro jiný zákrok a celkově nám vytváří velmi univerzální možnosti pomoci pro naše pacienty.

 

Jaká rizika při laserových operacích musíte brát na vědomí?

Riziko existuje vždy. Zvláště jedná-li se o takové mikrozákroky, kde je důležitý každý mikrometr.

 

Dívat se do detailu oka musí být docela zajímavé…

Je to velmi zajímavé. (úsměv) Například při odstranění dioptrií. Uvnitř rohovky, což je ta průhledná část povrchu oka, která má 550 mikrometrů tloušťku, je čočka, kterou zevnitř laserem vyřízneme. My tomu, co vyřízne laser, říkáme čočka, protože se tvaru luštěniny skutečně podobá. Je to vlastně náhrada brýlí.

 

Funguje to i obráceně?

Ano, a je to úplná novinka, kterou jsme zrovna na klinice DuoVize zavedli. Jedná se o možnost zavedení takové čočky do oka. Není to ta lidská čočka, která se nahrazuje při operaci šedého zákalu umělou čočkou. Tato čočka má dva mikrometry velikost a ta řeší presbyopii, což je projev stárnutí. Znamená to, že člověk přestane dobře vidět na blízko.

 

Pokud je to důsledkem stárnutí, pak se takovému zákroku nikdo z nás nejspíš nevyhne, je to tak?

Dá se to tak říct. Lidé už od padesáti let na to trpí. Výjimku tvoří ti lidé, kteří nosí celý život například minus tři dioptrie. Ti jen brýle odloží a budou vidět dobře.

 

Řeší se operacemi vady očí, pokud jsou zjištěny?

Dioptrická vada vzniká v dětství a narůstá v dětství. Je lepší vyčkávat do dospělosti, kdy se růst stabilizuje.

 

Provádí se tyto zákroky v narkóze?

Neprovádí. Pacient je v plném vědomí a oko je znecitlivělé kapkovým anestetikem. Od pacienta potřebujeme během operace spolupráci.

 

Pro vás den jako každý jiný, ale pacient z toho musí být asi dost nervózní, nepletu se?

Pacienti jsou nervózní, a proto jim dáváme prášek na uklidnění, aby se jim s námi snadněji spolupracovalo. (úsměv)

To je jedna skupina lidí a pak je druhá skupina a to jsou lidé 45–55 let, i 60 let, kteří potřebují odstranit dioptrie jak na blízko, ta na dálku. To už se běžným laserem nadá řešit. Oční čočka se musí nahradit. Vkládá se dovnitř náhradní čočka, která je multifokální. To znamená, že štěpí obraz.

 

Z čeho se čočky vyrábějí?

Jedná se o akrylát. Dříve se dělaly z tvrdého polymetakrylátu, pak měkkého silikonu. Oba materiály měly i určité nevýhody. Nejčastěji používaný materiál je hydrofobní akrylát a existuje také méně často používaný hydrofilní akrylát. Tyto dva materiály mají tu výhodu, že jsou čiré a mají vysoký index lomu. To znamená, že mohou být tenké. Další výhodou je, že jsou měkké a my je můžeme složit a jako ruličku vložit do místa, kde mají být. Dříve byly operační rány velké šest až sedm milimetrů, dnes jsou to dva milimetry.

 

Jak dlouho zůstává tento materiál uvnitř oka?

Natrvalo. Je to natolik kvalitní materiál, že v oku může trvale a beze změny zůstat. Je to biologicky inertní materiál a je docela zajímavé, jak se na to přišlo. Za druhé světové války měli letci, kteří se účastnili boje, často střepiny z plastikového skla z kokpitu nalétané v očích, kde se zhojil a nijak oku nevadil. Takhle se přišlo na to, že se jedná o materiál, který by se dal používat k implantátům dovnitř oka.

A pak je tu třetí věková kategorie pacientů a to jsou 60 plus, lidé, kteří trpí na šedý zákal.

 

Ten je nutné včas odhalit a vždy operovat?

Někdy se pacienti ptají, zda to má ještě smysl. Ale má a po operacích, kdy začnou znovu jasně vidět, pookřejí a vrací se jim z psychického hlediska chuť do života.

 

Setkala jste se někdy s netradičním přístupem ze strany pacientů?

Musím říct, že vlastně ano. Bylo to v době, kdy jsem měla na starosti léčbu u vězňů odsouzených za těžké zločiny, které jsem vyšetřovala i operovala v okovech. Jeden vězeň mi rozbil francouzskou holí sklo ve dveřích. Odvedli ho a už jsem ho neviděla, tedy ani neoperovala. Další si úmyslně leptal tuhou z propisky oči, aby nebyl ve věznici ale v nemocnici.

 

Jak na vás tito lidé působili?

Někteří zvláštně, ale jiní úplně normálně. Neměla jsem pocit přímého ohrožení, ale ten pocit, že jsou to zločinci, byl docela děsivý. Společného s medicínou to má primárně to, že lékař musí ošetřit každého.

 

Když už k vám jednou pacient přijde, stává se z něj obrazně řečeno trvalý zákazník?

Pravidelně chodí ke svým obvodním lékařům, ale k nám opravdu jen na ty zákroky. Celou řadu lidí opakovaně nevidíme, protože u nich zákrok děláme jednou, maximálně dvakrát a už nás nepotřebují. Jedná se o úplně jiný systém než například u zubního lékaře, ke kterému opakovaně musíte.

Oční klinika DuoVize

 

A co naši nejmenší? Dá se něco dělat s jejich prevencí v rámci nestátních zařízení?

Na to jsme také mysleli, a protože není dostatečně pokrytá oftalmologická péče pro děti, založili jsme Dětské oční centrum Kukátko, které je pojato jako herna.

 

Toto zařízení pro děti je součástí DuoVize?

Není součástí DuoVize, ale je jeho majoritním vlastníkem. Centrum je o dvě ulice vedle. Lékaři se prolínají, Kukátko má své vlastní sestřičky, recepci, ředitelku. Cílem je spolupráce hlavně se školkami, kde je zásadní podchytit oční vadu včas a začít spolupracovat s rodiči.

 

Jak řešíte situace, kdy rodiče nemají časovou kapacitu, aby se cvičení s dítětem věnovali v potřebné míře?

Na to také myslíme. Prostředí je postavené tak, že u nás děti mohou zůstávat třeba na čtyři hodiny jako ve školce.

 

Cvičení s dítětem probíhá celou dobu?

Většinou zhruba dvě hodiny. Rodiče však u nás mohou děti nechat i déle, jako ve školce, a my pro ně připravíme program.

 

Jak je tato péče zajištěna ze strany zdravotní pojišťovny?

S tím je trochu problém. Pojišťovny tvrdí, že péče pro tyto děti je dostatečná. Jenže centra, která tyto služby umí, jsou přeplněná a mají obrovské čekací doby. A běžní oční lékaři tyto choroby ošetřovat neumí. Umí diagnostikovat, částečně léčit, ale na řadu věcí nemají přístroje, a proto jsou nutná tato centra.

 

Jak se vám spolupracuje s konkurencí, pakliže má ke spolupráci dojít?

Vesměs dobře. Je řada center, která mají podobné krédo jako my, a s nimi se vždy domluvíme. Běžný pacient to nemusí poznat, ale my si své dobré vztahy s obdobně smýšlejícími centry udržujeme a spolupráce si vážíme.

 

Jaké oční choroby jdou vidět pouhým okem na první dobrou?

Jsou to zákaly rohovky, hodně pokročilý šedý zákal, choroby víček. Často se člověk prozradí tím, že naráží do věcí nebo používá často hmat, aby získal při pohybu jistotu, špatně periferně vidí, zkrátka špatný úhel zorného pole. Vidí tedy jen uprostřed, což je konečný stupeň zeleného zákalu. Lidé si to ale často sami neuvědomí, protože toto omezení vzniká pomalu a oni jsou na to zvyklí. Jednou jsem se setkala dokonce s řidičem autobusu, který to nevěděl. Tento případ byl však ojedinělý. A šilhání je vidět hned. Malý stupeň zrakového postižení nelze bez vyšetření poznat. A je celá řada věcí, které lze odhalit jen důkladným vyšetřením oka.

 

Skvrny na duhovce jsou také diagnostikovatelné z hlediska medicíny?

Irisdiagnostika je diagnostika orientální čínské medicíny a nespadá do medicíny, kterou se jako lékaři zabýváme. My v tom nespatřujeme žádné znaky informací ani vad. Nepřikládáme tomu vůbec žádný význam.

 

Ještě vás žádný orientální odborník nepřesvědčil o opaku?

Jestliže za mnou někdy přijde člověk, který si cvičením vyléčí oči, budu o tom uvažovat, ale žádného takového neznám. My lékaři tento názor neuznáváme a tvrdíme, že oči mají mít správné dioptrie, aby nevznikalo napětí, svalové křeče, které vedou k bolestem hlavy a dalším rostoucím obtížím. A to jen proto, že si člověk odmítne připustit, že by měl mít správné brýle. V orientální medicíně nejsem vzdělaná, takže nevím, nechci to kategorizovat. Hodnotím a diagnostikuji jako lékař, tak jak mi to přísluší.

 

V jakém procentu jsou oční vady ve spojitosti s genetickou výbavou?

Kromě již zmíněné presbyopie je většina dioptrických vad geneticky předurčená.

 

O jakých inovacích můžete dnes, po čtyřech letech činnosti hovořit?

Před dvěma lety jsme jako první přinesli do České republiky laser LenSx. Tento přístroj začal řešit šedý zákal, který se do té doby léčil jen ultrazvukem. V letošním roce máme dvě inovace.

RELEX SMILE je metoda pro odstranění střední a vyšší krátkozrakosti, která se provádí pod povrchem rohovky. Používá se při ní jen femtosekundový laser, který vyřízne čočku z rohovky. Jde o bezflapovou metodu – po operaci nemůže dojít k posunu ani poškození flapu například při sportu. Zvyšuje se tím bezpečnost pro pacienty. Další pokrok přináší Raindrop rohovková inlay – 2 mm velký implantát tvaru malé čočky, který se vkládá do rohovky pod flap a slouží k léčbě presbyopie. Jde o metodu, která léčí to, co v určitém věku trápí každého, ale dosud pro velkou část těchto pacientů nebylo uspokojivé řešení.

Usilujeme o to, abychom nabízeli posun ve vědě, metody nové, ale ověřené.

 

Kdybyste si sama mohla vybrat zahraniční stáž, jaká země a proč by vás zajímala?

Často jezdíme na kongresy, které v rámci toho, že chceme vidět metodu v praxi, nabízí i stáže. Není to metoda neobvyklá, ale ne každý touto cestou jde. Většinou je mi stáž umožněna, protože je zřejmé, že mám seriózní zájem a potřebuji získat důvěru. V tom okamžiku je moje důvěra v přístroj, jeho schopnosti a výsledky přenosná na mé klienty, kteří zase vkládají svoji důvěru do mě a mých spolupracovníků. Ale k vaší otázce – protože se dlouho zabývám refrakční terapií, asi bych si zvolila USA.

 

Jak často jezdíte na kongresy a kam?

Nejčastěji na refrakční kongresy. Snažím se vybírat ten nejdůležitější, obvykle na něm trávím přibližně čtyři dny. Jeden ročně navštěvuji v Evropě, nepravidelně také v USA a na některé jezdím v ČR.

foto: Lenka Hatašová

 

Jste členkou nějakých organizací, sdružení či klubů žen v podnikání?

Jsem členkou České oftalmologické společnosti, České společnosti refrakční a kataraktové chirurgie. Členkou klubu žen v podnikání zatím nejsem. Ale určitě si myslím, že by to pro mě bylo velmi užitečné v případě, že bych neměla kolegu, který je zaměřený ekonomicky a manažersky.

 

Nakolik je pro vás mužský faktor v práci důležitý?

Obecně mi vyhovuje ženský kolektiv. Ale v podstatě je mi to jedno. Každý je jiný a vyžaduje jiný nástroj komunikace.

 

Jak to máte s odhadem na lidi?

Myslím, že ho mám dobrý, a současně myslím, že ho člověk buď má, nebo nemá, ale naučit se nedá.

 

Jste maminkou dvou chlapců. Jistě byste mohla hovořit i o určitých proměnách v pracovním nasazení z pozice matky. Jaké jsou vaše poznatky?

Mateřstvím se mi změnily hodnoty a priority. Všechno na čas, je mi velmi drahý. Vždy si představím, že čas, který prožiju někde zbytečně, jsem mohla prožít se svými dětmi. Zaměřila jsem se v mnoha ohledech na efektivnost. Současně jsem dětmi velmi motivována. Považuji se za šťastnou maminku dvou báječných synů, kteří mají po tatínkovi klidnou, přátelskou a veselou povahu. To, že má pracující žena děti, jí přinese bez pochyby lepší schopnost organizace.

 

Jak trávíte svůj volný čas?

Jsem milovník sportu, a pokud se zrovna nerozhodnu pro úplně pasivní odpočinek, volím jachting a tenis. Baví mě trávit svůj volný čas tak, že úplně vypnu, rozšířím si obzory, naberu nové zkušenosti. Těším se z koníčků, které podporují pospolitost lidí, což platí konkrétně pro jachting, který vytváří velkou vzájemnost. A to vnímám i ve zpěvu, kterému se věnuji už od dětství. Posledních asi osm let zpívám ve smíšeném sboru při gynekologické klinice u Apolináře, kam chodí lékaři a jejich spřízněné duše. Zpíváme staré i nové písně, spirituální a tak podobně. Dostávám se tam do role žáka, který je řízen sbormistryní, a to je také velmi uvolňující, pustit čas od času otěže. S manželem také chodíme tančit a to je pro mne také dobrý relax.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky DuoVize www.duovize.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře