MUDr. Miroslav Verner – lékař, ředitel Centrálních laboratoří Nemocnice České Budějovice

06.11.2014 09:02 | Michaela Lejsková

Vystudoval vojenskou medicínu na LF UK v Hradci Králové. Po jejím ukončení pracoval dva roky jako útvarový lékař ve Stodu u Plzně, poté se vrátil do rodných Českých Budějovic, kde byl pověřen vedením Oddělení klinických laboratoří ve Vojenské nemocnici. V roce 1996 se stal primářem Oddělení klinické biochemie v Nemocnici České Budějovice, po dvou letech byl jmenován zástupcem ředitele pro laboratorní obory a v roce 2004 ředitelem Centrálních laboratoří. Kromě toho také přednáší na dvou fakultách Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích – Přírodovědecké a Zdravotně sociální. Má velkou zodpovědnost a vysoce odbornou práci. Na mé otázky odpovídá bez velkého rozmýšlení a s přehledem, mnohokrát jménem celého týmu… my se snažíme, my řešíme, my budujeme. Kdybych otázky pozměnila, možná by vznikl trochu jiný rozhovor, ale to hlavní by v něm určitě zůstalo – láska k rodině, láska k jeho profesi. To jsou hlavní priority v životě doktora Vernera.

 

Kolik laboratoří vlastně řídíte?

Původně jich bylo deset, dnes máme tři velké laboratorní komplexy, v nichž pracuje 141 zaměstnanců. Laboratoř klinické chemie, hematologie a imunologie, komplex mikrobiologických laboratoří a laboratoř molekulární biologie a genetiky. Je to velký stavební objekt, ale to bývá v nemocnicích fakultního typu poměrně obvyklé. Snažíme se obory hodně přiblížit, integrovat, což nám umožňuje optimálně využít lidí i technologií.

 

Neobáváte se velké zodpovědnosti za případné chyby někoho ze svých podřízených, které by mohly způsobit třeba i komplikace pro pacienta?

Odpovídám za řízení kolektivu, za svou práci odpovídá každý sám. Máme přesně vyčleněné kompetence, kdo co dělá, kdo co kontroluje. Vytvořili jsme několikastupňový systém kontrol, máme spolehlivé lidi. Ale chyba se samozřejmě stát může, stávají se všude. Toho, že by to mohl odnést pacient, se bojí šéf každé laboratoře.

 

Jste přísný vedoucí?

Jakmile člověk něco řídí, musí mít jasnou představu, kam chce dojít. Tady demokracie končí. Vzhledem k tomu, že máme ve svém provozu mnoho odborníků, do odborných kompetencí nezasahuji. Pouze řídím a předávám jasný vzkaz, čeho chci dosáhnout. V laboratoři se ve strachu a s nepřiměřeným tlakem pracovat nedá, to rozhodně ke zvyšování kvality práce nevede. Lépe je v klidu pracovat na odstranění případných chyb. Snažím se, aby všichni jednoznačně věděli, co po nich chci, ale aby se nebáli.

 

Co je hlavní náplní vaší práce?

Řídím a sleduji, co se v našem oboru děje ve světě, abychom se mohli pokusit přejmout to, co je pro nás vhodné. Ne všechny novinky lze uvést do života, nejsme primárně výzkumné pracoviště, jsme rutinní laboratoře, což nemyslím nijak hanlivě. Pro nás to znamená nikoli primárně zkoumat, ale perfektně zvládnout procesy, které každodenně využíváme, abychom dosáhli požadované kvality. Snažíme se aplikovat to, co se pro naši nemocnici hodí, abychom optimálně vyšli vstříc potřebám našich klinických kolegů.

 

Máte ve vašich laboratořích nějaké unikátní přístroje, které třeba jinde nemají?

Přibližně stejné jako v jiných nemocnicích, pro své potřeby jsme vybaveni výborně. Modernizujeme v krocích, vždy tak po šesti až deseti letech, úkolem vedení je intervaly ještě zkrátit. Nestojíme na místě, ale abychom si pořizovali nějaké hypermoderní stroje jen proto, abychom byli první, to určitě nechceme. Hledáme optimální poměr mezi cenou a výkonem, nechceme plýtvat lidskými ani finančními zdroji. Co si myslím, že je na našem pracovišti unikátní, to je zajímavá organizace práce, kdy se snažíme sblížit jednotlivé obory navzájem. Mým snem je převést laboratorní medicínu na týmovou práci, abychom se všichni dostali „na jednu palubu“ – více spolu mluvit, spolupracovat.

 

Věnujete se vy osobně nějakému výzkumu? Zajímá vás některé odvětví vaší práce víc než jiné?

Zabývám se metabolomikou, což jsou procesy, které fungují při látkové přeměně a mění se v konkrétním vývojovém stadiu organismu. Biologické centrum Akademie věd nyní vyvíjí metody, které bychom chtěli v budoucnu aplikovat do reálného života pro potřeby našich pacientů. Zabýváme se například neprospíváním novorozenců, individualizováním jejich výživy. Novorozenci mohou mít nevyvinuté systémy, což se dá napravit. Srovnatelně jsou stárnutím poznamenány systémy i u seniorů, s věkem funkce klesají, jsou nedostatečné a selhávají. Naším úkolem je přemýšlet, co s tím.

 

Na co jste ve vašem provozu pyšný?

Na své lidi. Nejcennější v laboratorní medicíně jsou odborníci. Ti se nedají najít, ti se musí vychovat. Máme laboranty, kteří plní konkrétní zadaný úkol, u nich trvá tak tři roky, než se na ně můžeme stoprocentně spolehnout. Potom jsou vysokoškolsky vzdělaní bioanalytici, kteří odpovídají za průběh analýzy, tam je doba nutná k potřebné samostatnosti tak šest let. Z lékařů, kteří mají za úkol naše výstupy srozumitelně přetlumočit na kliniku nebo navrhnout testy, pomocí nichž by se dalo odpovědět na otázky klinických kolegů, se stávají odborníci tak za deset let. Jejich práce je velmi náročná a zodpovědná.

 

Jste ředitelem deset let. Co se za tu dobu změnilo?

Laboratorní medicína za tu dobu úplně změnila charakter. Vývoj ve světě je obrovský, jde stále kupředu a my se musíme umět přizpůsobit a nezůstat stát na místě. Mění se hlavně prostředky, které budeme v budoucnu využívat pro vyhodnocování – výpočetní technika a s tím související analýza dat a moderní statistické metody.

 

Nejste spíš chemik než lékař? Nechybějí vám pacienti?

Já se k přístrojům moc nedostanu, pracuji s výstupy z laboratoří, dělám si na ně úsudek, krůček za krůčkem. Vzděláním jsem všeobecný lékař, internista a klinický biochemik – pacienti, kteří mají abnormální metabolické změny, se případně dostávají ke mně. Není jich mnoho, ale jsou to pro mne takové „malé detektivky“, jejichž řešení mě baví nacházet.

 

Stávají se vám v laboratořích i nějaké kuriózní případy? Je to vůbec možné na takovém seriózním pracovišti?

To byste se divila, kolik jich je. Každou chvíli. Když nám třeba pacient přinese ze záchodové mísy ledvinový kámen, my zkoumáme a analyzujeme, nevíme si rady a nakonec se zjistí, že je to kousek cihly. V dřívější době, kdy pacienti standardně neměli sterilní zkumavky na moč, jsme si často komplikovali rozbory plísněmi ze špatně vymytých skleniček od paštik a přesnídávek místo seriózní analýzy pacientovy moči. Z nesprávně odebraných vzorků nikdo neučiní moudrý závěr.

 

Měl jste nějaké koníčky, kterých jste se musel kvůli medicíně vzdát?

Dříve jsem byl muzikant-amatér. Hrál jsem na klarinet ve školním orchestru, dokonce jsem chvíli zaskakoval v orchestru Jihočeského divadla. Hudbu mám rád, ale není čas cvičit, nástroj jsem už více než rok neměl v ruce. To samé sport – hrával jsem fotbal, volejbal, věnoval se atletice. Ale když chce být člověk alespoň občas doma s rodinou… Medicína a byrokracie s ní spojená mě připravila o hodně času. Kdo ji chce dělat pořádně, musí ji dělat naplno. Vím, co to obnáší, mám čtyři atestace, dvanáct let dalšího studia po dokončení medicíny. Vlastně do svých 37 let jsem nezavřel učebnice. Tím jsem také argumentoval, když jsem tak trochu od medicíny zrazoval svého nejstaršího syna.  

 

Váš syn Mirek také studuje medicínu?

On už je pět let lékařem, samozřejmě si nedal říct. Teď se připravuje na atestaci z vnitřního lékařství. Nijak zvlášť jsem mu při studiu nepomáhal, párkrát jsme konzultovali své zkušenosti. Jinak si jde svou cestou a já jsem rád, že se o sebe dokáže postarat.

 

Mladší syn Tomáš je naším úspěšným reprezentantem v krasobruslení. Jak se kluci dostávají k tomuto sportu?

Přes ženy! To tenkrát dohodla manželka se svou kamarádkou ve školce. A já už jsem to jen odjezdil a zaplatil… Nebyl jsem takový ten ctižádostivý rodič, který je trenérům stále v patách. Občasná pomoc, to ano, ale mnoho závodů v jeho dospělosti jsem s ním neabsolvoval. Nemohu podřídit celý svůj život sportu jednoho syna, mám také svou práci a další děti.

 

Vaše nejmladší dcera, předpokládám, také sportuje…

Ano, vybrala si moderní gymnastiku. I když je Tomáš z dětí ve sportu zatím nejúspěšnější, nemají si co vyčítat. Všechny tři reprezentovaly ČR na mistrovstvích světa – Mirek jako junior v krasobruslení sportovních dvojic, Katka jako šestnáctiletá závodila letos na seniorském mistrovství světa ve společné skladbě moderních gymnastek. Jsme s manželkou rádi, že se věnovali či věnují sportu. Sport formuje osobnost, člověk se naučí vyhrávat i prohrávat a to je pro život důležité.

 

Neměl jste díky tomu chuť věnovat se sportovnímu lékařství?

Jako voják jsem spolupracoval se sportovci z Dukly, takže tento obor mi není cizí. Už při studiu a pak ještě později jsem absolvoval u doc. Bartáka základní školení ve sportovní medicíně, v dobách svého působení jako praktický lékař jsem měl na starosti i sportovce. Tenhle obor mě dodnes velmi baví, i když teď spíše z pohledu metabolických aspektů tréninku. Látková přeměna probíhá u všech lidí stejně, jen u sportovců je jiná zátěž.

 

Chtěl jste být odmalička vojákem nebo lékařem? Proč jste si vybral vojenskou medicínu?

Neplánoval jsem, že budu voják, armádu beru jako nutnou součást společnosti. Jenže v době, kdy jsem se hlásil na medicínu, platilo pravidlo, že tam nemohou přijmout více členů jedné rodiny. A moje starší sestra už se studiem medicíny začala tři roky přede mnou. Chtěl-li jsem se stát lékařem, a to jsem chtěl, nezbývalo než zkusit medicínu vojenskou.

 

Vraťme se zpátky do vašich laboratoří. Za tu dobu, co je vedete, došlo k nějakému posunu, co se týká chorob?

Určitě. Mění se společnost, na lidi jsou kladeny vysoké nároky, velká míra očekávání. Stres, přejídání, nedostatek pohybu – to vše způsobuje civilizační choroby. Cukrovku, poruchy imunitního systému, nemoci cév, srdce… Poznamenává nás to zejména v oblasti látkové přeměny, metabolických poruch. Tím, že se prodlužuje lidský život, prakticky v určitých věkových kategoriích nebude zdravý člověk. Vyšetřujeme velmi podrobně tyto zákonitosti, ale laboratoře nejsou spása. Náš obor pouze dává data, informace, ale individuálně pracovat s každým pacientem, to už je práce pro klinické lékaře.

 

Vidíte za vašimi výsledky jen čísla, nebo konkrétní pacienty?

Samozřejmě se snažíme vidět lidi. Na menších pracovištích, kde jsem byl dříve, jsem znal téměř každého pacienta, to tady možné není, máme tu 160 lůžek intenzivní péče. Ale pokud vidím nějaké zajímavé výsledky, osobně pacienta sleduji, jeho vývoj, jeho prognózu. Ověřuji si jeho stav s jeho ošetřujícím lékařem, ptám se ho na jeho názor. Zpětná vazba je pro nás velmi důležitá. Mám trochu strach, že medicína obecně začíná být hodně byrokratická. Pro jakési alibi, kdy se zaštiťujeme papíry všeho druhu, se vzdalujeme od pacienta. Chybí i velmi důležitý čas na vedení mladých kolegů – a investovat do lidských zdrojů je v našem oboru velmi důležité.

 

Dokážete oddělit práci a soukromí? Dokážete odpočívat?

Velmi rád bych, ale někdy to prostě nejde. Můj mozek nevypíná, nové nápady dostávám v nejbizarnějších situacích, moje manželka by mohla vyprávět. Systémové dokumenty, které potřebuji dělat v klidu, si beru rovnou domů. A moje „dokončím to za chviličku“ často znamená, že se vkrádám do postele třeba ve tři ráno. V roztržitosti pak dělám neuvěřitelné věci, mnohdy se tomu smějeme ještě po létech. Velmi rád relaxuji poslechem vážné hudby, ale musím mít na to klid, být uvolněný, jenže pak se stává, že usínám se sluchátky na uších.

 

Jak si v laboratorní medicíně vedeme ve srovnání se zahraničím?

Řekl bych, že velmi dobře, nemáme se za co stydět. Češi vymysleli mnohé laboratorní postupy. Namátkou prof. Masopust, prof. Heyrovský, prof. Holý. Řada Čechů pracuje ve výzkumných centrech po celém světě. Bohužel nejsou příliš známí, protože našemu národu jsou předkládány docela jiné „celebrity“. Motivace našich mladých lékařů je daleko horší než v zahraničí, práce v našem oboru je velmi náročná. Člověk na sobě musí stále pracovat, neustále se zdokonalovat. Já sám se udržuju v kondici tím, že přednáším studentům, což mě nutí držet krok i v teoretické oblasti.

 

Pane doktore, co vám udělalo v poslední době největší radost?

Když se mi v práci něco povede, je to příjemná satisfakce, říkám si „ano, neutrácím život zbytečnostmi“. Ale v poslední době mi nejvíce radosti dělají děti. Když se všichni společně sejdeme, je u nás doma veselo. Nebývá to často, ale nedávno nás všech pět zasedlo ke společnému stolu a to jsem si opravdu užíval.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře