MUDr. Petr Novák – oční chirurg

23.07.2012 21:20 | Michaela Svobodová

 

 

 

 

"Naše babičky byly celý den venku, nekoukaly do počítače a mírná vada jim tolik nepřekážela jako nám." MUDr. Petr Novák

 

 

 

 

Má za sebou více jak šestnáct tisíc operací šedého zákalu. Patří k nejlepším odborníkům na transplantaci oční rohovky. MUDr. Petr Novák je dlouholetým primářem očního oddělení v Nemocnici Na Homolce. Z tamního centra se mu podařilo udělat špičkové pracoviště. Naleznete jej rovněž v Refrakčním Centru Praha s. r. o., jehož je majitelem.

 

Lékaři se dostávají k medicíně náhodou. Alespoň to velká část z nich tvrdí. Jak tomu bylo u vás?

Náhoda to nebyla určitě. Je však pravda, že jako dítě jsem měl představy trochu jiné. Chtěl jsem být popelářem nebo kosmonautem. Brzy jsem ale zjistil, že bych chtěl studovat medicínu, určitý motiv pro mě představovala moje matka, pracovala jako zdravotní sestra. I proto jsem se na gymnáziu začal rozhodovat mezi právy a medicínou.

 

Kdy jste se rozhodl, že se v medicíně budete specializovat právě na oči?

Tak to zrovna byla ta náhoda. Chtěl jsem být vždy chirurgem, plastickým chirurgem. Ne však tím, který zkrášluje ženy. Spíše mě lákalo přišívat useknuté ruce a podobně. Jenže jsem končil se studiem v roce 1988 a tehdy bylo dost problematické sehnat místo. Měl jsem již rodinu a úkol zněl jasně: zůstat v Praze nebo blízkém okolí a dělat obor, který je potenciálně chirurgický. Před vojnou jsem dostal nabídku pracovat na očním oddělení. Jenže to byl obor tehdy velmi nezáživný, kde se skoro vůbec neoperovalo.

 

Takže jste své kroky směřoval jinam?

Říkal jsem si, že během vojny seženu jiné místo, což však byla značně naivní představa. Nic jsem samozřejmě nesehnal a vrátil jsem se na oční. Jenže při té vší prohře se v té době oftalmologie totálním způsobem měnila. Stal se z ní supermikrochirurgický obor. Já jsem měl navíc štěstí, že jsem nastoupil právě tehdy a byl jsem navíc muž. Proto jsem se dostal k operování poměrně záhy. Již v rámci studia jsem zkoušel chirurgii, takže jsem měl zručnost částečně natrénovanou. Rychle jsem se chytil a rázem ze mě byl nejmladší chirurg v republice a pak vlastně i nejmladší primář.

 

Kde jste s vaší praxí začínal?

Na Vinohradech, což bylo další štěstí. Můj tehdejší šéf se do mě pustil s tím, ať jsem rád, že mohu dělat na očním a vůbec ať nepřemýšlím o tom, že bych šel někam na chirurgii. Dal si za úkol udělat ze mě velkého očního chirurga. Tak doufám, že se mu to alespoň částečně povedlo.

 

Jaká byla cesta z Vinohrad až na Homolku?

Nikterak krkolomná. Najednou mi bylo čtyřicet a měl jsem dojem, že je život stále stejný. Byl jsem zároveň traumatologem na Vinohradech, takže jsem měl permanentní příslužby na telefonu.

 

Co to přesně znamená?

To znamená, že kdykoliv zazvonil telefon, sebral jsem se a jel jsem operovat. Chirurgická průprava je bezva, být nápomocen taky, ale přesto jsem chtěl od života trošku víc. Byla to kombinace faktorů, takže jsem se z osobních důvodů rozhodl po sedmnácti letech z Vinohrad odejít na Homolku. Nejprve to byl šok. Prakticky tam neexistovalo kvalitní chirurgické oční oddělení. Na druhou stranu to byla výzva, něco takového vybudovat.

 

Jeden by řekl, že na oko jako orgán je zapotřebí pouze jedna specializace. Tak to ale není, vy se specializujete ještě úžeji, jakým směrem?

Ano, na oku, ač se to nezdá, se uživí celá řada specialistů. Já se zabývám předním segmentem, to je rohovka, duhovka, čočka. Problematika zadního segmentu, to je především onemocnění sítnice. To vyžaduje super specializaci. Jestliže chcete být dobrý, je záhodno se soustředit na jednu část oboru. U mě jsou to tedy zejména transplantace rohovky, refrakce, tedy řešení problematiky dioptrií a operace šedého zákalu.

 

Tímto směrem jste se specializoval již na Vinohradech?

Takto úplně ne, u chirurga je důležitá zkušenost. Já mám dnes za sebou 16 000 operací katarakty, přes 10 tisíc laserových operací. Na to, abyste tohoto čísla dosáhla, musíte mít možnost operovat neustále. U nás není příliš mnoho lidí, kteří by v tomto počtu operovali. Těm, kteří takového počtu dosáhnou v zahraničí, je udělováno ocenění nazývané High volume surgeon. Deset tisíc je považováno za top hranici.

 

Na Homolce stále budujete špičkové centrum, v čem se podle vás liší od jiných pracovišť?

U nás to začíná fungovat tak, jak je to běžné na západě. Pacient vyhledává konkrétního lékaře, nechodí do zařízení jen tak naslepo. Druhá věc je atmosféra sama o sobě. My se doslova bojíme toho, aby naše čekárna byla přeplněná, aby zde byly davy pacientů, z nichž každý má dojem, že je pouze jedním ze sta. Že mu nebude věnován dostatek času. V soukromém zařízení to funguje tak, že klient je objednán na danou hodinu s vyhrazeným časem. On vidí, že v čekárně je skoro sám. Odchází s dojmem, že mu byla věnována maximální péče. A takový přístup máme na Homolce. Tudy by se zlepšování zdravotnické péče mělo ubírat. Je vidět, že to lze udělat i ve státním zařízení. Není to výsada soukromého sektoru. Podle průzkumů lidem chybí právě vstřícnost, komunikace, slušné lidské chování.

 

Jaké další vlastnosti musí podle vás mít oční chirurg? Lze se to všechno naučit, nebo je zapotřebí mít i určitý talent?

Talent je třeba pro každý obor lidské činnosti. Když budete mít módního návrháře, který nebude umět kreslit, nedostane své myšlenky na papír a šaty nebudou realizovány. To samé je v chirurgii, nejen v oční, ale celkově u všech chirurgů. Měl by mít tedy zmíněný talent, aby byl schopen nějakého kreativního jednání. Samozřejmě i drilem se člověk může mnohému naučit a dosáhnout zručnosti, ale je to poznat.

 

Jaké povahové vlastnosti považujete u chirurga za důležité?

Důležité také je, aby měl každý chirurg pokoru. Aby přistupoval k pacientovi tak, aby mu neublížil. Současně musí být rozhodný, sáhnout po skalpelu a říznout. Na operačním sále nemají váhavost a strach co dělat.

 

Dokážete u svých kolegů odhadnout, zda budou úspěšní?

Dokážu, ale rozhodující jsou morálně volní vlastnosti. Já když budu hledat svého nástupce, budu hledat někoho, kdo bude zručný, ale také bude stejným způsobem jako já komunikovat s pacienty. Nebude mu chybět empatie. K chirurgii lze přistupovat stylem: přivezte další kus. To však není humánní medicína. V minulosti se mi běžně stávalo, že mi pod ruku přicházeli pacienti, které jsem neviděl ani před operací, ani po ní. Hodně mi to vadilo, odporovalo to principu medicíny, jak jsem si ji představoval. Dnes s pacienty trávím mnohem více času. Nejsme pro sebe cizí lidé. Je pak i snazší při operaci reagovat kreativněji.

 

Mnoho zkušeností jste získal v zahraničí. Když porovnáte českou oftalmologii se světovou, jak si vede?

Bylo to pro mě velmi přínosné. Zjistil jsem, jak důležitý je samotný marketing, to takzvané „umět se prodat“. Setkal jsem se s chirurgy, kterým jsem se klonil v pase, protože jsem je znal z různých přednášek a časopisů. Když jsem je pak ale viděl na sále, zjistil jsem, že jejich operatérské schopnosti jsou průměrné nebo podprůměrné. Češi mohou být rádi za své oční chirurgy, protože špičkoví čeští odborníci jsou na stejné, ne-li lepší úrovni než ti zahraniční. Rozdíl je ovšem v tom, že ti zahraniční mohou mít vše, na co si vzpomenou. Jakýkoliv materiál, moderní přístroj. Když jsem přijel na své první stáže, byl tam sice propastný rozdíl v možnostech, ale zjistil jsem, že naši chirurgové, od kterých jsem se učil, jsou daleko lepší než oni. Jen o nich svět nevěděl. Zahraniční lékaři se uměli prodat.

 

Nepřemýšlel jste o tom, že v zahraničí zůstanete? Nebo že do ciziny odejdete?

Když otevřu noviny, tak obden. Ale za prvé jsem na to moc starý, za druhé tu mám závazky. Otázkou také je, co bych za hranicemi hledal za štěstí. Maximálně materiálno. Všude jinde budete jako cizinec a ten musí být desetkrát lepší než místní. Prosadit se v západních zemích je opravdu velmi těžké.

 

Jaké jsou vaše další poznatky z těchto cest?

Hlavně rozdílný způsob života. U nás se o sebe šedesátníci příliš nestarají, jsou odrbaní, unavení životem. V zahraničí jsou to elegáni, červené kalhoty, žlutá košile a k tomu šátek. Češi se v tomto vždy hodně odlišovali. Ale je třeba říci, že už se to mění. Dnes se sem dostává prototyp evropského člověka. Tito lidé nechtějí utrácet peníze za nesmysly, nebudou chodit do hospody, kouřit, ale našetří si na doplatkovou čočku. Vím, že řada lidí je v tíživé životní situaci a chápu, že peníze nemají. Ve finále se jim to však vyplatí, to je nutné si uvědomit.

 

Jednou z největších změn v oftalmologii byl laser, je to tak? Jak na to období vzpomínáte?

To byl až druhý zlom. Tím prvním byl rok 1989, kdy byl u nás zachycen světový trend a začalo se operovat pomocí ultrazvuku. Rozdrtila se čočka, odsála se a nahradila se nitrooční čočkou. Byl to zásadní zlom v léčbě šedého zákalu a dodnes je tato technika považována za špičkovou. To, co se změnilo, jsou jen technologie, v principu však zůstává operace stejná. To byl skutečně průlomový okamžik, otevřela se mysl a peněženka. Pak samozřejmě devadesátá léta. Od roku 1995 se v České republice rozjely lasery, my jsme s nimi začali v témže roce pracovat na Vinohradech, prakticky okamžitě jsme přešli na nejmodernější techniku, která se jmenovala LASIK. Do té doby se laserovalo spíše po povrchu rohovky, my jsme začali laserovat v její hloubce. Ukázalo se, že to byla správná metoda. Je daleko stabilnější a bezpečnější.

 

Co oftalmologii posunulo naposledy?

Ukazuje se, že největší hrozbou jsou degenerativní onemocnění sítnice, takže velkým krokem byl vznik preparátů, které tato onemocnění pomáhají léčit nebo zpomalit. Je to ovšem nezáviděníhodná práce. Pracuje se s lidmi, kteří mohou oslepnout. Já třeba lidem vylepšuji vidění, zázrak do druhého dne. Kdežto tato péče je chronická. Lidé přicházejí o zrak a lékař se tuto ztrátu snaží jen zabrzdit.

 

Většina lidí má nějakou oční vadu. Zhoršuje se zrak, nebo jsou naše požadavky vyšší?

To i ono. Je však nutné dioptrické vady rozlišovat, mladí obrýlení mají většinou nějakou osovou vadu. Buď krátkozrakost, nebo dalekozrakost. Popřípadě k tomu ještě astigmatismus, to mají děti už ve školce. Poté je to klasické obrýlení po čtyřicítce, takzvaná vetchozrakost. V první skupině životní styl příliš vidění nezhorší, je to prostě dioptrická vada. Dotyčný potřebuje čočky, nebo brýle. V případě vetchozrakosti po čtyřicítce můžeme uvažovat o tom, jaký vliv na to mají počítače a vůbec špatný životní styl. Vesměs se ale odborníci shodují, že tento vliv není nějak zásadní. Spíše jde o to, že dnes oči více potřebujeme a máme větší požadavky na kvalitu zraku. Naše babičky byly celý den venku, nekoukaly do počítače a mírná vada jim tolik nepřekážela jako nám.

 

Jaká je prevence těchto nepříjemností? Je to zdravý životní styl?

Nejen. To, že budete zobat semínka a zapíjet je pramenitou vodou, nevyřeší problém. Je prokázáno, že v určitém časovém období se určité nemoci vyskytují častěji. Tak například zelený zákal bývá nejčastěji u lidí po čtyřicítce. Lidé v tomto věku by měli chodit každý rok ke svému lékaři. Díky tomu se dá zachytit zvýšený nitrooční tlak, což je ve svém důsledků příčina vzniku zeleného zákalu. Jestliže já zjistím, že má pacient zvýšený tlak, nasadím léčbu a zelený zákal se ani neobjeví. Prostě prevence je v tomto ohledu velmi důležitá.

 

Jak jít prevenci naproti?

Zdravotní pojišťovny by měly vymyslet nějaké preventivní programy, které budou ponoukat čtyřicátníky, aby k lékařům chodili. Správné by bylo zejména zavedení nějakého finančního bonusu. Prevence spočívá také v tom, že mám-li problém, řeším ho okamžitě. Nemám-li problém, pak poslechnu zdravotní pojišťovnu, která mě upozorní na to, že bych se měl dostavit k lékaři.

 

Vy operujete hodně slavných osobností. Je těžké se k vám dostat, když člověk není mediálně známý?

Devadesát pět procent mých pacientů jsou normální lidé. Také jsem četl článek, že jsem chirurgem celebrit, ale to je nesmysl. Některé případy, které jsou medializované, mohou být nepříjemné pro všechny. Když si přijdou fotografové vyfotit celebritu na operaci, neberou ohledy na nikoho. Atmosféra, která se pak vytvoří, není příznivá. Na druhou stranu jsem za to rád, protože to, že k vám přijdou celebrity na operaci, znamená, že vaše práce je kvalitní a dobře ji odvádíte.

 

Na Homolce pracujete na hlavní pracovní poměr, pak máte své Refrakční centrum. Jak se vám daří to všechno zvládat?

Kdybych kolem sebe neměl lidi, kteří tu jsou od rána do večera, pak by to nešlo. V Refrakčním centru ale nemám smlouvu s pojišťovnou a to z důvodu, který sám nechápu. Moji známí ze západu se diví, že zrovna mně smlouvu pojišťovna nechce dát. Za hranicemi je to tak, že když nabízíte špičkovou péči komukoliv, tak smlouvu samozřejmě dostane. U nás je to značně odlišné. Nitrooční operace tedy v Refrakčním centru neprovádíme, nemáme na to smlouvu s pojišťovnou a nemá cenu dělat operace pro hrstku lidí, která si může dovolit zaplatit.

 

Jak odpočíváte? Zbývá vám na to čas?

Sport, to je hlavní relaxace a bez něj si to neumím představit. Hraju tenis, squash, hokej, golf. Líbilo by se mi mít jen jedno zaměstnání, pak bych si skutečně užíval. Rozhodně bych se více věnoval golfu. I když jsem měl dříve představu, že je to sport jen pro nafoukance, dnes vím, že je to skvělý relax. Vezmete si hůl a vyrazíte jen sami se sebou.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: doktor, lékař, medicína, oční chirurg, primář

Partneři

Komentáře