MUDr. Radoslav Lacina – stomatolog, vedoucí Centra dentální péče

23.03.2020 06:51 | Michaela Košťálová

MUDr. Radoslav Lacina patří mezi významné české stomatology. V roce 2003, tedy tři roky po úspěšné promoci na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, začal působit ve své vlastní stomatologické praxi. Je uznávaným specialistou v oblasti endodoncie a dentální estetiky. Je jedním ze zakládajících členů stomatologické organizace ProMikro a rovněž České akademie dentální estetiky, kde v roce 2016 zastával post prezidenta. V současné době působí jako vedoucí lékař Centra dentální péče. Dříve působil jako externí vyučující na protetickém oddělení lékařské fakulty UK v Praze.

Patříte mezi význačné tváře tuzemské medicíny v oblasti stomatologie. Za svůj život a praxi jste nasbíral mnoho zkušeností a občas říkáte, že své rozhodnutí, být co nejlepším lékařem- stomatologem, vnímáte i jako jakési zpětné poděkování všem lidem, kteří vás kdysi vyučovali. Je to opravdu tak?

Úplně tak bych to neviděl. Spíše jde o věc, která mě hodně baví, o věc, která mi na jednu stranu umožňuje dělat rukama, což mě baví, a na druhou stranu tím pomáhám lidem. Stomatologie je skvělý obor, neuvěřitelně se vyvíjí, velmi často děláme nové věci. Na druhou stranu ale vyžaduje disciplinovanost a trochu pokory. Prostě mě to fascinuje a baví.

Je stomatologie oborem, kterému jste se chtěl vždy věnovat, tedy oborem „vysněným“, nebo vás k němu zavedla nějaká životní náhoda?

Je to zvláštní, protože nikdo v naší rodině zubařem nebyl a ze svých dětských let nemám se stomatologií žádnou zkušenost. Dlouho jsem chtěl být architektem, ale potom mi někdo řekl, že neumím malovat, takže jsem změnil názor. Vůbec nevím, kdy to na mě přišlo, jak mě to napadlo, ale nakonec jsem chtěl být jedině zubařem. Pamatuji si úplně přesně, že již od prvního ročníku na gymnáziu jsem zcela jasně věděl, že chci být zubař. Ta inspirace prostě přišla. Žádný vzor, žádná inspirace od jiných lidí, nic podobného, zkrátka to přiletělo odněkud z vesmíru. (smích)

Jaká byla vaše středoškolská studia? Co jiného vás ještě zajímalo kromě zmíněné architektury?

Vystudoval jsem gymnázium v Praze. To byla, jak si vzpomínám, taková ta divočejší léta, znáte to, ale jak jsem řekl, co se budoucího povolání týká, chtěl jsem být zubař.

Vystudoval jste 1. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde jste roku 2000 promoval. Kdo vás vyučoval a jaké máte vzpomínky na vaše pedagogy?

Na fakultě mě učili například pan profesor Mazánek nebo pan docent Peřinka, tehdy pan asistent, což byli lidé, kteří mě velmi motivovali. Oba skvěle uměli obor, který učili, a byly to osobnosti, které mi na té škole doopravdy do budoucna něco daly. Mnoho věcí jsem se ale učil sám postgraduálně, například ze školení, která jsem si vybíral. Stomatologie je totiž obor, který se velmi rychle vyvíjí.

Máte z této doby i nějakou humornou či nevšední vzpomínku, o kterou byste se chtěl podělit?

Tak to vůbec netuším… Humorné vzpomínky na medicíně?! To je spousta knih a přečtených stránek, které člověk musí rychle zapomenout, aby se mu do mozku vešly další … A to studium je i náročné v tom, že neomlouvá absence, což mnoho mých vrstevníků, kteří studovali například práva či ekonomku a byli při tom schopni pracovat ještě dva i tři dni v nějakých firmách, třeba vůbec nepochopilo. U nás to zkrátka nešlo. Nám bylo jednoduše řečeno, že jsme tu proto, abychom to viděli a slyšeli a musíme prostě chodit do školy. Musíme svůj obor umět. Takže tam moc času na humor nebylo.

Tři roky po promoci jste začal působit ve vlastní praxi. Je pro začínajícího mladého lékaře její založení složité?

Jak kdy. Když jsem začínal já, před přibližně dvaceti lety, tak to bylo složité, především co se týče podnikání. Neměl jsem podnikatelskou minulost a sehnat peníze na založení praxe bylo náročné. Zubařská praxe je prostě drahá. Extrémně drahá – pohybujeme se v několika milionech korun, vysokou položkou jsou třeba přístroje. Na druhou stranu šlo o dobu, kdy bylo zubařů strašně málo, takže získat pacienty nebylo těžké. Stačila jednoduchá reklama někde na webu a každý den jsem měl pět nových pacientů. Potom byla určitá doba, před nějakými pěti šesti lety, kdy nastala taková malá krize, protože se spousta mladých lidí přemístila do Prahy, kde chtěli pracovat všichni. Dnes už mohu pacientům, kromě mladického nadšení, nabídnout i spoustu zkušeností, takže praxe bohudíky běží spolehlivě.

Proč je zubařů méně? Odcházejí do zahraničí?

Na rozdíl od jiných lékařů zubaři do zahraničí neodcházejí. Ale je velký nával na stomatologické školy, které ale přijímají jen velmi málo lidí. Na druhé straně je dnes mnoho zubařů ve věku „šedesát, sedmdesát plus“, a ti odcházejí do penze. Takže je to taková mozaika nepříjemných skutečností, které nikdo moc neřeší. Z podnikatelského hlediska je to dobré, když je malá konkurence, jistě, ale z hlediska léčení je to hrozné… Když se například čeká půl roku na ošetření, tak to není samozřejmě to, co bychom zrovna chtěli dělat.

V současné době jste vedoucím lékařem Centra dentální péče. Jak náročná je taková profese?

Čím dál tím více… A to z několika pohledů. Především se jedná o administrativu a legislativu, ze všech stran do nás někdo neustále sype nějaké příkazy a zákazy. Další záležitostí jsou zaměstnanci. Protože sehnat a udržet si kvalitní personál je velmi těžké. Mít dobrý tým, udržet ho, tak to je dneska s nadsázkou řečeno na vysokou školu.

Externě přednášíte na LF UK v Praze a na Slovensku. Baví vás pedagogická činnost?

Ve škole už nepřednáším. Už jsem to bohužel nestíhal. V současné době otevírám nové ordinace, snažím se rozšířit svůj tým a poskytnout péči více lidem. Nicméně přednáším externě na svých přednáškách a to mě baví moc. Pořád mě nepřestává fascinovat, že moji kolegové poslouchají moje rady.

Absolvoval jste celou řadu školení v zahraničí. V Německu, Itálii, USA či Švýcarsku. Kde se vám líbilo nejvíce a proč?

Nejvíce se mi líbilo v Itálii, protože tam dobře vaří a mají tam dobré víno. (smích) Ale co se týká odborného hlediska, tak mojí oblíbenou záležitostí je univerzita v Ženevě. Tam vymýšlejí dobré věci, jsou tam lidé, kteří vymýšlejí věci, které mi dávají smysl. Ono to funguje v té zubařině tak, že (jak se říká) deset zubařů je jedenáct názorů, ale ta ženevská univerzita mi dává ve svých vizích největší smysl.

Neměl jste přece jen někdy touhu přestěhovat se do zahraničí a začít s praxí jinde? Třeba ve Švýcarsku?

Hodně moc. Je to jedna z věcí, kterou mi třeba tak trochu vyčítá i moje žena. A sice fakt, že jsme nejeli nikam do ciziny, protože jsem začal doma podnikat už brzy po škole. Ale vše má své plusy a minusy. Tím, že zubařů je v cizině moc, tak Čech se v cizině etabluje často trochu hůře… Na mnoha místech jste zkrátka bohužel jen tzv. nižší kategorie. Samozřejmě mám i kamarády, kterým se podařilo dostat se třeba na kliniku do Ženevy nebo do Holandska a to musí být určitě skvělé. To by mě bavilo. Ale mám zde praxi a pět tisíc lidí v kartotéce a o ty se prostě musím postarat. Snažíme se poskytovat prvotřídní péči a to si vyžaduje mojí přítomnost.

Existuje nějaký rozdíl mezi světadíly či jednotlivými národy v kvalitě a vzhledu zubů a v provádění stomatologických zákroků?

To bych úplně neřekl. Ale zajímavé je třeba to, že například lidé v Tibetu či Nepálu netrpí na kazy, protože tam jednoduše nemají cukr. Nicméně když vezmeme velké země, rozdíl není tak velký. Hodně velký rozdíl je ale v estetice. Evropa je hodně přirozená, snažíme se dělat zuby, které nepoznáte od přirozených, ale pak je tu třeba USA, kde mají rádi naopak výrazné velké bílé zuby. Pak je třeba zajímavé pojetí v Rusku. Rusové mají rádi, když je to drahé, takže například podklad korunek se provádí ve zlatě nebo v platině. Ale ve všech těch zemích se najdou špičkoví lékaři a je jedno, jestli jde o Rusa, Japonce či Američana.

K vašemu životu patří i celá řada odpovědných funkcí. Bylo náročné zastávat post prezidenta České akademie dentální estetiky?

Bylo. Ono to zní sice honosně, ale ve skutečnosti se jedná o množství práce. Kdysi nás bylo jen několik nadšenců a tuto akademii jsme vytvořili s cílem naučit české zubaře jak to dělat nejen dobře, ale i hezky, a jak zlepšit pojetí. S tímto cílem zveme do Česka různé přednášející z ciziny, ale pořád je nás jen pár nadšenců a je to organizačně dost náročné.

Vy a zubní implantáty. Jaký na ně máte názor?

Jednoznačně se jedná o ošetření dneška. Když si vezmete člověka, který ztratí jeden zub, tak dříve to bylo normálně řešeno můstkem s tím, že další dva  ̶  zub před a zub za  ̶  se musely zmenšit a na to se nasadily spojené zuby tři. Dnes už to není ošetření první volby, protože dnes již umíme dát mezi zuby implantát. Již se neřeší ani spolehlivost implantátu, protože ta se pohybuje někde přes 90 %, což je v medicíně skvělý výsledek. V současné době už neřešíme, aby to fungovalo, protože to funguje, ale řešíme, aby to vypadalo hezky, přirozeně.

Především herci, zpěváci, umělci ale i moderátoři či jiní veřejně vystupující lidé si často nechávají dobrovolně předělávat vlastní zuby na zuby umělé, přestože jejich přirozené zuby nemusí být závadné ani ošklivé. Jaký je váš názor na podobné zákroky z pohledu odborníka. Není to přece jen zbytečné?

Zase to má dvě části. Ta první část je taková, že v Česku tohle zrovna moc „nefrčí“. Když se občas vyskytnu na nějaké párty, kde tito lidé jsou, tak je zajímavé, že všichni mají drahé oblečení, drahé hodinky, drahé šperky, mnoho z nich má kosmetické či plastické úpravy, ale zuby má mnoho z nich zanedbané. Takže v Čechách to skutečně moc nefrčí. Na druhou stranu, když vycestujete do ciziny, tak tam je běžné, že v šoubyznysu mají skoro všichni vylepšené zuby. Je to dobře? Zkrátka taková je dnešní doba... a ať se nám to líbí, nebo ne, ti lidé to chtějí. Každopádně jakékoliv vylepšení se snažíme provádět co nejkonzervativněji a nejlépe, abychom našim pacientům neublížili a vyšli vstříc.

Co si myslíte o bělení zubů?

Neškodí, funguje, proč ne… Je to věc, která je dnes rozšířená a lidé mají dojem, že s vybělenými zuby vypadají dobře a mladší, takže proč ne.

Na problematiku kazivosti zubů existují různé výklady. Málo známý je například tak trochu ezoterický pohled, který říká, že jednotlivé zuby jsou spojeny s konkrétními vztahy v našich životech. Jaký je váš názor na podobné teorie?

Já jsem naturelem materialista, takže toto není úplně věc, kterou bych řešil. Ale pravdou je, že se občas setkám s tím, že nějaká pacientka s něčím podobným do ordinace přijde. Hledá příčinu a vysvětlení. Ovšem to není ta část mé práce. Já řeším až následky, což je ta správná část mé práce. Příčiny tohoto typu, myslím tím ezoterického původu, jak říkáte, neřeším.

Opravdu jste ani o ničem podobném nepřemýšlel?

Ne, opravdu ne. (smích)

Může být zubařské povolání v některých případech i nebezpečné? A je možné setkat se i se smrtí pacienta?

Co se týče nebezpečí pro personál, tak zubařská práce je docela náročná. Je to práce, při které šest i osm hodin sedíte na prostoru metr na metr, je náročná na soustředění, na pohybový aparát a je to dřina. Samozřejmě to není takové, jako třeba práce v kamenolomu, ale je to těžká práce. Co se týká nebezpečí pro pacienta, tak samozřejmě jsme nesrovnatelní s obory chirurgickými, neurologickými… Nicméně i tady pacientovi aplikujeme do těla nějaké látky  ̶  anestetika, a proto i tady musíme počítat s komplikacemi. Ale jsme na ně školeni a umíme je řešit.

Máte vlastního zubaře, nebo si diagnózu a následnou léčbu stanovujete sám? Bojíte se zubaře?

Stanovuji si diagnózu sám a mám několik svých zubařů, protože v každém zubařském podoboru je někdo špička. Takže pro implantát bych si šel tam, pro výplň zase sem, asi bych si vybral… Ale nemám svého stálého zubaře.

Když zrovna nepracujete, jaké jsou vaše koníčky? Co vás baví?

Mám dvě malé děti, což mi zabírá mnoho času, ale je to čas, který jim chci věnovat. Moje vize určitě není potkat je jen při porodu a pak až při promoci. (smích) Jinak se snažím vzdělávat ve svém oboru, také velmi rád čtu, lyžuji, sportuji. Hraji tenis a jezdím na koni. Obojí špatně, ale rád. (smích)

Jaké knihy vás baví?

Historická beletrie. Velmi rád čtu příběhy, které mě odpoutají od tohoto světa. Něco, co mě odreaguje a nemusím u toho myslet na přítomnost.

A co vaše děti? Myslíte si, že by někdo z nich mohl následovat vaše šlépěje a stát se stomatologem/stomatoložkou?

Já doufám! Je to mé tajné přání. Ale pokud se tak nestane, nebudu je k tomu samozřejmě nutit. Jde o práci, která vyžaduje, aby daného člověka bavila, protože jinak ji nebude nikdy dělat dobře. Ale kdyby se to podařilo, byl bych šťastný. Pokud ne, budu šťastný, když budou v jiném oboru šťastné ony.

Máte ve své profesi nějaký vzor? Oblíbenou historickou osobnost v rámci lékařských dějin?

Úplně ne. Já nejsem typ na oblíbené osobnosti či vzory, nemám nikoho, kdo by mi byl vzorem, komu bych se chtěl vyrovnat. Spíše se snažím u lidí hledat vlastnosti, které považuji za dobré a tomu se přibližovat. Mám doma velkou knihovnu, kde mám hodně historických knížek a mám je rád všechny.

Jaká je vaše vize do budoucna? Existuje ještě něco, čeho byste chtěl ve svém oboru dosáhnout, co byste chtěl dokázat?

Tak tohle je věc, o které moje manželka občas s nadsázkou říká, že jsem člověk, který neumí sedět doma na zadní části těla. Začal jsem totiž sedět v jedné ordinaci v Praze na Vinohradech, potom jsem se přestěhoval a měl jsem ordinace dvě, pak tři… Ale… Nemám zkrátka rád stereotyp. Netoužím po drahém autě, slávě, ani po ničem podobném, ale chci se pomalu zdokonalovat, dělat svou práci stále lépe a lépe. Zkrátka nechci sedět jen na tom metru čtverečním.

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Archiv MUDr. R. Lacina

Vytvořeno ve spolupráci: Centrum dentální péče https://drlacina.com

Roman Hrůza Agency www.rha.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře