PhDr. Jiří Brančík – primář psychologického oddělení VN Brno, podplukovník v.v.

03.10.2016 22:46 | Michaela Lejsková

Maturoval na znojemském gymnáziu a po zvážení nevalné finanční situace rodičů (red. pozn.: tatínek v invalidním důchodu, dříve také voják) místo ambicí na vysokou školu, odešel studovat na vojenské učiliště v Novom Meste nad Váhom. V roce 1969, kdy velkou část Slovenska obsadili v rámci „internacionální pomoci“ Maďaři, odmítl se za daných okolností stát vojákem z povolání. Na vlastní žádost z učiliště odešel. Zamířil do Brna a na jazykové škole absolvoval státní zkoušku z angličtiny. A pak už přišlo na řadu studium psychologie na Masarykově universitě v Brně. Je ženatý a má dvě děti.

 

Toužil jste se už od mládí stát psychologem, nebo jste přemýšlel i o jiných profesích?

V dětství a v mládí jsem skoro ani nevěděl, že psychologie existuje. V těch letech vlastně byla tato věda v podstatě zakázaná a pak postupně brána na milost. Tehdejší mocipáni z ní měli strach, asi oprávněně. Později jsem si zahrával s myšlenkou studovat práva, myslím, že tam bych se taky našel.

 

Co nakonec rozhodlo o tom, že jste se stal psychologem?

Ani nevím. Asi náhoda. Vojnu jsem měl již za sebou a začal jsem trochu mudrovat o mezilidských vztazích.

 

Jak strastiplná byla cesta k vytouženému akademickému titulu?

Strastiplná? To ani nebyla. Nedostal jsem se sice na první pokus, umístil jsem se těsně pod čarou. Takových nás bylo víc a nabídli nám takzvaný nultý ročník. Ten spočíval v tom, že jsem byl přidělen na stavbu sídliště v Brně Žabovřeskách, kde jsem hrdě pracoval na pozici pomocník pomocného dělníka! Tehdy mi brzy došlo, že taková zkušenost je velmi užitečná, něco jako krátká škola života.

 

Jak vzpomínáte na Vaše profesní začátky?

Mé začátky byly zajímavé. Dostal jsem místo ve Vojenské nemocnici Brno, pro mne trochu paradox, protože před studiem na fakultě jsem na vlastní žádost odešel z vojenské školy. Brzy jsem zjistil, že ve vojenské nemocnici zase až tak moc vojny není, byl zde skutečně prostor pro smysluplnou práci.

 

Co obnáší profese psychologa a co je lidem upozaděno?

Někdy lidé přicházejí s nadějí, že psychoterapeut jim nabídne pilulku poznání nebo elixír lásky či věčného mládí. Potom jsou trochu rozčarováni zjištěním, že psycholog může být nějakým milníkem u cesty, který jim ukazuje, jaký směr cestování je možný.

 

Jaké další vzdělávání jste měl k dispozici od armády a případně sám vyhledával, abyste se dále rozvíjel?

Tehdejší armáda nebyla v oblasti vzdělávání psychologů na takové výši, jaká byla potřebná. Spíš platí to samostatné vyhledávání. Ta samostatnost je obsažena i ve financování. Na rozdíl od současnosti jsem si veškeré další vzdělávání platil sám a nebyly to částky zanedbatelné. Důležitý pro další práci byl psychoterapeutický výcvik, což obnáší zhruba 6 let, nezbytná byla atestace v klinické psychologii. Absolvování studia psychologie písma bylo též zajímavé a přínosné, okrajovější byla muzikoterapie. Dále následoval výcvik v krizové intervenci a průběžně kurzy v užívání nových psychodiagnostických metod a podobně.

 

Jaké situace byly pro Vás jako psychologa obtížnější, náročné?

Velmi těžká je chvíle, kdy musíte jet  rodičům oznámit, že jejich syn zahynul při vojenském výcviku. Stejné je, když klient spáchá sebevraždu, přes veškerou péči, tedy i psychiatrickou. Dosti těžko nesu bolest rodičů nad dospělým potomkem propadlým závislosti na návykových látkách nebo na patologickém hráčství, kdy vidím, že často není žádné dobré řešení. Současně podotýkám, že právě díky dosti dlouhé profesní přípravě v našem oboru jsme na tyto situace připraveni reagovat tak, že nás osobně psychicky nezničí.

 

Komu byste tuto profesi rozhodně doporučil?

Spíš naopak. Nedoporučil bych ji každému, kdo pociťuje nějaké psychické problémy, má pocit, že život je těžký, potřebuje se „najít“, či spasit svět. Takoví lidé by měli volit jinak.

 

Co Vás přivedlo do armády? Jak se rozvíjela Vaše armádní praxe?

Za bolševika jsem měl několikrát možnost začít fungovat coby voják z povolání. Mělo to vadu na kráse – podmínkou bylo vstoupit do KSČ. Ač mladý, měl jsem jasno, to byla hranice, za kterou nejdu. Můj tatínek byl voják z povolání, k armádě jsem tedy měl blízko a možnost se naskytla v roce 1993, kdy jsem obstál ve výběrovém řízení na místo primáře psychologického oddělení a současně vstoupil do AČR.

Byl jste také na misi. Kde a jak dlouho?

Sloužil jsem v jedné misi. Ta trvala 9 měsíců, byla v Bosně, mise SFOR.

Jak na misi vzpomínáte?

Opět – další škola života. Zjistil jsem, jak může vypadat skutečný vojenský život se vším, co k němu patří. To období mi pomohlo v růstu profesním a troufám si tvrdit i v růstu osobnostním.

Co nejčastěji Vám přijde na mysl ve spojitosti s misí?

Zažil jsem skutečnou hrdost na to být vojákem. Zažil jsem pocit smysluplnosti, kdy bylo plno věcí naostro. Mohl jsem třeba být nápomocen zraněným vojákům po havárii vrtulníku na naší základně, zažil jsem spolupráci s britskými zdravotníky.

Jak hodnotíte tyto vojenské akce s odstupem a jak je porovnáváte s těmi dnešními?

Většinou každý má sklon chválit to svoje. Myslím si, že mise v této oblasti význam měla, krátce předtím tam docházelo k nesmyslnému vzájemnému zabíjení, navíc blízko našich hranic. Z dnešního pohledu hodnotím mnoho zahraničních misí s rezervou, zvláště, je-li snaha vyvážet naše pojetí života a demokracie bez ohledu na místní podmínky, necitlivě k dané kultuře. V tom by měl západní svět přibrzdit.

Setkáváte se ještě s kolegy z mise?

Setkávám se sporadicky, příležitostně. Mám však dobrý kontakt s mým tehdejším nerozlučným parťákem, vojenským kaplanem Honzou Asszonyim. Spolupráce a lidský vztah s tímto mužem byly pro mne velmi cenné a tak to i zůstalo.

Armádní prostředí jste úplně neopustil, protože pracujete ve Vojenské nemocnici. Jak dlouho a co je Vaší aktuální náplní práce?

V této nemocnici jsem již živým inventářem. Pracuji zde od roku 1977, ani se mi to nechce počítat. Vypadá to dlouho, zpětně je to spíš mrknutí oka. Naše oddělení má široký záběr, kromě náplně klinické psychologie „trápíme“ všechny uchazeče o vstup do armády, vojáky nastupující do zahraničních misí, různé vojenské specialisty.

Trpíte „nemocí z povolání“? Máte tedy tendence třeba při sledování televize psychologicky analyzovat postavy a hledat chyby v ději?

Tak tomu se instinktivně a plánovitě bráním. Moc mne nebaví sledovat náročné psychologické filmy, raději si „střihnu“ nenáročnou detektivku. Pokud však jsem donucen, tím myslím, když dojde ke srážce, jsem asi schopen diagnostikovat psychopata celkem spolehlivě.

Často vystupujete také v médiích, kde se vyjadřujete k aktuálním problémům. Ohledně jakých témat Vás média nejčastěji kontaktují?

Zpočátku, tedy několik let zpět, to byly „štěky“ ohledně různých okolností, které jsou nějakým způsobem nápadné, kde funguje lidská psychika odlišně. Později se záběr rozšířil, ani nevím proč a dostával jsem otázky k dění ve společnosti. Na podzim minulého roku to však České televizi nesedlo do not, byl jsem ve svých názorech na migraci jemně řečeno politicky nekorektní, zájem lehce upadl. Po pravdě to nijak neřeším, moje existence na tom nestojí.

Jak se díváte například na nynější migrační vlnu? Myslíte si, že je důvod k obavám?

Já osobně v současné migraci vidím jednoznačné nebezpečí pro kvalitu života v celé Evropě. To téma je však již dosti probráno ze všech stran, asi nemá cenu to příliš rozvádět.

Jak vidíte vztah k víře a náboženství jako vlastní identitě a jak radíte spoluobčanům se nad otázkou zamýšlet z existenčního a historického hlediska?

Jsem přesvědčen, že religiozita je vrozená dispozice u určitého procenta populace. Pokud někdo má tuto potřebu silnější, víra mu v mnoha věcech pomáhá. Ti s nižší mírou religiozity musí hledat cestu životem jiným způsobem. Nejsem povolán, abych v tomto lidem radil, každý musí objevovat vlastní přístup.

Častým tématem spojovaným s uprchlíky jsou i zbraně. Jak se díváte Vy na ozbrojování civilistů?

Ozbrojování civilistů s cílem chránit své životy, zdraví a majetek je umožněno zákonem. Byl bych raději, kdyby toto právo bylo zakotveno v ústavě. Zbraně neradím spojovat s migranty. Naší snahou v současnosti nemá být střílení po nich, ale důsledný tlak na vládu, aby ona zvolila účinné kroky k zajištění bezpečnosti naší země. A tím nemyslím omílané a bezzubé střežení Schengenu, ale účinné zabezpečení hranic naší země. Očekávám jasné vyjádření vlády k občanům, jak je připravena plnit svoji základní povinnost – zajistit bezpečí občanů. Zatím slyším jen mlžení, vidím bezradnost a nekompetenci.

Nyní jste se rozhodl kandidovat do Senátu. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Po pravdě – názor lidí v mém okolí. Uvědomil jsem si, že nestačí sem tam zveřejnit svoji myšlenku v médiích či na sociálních sítích. Lepší je chopit se možnosti důležité zákony ovlivňovat, podílet se na jejich smysluplné změně.

Co byste chtěl jako senátor realizovat či změnit?

Jako akutní vidím nutnost vnést řád do neujasněné funkce naší vlády, nutnost dát občanům informaci, co nám hrozí, v čem je možné řešení. Je nefér a zbabělé situaci bagatelizovat, experimentovat s budoucností této země, spoléhat na to, že požár bude možné hasit, až propukne naplno. Mým dalším cílem je dát lidem možnost spolurozhodovat o důležitých věcech naší společnosti formou všelidových referend. Za nezbytné též považuji posílení pravomoci obcí, spolu se změnou finančních toků tak, aby obce nemusely poníženě prosit vrchnost o příspěvek. A důležitým, akutním a účinným krokem by mělo být zastavení financování všem politickým neziskovkám z našich daní.

Nenastupují obavy z prostředí politiky, které není zrovna vlídné?

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nevím, čeho se bát. Život můžeme vidět jako vlídný nebo nevlídný, záleží opravdu jen na úhlu pohledu. Já ho vidím z té lepší strany.

Když se začteme do knihy O věcech obecných aneb zóon politikon od Karla Čapka, snadno usoudíme, že před sto lety byl svět politiky téměř stejný, jen s jiným obsazením. Co si myslíte Vy?

Svět politiky je stejný v tom smyslu, že politiku tvoří lidé. Ti se za posledních několik tisíc let v podstatě nezměnili. Co změnit lze, je politický systém. Je rozdíl, když budete lidem tvrdit, že všemocný stát jim zařídí ráj na zemi nebo lidem prozradíte, že o ten ráj se musí v podstatné míře zasloužit sami.

Jak trávíte volný čas?

Když můžu, jsem na své milované zahradě ve Znojmě. Ta teď pláče a žárlí, protože ji zanedbávám. Velkou část volného času věnuji vnoučkovi, on je jeden z pilířů mého života. Už povyrostl, pomalu asi skončí éra, kdy jsem se na místním pískovišti a prolézačkách stal tak trochu obecním dědečkem a manželka obecní babičkou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Jiřího Brančíka

Oficiální web: www.jiribrancik.cz

Korektura textu: Michaela Bičíková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře