plk. Ing. Antonín Vodák – ředitel Vojenské nemocnice Brno

Voják z povolání, který se vypracoval až na pozici ředitele Vojenské nemocnice Brno, tedy jedné z nejuznávanějších nemocnic v České republice. Plukovník Antonín Vodák je ukázkovým příkladem člověka, který se díky své píli a tvrdé práci dostal mezi uznávané vojenské autority. Vystudoval Univerzitu obrany v Brně a od roku 1994 pracuje právě ve Vojenské nemocnici, kde si vyzkoušel funkce na různých úrovních managementu. Zastavil se až na úrovni nejvyšší, tedy ředitelské. V následujících řádcích si zavzpomíná mimo jiné na své zážitky z vojenského výcviku a podělí se s námi také třeba o své názory na dnešní mládež.

foto: Tino Kratochvil

Antonín Vodák jako dítě. Zkuste nám v krátkosti popsat, jak probíhala vaše studijní léta. Jak začala vaše vojenská kariéra?

Rozhodně jsem nepatřil mezi ty děti, které vědí už od svých raných let, co je jejich vysněnou profesí a cílevědomě na svém snu pracují. Pro realizaci svých, jak jsem již uvedl, nejasných ambicí, jsem za rozhodující považoval získání maturity. Po úspěšném absolvování „zkoušek dospělosti“ tu byla otázka, co dál. Díky zájmu o techniku jsem zvolil studium na Univerzitě obrany v Brně. Tehdy se ovšem ještě jmenovala Vojenská akademie Antonína Zápotockého. Rozhodl jsem se pro obor nazvaný „automobilní“, což lze přirovnat k civilnímu oboru dopravní a manipulační technika. Samozřejmě se jednalo i o speciální vojenskou techniku.

Bylo studium na univerzitě náročné? Byl jste studijní typ, nebo jste to měl spíš „na háku“, jak se dnes s oblibou říká?

Neměl jsem problém s výukou všeobecných ani speciálních předmětů. Všechny mě z převážné části i bavily. Postupně jsem se vnitřně přeladil z ležérního k odpovědnějšímu přístupu ke studiu. To co bych hodnotil jako náročné, byla „převýchova“ na vojáky, která byla každodenní realitou. Naštěstí jsme se potkávali i s celou řadou velmi inteligentních a charakterních osobností.

Přesuňme se nyní k vašemu vojenskému výcviku. Máte z něj nějaký výrazný zážitek, na který do konce života nezapomenete?

Zážitků samozřejmě byla celá řada. Musím se přiznat, že to nebyly zážitky, které by mohly sloužit jako podklad pro natočení atraktivního akčního filmu. Rozhodně ale vedly k začlenění týmového ducha do mého každodenního života. Sám zmůže člověk nesrovnatelně méně než dobře spolupracující kolektiv. Na vlastní kůži jsem mohl prakticky zažívat, co je synergie. Asi nejsilnějším zážitkem byla rozžhavená nábojnice ze samopalu za límcem mého polního oděvu. Při polním výcviku s cvičnou municí jsme ve skupinách překonávali několik překážek za účelem obsazení „nepřátelského“ postavení. U jedné z nich jsme se s kolegou dostali tak blízko k sobě, že odlétnuvší nábojnice z jeho samopalu neskončila nikde jinde než na mých zádech pod košilí. Umíte si představit, jaké pozice jsem asi předváděl ve snaze nábojnici vytřepat…

foto: Tino Kratochvil

Bylo něco, v čem jste při vojenském výcviku opravdu vynikal a na co jste se vždycky těšil?

Ne, že bych přímo vynikal, ale polní výcvik spojený s pobytem v přírodě jsem měl ve velké oblibě. Zmínil jsem pozitivní vztah ke speciální technice. Obdivuji na ní snoubení lidských znalostí, umu a dovednosti. Co se střelných zbraní týče, tento obdiv u mě končí s nutností jejich reálného použití. Tím částečně omlouvám i mé nevalné výsledky při střelbě z ručních zbraní.

Naopak vaše nejméně oblíbená aktivita?

Tady je odpověď velmi jednoduchá, nástup. Nástupů bylo nepřeberné množství. Jakkoli mi nikdy nevadila moje vysoká postava, spíš naopak, u nástupů jsem byl vždy v popředí a tedy i na očích….

Jak jste se dostal až na pozici ředitele Vojenské nemocnice Brno?

Do Vojenské nemocnice Brno jsem nastoupil v roce 1994 na funkci důstojníka organizační skupiny. S ohledem na již tehdy aplikovaný lean management se jednalo o kumulovanou funkci s celkem širokým záběrem, včetně hospodaření s mírovým i válečným materiálem několika materiálových skupin. Poté jsem vykonával funkci náčelníka mobilizačního oddělení. Tato funkce byla rovněž košatá. Mimo jiné jsem měl na starost i personální agendu vojáků z povolání. Další funkce, kterou jsem v naší nemocnici vykonával, byl post náměstka pro logistiku, což je ekvivalent technickohospodářského náměstka v civilních nemocnicích. V roce 2006 byl tehdejší ředitel nemocnice celkem rychle služebně zařazen do Prahy. Tím vznikla otázka, kdo ho nahradí. Nejdříve jsem byl rok výkonem funkce pověřen já. Teprve potom bylo vyhlášeno výběrové řízení a já byl rozkazem ministra obrany do této funkce ustanoven.

foto: Tino Kratochvil

Chtěl jste vždy vést právě Vojenskou nemocnici?

Kdyby mi rok před mým pověřením někdo řekl, že budu ředitelem Vojenské nemocnice, asi bych se mu vysmál. Určitě jsem nenastupoval do naší nemocnice s přáním stát se jednoho dne jejím ředitelem.

Vojenská nemocnice Brno bývá hodnocena co do kvality péče velmi pozitivně, proč si myslíte, že to tak je?

Situace ve zdravotnictví není jednoduchá. Postoj zdravotních pojišťoven je silně regulativní, trestá navýšení péče tvrdými sankcemi. Finanční hodnocení zdravotníků zdaleka neodpovídá jejich pracovnímu vytížení. Proto jsme vsadili na citlivý a vstřícný přístup k zaměstnancům. Možná to bude někomu znít jako klišé, nicméně nespokojený zdravotnický personál není cesta ke spokojenému pacientovi.

Popište nám váš typický pracovní den. Jak se liší od toho, kdybyste šéfoval třeba klasické nemocnici?

Každá z nemocnic má své odlišnosti. Naše vojenská specifika a závazky vůči zřizovateli jsou možná něčím navíc, ale my to tak ani nevnímáme. Běžný pracovní den je ale určitě stejný jako v ostatních nemocnicích. To, co mi odebírá značnou část energie, je byrokracie. Někdy si opravdu připadám jako důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Svoji úlohu vidím ve vytváření co možná nejlepších pracovních podmínek pro všechny zaměstnance nemocnice a od toho se odvíjí mé snažení a každodenní činnost. Naši vizi je možno shrnout pouze do dvou slov. Ta slova jsou kvalita a spokojenost.

Jak vypadá vytváření příjemného pracovního prostředí u vás v nemocnici v praxi? Mají zaměstnanci například nějaké zajímavé benefity?

Benefity našich zaměstnanců bych si dovolil označit za standardní. To, co v porovnání s ostatními poskytovateli zdravotní péče je dnes v mnoha případech možno označit za nadprůměrné, je naše všestranná, především pak finanční podpora vzdělávání všech kategorií našich zaměstnanců. 

foto: Tino Kratochvil

Měl jste už někdy období, kdy jste uvažoval o změně práce? A uvažoval jste, co byste dělal místo této profese? Případně co bylo vaším hnacím motorem na překonání tohoto období?

Nebudu lhát, určitě několikrát. Pochybnosti a překážky však nemusí působit jen negativně, v konečném důsledku mohou mít pozitivní vliv při hledání optimálního řešení. Musím se přiznat, že se plně věnuji výkonu své funkce a tudíž alternativní kariéru nepromýšlím a nebuduji.

Vyzkoušel jste si ještě před nástupem do Vojenské nemocnice i nějaké jiné profese?

Moje původní zaměření mi umožnilo získat učitelské oprávnění pro výuku v autoškole. Zkusil jsem si, jaké to je i v praxi. Musím se přiznat, že mě to velmi bavilo, ale zároveň to bylo velmi náročné. Každopádně se jednalo o velmi pozitivní zkušenost.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Největším úspěchem je umět se radovat i z drobných úspěchů a zdánlivých maličkostí. Co se týče Vojenské nemocnice, tak největším úspěchem bylo získání certifikátu kvality a bezpečí poskytované zdravotní péče, který jsme získali v roce 2013. Největším úkolem pro letošní rok je prodloužení platnosti tohoto certifikátu.

Jaké jsou podmínky pro získání takového certifikátu? Co všechno se hodnotí?

Krátce řečeno: Podmínky jsou velmi náročné a hodnotí se prakticky všechno. Základní podmínky jsou stanoveny v Zákoně o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (372/ 2011 Sb.) a dále rozpracovány v hodnotících standardech. Základní premisou je nastavení vnitřních i vnějších procesů a vazeb v zájmu maximalizace užitku z hlediska kvality a bezpečnosti poskytované péče. 

foto: Tino Kratochvil

Jak vnímáte dnešní mládež? Čím dál tím víc mladých sedí za počítačem a pomalu nevyjdou z pokoje. Zavedl byste například povinný vojenský výcvik celoplošně? Jaký na to máte názor?

Jediné, co by mi na mládeži mohlo vadit, je to, že k ní už dlouho nepatřím. Děti jsou takové, jak jsme si je vychovali, co jsme zaseli, to sklízíme. Rozhodně odmítám vyjádření, že nastupující generace je horší než ta předcházející. Má své ideály, ambice, sny i hodnoty. V životním stylu mladých dochází ke změnám. Tyto změny jsou objektivně dány prostředím, které je obklopuje. Určitá forma výcviku vedoucí k soběstačnosti a získání některých vojenských dovedností by asi nebyla na škodu. Rozhodující pro akceptaci takových aktivit ze strany mladých je obsah a forma takového výcviku. Rozhodně nejsem zastáncem původní základní vojenské služby. Co se samostatnosti mladých týče, tak by pro začátek určitě stačila ještě silnější podpora studijních i pracovních pobytů v zahraničí.

Jak pečujete o své zdraví? Chodíte na preventivní prohlídky, sportujete? Nebo chodí kovářova kobyla bosa?

Preventivní prohlídky jsou pro vojáka z povolání povinné. Pokud mi to čas dovolí, věnuji se především jízdě na kole, běhání a pěší turistice.

Co další vaše koníčky, čemu se rád věnujete?

Mezi mé oblíbené činnosti, které mi pomáhají „čistit hlavu“, patří také kutilství, práce kolem domu a na zahradě. K tomu kousek kultury: vážná hudba, divadlo a něco četby.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Tino Kratochvíl

Produkce: Dita Brančíková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře