Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc. – oftalmolog

30.08.2012 10:05 | Michaela Svobodová

 

 

 

"Dokud je člověk schopen pracovat, má pracovat a udržovat svou šedou kůru mozkovou v činnosti." Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.

 

 

 

 

 

Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc., patří k zakladatelům české moderní oftalmologie. Celý život se věnoval onemocněním sítnice a v této oblasti dosáhl mimořádných úspěchů. Je členem České oftalmologické společnosti, České vitreoretinální společnosti, čestným členem Evropské společnosti pro kataraktovou a refrakční chirurgii. V únoru 2007 byl jmenován rytířem českého lékařského stavu.

 

Dnes začneme rozhovor jinak, než obvykle medicínské začínají. Jste uznávaná osobnost, která za svou práci získala řadu významných cen. Které z nich si vážíte nejvíce?

Je to jednoznačně rytíř lékařského stavu, ocenění mé celoživotní práce a jejího přínosu pro českou oftalmologii.

 

Vzpomínáte si ještě na to, když jste začínal na 2. oční klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici? Napadlo vás tenkrát, že můžete svým přínosem obor tolik změnit?

Na tu dobu si vzpomínám velmi dobře. Bylo to po pětileté vojenské službě. To byla pro mne ztracená léta. Měl jsem však štěstí, že jsem nastoupil na nejlepší oční pracoviště v republice, na kterém pod vedením akademika Kurze pracovali nejlepší oftalmologové, především profesorka Kadlecová a docentka Votočková. Při nástupu na kliniku jsem neznal z oftalmologie vůbec nic, a proto jsem se snažil vstřebat základy očního lékařství co nejrychleji. Samozřejmě mě tenkrát vůbec nenapadlo, že bych mohl v budoucnosti zasáhnout do vývoje české oftalmologie.

 

Začátky jsou vždycky náročné, jak jste se zapojil do vědecké práce na klinice? Možnosti v komunistické ČSR byly jistě omezené.

Mně se podařilo poměrně rychle zařadit se do plnění všech úkolů kliniky, včetně vědecké práce. Záhy jsem se na žádost akademika Kurze začal zabývat problematikou anestézie v oční chirurgii u dětí, u nichž se do té doby používalo pouze lokální umrtvení. Nově zavedená potencovaná anestézie odstranila psychické utrpení dětí během operace a operatér mohl v klidu pracovat.

Téměř současně jsem převzal péči o žáky škol pro zrakově postižené a slepé děti.

Foto: Robert Vano

 

V čem tato péče spočívala? Jak dlouho jste se dětem věnoval a na co jste přišel?

V té době nebyl žádný přesný přehled, která oční onemocnění jsou příčinou těžkého zrakového postižení žáků těchto škol, jaká je jejich frekvence a která onemocnění jsou nejčastější. Děti jsem sledoval přes 10 let. Spolu s neurology, foniatry a dalšími specialisty jsme prokázali, že tyto děti trpí často i dalšími anomáliemi, především postižením centrálního nervového systému, poruchami sluchu a řeči. Nové poznatky jsme publikovali a výsledky sledování velké skupiny slepých dětí trpících vzácnou dědičnou tapetoretinální (sítnicovou) jsem publikoval v dizertační kandidátské práci.

Vy jste se celá léta věnoval fluorescenční angiografii. Můžete laicky popsat, co to přesně znamená?

I během komunistického režimu si 2. oční klinika udržovala vysokou úroveň, i když technické a přístrojové vybavení nedosahovalo úrovně v USA a západní Evropě. Na klinice jsme se snažili zavést všechny nové diagnostické a léčebné postupy používané v zahraničí. Středem mého zájmu se tak v šedesátých letech stala fluorescenční angiografie a její využití v diagnostice u afekcí zrakového nervu, sítnice a cévnatky. Při fluorescenční angiografii se využívá vlastnosti vitálního žlutočerveného barviva fluoresceinu, které po ozáření modrým světlem emituje fluorescenci v žlutozelené části spektra. Při fluorescenční angiografii po nitrožilní aplikaci fluoresceinu se fotografuje sérií snímků oční pozadí s pomocí speciální kamery, u které světlo bleskového zdroje prochází modrým kobaltovým filtrem a další žlutozelený filtr je vložen před kameru, aby umožnil prostup pouze žlutozelenému světlu z fluoresceinu. Tak lze za živa sledovat postupné plnění arterií, kapilár a žil sítnice, strukturální a funkční změny cév sítnice, cévnatky, zrakového terče a pigmentového epitelu sítnice, případně využít výsledky vyšetření pro následnou laserovou koagulační léčbu. Fluoroangiografické obrazy u různých onemocnění sítnice a cévnatky byly předmětem řady mých vědeckých prací a přínos fluorescenční angiografie pro diferenciální diagnózu zduřelého terče zrakového nervu jsem později zhodnotil v doktorské dizertační práci.

 

Na klinice jste pracoval 20 let, když jste založil Centrum pro vitreoretinální chirurgii, první pracoviště toho druhu v ČSSR. Jak jste na takovou myšlenku přišel?

Od sedmdesátých let minulého století byly středem mého zájmu diagnostika a terapie odchlípení sítnice. Výsledky operací tohoto onemocnění byly neuspokojivé, jejich úspěšnost se pohybovala pouze kolem 50 %. V roce 1976 se na základě mezistátní dohody mohly uskutečnit výměny lékařů mezi NSR a tehdejší ČSSR. Měl jsem štěstí a na základě této dohody jsem mohl poprvé ve svých 50 letech absolvovat zahraniční dvoutýdenní stáž. K návštěvě jsem si vybral oční kliniky v Bonnu a Essenu, které při operacích odchlípení sítnice používaly nové postupy a měly podstatně lepší výsledky. Zalíbil se mi velmi šetrný kryochirurgický postup používaný profesorkou Kreissigovou v Bonnu, při kterém se trhlina sítnice uzavírala po zmrazení pěnovitou silikonovou plombou přišitou na zevní povrch bělimy. Profesorka mi velkoryse nabídla, že mě bude zásobovat zbytky plomb a stehů ze svých operací. Tento nákladný operační materiál nebyl v Československu k dispozici. Kryochirurgický postup jsem začal ihned po návratu do Prahy používat a úspěšnost operací odchlípení sítnice se zvýšila z 50 % na 80 %. Díky velmi dobrým operačním výsledkům se nemocní s odchlípením sítnice z celé republiky začali na naší klinice koncentrovat a to byl základ pro založení Centra pro vitreoretinální chirurgii.

 

Co bylo pro vás nejtěžší? Nedostatek financí? Nezkušený personál? Kde jste bral inspiraci?

Nejtěžší byl nedostatek financí na nákup nákladného a nepostradatelného operačního materiálu a operačních přístrojů. Šicí materiál jsme museli dovážet. Co se týká silikonových plomb, měl jsem opět štěstí. Navázal jsem kontakt s inženýrem Novákem, asistentem z VŠCHT, který se zabýval využitím silikonového kaučuku ve zdravotnictví. Pustil se do experimentů, přinášel mi vzorky plomb z pěnového silikonu na zkoušku a během jednoho roku vyrobil plomby, které byly srovnatelné s americkými. Tak jsme ušetřili asi 1 milion korun ročně.

 

To však nebyl váš jediný přínos české oftalmologii, jako první jste začal dělat u nás sklivcovou chirurgii. Kde jste se ji naučil?

Ke sklivcové chirurgii byl od sítnicové chirurgie logicky nutný krok. I když kryochirurgický postup prognózu operace odchlípení sítnice výrazně zlepšil, stále zůstávalo 15–20 procent komplikovaných případů s krajně nepříznivou prognózou. V těchto případech bylo jedinou možností odstranit chorobně změněný sklivec a tamponovat sítnici zevnitř. Tuto operaci – vitrektomii – vyvinuli v USA a do NSR a Evropy ji koncem sedmdesátých let importoval profesor Heimann z kliniky v německém Kolíně. Pan profesor mě pak pozval na kliniku v Kolíně, abych mohl sledovat průběh vitrektomií. Po návratu do Prahy jsem tyto operace začal sám provádět. V následujících letech jsem jezdil na kliniku v Kolíně každý rok na jeden až dva týdny a získané poznatky jsem hned využíval.

 

Jak náročné bylo v tehdejší době zavést novou operativu a získat peníze na nákup nových přístrojů?

Vitreoretinální chirurgie se provádí pod operačním mikroskopem velmi jemnými nástroji o průměru menším než jeden milimetr, které jsou z velké části funkčním zakončením nákladných operačních přístrojů. Jen částečně se podařilo získat finanční prostředky normální oficiální cestou. Díky našim operačním úspěchům však hledali na klinice pomoc i vlivné osobnosti, politici a manažeři velkých podniků. Vždy jsem je při vyšetření či operaci požádal o příspěvek. Moje žádost byla občas úspěšná, a tak se mi podařilo nutné finance pro kliniku získat. Po operaci vysokého politika v bratislavském Sanopsu jsem na příklad obdržel jeden milion korun. Tak se podařilo, že technické vybavení vitreoretinálního centra 2. oční kliniky bylo na západoevropské úrovni.

 

Pro obor jako takový jste udělal mnoho, dokázal to režim ocenit?

Od tehdejšího ministra zdravotnictví MUDr. Prokopce jsem obdržel Cenu ministerstva zdravotnictví. Na druhé straně docentem jsem byl jmenován s osmiletým zpožděním. Nebyl jsem členem KSČ, a tak jsem ani další postup nemohl očekávat.

 

 

Zmínil jste se, že jste často jezdil do zahraničí na různé kongresy. Neměl jste problém s „propustkou‘‘?

Díky osobním pozváním západoněmeckých profesorů a aktivní účasti na kongresech jsem se mohl stáží a kongresů zúčastnit.

 

Když srovnáte tehdejší medicínu a tu dnešní, jaký je výsledek?

Díky velkým pokrokům v technice se všechny obory lékařství rychle vyvíjejí. Platí to i o vitreoretinální chirurgii. Dokonalejší přístroje a nástroje rozšiřují nejen indikace k operacím, ale umožňují i stále lepší výsledky.

 

Musel jste tehdy pracovat více než dnešní lékaři? Nebo byla doba spíše klidnější?

Všichni na klinice jsme pracovali za podstatně méně peněz. Přesto jsem denně pracoval od sedmi hodin ráno do pozdního odpoledne, pravidelně jsem navštěvoval lékařskou knihovnu a také doma jsem strávil mnoho hodin studiem. Byl jsem však vždy hrdý, že jsem reprezentantem 2. oční kliniky, a byl jsem šťasten, že mohu vykonávat práci, která mne plně zaujala.

 

Často se hovoří o tom, že dnes chybí taková ochota věnovat práci tolik času a úsilí, že dříve dávali lékaři do svého povolání vše. Vnímáte to tak?

Domnívám se, že podobně jako v jiných oborech i ve zdravotnictví jsou všechny činnosti do značné míry ovládány snahou vydělat více peněz. Před listopadovou revolucí naprostá většina lékařů měla na plný úvazek jediného zaměstnavatele, možnosti přivydělat si dalším úvazkem byly značně omezené. A tak se každý lékař, který měl rád svou práci, věnoval plně výsledkům své práce na svém jednom pracovišti.  

 

Celý život jste strávil na jedné klinice, nepřemýšlel jste po revoluci, že byste zemi opustil nebo alespoň změnil pracoviště?

2. oční klinika byla mou mateřskou klinikou, byl jsem na ni hrdý a nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych ji opustil.

 

Nikdy se nevyskytly žádné problémy? Něco, co by vám vadilo?

V každé práci vždy byly, jsou a budou nějaké problémy. Má práce na klinice byla všeobecně uznávána, na druhé straně můj další postup byl vždy omezován, protože jsem kádrově nevyhovoval. Finanční problémy bránily rychlejšímu rozvoji vitreoretinálního centra. Přesto jsem byl na klinice šťastný, stávající problémy jsme řešili, jak se dalo, a vitreoretinální centrum si vždy udržovalo vysokou západoevropskou úroveň.

 

Pracujete stále, nepřemýšlíte o tom, že už byste mohl mít volno?

Pracuji stále a ve svých 86 letech zatím nepřemýšlím, kdy skončím. Neumím si představit, že bych celý den seděl doma. Dokud je člověk schopen pracovat, má pracovat a udržovat svou šedou kůru mozkovou v činnosti.

   

 

Jaký je váš úvazek zde, na soukromé klinice Jána Leštáka?

Na Oční klinice JL v Nových Butovicích pracuji již třináctý rok. Docházím tam třikrát týdně a pracuji jako konzultant, především pro choroby sítnice. Mým důležitým úkolem je však též odborná výchova mladých oftalmologů, kteří střídavě u mne v ordinaci pracují.

 

Jste v oboru již velmi dlouho, za tu dobu se oftalmologie změnila k nepoznání. Co bylo podle vás pro oftalmologii zásadní?

Zažil jsem v očním lékařství dvě revoluční změny. První bylo zavedení operačního mikroskopu, který změnil oční chirurgii v mikrochirurgii. Druhou revoluční změnou byl vývoj vitreoretinální chirurgie, který umožnil zasahovat u stavů, které byly do té doby inoperabilní, beznadějné a končily nenávratnou slepotou.

 

Publikoval jste 163 prací, to je vysoké číslo. Byla to tehdy nutnost, takto publikovat, nebo to byl váš zvláštní zájem?

Nutnost publikovat nebyla. Každá publikace však vždy znamenala podrobný rozbor vlastních výsledků. A můj zájem vždy byl, abych porovnal své výsledky s výsledky zahraničních a domácích autorů a poukázal na přínos své práce. Tím spíše, jestliže u nových postupů šlo o dlouhodobé výsledky.

 

Vypadá to, že jste neměl ani chvíli na osobní život. Když jste ukořistil trošku času, jakým způsobem jste relaxoval?

I při velkém pracovním zatížení jsem si vždy našel nějaký volný čas, který jsem trávil v kruhu rodiny. O dovolených jsem rád cestoval a čas zabralo i udržování zahrádky okolo rodinné vilky v Praze a rekreačního domku v Novém Jáchymově v křivoklátských lesích. Rád jsem vždy sportoval, hrál tenis, lyžoval a jezdil na kole. Snažil jsem se účastnit i kulturního života. Již desetiletí mám předplatné na Českou filharmonii, rád navštěvuji operní představení v Národním divadle a dovolené využívám i k četbě beletrie.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.

Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval v roce 1950. Vědeckou hodnost kandidáta lékařských věd obhájil v roce 1967, doktora lékařských věd v roce 1984. V roce 1983 byl ustanoven docentem oftalmologie, profesorem oftalmologie pak v roce 1990. V letech 1956–1997 pracoval na 2. oční klinice VFN 1. lékařské fakulty. V posledních dvaceti letech jako vedoucí lékař vitreoretinálního oddělení a zástupce přednosty kliniky. 1. července 1997 odešel do důchodu. V rámci vědecko-výzkumné činnosti publikoval 163 prací, z toho 33 v zahraničí. Přednášel na odborných kongresech doma i v zahraničí. V posledních 25 letech byla středem jeho zájmu diagnostika a chirurgie odchlípené sítnice, sklivcová chirurgie a choroby sítnice, v této problematice dosáhl mimořádných úspěchů a mnohých odborných priorit. V oblasti vitreoretinální byl řešitelem dvou resortních výzkumných úkolů a tří grantů Ministerstva zdravotnictví České republiky. Je členem České oftalmologické společnosti, České vitreoretinální společnosti, čestným členem Evropské společnosti pro kataraktovou a refrakční chirurgii. V únoru 2007 byl jmenován rytířem českého lékařského stavu.

 

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Klinikou JL www.eyecentrum.cz

Klinika JL - V Hůrkách 1296/10
158 00 Praha 5- Nové Butovice

MUDr. Ján Lešták, CSc., FEBO, MBA
majitel a jednatel společnosti
e-mail: lestak@eyecentrum.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře