prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc. – psychiatr

10.05.2013 00:18 | Michaela Lejsková

Obor, který se neobejde bez silné empatie a soucitu, schopnosti naslouchání a nikdy nekončícího studia, to je jistě psychiatrie. Jednou ze špiček psychiatrie u nás je profesor Zvolský, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy, držitel medaile Za zásluhy. Spoluzaložil thymoprofylaktickou léčbu lithiem. Značnou část svého studia a praxe věnuje genetické psychiatrii. Píši věnuje, protože i přes blížící se osmdesátku jej najdete pravidelně v jeho ordinaci na Smíchově, kde se se zájmem věnuje svým pacientům. Má dva syny. Žezlo psychiatrie v tomto případě bylo přeneseno z otce na syna, který se profesně realizuje v zahraničí.

 

Komu byste doporučil věnovat se oboru psychiatrie, čím by měl být člověk charakteristický?

Myslím, že důležité je mít empatii a mít dost rád lidi, rád s nimi hovořit a mít pro ně pochopení. Umět hodně poslouchat. To je dost velký úkol kněží a u nás to je podobné.

A také, aspoň pro mne, určitá fascinace růzností lidských osudů.

 

Na čem byl závislý výběr vašeho odborného zaměření?

Vždy jsem měl rád biologii. V Akademickém gymnáziu jsme měli báječnou profesorku biologie, profesorku Jonovou. Konečně otec měl vždy mimo své zaměstnání statek a zahradnictví jako svého koníčka. A zaměření v psychiatrii bylo pro mě hlavně biologické, i když cesta šla přes psychologii. To rozdělování na biologické a psychoterapeutické zaměření se používalo dříve. My jsme tak zvaní práškaři a psychoterapeuticky zaměření lékaři léčí hlavně slovem. Dnes už je výuka zaměřená oběma směry společně. To rozdělení je i pro mne dnes již trochu obsolentní a oba směry se více prolínají.

 

Od kdy může psychiatr oficiálně dělat praxi?

Samostatně může jedinec léčit jako psychiatr vlastně až po určitém počtu let praxe se stanoveným obsahem curricula a závěrečné specializační zkoušce – atestaci.

U těch, kteří mají o obor zájem, se to často praktikuje tak, že pro studující jsou na klinikách zájmové kroužky. U teoretických oborů je i možnost praktické výuky a s tím už přichází určitá praxe. V mém případě byl zájmový kroužek rozhodující pro moji další specializaci. Vztah žáka a pedagoga hodně ovlivní další profesní život.

 

Jak si můžeme praxi mediků, budoucích psychiatrů představit?

Legendární profesor Vondráček míval pravidelné čtvrteční, později páteční přednášky. To bylo takřka módní před padesáti lety. Tyto přednášky navštěvovali medici, ale i studenti jiných fakult – filozofové, psychologové, právníci. Vondráček jednak přednášel o různých poruchách a také demonstroval některé pacienty osobně. Dnes už se od toho upouští.

 

Z jakého důvodu se od toho upouští?

Dříve to byl jakýsi závazek pacienta, „sloužit“ studentům, a pokud odmítl spolupracovat, bylo to pohoršlivé pro profesora, protože tím pacient porušil jakýsi závazek. Dnes je to jinak. Dnes by si bez svolení žádný pedagog nemohl dovolit vzít pacienta k demonstraci bez jeho svolení, nebo svolení rodiny.

 

Zažil jste z oboru někdy nějaké obavy?

Myslím, že ne. Měl jsem ten obor tak rád a natolik mě zajímal, že jsem na nějaké obavy nepomyslel. Jistě, pokud jsem přišel na kliniku a byl jsem tam ze začátku sám, byl jsem trochu nervózní, ale tehdy byl systém řízený primáři a člověk v nich měl určitou oporu a krytí.

Ale nyní si právě uvědomuji, že tady hovořím poněkud lehkomyslně – obavy jistě byly, i starosti a úzkosti, zda jste nepromeškal nebo nepodcenil zejména riziko sebevraždy, které našim pacientům často hrozí.

 

Jaké jsou ideální začátky pro psychiatra?

Vždy jsem byl pro to, aby člověk začínal na všeobecné úrovni. Nejlepší byla vždy psychiatrická léčebna, kde byl člověk více odkázán sám na sebe a vlastní zodpovědnost, dostal se k mnoha případům, ke kterým by se nedostal na klinice. Tam jsou určitá omezení právě v těch příležitostech. Doporučil jsem tento postup i svému synovi, který se také začal věnovat psychiatrii.

 

Jaké psychiatrické nemoci je možné úplně vyléčit?

Některé vyléčit jde, ale nikdo nezaručí, že se nevrátí. Je to například bipolární porucha, zvaná manio-deprese, kde můžeme dosáhnout velmi dobrého léčení a návratu k normě.

 

Jaký obvyklý způsob léčby na manio-deprese zabírá?

Čím je těžší a vyjádřenější, tím je lépe diagnostikovatelná pro psychiatra. Pro okolí to nemusí být zaznamenatelné, ale jsou různé projevy, které o tom svědčí. Způsoby jsou různé, právě u této poruchy máme k dispozici velké množství léků.

 

Jak na to přijdete?

Pacient nám to buď sám řekne, nebo se na to vyptáme, protože si to nemusí sám uvědomit.

 

Co s pacienty, kteří se snaží příznaky skrýt a mlží?

Disimuluje, ano, stává se to. Nemusí mít náhled, že má stavy deprese. Jakési příčiny nebo pseudopříčiny se v každém životě velmi snadno najdou a pacient v nich vidí pravou příčinu svých obtíží. Někdy pacient myslí, že si ji jaksi zaslouží. Ty příčiny se velmi snadno najdou, ale v té depresi se pak zvětší a mají celkem neblahý vliv na rozhodování jedince.

 

Jak odhalíte, že se nejedná jen o smutek, ale o skutečnou depresi?

Když je to typická, těžší, vyjádřená deprese, tak celkem rychle. Pokud se jedná o plíživou, začínající, mírnou depresi, tak si to pacienti většinou nechtějí přiznat, ani ten stav jako depresi nepoznají, a tam je to horší.

 

Čím je typický pacient s těžkou depresí?

Pomalu mluví, odpovídá tzv. po latencích, jednoslovně, nechce se mu mluvit. Projevuje se to také z neverbální komunikace. Vypadá smutně, ochable, je plačtivý.

 

Slouží vám ku pomoci spolupráce s rodinnými příslušníky pacienta? V jakých případech je kontaktujete?

Ano, to je užitečná věc, ale opět, musí s tím pacient souhlasit. Někdy se setkáváme s tím, že do toho lékaři rodinné příslušníky zapojit nechtějí, protože to berou jako soukromou věc pacienta. Podle mě se mohou dopustit značné chyby, protože to je cesta k tomu, dozvědět se mnohé, co jim pacient nemusí říci, a to ovlivní i diagnózu.

 

Jak často je deprese příčinou sebevraždy?

Sebevražda pacienta je největším rizikem našeho povolání. Někdy jsou to jen pokusy, které svědčí o tom, že jde spíše o volání o pomoc než opravdovou chuť se zabít. Ale i ty mohou shodou okolností uspět.

Snadno můžeme toto riziko podcenit. Rodina vás přemlouvá, abyste pacienta nenutili k hospitalizační léčbě, že ho budou hlídat a „nespustí ho z očí“, ale neuhlídají ho.

 

Mohl byste hovořit o manio-depresi jako nemoci této doby? Zdá se mi, že díky médiím, která o depresi často píší, to skoro vypadá na období rozkvětu deprese...

To je i spor v psychiatrických kruzích. I nám, odborníkům, se i bez statistik zdá, že počet nemocných stoupá a konec minulého století a současná doba je dobou depresí. Něco na tom bude, ale něco nemůžeme srovnávat, protože tak do čtyřicátých až padesátých let se populace domnívala, že si pacient musí pomoci sám, že to je věc vůle, což někdy přetrvává i dodnes.

 

 

O kterých nemocích, kterým dříve nebyla věnována pozornost, ale nyní je, byste mohl hovořit?

Určitě autismus. Dnes se ukazuje, že autismus je veliký vějíř poruch různého stupně, ale není vysvětleno, proč se jeho frekvence tak zvýšila. Je spousta hypotéz o jeho příčinách, od genetických, přes dietní, přemíru očkování po nezdravý životní styl. Osobně patřím k té skupině, která by přičítala větší význam těm genetickým příčinám.

 

Když řekneme laikovi pojem genetika v psychiatrii, co si má představit?

Molekulární genetika přinesla veliké naděje na řešení příčin psychických poruch, protože přece jen psychické nemoci jsou závislé hlavně na mozkových procesech a ty jsou oproti jiným orgánům natolik složité, že jejich ovlivnění genetickými informacemi je mnohem složitější, než jsme si mysleli. Jedná se o mnohem větší sadu genů a jejich vzájemných interakcí. A ještě na různých místech se mohou vytvářet stejné klinické symptomy a klinické poruchy. Jsou to tedy nemoci velmi heterogenního původu, řekněme s omezenější paletou podobných klinických projevů

 

Spolupracujete v tomto směru i s forenzními genetiky?

Já jsem spolupracoval s klinickými genetiky. Ačkoliv tato metoda nebyla komunistickým režimem podporovaná a považovala se spíše za pavědu, vedly ji u nás silné osobnosti a hodně toho prosadily. Toto téma má ještě velkou budoucnost.

 

V jakém směru byste projevil obavy o zneužití tohoto výzkumu?

Už teď jsou známé takové případy, varuje se před nimi. Amerika má v tomto směru dost dobře vyvinuté zákonodárství proti manipulaci a zneužití. Přesto zvlášť v Americe je to předmět velikého byznysu. Prodej informací či ovlivňování toho, jaké genetické informace se dají u dítěte vyloučit či jaké bude mít potomek oči, zda bude mít předpoklady pro vrcholové sportování, matematiku a podobně. Stojí to hodně peněz, ale lidé se o to zajímají. Ačkoliv mnohdy jde o zcela scestný program, nezaručený výsledek.

 

Jaké metody psychiatrické léčby jsou aktuálně považovány za nejúspěšnější? Můžete hovořit o nějakých novinkách, které se osvědčily?

Rád bych hovořil o komunitní léčbě, která se velmi dobře osvědčila. Ale je velmi nákladná, proto se stále primárně léčí pacienti na odděleních v léčebnách. Ředitel bohnické léčebny vždy propagoval komunitní zaměření psychiatrie, ale nebyl o to politický zájem z hlediska ekonomického, protože je potřeba zaplatit více personálu. Ani ne tolik doktorů jako psychiatrických sester, sociálních pracovníků a možnost pohyblivosti týmů. Ve srovnání s jinými obory jde přitom o malé částky. Dr. Bašný mladší o tom mluvil před deseti patnácti lety a platí to stále. Výsledek takové léčby je mnohem lepší a humánnější. V severských zemích je tato metoda preferována a opravdu rozvinutá.

I tam to stojí peníze, nezapomínejme, že seveřané obecně mají daň z příjmů kolem 50 %, my nyní kolem 22 %. Kromě toho třeba Norové bohatli ze svých mořských ložisek ropy. A mají neuvěřitelně hluboce zakořeněnou, zjednodušeně řečeno, sociálně-demokratickou tradici v dobrém slova smyslu.

 

V jakých případech je třeba potvrzení diagnózy více lékaři?

S tím se setkáte v soudním znalectví, kde je potřeba potvrdit příčetnost, odpovědnost, či naopak.

 

V případech soudního procesu se zřejmě setkáváte s tím, že obžalovaný by raději získal diagnózu, než aby jej odsoudili jako svéprávného?

Ano, je to častý pokus.

 

Jakým způsobem na to psychiatr přijde? Někdy možná může dojít k chybě…

Myslím, že úplně vyloučené to není. Je to těžké zjistit. Konkrétní případ vám neřeknu, ale určitě se to může stát. Profesor Mysliveček vždycky říkal, že pro tyhle případy je důležité hodně dlouho a opakovaně s vyšetřovaným mluvit a on skoro vždycky vypadne z role. Kolikrát je fascinující, jak lidé dovedou lhát a vymýšlet si.

 

Co je pro vás z hlediska diagnostiky nejtenčí led?

To jsou případy poruchy osobnosti. Tam to může být geneticky dané, vzniknout po traumatu a tak dále. Poruchy osobnosti mohou vzniknout po těžké epilepsii, infekčních onemocněních či těžkých traumatech například. Organické příčiny jsou zde jistě také.

 

Dokáže patolog zjistit při pitvě nějakou psychiatrickou poruchu?

Většinou ne, kromě Alzheimerovy demence a několika jiných demencí, kdy vlastně to pravé potvrzení, že o alzheimera šlo, pochází až z patologického stolu. Ale nezapomínejme na neurosyfilis, kterou můžeme diagnostikovat přesně již v jejím průběhu po poměrně dlouhou dobu.

 

Kolik existuje oficiálních psychiatrických diagnóz?

To by vám řekl přesně Cyril Höschl nebo Jiří Raboch, dalo by se to spočítat z předepsaných manuálů. My máme MKN-10 podle evropské klasifikace. Psychiatrické diagnózy se rozmnožily doslova enormně.

 

Jsou nějaké nemoci, ve kterých se s ostatními lékaři shodnete jednoznačně, a naopak, kde se neshodnete nikdy?

Stručně a poněkud povrchně řečeno asi na nejtenčím ledu se pohybujeme u případů poruch osobnosti, kde se hranice mezi „ještě normálním“ chováním a „již abnormálním“ pohybuje na hraně břitvy. Tam se může diagnóza různých psychiatrů nejvíce lišit, což nás diskvalifikuje. Jednoznačná shoda může být spíše u psychotických poruch, zejména u bipolárních poruch a méně často u schizofrenie. Stále však platí Vondráčkovo dictum, že jsou poruchy, na jejichž diagnóze se všichni psychiatři shodnou, ale také ty, kde každý zastává diagnózu diametrálně odlišnou.

 

Jaký je váš názor na léčení rodinného příslušníka, když je lékař v rodině k dispozici?

Nejsem toho zastáncem. Pokud je to možné, doporučuji vyhledat jiného lékaře, který bude mít odstup. Ten nikdo z rodiny nikdy nemá.

 

Podařilo se vám získat díky vaší práci lepší odhad na lidi?

Neřekl bych, že jsem v tom až moc dobrý. Znám lidi, určitou část kolegů, podle kterých jsem si všímal, kdy „moje akcie“ stoupají a kdy klesají. To se viditelně měnilo. Bylo to markantní, ale spíše zábavné. (smích)

 

V jakém případě vás zklamal přístup některých kolegů ve vašem oboru?

Když jsem byl proděkanem pro zahraniční věci na naší fakultě, což je doba, na kterou rád vzpomínám, rád jsem to dělal. Když jsem odešel, byl jsem překvapený, že lidé najednou skoro ani nepozdravili, jako bych nebyl. Mluvil jsem o tom se svým tehdejším nadřízeným a on mi řekl: „Ale Petře, to si musíš zvyknout, že ses stal skleněným, že nejsi vidět.“ Tehdy mě to mrzelo, trochu, ale také mě to překvapilo, že jsem byl ve skutečnosti tak „prestižní“.

 

Když se ohlédnete za svojí praxí, kdo z pacientů vás nejvíc ovlivnil?

Během praxe jsem poznal mnoho zajímavých pacientů, a pokud mohu, použiji ty případy anonymně v přednáškách. Často s obdivem vzpomenu na ty, kteří byli hodně poškození a zvládli nejen svůj život, ale ještě se postarat o někoho dalšího. Jeden takový pacient, který byl z chudých sociálních poměrů, byl krátce po porodu odložen svojí matkou do dětského domova. Ona se o něj vůbec nestarala. Ve středním věku dostal akromegalii, což je tělo znetvořující nemoc. Zvětšoval se mu nos, končetiny. Dá se s tím žít, ale znetvořující to je. Tento muž se po čtyřiceti letech ujal své matky, která se nemohla o sebe sama postarat. Když jsem se ho zeptal, jak to zvládne a kde se to v něm vzalo, když ona sama ho odložila, odpověděl mi: „Je to moje matka.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc. (12. září 1933, Praha – 29.října 2014, Praha)

• profesor psychiatrie, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky University Karlovy - 1. lékařské fakulty
• čestný člen Světové psychiatrické asociace (WPA)
• v letech 1993 - 1999 působil jako regionální zástupce WPA pro Střední a Východní Evropu
• v letech 1994 - 1998 předseda České psychiatrické společnosti
• publikoval více než 140 vědeckých prací v oblastech svého odborného zaměření (dědičnost duševních poruch, psychopatologie, diagnostika a léčba psychických onemocnění a poruch)
• pracoval také jako klinický a vědecký pracovník na psychiatrickém oddělení Faculty of Health Sciences, McMaster University, Hamilton v kanadském Ontariu a v Maudsley Hospital - Institute of Psychiatry v Londýně   

 

 

Text: Michaela Lejsková

Oficiální stránky Petra Zvolského: www.zvolsky.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře