Blanka Matragi - módní návrhářka

02.09.2014 22:17 | Dita Brančíková

Akademická malířka Blanka Matragi se narodila ve Světlé nad Sázavou a již od malička měla cit pro výtvarno. Po Střední odborné škole sklářské pokračovala ve studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde měla více prostoru pro rozvíjení své kreativity. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studovala v ateliéru oděvního výtvarnictví Zdeňky Bauerové. Poprvé na sebe upozornila vítěznou kolekcí v soutěži Mladý oděvní tvůrce v Liberci, navrhla také kolekci pro Letní olympijské hry v Moskvě. Po svatbě se odstěhovala do Libanonu, kde si otevřela salón Blanka Haute Couture. Postupně získala skvělou reputaci, její modely si oblíbily perské princezny, navrhla také uniformy pro policejní a vojenské složky ve Spojených emirátech. Je držitelkou hned několika cen a ocenění, mimo jiné Ceny Salvadora Dalího a titulu Významná česká žena ve světě. Letos jí byla udělena cena Gratias agit. Její autobiografie Blanka Matragi a Jedu dál se staly knižními bestsellery.

 

V dětství jste si šaty malovala na karton a převlékala je na papírové panenky, které jste sama nakreslila. Jak dnes vytváříte střihy, kolik času vám to zabere?

Střih mohu dělat půl hodiny, ale také klidně několik dní. Když například stavíme velikánské svatební šaty, třeba zakázku pro královskou rodinu, kde bude pětimetrová vlečka, tak sochaříme z papíru klidně i tři dny.

foto: archiv Blanky Matragi

 

Jak probíhá vaše komunikace s případným klientem, zájemcem o vaši tvorbu?

Za klientkami do Perského zálivu létám a domlouváme vše osobně. V Bejrútu a v Praze do mého studia v Obecním domě za mnou chodí zákaznice a mají možnost si zkusit a vidět mnoho modelů připravených pro butik.

Také ale dostávám objednávky přes internet, například nyní tady mám čtyři maily z Ameriky, Jihoafrické republiky a Spojených emirátů. Klient se podívá na moje webové stránky, načte si moji tvorbu a pošle mi představu, jaké šaty si vybral, jaké jsou jeho finanční možnosti, a začneme jednat. Je velmi důležité, pro jakou příležitost šaty chystám, zda na svatbu, výročí, pro jakou ženu, zda je jí dvacet, nebo padesát. Je to celé o vzájemné bezprostřední komunikaci. Klient může mít ode mne šaty za pět tisíc korun, ale také za půl milionu.

 

Může si klient sám vybrat materiál?

Samozřejmě. Mám k dispozici spoustu materiálů – krajky, satény, šifony, organzy, samety… Mám z celého světa licenci na nejlepší materiály od Indie po Itálii. A může mít i mé autorské malované nebo digitálně zreprodukované dezény. Jsem schopná z velmi prostého materiálu vytvořit luxusní šaty a dotónovat, namalovat ručně jakýkoliv odstín. Mám na ukázku také stovky malovaných skic a vyšitých vzorků. 

 

Odmítla jste někdy nějakou zakázku?

Neodmítla. S klienty se dokážu domluvit. Jakýkoliv model jsem schopná upravit a předělat podle potřeby zákazníka.

 

Kdy dostáváte nápad nebo impuls? Jak tvoříte?

Kdykoliv. Mám to takto nastavené už od malička. Vzpomínám si, jak jsme kdysi přišli na Velikonoce k babičce, bylo mi tehdy tak šest let. Babička měla krásné porcelánové hrníčky a hmoždíře a já se najednou zeptala: „Babi, jakou technologií jsou dělané tyhle hrnky?“ Celá rodina se na sebe podívala, ztuhla a nevěděla, co má říct. Byla jsem pro ně najednou mimo. Stejně jako když jsme si pořídili ve Světlé nad Sázavou první televizi. Vždy, když se večer doma sešli známí a přátelé naší rodiny a společně ji sledovali, chodila jsem nakukovat. Byly mi tehdy tak čtyři roky, ale zajímaly mě i zprávy a všechny ty pořady, co sledovali dospěláci. To třeba moje sestry vůbec nebralo. S tím už se prostě člověk narodí. Musíte ale zároveň být vnímavý a umět odpozorovat a inspirovat se, sebevzdělávat se – toto jsou moje zásady úspěchu.

 

Myslíte si, že stačí mít talent?

Talent se vždy musí zúročit pílí a chtíčem. Důležité je samozřejmě, aby někdo váš talent podchytil. Třeba můj tatínek byl sklář a často si doma připravoval kresby a stále něco doma vyráběl, dokonce postavil náš dům. A já jsem díky tomu měla možnost sledovat jeho práci a spoustu věcí pochytit. Jsem velmi ostražitá a funguji 24 hodin denně – to je jeden z klíčových aspektů úspěchu. Vnímám, nasávám a jsem vždy o krok dál než ti ostatní. S tímto darem se člověk narodí, a když tento dar správně uchopí, jde nahoru. Jde o to, být v neustálém napětí, ale umět se zajímat o nové technologie, inovace, reflektovat požadavky současné doby.

 

Kolik lidí zaměstnáváte?

V mých dílnách, kde vytváříme prototypy a unikáty, je vždy kolem patnácti lidí. Samozřejmě se to mění, teď mi jedna stážistka odjela, někdo otěhotní, vdá se. Ale vždy, když potřebuji zrealizovat vetší zakázku, zadám práci do jiných dílen.

 

Stalo se vám někdy, že jste se s některými šaty nemohla rozloučit?

Určitě, protože já do každých šatů dávám život. I když si ode mne objednáte šortky a domluvíme se na tom, že je chcete mít autorsky podepsané od Blanky Matragi, dám do nich maximum. A můžete je mít třeba jako sochu ze skla, bronzu, vyšité zlatem nebo je budete chtít nosit či věnovat muži jako dárek. Velmi těžce se loučím s každou svojí skicou, se vším, co ode mne odpadá. Je to moje tvorba, kterou pouštím dál. Přiznám se, že někdy je mi líto, když poté není třeba správně předvedená, posunutá. Zkrátka ne každé šaty na každé ženě vyzní. Někdy žena mé šaty rozzáří a ony rozzáří ji, stane se královnou třeba i v malých koktejlkách. A někdy děláme nákladnou róbu, s velkými investicemi, strávíme na tom hodně času a ta žena jim život nevdechne.

 

Jak by měla působit žena ve vašich šatech?

V mých šatech by se žena měla cítit slavnostně, výjimečně, hrdě, dostat více sebevědomí, být zajímavá. Je mou profesionální povinností, abych tohle dala do své tvorby. Vždyť velké večerní šaty tvořím pro výjimečné a slavnostní příležitosti. Žena by ale měla působit výjimečně, designově a zajímavě jak v těch malých koktejlkách, tak i v těch praktických, určených pro denní nošení. Vždyť jsou to vždy autorsky podepsané kousky.

 

Existuje nějaký oděv, který byste si na sebe nikdy nevzala?

Asi bych nešla do nějakých syntetických, plastových výtvorů, ze kterých někteří dnešní návrháři tvoří. Moje tvorba je o tom, že všechno, co jsem kdy vytvořila, bych si na sebe vzala ráda. Třeba to, co mám dnes na sobě, je tričko od jiného návrháře. Já jsem k němu ale přišila černé krajkové rukávy a z úžasného strečového materiálu úzkou sukni a tím povýším tričko, které bylo moc krátké, na docela zajímavý kousek. Já takhle byla nastavená už od svého mládí, uměla jsem ze skládané pletené sukýnky udělat svetřík, který dobře vypadal, a všichni si mysleli, že je koupený v Tuzexu.

 

Co je pro vás „pohodlná móda“, jaký oděv nosíte běžně doma?

Já jsem legínová. Doma nosím legíny například s nějakým volným topíkem nebo třeba košilí. Moc ráda nosím košili po tatínkovi. Tatínek nedávno umřel, tak jsem všechny jeho košile zdědila a nosím je strašně ráda při práci, když dělám sochy nebo ve sklárnách.

 

Vidíte na českém trhu nějaký potenciál mezi návrháři, někoho, kdo by měl šanci uspět i v zahraničí?

Českou módu sleduji jen útržkovitě, spíše přes magazíny a časopisy, v nichž mám také svoji tvorbu. Zatím mne ale nic nevzalo natolik, že bych si řekla – ale to je dobré, tam je nějaká inovace. Nerada používám slovo luxus, protože luxus je pro mne třeba to, že nám teče z kohoutku teplá voda, a ne kabelka z ­­­­­Pařížské ulice za sto tisíc. Zatím jsem se ale nesetkala u našich návrhářů s dokonalým řemeslem, zajímavým nápadem, skloubením všeho potřebného tak, aby to ve finále mělo nádech luxusního vzhledu.

 

A v zahraničí?

To je sezónní, vždy někdo přijde s nějakou bombou. Postupně odešlo hodně návrhářů, které jsem měla ráda a jejichž tvorbu jsem obdivovala. Dvacet let nazpět jsem hodně sledovala Valentina, Galliana, Versace, potom mi umřel úžasný Alexander McQueen. Na jeho výstavu jsem po jeho smrti letěla do NY a to já málokdy letím někam daleko jen tak – většinou létám pouze kvůli byznysu.

 

Nosíte něco od svých oblíbených návrhářů?

Samozřejmě, ale nekupuji si je. Je paradox, že moje zákaznice ve Spojených arabských emirátech zastupují různé známé značky a od nich dostávám dárky – hlavně šperky – za dobře odvedenou práci. Často se stane, že mi princezna řekne: „Blanko, zajdi si do mého butiku a vyber si tam něco.“ Víte, já jsem z velmi skromných poměrů a určitě bych se rozmýšlela, zda dám tolik peněz třeba za drahou kabelku. Raději ji vyrobím a musí být hodně nadčasová. (úsměv)

 

Nakupujete i v obchodních řetězcích, jako jsou H&M, Zara, Mango a tak podobně?

Ano, určitě. Nakupuji tam oblečení pro své asistentky, například nedávno jsme tam pro ně nakoupili bílé košile. A v H&M jsem si koupila pánské boxerky. To se o mně ví, já je miluju. Myslím tím černě a šedé pyžamové pánské kalhoty, ty které mají kapsy. To jsou úžasné kalhoty z bavlny, na šňůrku. Příklopec zašiju, no a co? (smích) Koupila jsem si hned čtvery, jsou plandavé a cvičím v nich doma třeba tae-bo. Samozřejmě, že když jdu do fitka, tam nosím svoji tvorbu.

 

Kdyby vám nějaký podobný řetězec nabídl spolupráci, vzala byste to?

Vzala a ráda. Já si vlastně v podobném duchu ve svém butiku splnila sen tím, že můj butik je multifunkční. Zákaznice zde najde praktickou módu, to, co je žádané – prací, nežehlicí. Koupí si zde vše od kalhot, šatů, topíků, tunik až po bundy. Samozřejmě k tomu ladící šály, šátky, boty, pásky, kabelky. Je to ale autorská kolekce v malých sériích, takže je pochopitelně dražší než v řetězcích.

 

Nelákala vás někdy pánská móda?

No tak to nevím. Navrhovala jsem vojenské uniformy, ale asi bych se do toho nehrnula. Dokázala bych to, ale musel by to pode mnou dělat asistent – odborník na pánské střihy. Sama bych se do pánského střihu nepustila, to chce patřičného odborníka.

 

Jaká jste šéfová?

Jsem přísná, ale všichni o mně vědí, že jsem hlavně přísná sama na sebe. Děvčata prvních pár měsíců v butiku trpí, to víte, já je piluji a drezíruji. (úsměv) Ale buďto se mnou chtějí být, něco se naučit, zdokonalit se jak vizuálně, tak v komunikaci a jednání, anebo nechtějí. Já je vzdělávám, doporučuji čtení, výstavy, zajímavé akce. Moje děvčata nejsou obyčejné prodavačky šatů – jsou to poradkyně pro naše klienty. Musí jim správně doporučit, obsloužit, umět upravit – většinou mají střední oděvní školu. I já, když si mne vyžádá klientka do butiku, ji ráda obsloužím. Ona je náš zákazník a nesmí mít pocit, že jsem něco víc než kdokoliv jiný.

 

Proč si myslíte, že lidé vnímají vaši tvorbu jako luxusní a nedostupnou, jen pro bohaté lidi?

To vážně nevím a trápí mě, že mám na veřejnosti takový obraz. Chci ho změnit. Nedávno za mnou přišla jedna žena, podnikatelka z Ostravska, a vyprávěla mi, že by si nedovolila vstoupit do mého obchodu, protože měla dojem, že moje šaty jsou za statisíce. Přitom přiletěla svým letadlem. Byla jsem překvapená. Potřebovala bych odbourat tento pohled na moji tvorbu a fobii z mých cen. Já všem říkám, že u mne si ženy koupí třeba krásný šátek za dva tisíce. Když jsme se této zákaznici asi hodinu věnovali a vybrala si pár kousků, zavolala ještě další tři své kolegyně z Prahy a všechny byly překvapené, když jsem se jim věnovala, radila, a hned si také vybraly. Jedna z těch zákaznic mi potom poslala ze svého obchodu s delikatesami celý koš úžasných francouzských sýrů a italských delikates. A všechny tyto ženy byly překvapené, že moje tvorba není jen o statisících za šaty. Že se u mne mohou obléci od hlavy až po paty, že se jim věnují mé dívky nebo i já, že jim tady fundovaně poradíme. Byla bych ráda, kdyby se naše ženy nebály a přišly za mnou do mého butiku, aby viděly, že mé modely skutečně nejsou nedostupné pro běžnou ženu.

 

Jaké máte zkušenosti s propagací?

Na propagaci mám samozřejmě své lidi, ale mluví za mne hlavně dobrá reputace za perfektně odvedenou práci. Celou moji kariéru za mnou chodí klientela, která dostala doporučení od jiných spokojených zákaznic. Takto to funguje i u královských rodů.

 

Jak se díváte na sociální sítě, využíváte je?

Využívám. Můj Facebook mi založil můj fanklub před několika lety, kdy jsem počítač neuměla ani otevřít. Jedna moje fanynka, která moje oficiální stránky založila, mě upozornila, že na ně chodí hodně lidí, a vysvětlila mi, jak s tím pracovat. Dříve jsem to řešila složitě, nejdříve jsem odpověděla e-mailem jí a ona to potom napsala na Facebook. Když někdy nyní odpovídám já sama, lidé jsou příjemně překvapení a pozitivně reagují. A díky tomu jsem si uvědomila, že je fajn a velice milé komunikovat s lidmi, kteří se stávají i našimi klienty. Dneska se o stránky starají a doplňují je i děvčata z butiku. Samozřejmě mám i svoje profesionální webové stránky.

 

Myslíte si, že se vám díky sociálním sítím třeba zvýšil počet zakázek?

To bych úplně neřekla, ale v globálu si lidé o mně zprostředkují informace, dozví se například, že mám výstavu nebo přehlídku, že budu mít 5. září vernisáž svých soch v parku u Zámečku v Petrovicich a tak dále. Musím přiznat, že dnes je to nutnost a že se bez sociálních sítí a internetu téměř nedá komunikovat. Navíc je tato komunikace zdarma, což mi vyhovuje, protože neplatím za reklamy. Každý, kdo četl moje knihy, ví, že já jsem nikdy nedávala žádné peníze do reklamy. Placené PR nevyužívám, moje PR jsem já sama. Dostávám denně spousty nabídek účasti na zajímavých akcích, jsem zvaná na různá sympózia, přednášky… Když jsem třeba letos zahajovala sklářské sympozium v Novém Boru, namísto 500 lidí jich tam přišlo několik tisíc.

 

Žijete a pracujete v Libanonu. Kdybyste měla porovnat naše a libanonské ženy, v čem vidíte největší rozdíl?

V odvaze, sebejistotě a suverenitě. Také v respektu k sobě samotné, větší pokoře a úctě. A nesmím zapomenout na hrdost. Libanonské ženy jsou ve všech směrech úžasné. Ony jsou velmi hrdé na svůj původ, nezáleží, zda se jedná o dceru našeho domovníka, nebo dceru emíra. A tato pravidla u nás nefungují. Lidé jsou si tady velmi podobní. Přesto zde máme mnohem zajímavější a fyziologicky krásnější ženy.

 

Půjčujete známým osobnostem, jak je u nás zvykem, vaše šaty?

Možná teď někoho urazím, ale zdá se mi, že herečky, zpěvačky, známé osobnosti u nás by si chtěly oblečení jen půjčovat. Nicméně někdy zareaguji pozitivně. Nedávno mi zavolal jeden stylista, že by potřeboval pro jednu známou talentovanou houslistku zapůjčit oblečení na nafocení CD. Sháněli saténový frak a ten jsem náhodou ve svém archivu měla, tak jsem jim ráda vyšla vstříc, líbila se mi ta celá story, příběh. Já se pro něco nadchnu, když z toho cítím nějaké opodstatnění, a potom ráda pomůžu. Ale nepůjčuji jen tak, že přijde hvězda, která jde na večírek a chce šaty. A začnou vždy s tím, že mi tím udělá reklamu. Tak to neuznávám.

 

Jak snášíte kritiku?

Já se snažím brát kritiku s nadhledem. Nechápu ovšem lidi, kteří to dělají v osobní rovině, je v nich zášť, je z toho patrné, že nejde o profesní rovinu, lidi, kteří kritizují nefundovaně. Kdysi jedna novinářka nazvala moji tvorbu kýčem. Když jsem o tom vyprávěla svým známým v zahraničí, divili se, jak to někdo může takhle napsat, hledali ve slovnících význam tohoto slova. Ptali se, zda ta paní viděla moji tvorbu, třeba výstavu, a byli zděšeni, když zjistili, že ne. Aniž by byla na mé přehlídce, celou ji ztrhala, měnila pojmy, popisovala modely v kolekci neodbornými názvy. Tohle by si novinář neměl dovolit. Je to neprofesionální. Fajn – některé šaty se nemusí líbit, ale já doposud všechny své šaty prodala, nedělám do šuplíku.

 

Mluvíte o vaší zatím poslední autorské přehlídce Return of the Phoenix?

Ano, byla to přehlídka inspirovaná fénixem – bájným ptákem, který se podle mytologie jednou za 500 let navrací a dává lidem nesmrtelnost a energii. V dnešní rozhárané době bylo potřeba přijít s něčím, co dá lidem naději na lepší zítřky. Doufám, že se mi to zprostředkovaně podařilo. Připravovala jsem pro celý večer scénář, vizuály, hudbu, scénu. Byl to charitativní večer a podle ohlasů si myslím, že se vše velmi vydařilo. Vstupenky byly za tři týdny vyprodány. A milion se věnoval na podporu postižených dětí.

 

Jste krásně štíhlá. Jak si udržujete postavu?

Denně vstávám v šest hodin a 45 minut na lačno cvičím. Kdybych to neudělala, tak mám celý zbytek dne výčitky. Byla u mne jedna mladá novinářka a říkala mi, že na cvičení nemá čas. Tak jsem se jí zeptala, kdy vstává – v sedm hodin. Řekla jsem jí, že má možnost vstát o hodinu dříve, že je to o disciplíně a vůli. Na to neexistuje omluva. Chci něco dokázat, musím tomu něco obětovat – v tomto případě čas. Každý jsme do vínku dostali svoji tělesnou schránku, o kterou se musíme starat.

 

Vaříte doma?

Nemám potřebu vařit, i když musím říci, že mám nádhernou kuchyni od Pininfariny, známého designéra pro značku Ferrari. Doma máme totiž kuchařku ze Seychelských ostrovů, která úžasně vaří, vaří mezinárodně a mluví čtyřmi jazyky. Když jí ráno řeknu, že budeme mít večer hosty, třeba dva velvyslance – Francouze a Španěla, ihned sestaví a připraví skvělé menu. Pak máme také asistentku z Filipín, která se mnou všude cestuje a už se v ČR naučila vařit bramboráky a ovocné knedlíky, které miluji.

 

Máte svůj automobil?

Už jako studentka na UMPRUM jsem měla malého Fiata 500. Je na mne napsané auto v Bejrútu i v Praze, ale tak jako nemám potřebu vařit, tak mne vždy někdo vozí, takže sama neřídím. I když si neustále říkám, že opráším řidičák.

 

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Zažila jsem války, chudobu, utrpení, zažila jsem nejchudší a nemocné lidi, setkávám se s těmi nejbohatšími a nejmocnejšími, ale když se zamyslím, tak mě určitě hodně ovlivnili rodiče a to, že jsem z malých, prostých poměrů a ne z prostředí, které by bylo pohodlné. Od malička jsem se musela starat, jít nakosit trávu králíkům, máchat prádlo v řece, s tatínkem jsem stavěla dům, kde jsem se naučila mužským pracím. To, že jsem se naučila řemesla – u otce sklářské a potom na vysoké škole oděvní výtvarnictví – mi velmi pomohlo. Musela jsem se s tím vším porvat, rodiče neměli vzdělání ani příliš možností, a přesto mne v mém úsilí podporovali. Odtud vím, že člověk, který se musí v životě více snažit, je pak na vzestupu. Dneska v globalizaci a obrovské rychlosti internetu jsou lidé pohodlnější než dříve. Doba umožňuje snadnost, dostupnost a společnost se dostává do jakéhosi rozkladu. Současná doba mi přijde laxní, apatická, mladí lidé si ničeho moc neváží.

Samozřejmě mne také hodně pozitivně ovlivnil můj manžel a úžasné kosmopolitní módní prostředí Libanonu, ve kterém nyní žiji. To vše je popsáno v mých knihách.

 

 

Získala jste spousty ocenění, napsala několik knih. Je ještě něco, čeho byste chtěla dosáhnout?

Chtěla bych svoji práci někomu předat. Stojíme před rozhodnutím postavit tady v ČR dům, v němž by mohla sídlit nějaká nadace, i když já to slovo nemám ráda. Spolupráce s některými nadacemi v Česku mne zklamala, nevěřím jim. Ale určitě bych chtěla, aby se našel člověk nebo instituce, která po mé smrti ochrání to, co po mně zůstane, abych věděla, že něco předám dalším generacím. Nebo zvažujeme otevřít nějaké vzdělávací středisko. Už jsem vychovala několik šikovných dívek, naposledy jednu, která u mě v Libanonu byla pět let a myslela jsem si, že se bude starat o mé věci tady v Česku. Ovšem ta se najednou zamilovala a odešla na Slovensko. To mne zklamalo.

 

Na vaší výstavě, kterou máte v prvním patře nad butikem v Obecním domě, dokonce sama provádíte…

Ano, a máme do konce roku vyprodáno. Pravidelně jednou za šest týdnů dělám komentované prohlídky pro 50 lidí a chodí na ně babičky, tetičky, ženy všech věků a stavů a vždy jsou tam i nějaké mladé holčičky i muži. Děti i studenti mi nosí ke konzultaci ukázky svých prací a jsou nadšení z mých rad. Je úžasné, když člověk může skrze svoji profesi komunikovat a předávat radost a rady druhým. Těší mě, s jakým nadšením lidé moji výstavu chválí. Chytám tady od dětí taková zvláštní slova – naposledy mi jedna holčička řekla, že to bylo „bombózní“. (smích)

 

Jak byste chtěla, aby vás lidé vnímali?

Ráda bych, aby si mne lidi zapamatovali jako spontánní, přirozenou ženu, aby věděli, že jsem z lidu vzešla a taková jsem i zůstala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

a archiv Blanky Matragi

Oficiální stránky Blanky Matragi: www.blankamatragi.cz

Make up: Stáňa Kožmínová

Vlasy: Salon Petra Měchurová www.petra.mechurova.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře