Jaroslava Sedláčková a Dominika Sedláčková- módní návrhářky

16.03.2011 12:50 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Od toho jsou tu návrháři, aby našli střih a způsob souladu v postavě ženy." Jaroslava Sedláčková

 

 

 

 

 

 

V odvětví módní tvorby dnes již můžete najít opravdu mnoho stylů. Jaké šaty dělají ženu skutečně půvabnou a jakým způsobem mohou mít příznivý vliv na postavu ženy, kde se kouzlí se střihem, aby ženě lichotil, a kde se vyplatí neexperimentovat? Nejen o tom byl náš rozhovor s Jaroslavou Sedláčkovou a její dcerou Dominikou, které se společně věnují módní tvorbě. Jak se scházejí jejich představy a názory? Jaký vliv může mít matka na dceru a naopak? Musím dodat, že když se dvě tak fantastické ženy sejdou nejen v představách, ale i v realizacích, nelze jinak než jim blahopřát k fantastickému úspěchu, který přišel paradoxně brzy, což je v tomto odvětví obdivuhodné. I na to mají dámy Sedláčkovy svůj recept a vězte, že se ani zdaleka nesetkáte se složitostí. Ba naopak. Jsou to právě základní životní principy, které se jim promítají jak do osobního života, tak i do práce.

 

 

Paní Sedláčková, jak jste se dostala až k módní tvorbě?

J. S.: Módě jsem se věnovala už od šestnácti let, ale věnovala jsem se kresbě, což mě vždy velmi bavilo. Ovšem dlouho jsem se věnovala jiné sféře podnikání, protože jsme měli hypotéku a primární byla práce, která nám garantovala příjmy. Teprve potom jsem se mohla začít zabývat mým koníčkem.

 

Do této tvorby se zapojila také vaše dcera Dominika. Dá se tedy říci, že šlo o vytouženou profesi pro vás obě?

J. S.: Ano, to je pravda. Do té doby jsem oblékala obě své dcery, které chodily na přehlídky. Řada lidí, kteří viděli moje modely na holkách, mi říkala, že bych se navrhování šatů měla věnovat profesionálně. A to už je dvanáct let.

D. S.: Mamka mi šila věci podle mých představ, i když dávala své tvorbě svůj rukopis. Já jsem šla studovat textilní průmyslovku a ve volbě tohoto oboru jsem měla zcela jasno. Vše přicházelo přirozeně.

 

Kdy se vám podařilo otevřít butik?

J. S.: To bylo v roce, kdy jsem oblékala historicky první soutěž Miss Michaely Maláčové, což už je šest let.

 

Je mi známo, že hodně vašich aktivit jste rozšířily do zahraničí. Kam například?

J. S.: Nejdříve to bylo Treviso v Itálii, Monako, Santiago, Thajsko, Chile, a v posledních letech pravidelně dvakrát do roka Sankt-Petěrburg. Tam se naší módní přehlídkou dokonce zahajovaly veletrhy módy.

 

 

Jak vznikla takováto zahraniční příležitost? Přece jen to není obvyklé, mnoho českých návrhářů takové štěstí nemá.

J. S.: Třeba do Chile jsme se dostaly tak, že naše ambasáda hledala módního návrháře. Spolu s prezidentem komory chilských návrhářů haute couture prohlíželi na internetu modely a hledali partnera, který udělá módní přehlídku u příležitosti setkání našeho premiéra a chilského prezidenta v Santiagu de Chile. Zavolali mi, že se jim líbí moje modely a že mají zájem o spolupráci. Byl to úžasný zážitek a velká příležitost.

 

Byla to pro vás také nová zkušenost s přehlídkou. V čem jste vnímala odlišnosti v zákulisí ve srovnání s tuzemskými přehlídkami?

J. S.: Ten den jsme dělaly rozhovor pro rádio a časopis ELLE. Pak měla následovat přehlídka, na kterou česali také Dominiku. Když přišla od tamních kadeřníků, byla celá vyděšená a oznámila mi, že tohle se mi nebude líbit. Kadeřníci byli velice tvůrčí. A opravdu, když jsem uviděla ostatní modelky, tak jsem pochopila její zděšení.

 

Nepočítaly jste s tím, že ve své zemi si budou chtít prosadit svůj styl a určitý folklór?

D. S.: To určitým způsobem ano, ale bylo nutné, aby se řídili předlohou, kterou dostali. Ovšem kadeřníci to vzali do svých rukou až moc.

J. S.: Přestože jsem tehdy neuměla anglicky, tak mě v maskérně všichni pochopili a všechno přečesali a přelíčili.(smích)

 

Dochází k takovým situacím často, že se kadeřníci a vizážisté prosazují ve své práci podle svého, navzdory zadání?

D. S.: Stává se to, ale my jsme se tomu vyhnuly tak, že jsme sestavily tým, se kterým spolupracujeme už řadu let, a ten bereme vždy s sebou. Jsou výborní, a pokaždé se sejdeme s myšlenkou a realizací.

 

Jak to řešíte v případě veletrhu, kde se obvykle účesy a make up určitým způsobem sjednocují na nějaké téma?

D. S.: Na veletrzích nevystavujeme. Příležitost v Sankt-Petěrburgu je jediný veletrh, na kterém se ukazujeme.

 

 

Proč jste vlastně vystavování na našich veletrzích Styl a Kabo v podstatě obešly?

J. S.: Časově je to pro nás nemyslitelné. Nejen že nemám, ale ani nechci mít prostor pro to, abych se zabývala konkurencí na veletrzích u nás, a tím, co kdo dělá.

Myslím si, že česká žena v tom musí mít zmatek a jak se říká: Mnoho honců, zajícova smrt. Představte si, že žena se podívá do časopisu, kde někdo pochválí konkrétní model, v dalším časopisu ho jiný kritik úplně strhá a pak přijde nějaký stylista, který se snaží dotyčnou ženu přesvědčit o vhodnosti něčeho, co sama nemá ráda. Poté se dostane k návrháři, který například neskousne svoje ego a chce na tu ženu obléci něco podle svého vkusu, ale už vůbec nehledí na ni. Z toho musí ve finále vyjít paskvil. A zákaznice je pak chudák. Oblékám mnoho žen a účastnila jsem se řady opravdu prestižních zahraničních přehlídek, ovšem když to srovnám, tak mi najednou všechno připadá hrozně uhňácané, splácané.

 

D. S.: Když mamka začínala, tak nikdy nerazila žádnou megalomanskou reklamu, ale skutečnost, že se šaty líbily, byla rozhodující pro to, že si našly svoji cestu. Zákaznice si nás vždycky našly. Všechny zahraniční přehlídky vznikaly tak, že si na nás někdo vyhledal kontakt. Například když jsme oblékali Metropolitan – soutěž modelek na Slovensku, viděla ji na slovenské televizi Tatiana Valeri Paracková, manželka prezidenta Národní rady Monaka, která tehdy byla na návštěvě v Bratislavě. Naše spolupráce se pak do Monaka odvíjela řadu let. Paní Parackovou jsme oblékaly na mnoho plesů a společenských příležitostí.

 

I přesto, že jste nešly klasickou cestou a už vůbec ne přes veletrhy, dosáhly jste fantastického úspěchu. To se někomu nepodaří za celé roky, možná za celý život.

D. S.: Je to skutečně jen tím, že se šaty líbily. A o to by mělo jít každému návrháři.

J. S.: Vždy jsem razila zásadu, že pokud jsme vytvořily jeden model, nikdy se neopakoval. Na našich modelech je hodně ruční práce, která má vždy nápad a zaujme.

 

S jakou kritikou se vaše tvorba setkává v České republice?

J. S.: To mohu uvést na příkladu, kdy jsme šily pro Martinu Kociánovou černé šaty s ručně zdobeným květem. Setkaly jsme se s tím, že o ní napsali, že jí někdy prosvítala podprsenka, ale vzápětí někdo jiný ji zase pochválil, že to jsou nejkrásnější šaty.

 

Kam chodíte pro inspiraci?

J. S.: Móda mě velmi zajímá a studuji i její historii. Jediný časopis, který studuji a sleduji, je Vogue. Maminka mého manžela byla módní návrhářka, a tak máme doma zásobu časopisů Vogue od roku 1938. Je to zajímavé sledovat i to, jak se móda vrací.

 

Dominiko, zajímal vás někdy i styl někoho jiného, nebo jste získala absolutní sympatie pro modely své maminky?

D. S.: Dívala jsem se vždy okolo na tvorbu jiných návrhářů, ale v ničem jsem se tolik nenašla. Vždy jsem se vrátila k mámině tvorbě.

 

Čím si vás mámina tvorba nejvíce získala?

D. S.: Mamčiny modely jsou odlišné, lehké, rozevláté, transparentní a sexy. Sexy takovým krásným způsobem.

J. S.: Tak jako to dělala Napoleonova Josefína. Ve svém oblékání nebyla vulgární a přitom byla velice sexy! Antické modely mají neskutečný půvab. Ty ženy věděly moc dobře, co jim sluší.

 

To je ovšem smutný okamžik pro mnoho žen, které netuší, co jim sluší, to jistě často slyšíte.

J. S.: To je právě tím, jak jsou zmatené a v obchodě s konfekcí nikdy nepochopí, co jim sluší.

 

 

Ženy se mnohdy bojí zajít k návrháři, protože mají strach z vysoké ceny.

J. S.: Strach mít vůbec nemusí, protože za cenu, za jakou si koupí koktejlky od nás, si je koupí i v obchodě s konfekcí. Navíc, když se podíváte do půjčoven společenských šatů, tak tam žena nechá za půjčovné mnohdy stejnou částku, kterou zaplatí u nás a šaty jí nezůstanou.

 

Jakou myšlenku promítáte do své tvorby a přejete si, aby ji tam zákaznice našly a cítily?

J. S.: Přirozenost.

D. S.: Přirozenost a ženskost.

 

Domnívám se, že do své tvorby velmi zapojujete empatii, aby došlo k té správné kombinaci.

J. S.: Přesně tak. Obleču nějaký návrh na krejčovskou pannu, sedím a s prominutím na ni čumím, zapálím si cigaretu, dám si kafe a nechám plynout své myšlenky do té doby, než se sejdou. Pak najednou vstanu, něco zkusím a přijdu na to.

 

Spojuje se vám navrhování třeba s nějakým stylem hudby? Dochází i ke konfrontaci obou umění? Je to asi nezvyklý dotaz, ale řekla bych, že jste citlivá na mnoho nuancí.

J. S.: Když vytvářím novou kolekci, vybíráme zároveň i hudbu pro přehlídku a to tak dlouho, dokud se mé představy o šatech i hudbě nespojí. Jakmile na to ale přijdu, tak už mě od toho nic neodradí. A když se zamyslím, tak si nejsem jista, že bych se do toho tak pustila, kdybych neměla své dvě dcery, na které jsem šila.

 

D. S.: Možná, že kdybys měla kluky, dělala bys pánskou módu. (smích)

J. S.: To nevím, jestli by mě to tak bavilo. Je tedy pravda, že i když je Dominika ve své tvorbě už svá a já stále vidím některé věci jinak, tak i přesto se to někde sejde.

 

V čem je základní předpoklad návrháře? Co by pro něj měl být základ? Ať už má jakýkoliv vkus, čeho by měl umět docílit u svých zákaznic?

J. S.: Návrháři musí umět ženu proporčně srovnat. Ať už je silná v bocích, či má široká ramena. Když se říká 90-60-90, tak to má něco do sebe. Když nahoře chybí deset čísel, musí se to šaty srovnat. A od toho jsou tu návrháři, aby našli střih a způsob souladu v postavě ženy.

 

Jaký máte vztah ke kožešinám?

J. S.: Miluju kožešiny, přestože kožešiny budou vždy patřit k luxusu. Nic na tom nezmění ani ochránci zvířat, protože žádná umělá kožešina vám neprokáže takovou službu jako pravá. Moje maminka mi říkávala, že vždycky všechno k něčemu slouží. Člověk nesmí ta zvířata litovat, slouží k obživě. V životě je to tak dané. Zvířata se chovají proto, aby byla poražená, a tak to je a bude, co je svět světem. V Rusku je kožešina životní otázkou a maso je pořád jen bílkovina. V životě je vše velice jednoduché, ale spousta věcí se uměle rozpitvává. Životní pravda je daleko jednodušší.

 

 

Vozíte si svoji inspiraci i z cest? Právě po zkušenosti, kdy oblékáte dámy z vyšších kruhů v zahraničí? Jsou podobné návrhy stejně tak přijímány českými zákaznicemi?

J. S.: Inspiraci si určitě vozím a samozřejmě ji aplikuji i na české zákaznice, ale setkávám se s tím, ze české zákaznice sahají spíše po róbách ze starší kolekce. Někdy nechtějí být v módě o krok napřed.

 

Paní Sedláčková, máte vy sama ráda společenské akce, bankety či plesy? Vyhledáváte tyto události?

J. S.: Nevyhledávám tyto příležitosti, považuji je za ztrátu času, raději šiji modely. Samozřejmě kromě pár výjimek.

 

Jak vypadá váš nejodvážnější model?

J. S.: Všechny jsou odvážné. (úsměv)

 

Jakou nejraději a nejčastěji používáte strukturu a případně barvu materiálu?

J. S.: Především hedvábí, šifon, satén, zkrátka lehké a splývavé materiály, a co se týče barev, miluji černou a bílou, starorůžovou i šedou…

 

Jaké šaty by podle vás, nebudeme-li se bavit o koktejlkách, neměly chybět v šatníku většiny žen?

J. S.: V každém šatníku by měla mít žena alespoň jedny vynikající společenské šaty.

 

Prozradíte nám tajemství mačkané látky, kterou můžeme na některých vašich modelech vidět, případně netradičního plisování?

J. S.: Neprozradím. (úsměv)

 

Když slyším o ženskosti, kterou spojujete se svou tvorbou, nemohu se nezeptat, co byste poradila ženám, které si až tak nevěří? Ženám, které se raději obléknou sportovně, či velmi nenápadně, protože je to pohodlné, a mluví pak o ležérním stylu. Přitom to často má co dočinění s tím, že se neumí jako ženy ocenit ani vidět.

J. S.: I s takovými zákaznicemi pracujeme a je potřeba podpořit jejich osobnost, vyzdvihnout jejich klady a přesvědčit je o jejich jedinečnosti a osobitosti. O tom by je právě měly přesvědčit šaty, které pro ně vytvořím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Dominiky Sedláčkové

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: business, hudba, kresba, móda, podnikání, řemeslo, umění

Komentáře