Pavel Jevula - módní návrhář

28.11.2010 09:57 | Michaela Lejsková

 

 

 

„Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.“ Pavel Jevula

 

 

 

 

Pavel Jevula oslovuje svými módními kolekcemi nejednu generaci zákazníků. Tvůrčí povaha a usilovná píle jej vynesly mezi špičku našich návrhářů. Pavel je držitelem ocenění Top Styl Designer. Své autorské kolekce představil ve Studiu Liběny Rochové v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion week, v Umělecko-průmyslovém muzeu v Brně a na českém velvyslanectví ve Vídni. V autorských kolekcích se zabývá sociálními tématy: AnDěl (pomoc bližnímu), ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust), TJ Orel (sport x business). V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské módy pro značku Rialto. Tyto modely shlédli návštěvníci na mezinárodních veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha a na přehlídce pořádané rakouskou Hospodářskou komorou ve Vídni. Spolupracoval také s komerčními značkami Blažek Praha, Jablonex Group, Dominique mode. Jako módní poradce se podílel na pořadech České televize Móda – extravagance – manýry, Zkus mít vkus a na pořadu Fashion station na televizi Z1.

 

Pavle, kdy jste se začal věnovat módní tvorbě?

Móda mě zajímala už odmala. Obě mé babičky šily v módních salonech, a tak jsem se docela často pohyboval mezi nitěmi a jehlami. Později jsem se začal věnovat i studiu tohoto oboru. Takže je to moje původní profese.

 

Kdy se začala prosazovat nekonvenční tvorba před konvenční?

Když jsem sledoval módní přehlídky, zjistil jsem, že móda se vytváří nejen pro běžné nošení, ale může být i zajímavá a kreativní po výtvarné stránce. Najednou před mýma očima probíhaly nápady, které měly i nějakou myšlenku. Běžná konfekce ustoupila do pozadí a nadchlo mě tvořit hravějším způsobem. Každopádně prvotní byla snaha se odlišit. Vyrůstal jsem za režimu, kdy v obchodech příliš pestrá nabídka nebyla, což ještě umocnilo moji touhu po tomto typu tvorby.

 

První nápady byly jaké?

Aplikoval jsem je sám na sobě. Nechtěl jsem nosit tesilky, a tak jsem si ušil něco originálnějšího. V pubertě jsem zacházel hodně daleko. Byly to velké úlety. Například modrý baret, nikdo ho tady nenosil a já jsem v něm vyšel na ulici. Po vzoru Jiřího Korna jsem si ušil puntíkatou košili. První reakce byly rozpačité, všichni byli zaskočení, říkali mi, že to je hrozné. Ale další týden už v tom sami chodili.

 

Jak daleko jste ochoten v kreativitě zajít dnes?

Dnes je to jiné. Oblékám převážně druhé lidi, takže se trochu krotím. Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.

 

Jsou dnešní zákazníci odvážnější?

Rozhodně se chtějí odlišit. Jinak by nechodili ke mně, ale šli si koupit konfekci. Oblékám hlavně ženy, mužský zákazník je pro mě zpestřením, nejsou to pořád jen svatební nebo večerní šaty. Muži navíc nejsou na módu až tak zatíženi, neřeší ji tolik jako ženy, takže jsou možná i příjemnějšími zákazníky.

  

Uvažujete o otevření obchodu?

Obávám se, že vzhledem k finanční a časové náročnosti bych pak neměl prostor na kreativní tvorbu a přehlídky. Neumím si představit, že mi do práce zasahují povinnosti obchodního rázu v takové míře, jakou obnáší provoz obchodu. Časem bych musel vytěsnit to, co je teď pro mě prvořadé. Nic mě k tomu netlačí, proto nad tím zatím neuvažuji.

 

Soustředíte se na nějakou konkrétní kategorii lidí?

Nejraději oblékám lidi, které dobře znám. Vím, jaký mají pocit z mé práce a jaký já mám pocit z nich. Umím se mnohem lépe vžít do jejich představ. Lépe se mi pracuje se zákazníkem, kterého znám delší dobu a vím o něm víc než jen to, že chce šaty třeba na ples.

 

Kde nakupujete látky?

Výroba látek v České republice už bohužel v podstatě neexistuje, a tak se musím obracet do světa. Látky si objednávám z Francie, Itálie a Španělska.

 

Jezdíte tam osobně?

Dřív ano, ale dnes je to pro mě neekonomické. Světoví výrobci mají své zástupce u nás. Cokoliv potřebuji, přijedou mi nabídnout až domů. Ačkoliv působí senzačně, jezdit po světových veletrzích a vybírat si látky, z praktického hlediska už to nemá v dnešní době potřebný efekt.

 

Mohli vaše módní přehlídky vidět i diváci v zahraničí?

Ano, předváděl jsem v Lipsku a ve Vídni. Ale v podstatě to nemá smysl, pokud v daném místě neprovozuji byznys. Můžu si pronajmout prostor v New Yorku a udělat tam přehlídku, vypadá to skvěle v portfoliu, ale jinak to pro mě nemá absolutně žádný efekt. Tady navážu kontakt s lidmi, mohu je oslovit a zvát je znovu na přehlídky. Nechci se kochat tím, kde všude jsem předváděl. Chci se setkávat s lidmi a budovat dlouhodobé vztahy.

Odkud pochází ty krásné doplňky, které můžeme vidět na přehlídkách spolu s modely?

Pochází z bývalé Jablonecké bižuterie. Šperky byly vytvořeny na míru přímo k mé kolekci a dělal je Jiří Šebesta.

 

Živí vás současně ještě něco jiného?

Navrhuji modely pro konfekční značku dámské módy s názvem Rialto. V těchto kolekcích se musím držet více při zemi a přizpůsobit se požadavkům trhu. Je to ale pro mě další zpestření mé práce.

 

Jak často obnovujete kolekci?

Co se týká firmy Rialto, děláme nové kolekce dvakrát ročně vždy podle dané sezony. Svoji autorskou kolekci vytvářím spíše podle speciálních příležitostí. Nedávno to byly modely z papíru na Mozartově maškarním plese, teď chystám na Febiofest šaty z filmových pásů. To jsou už takové speciální, spíše výtvarné věci, nedají se běžně nosit. Vytvářet modely z jiného materiálu než z látek, je pro mě vždycky velká výzva. Mám to rád, obohacuje mě to.

 

Máte pomocníka? Kdo kromě vás ještě tvoří modely?

Je to moje autorská tvorba od A až do Z. Když jde o nějakou hodně velkou kolekci, občas mi někdo pomůže, pak se ale ztrácí tvůrčí proces. V průběhu zpracování můžu vymyslet různé doplňky či změny, a to bych nemohl realizovat bez přímého kontaktu s modelem.

 

Když tak zabřednete do tvoření a šití, nestává se z vás introvert?

Jsem blíženec, a proto mi vyhovuje jak společnost, tak samota. To je pro mě naprosto optimální kombinace. Jít ode zdi ke zdi, být jednou nahoře a jednou dole. Nemám s tím problém.

 

Období před přehlídkou je přirozeně obrovský stres, který pak náhle opadne. Jak zvládáte takové extrémní přechody?

Dřív jsem z toho byl ve stresu, ale to už taky pominulo. Střídání náporu a klidu mi vyhovuje. Spíš mě nebaví monotónní rytmus.

 

Jaké jsou vaše vztahy s lidmi z módního průmyslu? Lze mít v tomto okruhu přátele, nebo je to spíše konkurenční boj?

Naštěstí můžu říct, že přátele v této branži mám. Není to snadné, ale mezi kolegy, které znám, není až taková rivalita. Navíc nemám obchod, proto nikomu příliš nekonkuruji. Samozřejmě mě občas napadne, že tuhle akci jsem mohl dělat já, ale pak si řeknu, že teď to dělal on a já třeba příště. Každému to přeji, protože věřím, že negativní energie nic dobrého přinést nemůže a když budu naštvaný a závistivý, tak se ke mně dobré příležitosti nedostanou. Když kolegové něčeho dosáhnou, spíš je obdivuji. Já jsem nikdy nešel za tím, abych měl obchod a mířil někam vysoko. Věřím, že kdybych o to usiloval, dokážu to. Jsem vytrvalý, ale tohle není moje priorita. S kolegy pořádáme i společné přehlídky a ukazujeme své kolekce na jednom molu. Je to jednodušší a sympatické jak pro nás, tak pro diváka.

 

Jak je to s choreografií přehlídek?

Pokud jsou modely výrazné a hodně kreativní, není choreografie nijak komplikovaná. Cílem takových přehlídek je, aby se diváci soustředili na modely. Jestliže se předvádí džíny a trička, diváka by pohled na ně dlouho nebavil, proto je pro přehlídky konfekce, potřeba udělat choreografii zajímavou.

 

Hubené modelky byly a jsou stále propíraným tématem. Jaký je váš názor? Hubené či kypřejší manekýny?

Když chodí po molu modelky s plnými tvary, sledují diváci hlavně je a hodnotí každou zaoblinu těla. Tak to být nemá. Cílem je, aby zaujal model. Tady je potřeba mít vyloženě tzv. ramínko na šaty, které je ladné a krásné a šaty vyniknou. Když jsme dělali přehlídku s běžnými ženami, vznikaly diskuze o tom, kdo vlastně předváděl, že to přece nejsou žádné modelky. A řešily se jejich tvary, nikoliv šaty. Lidé jsou médii zmanipulovaní natolik, že skutečně sledují každý špíček modelky. Ze všech retušovaných fotek už je veřejnost zhýčkaná a má posunuté podvědomé vnímání krásy někam úplně jinam. Nikdo si nemůže dovolit nafotit model na běžné, normální ženě, protože diskutovaná by byla ona, ne model.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: Profashion 3/2010

 

Komentáře