Stanislav Gálik - majitel krejčovského salonu GALARD

09.02.2014 22:04 | Jiří Hofbauer

Místo oblíbené restaurace nebo kavárny trval na tom, abychom se sešli přímo v krejčovském salonu. Chápu, že se chce pochlubit tím, co dokázal vybudovat. Popravdě se mu nedivím. Místo pánského klubu vstupujeme do malé prosklené prodejny. Jedná se o původní prostory, kde se krejčovský salon nacházel ještě na podzim 2012. Takže tady se začal rodit ten sen o těžkém byznysu, napadá mě. „Ani sen, ani byznys a už vůbec ne těžký. Na těchto dvaceti metrech čtverečních jsme v roce 2011 otevřeli původní krejčovství a přijímali objednávky na první košile. Tady vznikla vize,“ říká Stanislav Gálik, majitel krejčovského salonu Galard. Na naši schůzku si vyhradil šedesát minut čistého času. Rozhovor vmáčknul mezi oběd s klientem a jednání ve firmě. Jeho diář vypadá jako telefonní seznam. Zaplněný do posledního místa. Teprve až po skončení rozhovoru si uvědomím, jaké bylo štěstí se s ním setkat.

 

Co stálo za vznikem salonu Galard?

Přál jsem si kvalitnější oblečení, než nabízela česká konfekce, a za rozumnější cenu, než bylo možné pořídit třeba ve vídeňských nebo londýnských krejčovstvích. Nezbývalo mi nic jiného, než založit vlastní salon a začít realizovat svou vizi. Původně jsme se chtěli soustředit pouze na košile šité na míru. Nicméně když se pak každý druhý zákazník ptal po kvalitních oblecích, rozhodli jsme se jim jejich přání naplnit. Obleky jsme začali šít koncem roku 2011 a až nečekaně rychle se stali našim klíčovým artiklem. A stále jím jsou. 

 

Cit pro módu máte v rodině?

Máma byla dvacet let matrikářka a nyní se věnuje péči o seniory. Táta celý život pracoval jako horník. 

 

A co sourozenci?

Bratr pracuje jako enterprise architect v jedné velké bance. Je o pět let starší, milejší a chytřejší než já. Jednou ho možná doběhnu. Je to jeden z nejkreativnějších lidí, které znám. Ale módní expert není již na první pohled (smích). 

 

Takže jste neměl příbuzného krejčího, u kterého byste se nakazil láskou k látkám?

Ne, vůbec. Popravdě můj první oblek byla nefalšovaná konfekce Vyrobeno na Slovensku. 

 

Jak se rodina dívá na to, že jste se dal na módu?

Galard se jim moc líbí. Nikdy by ale neřekli, že jednou budu dělat v módě. Asi ani já bych ještě před několika lety jako náplň svojí práce neviděl límečky, kravaty a rámové boty. Byla, a pořád to je velká, krásná souhra náhod. Měl jsem kolem sebe lidi, kteří se skvěle oblékali a postupně mě zasvětili do všech tajů. Velice mě inspiroval Londýn a jeho Savile Row, kterou jsem zatoužil přenést do České republiky.  

 

Co stálo za vznikem salonu Galard?

Asi já sám. Přál jsem si kvalitnější oblečení, než nabízela česká konfekce, a za rozumnější cenu, než bylo možné pořídit třeba ve vídeňských nebo londýnských krejčovstvích. Nezbývalo mi nic jiného, než založit vlastní salon a začít realizovat svou vizi. Původně jsme se chtěli soustředit pouze na košile šité na míru. Nicméně když se pak každý druhý zákazník ptal po kvalitních oblecích, rozhodli jsme se jim jejich přání naplnit. Obleky jsme začali šít koncem roku 2011 a až nečekaně rychle se staly našim klíčovým artiklem. A stále jím jsou.

 

Při tvorbě se držíte tradičních postupů?

Jistě, jak jinak. Na ruční práci toho ani moc inovovat nelze. Navíc právě na ruční práci si neskutečně zakládáme. Ať už u košilí, pásků, obleků v bespoke i made to measure kvalitě.

 

Není trh už přesycený krejčovskými salóny?

Neřekl bych, že je přesycen. Podle mě je nasycený tak akorát. Trh zakázkových krejčovství je velmi malý a mnoho firem se na něm neuživí. Navíc, pokud si krejčího oblíbíte, nemáte důvod zkoušet jiného. Zůstanete mu věrný.

 

Při tvorbě oděvů se držíte tradičních postupů?

Jistě, jak jinak. Na ruční práci toho ani moc inovovat nelze. Navíc právě na ruční práci si neskutečně zakládáme. Ať už u košilí, pásků, obleků v bespoke i made to measure kvalitě.

 

Nejen klasická krejčovina ale i řada doplňků jako klobouky, motýlky, šle, kapesníčky či brýle se vrací do módy. Je to trvalé nebo jen současný trend, který za pár let odezní?

Vždy jsou některé prvky v módě víc než ostatní. Styl anglického gentlemana je ale věčný, takže klobouky, motýlky i kapesníčky uvidíte na mužích i za dvě stě let. V některých dekádách více, v některých méně, ale myslím, že se ze skříní nikdy nevytratí. Srovnejte, co nosili naši dědečkové a co teď máme na sobě my dva. Zas tolik se ty naše obleky od těch jejich neliší. 

 

K čemu vlastně móda je?

Móda ve smyslu oděvů je prostředek k vyjádření sebe sama, hodnot, které vyznáváme a postojů, které žijeme. Móda ve smyslu trendů je zrcadlo vývoje společnosti a neustálých změn. Jinými slovy demonstruje nám, že je svět v pohybu.

 

Proč jsme tak posedlí značkami?

Značky jsou hodně od toho, aby ukazovaly prestiž. V duchu si říkáme, že čím lepší značku máme, tím lepší jsme. Věříme tomu. A čím méně sebejistí jsme, tím důležitější pro nás viditelná značka je. Samozřejmě, mnohdy je značka zárukou kvality. To je jiná situace. Mercedes odvede určitě lepší práci než Dacia a taška Louis Vuitton vydrží víc než rumunský noname. Ale často si kupujeme značku pro značku. Pro uspokojení našeho ega. Ne pro podstatu a službu produktu.

 

Nepřipadá Vám svět módy nicotný?

Mně osobně určitě ne. Móda je umění. Móda je užitek. Móda je projev kultury. 

 

Jak byste definoval českou módu, český styl?

Okamžitě se mi vybaví to video od Viral Brothers, kde zpívají „toto je český styl“ a tančí tam v sandálech a ponožkách. Každopádně jsou Češi praktický národ. Proto vyrábějí Octavii Combi a ne Octavii Cabrio nebo Coupé, přestože by ve verzi kupé jistě vypadala úžasně. Češi si jednoduše raději vezmou softshellovou bundu místo saka nebo trenčkotu. Kromě posedlostí praktičností si ale myslím, že ve vkusu za mnohými národy zaostáváme. Bez ohledu na to, jestli hodnotíte interiérový design, zahradní architekturu nebo oblečení. Ale nejsme na tom nejhůře.

 

Doženeme někdy svět?

Neřekl bych, že za světem zaostáváme, že musíme něco dohánět. Američani se neoblékají o nic lépe. To, že nejsme módní velmoc, ještě neznamená, že jsme na tom tak špatně. Všude najdete skvěle i ne tak dobře oblečené muže. Mekkou estetiky česká kotlina určitě není. Na druhou stranu  je Česká republika rodištěm mnoha talentů a výrazných osobností, které určitě mají co nabídnout a přináší nové věci do světového měřítka. Pokud se nenecháme svázat konvencemi a průměrností, máme na to uspět.

 

Do čeho by se muž neměl bát investovat?

To je jednoduché – do vzdělání. To je jediná investice, kterou vám nikdo nevezme a můžete ji mnohonásobně zúročit.

 

A co se oblečení týče?

Oblek, košile a boty. Zbytek doladíte i za pár korun. Dobře padnoucí oblek, vyžehlená košile a čisté boty jsou základ, na kterém musí každý muž stavět. Vždy sleduji, jak sedí oblek a jaké má muž boty. To prozradí mnohdy více než jeho CV. Současně by kolem muže měla být i jistá aura. Jistě, čistota a vůně... hlavně však osobnost. To si ale nekoupíte. Ale můžete na tom pracovat.

 

Kdo se Vám vybaví, když se řekne dobře oblečený muž?

James Bond, to je pro mě číslo jedna. Ale i Jay Gatsby nebo Luca Rubinacci. Ten nikdy nezklame.

 

Pokaždé, když se potkáme, máte na sobě oblek. Nějak si Vás ani v ničem jiném nedokážu představit.

Duchem jsem sportovec, takže mimo pracovní prostředí mě potkáte třeba právě ve sportovním. V obleku se lyžuje špatně. Samozřejmě se ale i tehdy snažím dodržovat všechny zásady a pravidla pravého gentlemana. Přiznávám se však, že si někdy v kanceláři povolím kravatu. Snad mi svaz gentlemanů promine.

 

Naplňuje Vás práce v módním odvětví?

Vystudoval jsem psychologii, ale baví mě auta, kultura, umění, sport i hudba. Móda byla spíš souhra náhod a ne něco, co jsem si vysnil jako dítě. Nemám rád nudu. Potřebuji pořád jít dál. Hledat nové cesty a novou vizi. A móda je úžasná v tom, že mi tohle všechno nabízí. Ona vás sama svou podstatou pořád unáší dál. Nemůžete zůstat stát a místě. Jistým způsobem se v ní spojuje mnoho věcí, které mám rád.

 

Kdybyste se měl přirovnat k jednomu oblečení, co by to bylo?

Počítají se švýcarské hodinky jako oblečení?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Stanislav Gálik zásadně hodinky nenosí. Proto mě tahle odpověď překvapila. Pokud ale dostanete šanci s ním strávit nějaký čas, zcela pochopíte, že v jeho případě nosit na zápěstí strojek odpočítávající čas, je zcela zbytečné. On sám je tou nejlepší časomírou. Vteřinovka i na těch nejpřesnějších švýcarských hodinkách ho totiž svým pozvolným tempem zdržuje od práce. To, co lidem běžně trvá týden, on zvládne za den. Držet s ním krok není lehké. Ale současně je to ta nejlepší zkušenost. Stanislav Gálik je člověk inspirující, motivující, zkrátka takový, který z vás nenásilně dostane maximum. A jestli někteří lidé říkají, že je příliš tvrdý, měli by i dodat, že nejnáročnější je sám na sebe.

 

Text & produkce: Jiří Hofbauer

Odborná spolupráce: Michaela Gáliková, Anna Bromová

Fotografie: Tomáš Škoda, Tomáš Škoda Photography

Fotografie vznikly v prostorách krejčovského salónu Galard.

Fotografie jsou výhradním majetkem Menstyle.cz a Tomáš Škoda Photography.

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem Menstyle www.menstyle.cz

Komentáře