Jana Merunková - ředitelka společností yourchance a Zámek Hluboš

19.01.2024 11:30 | René Kekely

Tuto dámu by bylo možné jednoduše označit jako „podnikavou ženu“.  Je podnikatelkou, spoluzakladatelkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti yourchance, ale také autorkou pohádek, poezie a člověk s řadou dalších aktivit. Kromě toho se nedávno pustila do možná trochu šíleného nápadu: navrátit slávu a lesk zámku, který byl prezidentským sídlem ještě před tím, než se jím staly Lány. Co vše dělá, plánuje a chce zvládnout Jana Merunková, která věrna své víře říká: Bůh vám dává nejrůznější úkoly, a když se jich zhostíte s odvahou, stojí při vás.

Vaše obecně prospěšná společnost yourchance má jako motto: „Vedeme lidi k zodpovědnosti za jejich vlastní život“. Co si pod tím máme představit?

Oba naše projekty v yourchance se zaměřují na to, abychom lidem pomohli objevit jejich vlastní schopnosti, odvahu nespoléhat na své okolí a převzít zodpovědnost za to, jaké mají v životě výsledky. Ať už je to integrační program pro mladé lidi odcházející z dětských domovů a pěstounské péče, nebo projekt Finanční gramotnost do škol. Základem je vzít svou startovací čáru jako fakt, nikoli křivdu, mít svoje sny a cíle do budoucna, rozvíjet své znalosti a schopnosti a postavit se k životu čelem.  

Jak vás napadlo založit společnost, která bude děti, mladé lidi a lidi vůbec směřovat k tomu, aby se jim dobře žilo?

Gábina (Ing. Gabriela Křivánková, spoluzakladatelka a předsedkyně správní rady yourchance o.p.s.) i já jsme byly doma vychované k odpovědnosti za své výsledky. Neměly jsme věci zadarmo, na nic jsme si nedělaly nárok. A obě bereme vzdělání jako zbraň, která nám dává výhodu na cestě za našimi sny. Vzděláním ale nemyslím akademické teorie a tituly, nýbrž sdílenou zkušenost, objevené schopnosti, praktické zkušenosti, silné stránky proměněné ve výsledek. A přišlo nám, že to lidem chybí. Nejvíc jsme to vnímaly u dětí z dětských domovů, tak jsme začaly tam. Časem se začaly ozývat školy, v posledních letech i zahraniční organizace.

Mluvila jste o dětech z dětských domovů. Jejich situace se za posledních třicet let znatelně zlepšila a tato zařízení u nás fungují asi nejlépe z celé Evropy. Přesto, kdybyste mohla, co byste okamžitě změnila?

Pokud bych mohla něco změnit, tak bych zastavila ten obrovský tlak a snahu dětské domovy zrušit, protože jsem přesvědčená, že pro řadu dětí, zejména těch starších, které jsou z rodin odebrané ve věku 13+, to může být dobrá alternativa, kde prožít pubertu. Vychovatelé jsou vysokoškolští pedagogičtí pracovníci, jsou schopni zvládat řadu traumat, která si děti z nefunkčních rodin přinášejí. Pomohou jim najít pevnou půdu pod nohama, řád, najít nové zájmy, využít příležitosti a dostat se k nejrůznějším rozvojovým programům a stabilizovat se. Samozřejmě že malé děti, které si potřebují vytvořit úzké citové vazby a najít zázemí v milující rodině, jsou skvělými adepty pěstounské péče. Měli bychom si uvědomit, že oba tyto pilíře mají v našem sociálním a vzdělávacím systému své místo. Vždyť čísla hovoří jasně. Čtyři a půl tisíce dětí v dětských domovech, přes devatenáct tisíc dětí v pěstounské péči… 

V poslední době máme i mimo tato zařízení hodně „školně“ vzdělaných dětí, ale nemají všeobecný přehled. Mají sice vysoké IQ, ale EQ mnohým chybí. Čím to je

Podle mě je to tím, že jsme ještě nepřizpůsobili systém vzdělávání dnešní době. Pořád ještě chodíme do školy pro informace, nikoliv pro zkušenost. Samozřejmě že učitel má přinášet nové znalosti, ale měl by je učit v kontextu praktického využití, měl by mnohem víc využívat jiné metody výuky než frontální. Myslím, že bychom měli mnohem víc dbát na rozvoj kompetencí. Vždyť práce s informacemi je jednou z nich. Měli bychom děti vést k tomu, jak informace získat, ověřit, zpracovat, použít a sdílet. Tím se přirozeně posiluje i EQ. Ale to bychom u řady předmětů museli úplně změnit koncepci a obsah vyučované látky. Mířím tím zejména k dějepisu, kde mě velmi trápí, že se téměř neučí moderní dějiny a už vůbec ne v souvislostech, aby děti měly šanci pochopit dnešní dobu. Nevysvětlíme jim kontexty dějinných událostí a pak se divíme, že narůstá populismus a extrémní názory.

Nebojíte se trochu, že budeme mít mnoho top managerů, inženýrů a vědeckých pracovníků, ale nebude mít kdo pokrýt střechu, postavit dům, zapojit elektřinu, vykopat studnu, vyčistit komín či uvařit oběd v restauraci?

To je dlouhodobý problém. Úbytek žáků na učňovských oborech je skutečně letitý trend. Bohužel tomu nepomáhají ani rodiče, kteří mají ambice vidět své dítě v profesi, kde si neumaže ruce, přestože tam třeba nebude úplně spokojené, a bohužel ani výroky politiků, kteří prohlašují třeba o umělcích a živnostnících, které doba připravila o jejich podnikání, že mají najít uplatnění „u pásu“. Myslím, že kdybychom dali řemeslům respekt jako společnost, řada žáků by se k nim ráda vrátila, protože jim intelektuální profese nejsou tak blízké jako práce rukama. Pocit, že něco umíte a lidé vás za to respektují a oceňují, je přece obrovský bonus. Ale to souvisí také s tím, že bychom učně měli vést k tomu, aby se uměli postavit na vlastní nohy, ukázat jim, jak si vybudovat svou výdělečnou živnost a ukázat jim příležitosti, které jejich obor nabízí.

Jana Merunková na zámku Hluboš na Příbramsku také žije. 

Nejsme maličko „přestudovaný“ národ na to, jak jsme maličká země?

Maličko?! Hlavně ale lidé studují obory, které vzápětí opouštějí. Myslím, že to vychází ze společenské objednávky mít vysokoškolský titul. Podle mě by tomu měla, pokud ne v dětství, tak nejpozději ve věku šestnáct sedmnáct let předcházet intenzívní práce s žáky, aby se zjistilo, jaký život by chtěli žít, jak si představují svůj soukromý život, jaký chtějí mít přínos pro společnost. Měli bychom jim pomoct tohle v sobě objevit, pomoct jim pochopit, co se musí naučit, čeho je třeba dosáhnout, aby svůj ideální život mohli žít, stanovit aspoň první milníky… Pak by byli mnohem spokojenější a studovali by obory, ve kterých se chtějí uplatnit.

Co vám v českém vzdělávacím systému nejvíce chybí – od předmětů až po nějaké osobnostní věci a citové záležitosti?

Z předmětů mi chybí moderní dějiny v souvislostech. Sámova říše je jistě zajímavé téma, ale vidím jako ostudné, že lidé nejsou schopni vysvětlit okolnosti roku 48, 68, 89, pletou si vznik naší republiky s druhou světovou válkou, nevědí, co se tu dělo v padesátých letech. Myslím, že učitel by v dnešní době měl být mentor, měl by žáky ke studiu inspirovat, naučit je objevovat. Děti se přirozeně rády učí, jen jim musíme nabídnout zajímavý způsob. Mám třeba ráda filmy jako Nebezpečné myšlenky, Homeless to Harvard. Nutí mě přemýšlet.   

Pramenila snaha, aby se jiní měli minimálně stejně dobře jako vy, někde ve vašem dětství?

Já jsem vděčná za svou rodinu a výchovu, kterou jsem dostala. Měla jsem volnost objevovat, co mě baví, co mi jde, k čemu mám předpoklady. Rodiče se mnou všechny mé pokusy, úspěchy i prohry prožívali a pomohli mi dívat se na věci z dobrého úhlu pohledu. A pak je ve mně někde zakotvená neutuchající touha měnit svět kolem sebe k lepšímu. Dát lidem příležitosti a dodat jim víru, že svých cílů a ambicí mohou dosáhnout, když zaplatí cenu za úspěch.

Jaká je vaše původní profese?

To je dobrá otázka. (úsměv) Původně jsem vystudovaný knižní kritik, to jsem ale nikdy nedělala. Začala jsem už na střední škole publikovat a zběhla na stranu kritizovaných. Znalosti ze školy jsem využila, když jsem psala televizní pořady, nejbližší mi byla vzdělávací publicistika. Následně jsem vystudovala koučink vrcholového managementu a majitelů firem, to byl můj denní chleba třináct let. Ale nikdy jsem neseděla na jedné židli. Vždycky jsem měla své další komerční i charitativní projekty. V yourchance o.p.s. jsem si musela ještě dodělat pedagogické minimum a mezinárodní lektorskou zkoušku. Nejvíc jsem ale obchodník a fundraiser (člověk, který zajišťuje peníze od dárců na realizaci charitativních projektů).

Takže to není nějaká zásadní odchylka od toho, co děláte dnes?

Ne, není. Financování odkupu zámku stojí na darech jednotlivců, firem a nadací. Nově se budu muset naučit sestavovat grantové žádosti na opravy. V yourchance jsem aktivní stále. A své komerční aktivity si také držím dál.

Byl někdo, kdo vás od druhu této podnikatelské náplně zrazoval?

Pochybovačů jsou vždycky zástupy, ale nejvíc jich bylo, když mi bylo dvacet, třicet let. Pak přišly první úspěchy a trochu jich ubylo. Další dekáda znamenala další kus práce, další viditelné výsledky, a to vzalo vítr z plachet dalším pochybovačům. Poslední pochybovač mi dal velkou lekci minulý týden. Byl to finančně velmi bohatý muž, ale bylo mi ho vlastně líto. Měl potřebu mě ponížit, vysvětlit mi, jak zbytečnou a neužitečnou práci na zámku dělám. Myslím, že není nic horšího než lidem kolem sebe brát sny. Jsem ale velmi houževnatá a ve smysl své práce věřím stoprocentně. Takže jsem jen zavěsila, dala si kafe a pak znovu zvedla sluchátko telefonu.

Já dostala od rodičů do života skvělé životní hodnoty a zázemí a od svých několika mentorů cenné rady a lekce. I to, že mě nechali jít mou vlastní cestou, i když viděli, že to je úplně špatně, ale pak tam byli pro mě, když jsem celá potlučená přišla pro další rady, byla to obrovská pomoc. Moje nejdražší věta v životě byla: „Ale já si myslím.“ Nikdy ji neříkejte ani právníkům, ani mentorům. Jestliže jste si vybrali dva tři lidi, kterým věříte, že vám mají být rádci, tak pak jejich rady následujte, i když se vám nelíbí. A pak mi v pětatřiceti narostly uši. Tehdy jsem také přestala mermomocí prosazovat svou ve vztahu s Bohem a věci začaly jít mnohem lépe.  

Promiňte, že se zeptám otevřeně, ale vlastní děti nemáte, znamená to, že se snažíte kompenzovat si některé věci touto cestou a předat zkušenosti, moudrost těm, kteří to třeba ve svých rodinách neměli šanci dostat?

Nemyslím si, že by to byla potřeba si něco kompenzovat. Děti jsem neměla vědomě. Do života jsme pomohli dvěma klukům, kteří prošli dětským domovem, a myslím, že jsme odvedli dobrou práci. S bývalým manželem jsme oba šli cestou veřejné služby. On se hodně angažuje v církvi, já šla cestou projektů se společenským přesahem. Pořád spolu na řadě věcí spolupracujeme a máme velmi přátelský vztah. Výhoda života v naší zemi je, že máte právo volby opravdu v každé části svého života.

Jana Merunková se snaží Hluboši vracet původního Masarykovského ducha!

Co všechno těm dětem a teenagerům můžete se svými kolegy nabídnout?

Hlavně vzdělání, konzultace, v případě potřeby konkrétní pomoc. Projekt Začni správně nabízí opravdu komplexní škálu pomoci na startu samostatného života. Nejlépe bude podívat se na web http://www.zacnispravne.cz

Věnujete se ale i dospělým, jakým směrem se u nich vaše činnost ubírá?

S dospělými je to velmi obdobné. Důležité je pomoci jim pochopit, co už vědí a jak to mohou využít, co se ještě potřebují naučit, kde a jak to bude nejefektivnější. Takže jsme opět u vzdělávání, koučování a mentoringu. U obou kategorií jsem neúnavný propagátor čtení. Seberozvoj formou čtení doporučených knížek, poslouchání podcastů a sledování videí je vlastně univerzita, kterou studujete svým tempem a můžete si obratem věci vyzkoušet v praxi. 

Podnikat v ČR je velmi složité, především kvůli mnohdy na první pohled zcela zbytečné byrokracii. Máte s tím jistě své bohaté zkušenosti. Máte (v krátkosti) nějaký bizarní, nebo opravdu úsměvný příběh s tím spojený?

Tuhle myšlenku nesmíte nikdy přijmout. Věci jsou složité tak, jak si připustíme, že jsou složité. Jeden z mých mentorů se mě jednou zeptal, jak je daleko New York. Bylo to v době, kdy pro mě Amerika byla snem, přestože tu už dávno byla svoboda a mohla jsem se kdykoliv sbalit a jet. Byla daleko mentálně. Moje odpověď na jeho otázku byla, že nevím. Podíval se mi přímo do očí a řekl: „Deset tisíc korun.“ Mohla bych to parafrázovat. Víte, jak složité je dělat si na začátku podnikání účetnictví? Myslím, že to nepřesáhne deset tisíc korun ročně, a to budete mít docela drahou účetní. (úsměv) 

A teď se prosím neurazte, ale snad jen blázen si v dnešní složité a nejisté době může pořídit zámek, který není zrovna v utěšeném stavu, a chce jej opravit a vrátit mu lesk. Nebo to musí být multimilionář, který neví, kam s penězi. Ale vy nejste ani jedno, ani druhé. (úsměv)

Blázen asi trochu jsem. Ale Hluboš není o mně. Je to o odkazu a hodnotách, které reprezentoval Tomáš Garrigue Masaryk. Já jsem jen ochotná se za tuhle myšlenku postavit a udělat všechno potřebné, abychom ji zrealizovali. Už v tom nejsem sama. Za pár měsíců se ke mně přidala řada lidí ochotných pomoci každý svým dílem. Je to krásné poslání a já jsem vděčná, že jsem dostala v životě tuhle příležitost. 

Takže jste netoužila stát se zámeckou paní, mít služebnictvo, komornou, kočár s kočím a pořádat tu plesy à la Popelka?

Popelka byla moje nejoblíbenější pohádka. V dětství jsem nutila maminku, aby mi ji vyprávěla pořád dokola a dokola. Popelka musela mít každý večer jinou sadu šatů. Myslím si, že v každé z nás je kousek z ní. Ale nebyla to moje motivace k projektu na Hluboši. Když mi místní začali říkat zámecká paní, cítila jsem se velmi nejistě a nekomfortně. Ale pochopila jsem jednu věc, v první řadě je to závazek. Když vás lidi začnou takhle vidět, můžete vzdorovat a vysvětlovat, že jen vedete neziskovku, která zámek kupuje, nebo s pokorou přijmete tuto roli a začnete ji naplňovat.

Zámek Hluboš na Příbramsku má bohatou historii. Kromě toho, že se stal prezidentským sídlem T. G. Masaryka, měl svou botanickou zahradu, park a řadu dalších zajímavých věcí.

To je pravda. Náš park je jednou z nejstarších botanických zahrad v Evropě. Je tu dodnes řada stromů z první výsadby z konce osmnáctého století. V době největší slávy, kolem roku 1810, tu bylo dva tisíce druhů rostlin. Dokonce se kolegyni podařilo získat z archivu jejich kompletní seznam. Na tu krásu se sem přijel podívat i císař František I.  

Kde a u koho berete sílu dávat Hluboši zpět to, o co za uplynulých téměř padesát let přišel?

No, je to vlastně přes sedmdesát let. První velká devastace začala hned s nástupem armády v roce 1948. Od té doby tu bylo jen sedmnáct světlých let, kdy se o zámek staraly rodiny restituentů. Pro mě je dnes velikou oporou Alena Velková, která mi zcela nezištně pomáhá. Je to pro mě takový malý zázrak. Největší sílu mi dává vědomí, že Bůh vám nikdy nedá větší úkol, než jaký jste schopni zvládnout. Často s ním mluvím v naší kapli. A pak jedna moje životní zásada: „Slovo je víc než smlouva.“ A já slíbila mnoha lidem, že zámek otevřu veřejnosti a vybuduji z něj centrum společenského a kulturního života na Příbramsku.        

Takže se můžeme těšit, že se sem odkaz T. G. Masaryka zase za čas vrátí?

Od prvního dne směřuji k tomuto cíli. Jsem v kontaktu s Tomášem Kotíkem, prapravnukem pana prezidenta. Věřím, že až přijede na Hluboš, bude hrdý, jak se o odkaz TGM staráme.

S kolegyní Gabrielou Štikovou na zámku Hluboš u Příbrami

Co na to nedaleká Příbram, Středočeský kraj a další instituce, které by asi měly mít samy zájem na to pomoci opět zvednout z popela tento klenot…

Zatím se setkáváme s velmi pozitivním ohlasem a otevřenými dveřmi. Čas prověří, jak moc si každý dokáže stát za tím, co nám jako pomoc slíbil. Věřím, že cestu najdeme a bude to naše společné dílo.

Co byste ráda, aby na Hluboši, kterou proslavily i filmy a seriály, všechno vzniklo? Za čím by k vám měli lidé jezdit?

Už dnes máme otevřenou expozici TGM a historie zámku. Následovat bude rozšíření o expozici české státnosti a boje o ni. Bude tu stálá výstava medailí a mincí s motivy rodiny Masaryků, Českého lva a Václava Havla. Po rekonstrukci horního patra budeme pokračovat tématem Masaryk a legie a Hrdinové RAF. V západním křídle pak bude expozice botaniky a v horním patře připomínka rodu Oettingen-Wallerstein, který byl posledním šlechtickým rodem na Hluboši. Tento rod se zasloužil o velmi zásadní přestavbu Hluboše z barokního zámku na novorenesanční. Bude tu probíhat kulturní, vzdělávací a společenský program. Malé ochutnávky jsme začali realizovat v lehce „polních podmínkách“ už teď. Aktuálně tu probíhají pravidelné dobrovolnické akce.

Plníte si své sny. Zámek je dostatečný sen – od časové, po finanční náročnost. Je ještě nějaký další sen, který byste si ráda splnila?

Mám seznam snů, o kterých věřím, že je ještě budu moct v budoucnu odškrtnout. Slíbila jsem dotáhnout do konce projekt rozvoje finanční gramotnosti v Indonésii. V této souvislosti se mi ozvalo několik lidí i z jiných států. A myslím, že ani v Čechách ještě nemáme hotovo. Také mám nějaké cestovatelské sny a plány. Mám rozepsané pohádky, které bych ráda doručila dětem ať už v knižní nebo audio podobě. A třeba mě čeká i princ na bílém koni. (úsměv)

Znamená to tedy, že Jana Merunková je „jednotkou rčení“ – když se chce, jde všechno?

Mám několik vět, které mě motivují, možná definují: „Sny se plní těm, kdo je mají. Zázraky se dějí těm, kdo v ně věří.“ Dále: „Co toleruješ, to nezměníš.“ A nakonec: „Chceš-li zářit, obklop se hvězdami.“

Jaká máte nesplněná přání, nikoli nesplnitelná?

Potkat se s TGM a Václavem Havlem. Výhoda je, že máme dochované jejich dílo v písemné podobě a v řadě nahrávek, takže jsou možná alespoň tato virtuální setkání.

Děkuji za rozhovor.

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv J. Merunkové, Z. Seitl a M. Lepeška

www.zamekhlubos.org

www.yourchance.cz

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře