Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.

Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do života“. Co dělat, jak žít, na koho se obrátit o radu… To jsou otázky, na které málokdo z nich zná odpověď. Spolek Mimo domov si dal za úkol alespoň části z nich tuto cestu usnadnit a pomoci jim orientovat se v tom nejzákladnějším, co potřebují. Spolu se skupinou dalších nadšenců ho založila v roce 2008 Klára Chábová. „Chceme jim pomoci najít své místo ve společnosti,“ říká.

Jak jste se k této své práci dostala?

Vlastně náhodou. Jako studentka žurnalistiky jsem nabídla jedné neziskové organizaci, že jim pomohu v rámci své praxe a pokusím se o jejich zviditelnění. Věnovali se dětem z dětských domovů. Spolupracovala jsem s nimi několik let, mnoho jsem se učila. Postupně jsem začala problém více vnímat a chápat, a po čase jsem měla pocit, že bych se chtěla vydat vlastní cestou a věnovat se těmto dětem intenzivněji. Napadlo mě založit si vlastní neziskovku, kde jsme se s týmem lidí snažili hned od počátku nastavit programy tak, aby byly dětem užitečné a v něčem jim pomohly. A tak vzniklo občanské sdružení Mimo domov.

Stala jste se předsedkyní, je to vaše zaměstnání?

Kdepak. Neziskovce se věnuji ve svém volném čase, bohužel ho nemám tolik, kolik bych potřebovala. Mám malého synka, jsem na mateřské dovolené, ale jinak pracuji v soukromém sektoru, v marketingu. To mě živí. Teprve nyní vidím, jak obtížné je skloubit rodinu, zaměstnání, práci v neziskovce… Vždycky mi bylo líto, že se náš tým nemůže práci pro Mimo domov věnovat naplno, protože všichni členové mají své další pracovní i soukromé povinnosti. Dnes už to chápu, vše zvládnout, nic a nikoho nešidit, je každodenní výzva.

Projevovalo se nějak vaše sociální cítění od dětství?

To si nevzpomínám, ale vím, že ho měla v obrovské míře moje maminka. Vždycky pomáhala slabším, k nám domů přicházeli lidé v nouzi, kteří potřebovali pomoci. Vyrůstala jsem v tom a nejspíš se mi „něco“ dostalo pod kůži. Osobní zkušenost s dětmi z dětského domova jsem žádnou neměla, nikoho z podobného prostředí jsem neznala. Obecné povědomí o takových dětech není příliš lichotivé, říká se, že jsou zlobivé, netalentované, mnohdy postižené, pohlíží se na ně „skrz prsty“. Ale neoprávněně. I toto vnímání společnosti se snažíme změnit.

Jaká byla vaše zkušenost, když jste je poprvé navštívila?

Nevěděla jsem, co očekávat, ale první návštěva dětského domova, to byl pro mne šok, obrovský „náraz“. Jsou to ve skutečnosti citově velmi vyprahlé děti, s hodně nízkým sebevědomím, které si velmi často dávají vinu za to, že nebyli pro své rodiče dost dobré… Týdny jsem se z toho vzpamatovávala, obrečela jsem to.

Stát se novinářkou, to byly vaše plány od dětství?

Bylo to mé přání odmalička. Už na základní škole jsem psala básničky, různé články, vynikala jsem ve slohu. Po studiu jsem vyhrála konkurz do Lidových novin, kde jsem byla vyslána jako zpravodajka do Parlamentu. Tahle práce mě ale neuspokojovala. Mnoho negativní energie, velká časová náročnost, obtížné skloubení s osobním životem, to nebylo to, co jsem si vysnila. Proto jsem se začala věnovat publicistice. Psala jsem scénáře lifestylových pořadů do televize, později jsem se začala zabývat marketingem. Dnes, na mateřské dovolené, občas napíšu nějaký článek nebo PR text do novin či časopisů. A k tomu se věnuji naší neziskovce.

Jak se zakládá občanského sdružení?

Pracovat jsme začali v roce 2007. Byli jsme taková „partička“ lidí, neměli jsme žádné zastřešení. Jezdili jsme za dětmi z dětských domovů, povídali jsme si s nimi, svěřovaly se nám se svými problémy a starostmi a my jsme se snažili jim poradit. Nemysleli jsme na žádné dotace, benzín jsme si kupovali za své, neměli jsme zpočátku ani žádného sponzora. Později jsme zjistili, že pokud chceme pořádně a do hloubky dětem pomáhat tak, aby to bylo smysluplné, bez grantů a dotací se prostě neobejdeme. Technický problém se založením neziskovky tenkrát nebyl žádný, prostě jsme se zaregistrovali, vyplnili formulář, vypracovali stanovy a bylo to.

Jsou mezi vašimi spolupracovníky odborníci psychologové, sociální pracovníci…?

Nejsou. Jsme samí nadšenci, žádný odborník na slovo vzatý. Na druhou stranu jsme za léta působení v této oblasti získali know-how a zkušenosti z praxe, které vás nikde nenaučí. Složení týmu je ale v poslední době problémem, kterým se hodně zabývám. Jisté vyhoření přichází občas na každého z nás, i takový pocit marnosti, když donekonečna na úřadech vysvětlujete a odezva minimální. Snažíme se oživit naši skupinu, ale je to obtížné. Všichni se věnujeme této práci zadarmo, většinou o víkendech. Když někoho oslovíme, většinou se ptá na výdělek, nebo se mu nechce na naše aktivity věnovat svůj víkendový volný čas. Je to časově i psychicky náročné, motivace musí být „uvnitř“. Spíše se nám teď daří oslovovat lidi v komerčním sektoru, kteří by rádi byli platní a chtěli svůj soukromý život doplnit nějakou dobročinnou aktivitou.

Čím vaše občanské sdružení svou činnost začínalo?

Hned v prvním roce jsme rozjeli obrovskou akci – festival Out of Home. Ve své nezkušenosti jsme ho pojali příliš megalomansky, pompézně. Přizvali jsme známé hudební skupiny, pozvali veřejnost, utratili spoustu peněz. Byl to náš první projekt, na kterém jsme si vyzkoušeli, jak s dětmi komunikovat, jak shánět partnery, jak získat granty. Brzy jsme ale zjistili, že v takové mega-akci se ta pravá podstata, totiž pomoc dětem, nějak vytrácí. Postupně jsem se začala učit, co je důležité, že daleko prospěšnější je akce komorní, nízkonákladová, přímo zacílená na děti a na nikoho jiného. Byla to moje velká zkušenost.

Co je cílem festivalu Out of Home?

Snažili jsme se reagovat na potřeby dětí, na jejich přání, která nám vyprávěly při našich setkáních, a hlavně jsme je chtěli vytáhnout do jiného prostředí, ukázat jim nová místa, seznámit je s novými lidmi, otevřít jim svět. Vytvořili jsme víkendový festival, zaměřený na sport. Později jsme ale zjistili, přestože to byl nápad dětí, že sportovních akcí je v dětských domovech dostatek a že je to vlastně zas tak moc nebaví. A tak jsme se rozhodli vytvořit akci pro ně na míru, bez koncertů, propagace, bez doprovodných akcí. Festival, kde dětem představujeme různé profese a brigády. Vždy v květnu pozveme na víkend 260 dětí z 26 dětských domovů.

Takže festival stále pokračuje?

Už má velkou tradici, letos jsme uspořádali desátý ročník. Každý dětský tým za víkend pozná tři profese, které jim na svých stanovištích představí perfektní špičkoví lektoři přímo z praxe. Herci, hasiči, kadeřníci, maskérky, architekti… stanovišť je celkem 22. Akce probíhají přímo ve firmách a institucích, takže si děti mohou zblízka prohlédnout i různá pracoviště. Profese jednotlivým dětským týmům losujeme a dětské domovy střídáme. Nikdo nic podobného nedělá, děti jsou nadšené a každý rok se k nám velmi těší. Je to pro ně atraktivní, zajímavé a zároveň i užitečné, a to byl náš cíl.

To ale není vaše jediná aktivita?

Od letošního roku jsme od sdružení Múzy dětem přebrali záštitu nad projektem Život nanečisto, který je finančně i organizačně velmi náročný. Vybrané děti, které opouštějí dětské domovy v tzv. intimních kruzích s odbornými lektory – psychology a psychiatry – odžijí svůj odchod, často s pláčem a vypjatými emocemi. Po dobu čtyř víkendových setkání se připravují na realitu běžného života, aby je později co nejméně věcí zaskočilo. Bohužel z tisíce dětí, které z dětských domovů každoročně odcházejí, můžeme pomoci pouhým patnácti, na víc naše finanční ani personální možnosti nestačí. Nesmíme si ale dovolit nahradit kvalitu kvantitou, to by celá akce ztratila smysl.

V čem by měl pomoci stát?

Mám pocit, že hodně úkolů zůstává na neziskovkách. Problémů je mnoho, léta se neřešily, děti z dětských domovů byly na okraji zájmu. Je třeba dostat jich co nejvíce do náhradních rodin, bohužel problematiku zaštiťují čtyři ministerstva, kompetence se dělí, spolupráce je problematická. Velmi by pomohlo, kdyby existovaly sociální pracovnice, které by měly na starost pracovat s dítětem minimálně rok před tím, než opustí dětský domov a provázely ho ještě nejméně další rok. Měly by ho provést krizovými situacemi, které na něj čekají, vzít ho na úřad práce, seznámit ho s firmami v regionu, pomoci mu s bydlením, poučit ho o dluzích, pojištění… Nic podobného se ale zatím nechystá, starají se neziskovky, každá tak, jak umí.

Daří se vám naplňovat cíle, které jste si při vzniku organizace dala?

Ne tak docela, myslela jsem, že za deset let budeme mnohem dál, než dnes jsme, stále narážíme na možnosti týmu. Kdybych měla podobné sdružení ještě jednou zakládat, snažila bych se získat více peněz z evropských zdrojů a lidi zaměstnat. Když víte, že vás práce uživí, že se jí může plně věnovat osm hodin denně a ještě k tomu vás to baví a naplňuje, to je skvělá kombinace. Moc bych si přála najít nějakého donátora, který by nás vzal „pod svá křídla“, chci se o to pokusit.

Zatím ho ale nemáte…

Zatím jedeme na základě grantů, a to je vždycky na rok. Nikdy nevíme, jestli příští rok budeme moci naše projekty uskutečnit, jestli na ně budeme mít. Ale co vím jistě, že i když nebudu mít ani korunu, za dětmi do dětských domovů budu jezdit dál a klidně za své, protože tak to bylo i na začátku. Na rok na dva omezíme naše aktivity a budeme shánět peníze, ale pojedeme dál… Snažíme se na problematiku upozorňovat, naše aktivity více medializovat, seznamovat s nimi veřejnost.

Jakým způsobem?

Prostřednictvím Facebooku, webových stránek, pořádáme tiskové konference, snažíme se prezentovat v médiích. V současné době zahajujeme velký projekt přednášek na Filozofické fakultě UK, moderovat je bude Daniela Drtinová. Chceme s problematikou seznamovat mladé lidi, protože oni budou jednou v legislativě nebo ve firmách a organizacích, které mohou pomoci. Osvěta je podle nás velmi důležitá.

Vycházejí vám vstříc firmy, na které se obracíte?

Zpočátku jsme se setkávali s odmítáním, charita je u nás dost zdiskreditovaná, mnozí na naše prosby ani neodpověděli. Dnes už je to jiné, mnoho firem cítí jistou společenskou odpovědnost, vybudovali jsme si síť těch, na které se můžeme obrátit, a ony nám vždy pomohou. Poprosím-li třeba o dresy, nejen, že nám je koupí, ale ještě vyšlou i lektora, který se jako dobrovolník zapojí do našich aktivit a to je úžasné. Naučila jsem se, jak je důležité vybudovat si osobní vztahy s manažery, přivést je přímo na naše akce, aby se nechali strhnout nadšením dětí a mohli sledovat, co jim daná aktivita přináší.

Kdyby vám chtěl někdo pomoci, kam se má obrátit?

Dnes mě potěšil jeden divák, který mi po našem vstupu v televizi telefonoval, že jeho dcera se určitě zapojí, a že on mě o tom chce informovat… Pomohli by nám lidé, kteří by přišli jako dobrovolníci při organizování našich projektů, věnovali by dětem jeden svůj volný víkend. Bereme každého, vždyť třeba při konání festivalu Out of Home máme v ulicích přes 200 dobrovolníků. Stačí ozvat se na kontakt, uvedený na našich webových stránkách nebo na Facebooku.

Jaké je vaše největší přání jako předsedkyně občanského sdružení Mimo domov?

Přála bych si, aby můj tým, kterého si tak velmi považuji, našel další motivaci, proč zůstávat spolu, aby „šlapaly“ naše dlouhodobé projekty a aktivity a mohly přibývat další. Máme společný cíl, i když je tak náročné ho realizovat. Je nádherné vidět ty děti a jejich nefalšovanou radost, když s nimi můžeme být a můžeme jim dát pocítit, že nejsou samy. Zároveň smekám před svým mužem a jeho rodiči, kteří mě podporují a pomáhají mi s péčí o syna, a díky nimž se mohu své práci ve sdružení věnovat. Jsem jim za to vděčná. Nedávno jsem vzala synka do Dětského domova v Trnové, hrál si tam s dětmi, byl tam spokojený. Třeba vychováváme v našem týmu nové generace, které v naší práci budou pokračovat, a nebude jim jedno, co se kolem děje.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Slavíková Minaříková

Oficiální stránky Mimo domov z.s. www.mimodomov.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře