Mgr. Pavla Vopeláková – tajemnice Národního velitele Armády spásy ČR

08.01.2014 00:09 | Darina Blatská

Existují lidé, kteří svou práci neberou jako každodenní rutinu, ale jako své životní poslání. Snaží se dělat tento svět lepším, a to tím, že pomáhají lidem, ke kterým byl osud nepříznivý. Tajemnice národního velitele Armády spásy ČR Mgr. Pavla Vopeláková je jednou z těch lidí, kteří nesedí v koutě, ale v případě potřeby svou pomocnou ruku podají.

 

Instituce Armády spásy je velice známá. Přesto jen ve zkratce, jaké jsou její hlavní činnosti?

„Armáda spásy, jako mezinárodní hnutí, je součástí všeobecné křesťanské církve. Její poselství je založeno na Bibli. Její služba je motivována láskou k Bohu. Jejím posláním je kázat evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, a v jeho jménu naplňovat lidské potřeby bez jakékoli diskriminace.“ V realitě to znamená, že pomáháme lidem bez domova, máme kluby pro děti a mládež, poskytujeme registrované sociální služby, ale také volnočasové aktivity a samozřejmě duchovní programy a pastorační poradenství pro všechny, kteří potřebují nebo mají zájem.

 

Jak jste se k tomuto místu dostala?

Bylo mi 16 let, když maminka přijala práci v azylovém domě v Ostravě, to bylo v roce 1992. Byla jsem hrozně zvědavá, tak jsem již další den vyrazila za ní a ta atmosféra a práce mě natolik nadchly, že jsem se vracela tak často, jak jen to bylo možné.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Pro AS pracujete již řadu let, s čím jste se v začátcích musela potýkat?

Nemohu říct, že bych se s něčím přímo potýkala. Spíše jsem měla pocit, že jsem jako ryba ve vodě. Mohla jsem dělat něco, v čem jsem viděla smysl. Celkově lidé, zaměstnanci, vedení Armády spásy, různé návštěvy ze zahraničí, samotní klienti – vše bylo pro mě nové a hrozně ráda jsem pomáhala s čímkoliv, co bylo potřeba. 

 

Jak dlouho trvalo, než jste se vypracovala tam, kde nyní jste?

Od roku 1992 jsem začala do Armády spásy docházet a pomáhat s čímkoliv, co bylo potřeba – počítat dovezené šampóny ve skladu, rozdávat ručníky, umývat nádobí a tak dále. Po maturitě a nástavbě jsem pracovala s dětmi a mládeží, pak jako pečovatelka, překladatelka, asistentka ředitele. V roce 2002 jsem přijala místo ředitelky azylového domu pro ženy a matky s dětmi a o dva roky později jsem byla požádána, abych odešla na ústředí Armády spásy a stala se tajemnicí národního velitele.

 

Jaké požadavky musí splňovat žena ve funkci tajemnice?

Armáda spásy je jedna z organizací, kde na jakékoliv pozici může být muž nebo žena, a to jak v zaměstnaneckém, tak i církevním životě. Už sám zakladatel Armády spásy William Booth říkal, že jeho nejlepší vojáci jsou ženy. Jsem „třetím“ tajemníkem národního velitele, přede mnou byli na této pozici dva muži, ale zcela jistě jsem již nejdéle sloužícím tajemníkem. Pracuji na té pozici už devět let. Jaké požadavky musím splňovat – dobrá orientace v problematice organizace, to znamená znalost interních mezinárodních struktur, dále dobrá orientace v legislativě neziskového sektoru, dotačním systému, dobrá znalost anglického jazyka, flexibilita, schopnost pracovat samostatně, ale také v týmu, vnímat věci komplexně.

 

Jaká je hlavní náplň práce tajemnice?

Ve zkratce se to dá shrnout do několika oblastí – právní agenda, majetková agenda, komunikace se zástupci vlády a ministerstev, dotační řízení na státní úrovni, projekty z EU, oblast PR a vše další spojené s povinnostmi národního velitele, což znamená tlumočení jednání, administrativa, příprava podkladů na jednání a cokoliv dalšího, co je potřeba řešit.

 

Jak vnímáte svou práci?

Svou práci vnímám jako službu, ve které mohu uplatnit svá obdarování, schopnosti, pro naplňování poslání organizace. Věřím, že i tímto způsobem si mě Pán Bůh využívá, abych byla součástí tohoto úžasného hnutí a pomáhala naplňovat motto „Srdce Bohu, ruce lidem“.

 

Tato práce je velice náročná. Neměla jste někdy pocit, že byste vynikla v jiném oboru lépe?

Myslím, že každá práce, kterou člověk dělá svědomitě, je náročná. Pokud má práce ale navíc smysl, tak těší i přesto, že tu a tam je potřeba překonávat překážky, ale stojí to za to. Nevím, zdali bych vynikla v jiných oborech – lákala mě medicína, vystudovala jsem psychologii, takže bych tak jako tak pravděpodobně byla v nějaké pomáhající profesi...

 

Do jaké míry využíváte toho, že máte vystudovanou psychologii, v současné praxi?

Spíše hodně pozoruji lidi při jednáních, dám na intuici, neposlouchám jenom, ale vnímám i neverbální komunikaci a své jednání se pak snažím přizpůsobit vzniklé situaci. Nemám problém vyjít téměř s kýmkoliv, snažím se najít tu správnou „komunikační“ rovinu.

 

Jak se například vyrovnáváte se smutnými osudy některých lidí?

Se smutnými osudy jsme konfrontováni všichni a každodenně. Nejde ani o to, jak se s tím vyrovnat, ale jak na to reagovat.

 

Máte nějakou vojenskou hodnost?

Mám hodnost envoje.

 

Co si můžeme pod funkcí envoj představit?

Asi nejlépe to vysvětlit jako hodnost vedoucího pracovníka, který je interně vnímán jako „důstojník“, ale neabsolvoval důstojnickou školu a není jmenovaný důstojníkem. Zjednodušeně někdo, kdo má pravomoc zastupovat nejvyššího zástupce dle předem daných kompetencí. Hodně se to používalo v diplomatických službách, kdy envoj byl jakýmsi „předvojem, ambasadorem“, vše předjednal, domluvil a pak už jen daná osoba přijela a vše stvrdila svým podpisem. Myslím, že to hodně vystihuje i mou pozici. Vše připravím, vypracuji podklady, dám doporučení, napíšu pro a proti, ale je to národní velitel, kdo rozhodne a vše potvrdí svým podpisem.

 

Máte ambice získat vyšší vojenskou hodnost?

Tady nejde o ambice, ale o Boží povolání do služby. Stejně jako když člověk cítí povolání stát se duchovním – jedná se o celoživotní závazek. Takže o ambici zde nemohu mluvit. Budu-li vědět, že mě Pán Bůh povolává k tomu stát se důstojníkem, těžko budu hledat výmluvy proč ne.

 

Nosíte vojenskou uniformu?

Ano, nosím uniformu, ale ne stále. Většinou si ji beru kdykoliv, kdy oficiálně zastupuji Armádu spásy, a na další důležitá jednání a potom na shromáždění a církevní aktivity Armády spásy. Na každodenní práci používám „pracovní“ uniformu – kalhoty, košili s výložkami nebo třeba triko s logem.

 

Proč je vaše organizace vojensky orientovaná?

Zde musíme jít až k samému počátku působení Armády spásy – tedy do východního Londýna v roce 1865. Tehdy se zrodilo hnutí, které začalo poměrně rychle růst. Bylo potřeba dát hnutí jasnou strukturu. V té době každý znal strukturu vojenskou, a proto si ji tehdejší zakladatel propůjčil – sám sebe jmenoval generálem a všechny, kteří mu v poslání pomáhali, nazval vojáky.

 

Kdo jsou její členové a kdo stojí v čele?

V čele celosvětové Armády spásy je generál, dále je celý svět rozdělený do pěti zón, převážně dle kontinentů, a každá zóna má svého plukovníka. Zóny, pro nás Evropa, se dále dělí na území, v čele stojí územní velitel, pro nás je to Území Nizozemí a ČR. V čele Armády spásy v ČR stojí národní velitel, kterým je major Michael Stannett. Členem Armády spásy se může stát kdokoliv, kdo uvěřil v Ježíše Krista a kdo vnímá Armádu spásy jako svou církev. Je potřeba mít na paměti členy Armády spásy jako církve a potom civilní zaměstnance Armády spásy, kteří pracují převážně v sociálních zařízeních a komunitních centrech.

 

Kolik členů je součástí instituce?

Ke konci loňského roku měla církev Armády spásy 317 členů a 485 zaměstnanců v pracovním poměru. Přibližně 10 % členů je rovněž zaměstnanci, to znamená, že mnozí další zaměstnanci jsou z různých dalších církví nebo bez církevní příslušnosti.

 

AS se letos v září po dvaceti letech stala registrovanou českou církví. Jaké změny to pro vás jako tajemnici znamenalo?

Ty změny teprve nastanou. Pro mě osobně to znamenalo dovršení cca dvouletého procesu, jehož součástí byla příprava podkladů, stanov, podpisových archů, vyjednávání a podobně. Nyní i nadále fungujeme stejným způsobem – jen jsme získali ten oficiální „papír“. Postupně začneme pracovat na převádění všech práv a závazků z občanského sdružení na evidovanou církevní právnickou osobu, která převezme roli poskytovatele sociálních služeb.  

 

Snažíte se lidi, kterým poskytujete pomoc, také obrátit na svou víru?

Motto „Srdce Bohu, ruce lidem“ je pro Armádu spásy velice výstižné. Do našich zařízení má přístup kdokoliv – věřící, nevěřící, člověk bez vyznání či zcela jiného vyznání. Denně poskytneme téměř 1300 noclehů lidem bez domova, další stovky využívají denních služeb. To, že jsme věřící, neskrýváme. Když jsme poznali, že Bůh může nabídnout těmto lidem daleko více než my, tak bychom byli blázni, kdybychom se o tuto skutečnost nepodělili – ale odráží se to na našich skutcích, na našem přístupu a všichni mají možnost zcela dobrovolně přijmout pozvání a přijít na naše bohoslužby, biblické hodiny nebo si jen popovídat s pastorem či kaplanem. Takže to rozhodně není snaha „cílená“, ale je to nabídka a záleží na daném člověku.

 

Na jaké klienty se nejvíce zaměřujete?

Jsme organizace, která poskytuje nejvíce služeb lidem bez domova. Paradoxně za poslední roky se nejvíce rozrůstá skupina žen bez domova a můžeme říci, že již dnes je každý pátý bezdomovec žena. Naše služby začínají uspokojením těch nejzákladnějších potřeb – být v teple, najíst se, umýt se, vyspat se – a končí až komplexním řešením situace v rámci azylového domu, tréninkovými byty či dalšími specializovanými projekty, jako jsou služby následné péče pro lidi se závislostí na alkoholu nebo domovy se zvláštním režimem pro seniory bez domova nebo lidi v invalidním důchodu.

 

Co považujete za klíčové faktory, které způsobily alarmující zvýšení počtu lidí bez domova?

Základní jsou ekonomické – chybějící finančně dostupné bydlení, nezaměstnanost, nízké příjmy, zvyšující se náklady, zadluženost a tak dále, což vše souvisí s úpadkem klasických hodnot společnosti. Rodiny nedrží spolu, vztahy se rozpadají, je mnoho neúplných rodin, tím pádem je potřeba většího množství domácností, a když se člověk ocitne v krizi, nemá se na koho obrátit.

 

Jakým lidem podle vás nelze pomoci?

Každému je možné poskytnout pomoc – někdy jednorázově, někdy v rámci strukturovaných programů. Těžko se pomáhá těm, kteří zájem nemají. Některé z nich potkává veřejnost na ulicích, v parcích a tak podobně. Nicméně ani u těchto lidí, věřím, to není jejich svobodná volba, ale spíše rezignace. Mnozí naši terénní pracovníci se snaží navázat vztah s těmito lidmi, důvěru a postupně s nimi začít pracovat, aby se přece jen mohli dostat z ulice do lepšího prostředí.

 

Terénní pracovníci mají někdy na starosti rizikové vyloučené lokality. Jak dbáte o jejich bezpečí?

Do terénu vychází většinou pracovníci ve dvou, mají mobilní telefon, jsou označeni, jdou po předem vytipované trase. Terénní pracovníci přinášejí „pomoc“ a ne „restrikcí“. Za celou dobu jsme se nesetkali s nebezpečím či útokem na naše zaměstnance.

 

Jak často se dostanete do osobního kontaktu s lidmi, kterým pomáháte?

Minimálně jednou týdně jsem na nějakém zařízení nebo v centru, kde se setkávám s našimi klienty. Samozřejmě už to není má každodenní náplň, ale věřím, že nepřímo se s nimi setkávám v každé zprávě o projektu, v každé žádosti o finance, v každém nařízení, které ústředí vydává... Zní to možná trochu divně, ale když se na konci všeho papírování podívám na nově zrekonstruované sociální zařízení nebo nově postavený azylový dům, tak jsem ráda, že jsem svým dílem mohla také pomoci.

 

Jste mezinárodní organizace. Jak často se služebně vydáváte do zahraničí?

Není to až tak často – cca jednou až dvakrát za rok, jinak dle potřeby. Nejvíce do Nizozemí, protože organizačně spadáme pod Území Nizozemí a České republiky.

Foto: Lenka Hatašová

 

V kolika zemích AS působí a v kolika jste osobně byla?

Armáda spásy v tuto chvíli působí ve 126 zemích světa a jistě brzo přibudou další. Osobně jsem navštívila Armádu spásy v USA, Kanadě a potom evropských zemích jako Polsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Nizozemí, Francie, nejvíce času jsem strávila ve Velké Británii, kde jsem téměř dva roky pracovala, a ještě letos se chystáme na první klíčová jednání na Slovensko.

 

Liší se její činnosti v ČR a v zahraničí?

Určitě, ale myšlenka zůstává stejná. Vezmeme-li v potaz, že AS působí v afrických zemích, kde má nemocnice, porodnice, dětské domovy, školy, zaměřuje se na rozvoj komunity včetně budování studen a tak dál, tak práce v „západních“ zemích má přece jen jiný charakter.

 

Zažila jste během svého působení v AS něco, co výrazně ovlivnilo váš život?

Je to spíše o tom, že po celá ta léta se každodenně setkávám s realitou lidí, kteří se ocitli v těžké situaci. O to více si potom vážím maličkostí běžného života a jsem vděčná za svou rodinu, za své přátelé, za své kolegy, jsem ráda, že i já svým dílem mohu přispět k tomu, aby nám tu bylo o něco lépe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře