Pavla Gomba - výkonná ředitelka pro UNICEF ČR

23.07.2013 00:01 | Michaela Lejsková

Pavla Gomba vede v České republice tým třinácti zaměstnanců a několika set dobrovolníků, kteří táhnou za jeden provaz, aby dokázali dát lidem v kritických oblastech mnohdy jedinou naději. Více jak polovina získaných prostředků putuje na pomoc dětem, které bojují o holé přežití. V některých oblastech je pobyt riskantní i pro členy UNICEF. Ročně desítky kolegů v extrémních podmínkách přichází o své životy. Boj o záchranu nevzdávají ani na místech, ze kterých své pracovníky stahuje i OSN, jedna z posledních nadějí pro místní. Každá prodaná panenka či jakýkoliv příspěvek, znamená šanci na zachráněný život. Zapojit se můžete také vy, a prosím čtěte pozorně, protože jsou věci, které jsou jakousi prioritou a pak jsou ty, které jsou extrémně důležité a my v nich můžeme prokázat naši solidaritu a humánnost.

Jakou historii má vaše působení pro UNICEF ČR a proč jste se rozhodla právě pro něj?

Pro český UNICEF pracuji už 13 let. Myslím, že jsem měla v životě štěstí – vystudovala jsem finance na VŠE a směřovala úplně jinam, moje hodnoty a priority ale hodně změnil delší pobyt v Zimbabwe. Když jsem se vrátila do ČR, chtěla jsem dělat něco, co mi umožní „pomáhat“. Když jsem uviděla inzerát UNICEF, který právě v té době hledal finančního ředitele, věděla jsem, že to je to pravé. Šťastnou náhodou právě mě vybrali. Myslím, že tahle práce je taková „zdravá závislost“ – i po těch letech mě stále baví a motivuje!

 

Co vaše pracovní pozice obnáší?

Je to podobné jako v jakékoliv firmě: musím zajistit, aby se mým kolegům dobře pracovalo a vydělávali jsme peníze. Jenom akcionáře máme jiné. (úsměv) UNICEF totiž není financován z rozpočtu OSN, ale pouze z dobrovolných příspěvků, takže na vše, co v terénu děláme, musíme zajistit dostatek prostředků. V praxi dělám vše od lepení obálek – to je výborný anti-stres – až po jednání s ministry nebo prezentace v ústředí v New Yorku.

 

Jak velký tým lidí pracuje pro organizaci v ČR?

Jsme vlastně docela malá organizace: máme 13 pracovníků, většina z nich pracuje ve fundraisingu. Díky několika stům českých dobrovolníků však pokrýváme celou republiku a mnoho rozmanitých aktivit.

 

Na jaké pozice se mohou hlásit dobrovolníci?

Nejvíce lidí pomáhá s překlady materiálů a zpráv, které chodí od našich kolegů z terénu. Když ráno otevřu počítač, vidím, co se právě děje v Sieře Leone, Východním Timoru nebo Belize. Jsou to často velmi zajímavé věci, proto se je co nejvíce snažíme zprostředkovat našim příznivcům a veřejnosti. Ceníme si také pomoci s administrativou nebo organizací benefičních akcí – je to pro nás důležitý způsob, jak udržet vlastní náklady co nejnižší, aby maximum z toho, co získáme, šlo skutečně na programy pomoci. Mohu zmínit například projekt Pečení pro děti, které se koná každou první sobotu v měsíci v pražské pasáži Myslbek, vždy za účasti nějaké známé osobnosti. Protože celou akci organizují naši dobrovolníci, má nulové náklady a za těch asi 15 let jsme získali více než čtyři miliony korun!

 

V jakém rozsahu zajišťujete humanitární pomoc a v jakém rozsahu jde o podporu řekněme ne zrovna akutních případů?

To víme úplně přesně: V loňském roce šlo 52 % nákladů na program přežití dětí, to znamená zajištění výživy, pitné vody, zdravotní péče. Dlouhodobé programy jsou ale také velice důležité, protože mohou některé problémy vyřešit natrvalo – například na vzdělání vydáváme přibližně 20 % prostředků. Mezi další priority patří boj s HIV a ochrana dětí – třeba pomoc dětem žijícím na ulici, zneužívaným dětem, dětským vojákům a podobně. Malá, ale velmi důležitá část prostředků je věnována na obhajobu dětských práv. UNICEF má mandát jednat s vládami v zemích, kde působí, což může často změnit systém a zajistit pomoc všem potřebným dětem. Dobrým příkladem je situace po genocidě ve Rwandě v roce 1994, kde byl jeden milion sirotků, v zemi menší než ta naše, a dědický zákon dával právo dědit pouze chlapcům, takže tamější holčičky neztratily jenom rodiče, ale také střechu nad hlavou, pole, zdroj jakékoliv obživy. Nám se podařilo jednáním s vládou tento zákon změnit tak, že dědit mohou i dívky, a to zpětně. Tím jsme pomohli velikému počtu dětí.

 

Může se stát, že UNICEF někomu pomoc neumožní? Jaká jsou kritéria pro zařazení do podpory?

Programy UNICEF jsou postavené tak, aby nevytvářely mezi dětmi rozdíly. To znamená, že nevybereme ve vesnici dvě tři děti, kterým umožníme chodit do školy. My tu školu postavíme pro všechny děti z vesnice a těm nejchudším zajistíme pomůcky, boty a třeba i kolo, aby se do školy dostaly, pokud žijí příliš daleko, aby chodily pěšky.

Samozřejmě jsou extrémní případy, kdy musíme pomoc odmítnout. Tak třeba moji kolegové z uprchlických táborů v Somálsku mi vyprávěli o tom, jak těžké bylo odmítat rodiče s dětmi umírajícími na těžkou podvýživu, protože přišli příliš pozdě, děti již nebylo možné zachránit a jenom by to ubralo ze zásob těm, které ještě měly šanci přežít. Právě teď jsou například v Mali programy pokryty pouze z 37 %, což znamená, že na 63 % potřebných se nedostává prostředků.

Obecně máme pro rozvoj programů v dané oblasti dvě základní kritéria: dětskou úmrtnost do 5 let věku a chudobu měřenou HDP na obyvatele.

 

O jakých výsledcích může UNICEF ČR hovořit za poslední roky?

Máme u nás více než 20 000 pravidelných dárců – Přátel dětí, kteří naše programy podporují měsíčním příspěvkem. Další tisíce lidí přispívají podle svého uvážení nebo nakupují zboží UNICEF. Za loňský rok jsme na programy pomoci z ČR poslali částku 65 228 101 korun, což je myslím s ohledem na situaci opravdu úctyhodné. Velmi si této podpory vážíme!

 

Které zásahy patří globálně k nejzásadnějším?

Organizací, které pomáhají, je opravdu hodně. To, v čem je UNICEF jedinečný, je mimo jiné to, že pracuje snad kromě Vatikánu ve všech zemích světa, takže v případě přírodní katastrofy nebo nenadálé krize jsme schopni zasáhnout kdekoliv na světě řádově v hodinách. A bez dodatečných nákladů – zatímco jiné organizace musí zakoupit letenky, aby se na místo vůbec dostaly, pořídit vybavení, počítače, vozidlo a tak dále, my toto zázemí máme, a tak příspěvky dárců jdou v plné výši na humanitární pomoc.

 

Co všechno může nadace lidem v nouzi umožnit?

V případě krizí zajišťuje UNICEF přednostně pitnou vodu – bez té lidé nepřežijí víc než několik dnů. Řešíme to buď přímo dodávkami vody, kde je to možné, nebo tabletami na čištění vody. Samozřejmě nutné jsou léky a zdravotnické vybavení pro ošetření zranění. Terapeutická výživa pro podvyživené děti a speciální sušenky s vysokým obsahem proteinů pro ty ostatní. I v těchto situacích se rodí děti, takže dodáváme i soupravu pro sterilní porody. A prioritou v krizích je také co nejrychlejší obnovení školní výuky, takže dodáváme speciální „školu v krabici“. Všechny tyto předměty je také možné u nás zakoupit jako dárek pro život – symbolický nákup předmětu pomoci za darovací certifikát.

 

Která místa na světě jsou nejvíce zasažena, potřebují akutní pomoc a proč?

Myslím, že nejhorší katastrofy jsou ty způsobené člověkem, což je právě teď situace v Sýrii – nyní ještě s tím, že v horkém létě se situace pro lidi v uprchlických táborech dále zhoršuje – a ve Středoafrické republice, kterou jsem před pár lety navštívila. Jedna z nejchudších zemí na světě byla po vojenském puči letos na jaře zcela vyrabována, lidé tam umírají a bezpečnostní situace je tak vážná, že OSN stáhlo své pracovníky. Jen UNICEF zůstává: právě teď ve Středoafrické republice neúnavně pracuje 60 našich kolegů. Nebo takové Mali – to je nešťastná kombinace nestability a katastrofálního sucha po několika letech neúrody. Jako vždy tyto situace nejvíce dopadají na ty nejslabší a nejzranitelnější – děti.

 

Kde naopak činnost UNICEFu existuje, ale spíše v minimálním rozsahu?

I když je stále spousta práce a potřebných, mnohé se podařilo dokázat a u několika desítek zemí se rozhoduje, zda a jak v nich budeme působit. To proto, že se tam situace za posledních 20 let zlepšila natolik, že si dokážou pomoci samy. Příkladem jsou Malajsie, Thajsko, jihoamerické země... V mnoha oblastech světa se věci mění k lepšímu. Tady už během pár let budeme jenom inspirovat k tomu, co je v zájmu dětí nejlepší, ale rozhodně nebude potřeba finanční podpory.

 

Jaká forma získání podpory se vám nejvíce osvědčila?

Nejdůležitější podporou jsou pro nás pravidelné příspěvky Přátel dětí. Právě proto, že nám umožňují vytvořit finanční rezervy, které v případě krize používáme tam, kde to je právě potřeba. Lidé, které vysídlí nebo zraní zemětřesení, nemohou čekat týdny a měsíce na pomoc, oni ji potřebují hned.

 

Předměty s logy UNICEF jsou velmi pěkným způsobem, jak získat prostředky. Jak probíhal jejich výběr?

Kolekce zboží se vyrábí pro celý svět jednotně. Velká část produktů je vyráběna přímo v zemích, kde má UNICEF programy, takže tím místním lidem poskytujeme zaškolení a práci. Takovou zajímavostí je, že tradice pohlednic a zboží UNICEF vznikla v roce 1947 na základě kresby tehdy osmileté Jitky Samkové z Československa.

 

Kdo patří mezi nejvýznamnější podporovatele UNICEFu?

V České republice je naším největším firemním dárcem společnost Zátiší Group. Kromě přímé finanční podpory programů si také kupují zboží a ještě nám zdarma poskytují své prostory pro pořádání akcí. Celosvětově je potom partnerem číslo jedna společnost IKEA.

Důležitá je pro nás také podpora známých osobností. Z těch světových mohu jmenovat třeba Davida Beckhama, Leo Messiho, Susan Sarandon, Whoopi Goldberg nebo Shakiru. U nás to je několik desítek osobností, například Jitka Čvančarová, Michal Viewegh nebo Patrik Eliáš.

 

Když tak sledujete veřejnost přicházející s pomocí, co myslíte, že podporovatele obyčejně hodně spojuje?

Myslím, že lidé mají potřebu pomoci, chtějí udělat „něco dobrého“. Potřebují ale vědět, že se jejich pomoc neztratí, že se skutečně dostane k potřebným. Lidé u nás teď možná více vybírají, ptají se na administrativní náklady organizace.

 

A kolik to tedy v UNICEFu je?

Loni činily administrativní a provozní náklady 2,8 %, podpora programů – monitoring, ostraha skladů a podobně – 5,7 %, takže přímo na programy pomoci šlo víc než 90 %, úplně konkrétně 91,5 %.

 

Jsou oblasti, ve kterých cítíte bezradnost i přes veškerou snahu složité situace řešit?

Člověk se musí smířit s tím, že není žádný spasitel. Že jsou věci, které se dají vyřešit, a nemoci, které se dají vyléčit – a jiné se nedají. Pro mě osobně je ale nepřijatelné, aby v 21. století jakékoliv dítě zemřelo hladem nebo na banální nemoci. To se vyřešit dá, stejně jako vzděláním tyhle děti dostanou šanci na lepší budoucnost. Dál už to ale je na každém z nich.

 

Kdo a kdy může práci UNICEFu komplikovat, ztěžovat?

Každý rok několik desítek kolegů v terénu při výkonu práce zahyne. Jsou oblasti, kde opravdu není bezpečno. Kdysi byli humanitární pracovníci nedotknutelní, dnes jsme naopak terčem cílených útoků. O to více ale právě v těchto situacích potřebují děti a rodiny pomoc, takže právě tady je naší pomoci zapotřebí nejvíce.

 

S jakými postřehy se obvykle vracíte ze svých zahraničních cest?

Pokaždé mě překvapí, jak jsou různé země odlišné, mají svou kulturu, zvyky, naladění. U nás lidé Afriku vnímají jako jeden kontinent, každá země je ale úplně jiná. Vidět konkrétní programy v terénu je samozřejmě velkou motivací.

 

Co vás pro vaši práci dokáže nejvíce zapálit?

Mám to štěstí, že se do některých oblastí vracím opakovaně. Je krásné přijet do stejné vesnice po pár letech a vidět děti, které před tím trpěly malárií, nechodily do školy, neměly žádnou budoucnost, že jsou na tom lépe, že jsou zdravé a mluví s vámi bez překladatele, protože studují angličtinu a francouzštinu. To jsou opravdu výjimečné momenty. Vzpomínám si na jednu vesnici v Sieře Leone, kam jsem se vrátila po šesti letech. Všechny děti tam chodí do školy a mají boty, což mimo jiné znamená, že netrpí parazity pod nehty nohou. Jiný návštěvník tam možná uvidí chudobu, já však vidím pokrok.

 

Jak byste osobně motivovala každého jedince k pozitivnímu přístupu k životu?

Jsou dny, kdy se k tomu musím nutit i já. (úsměv)

Když máte nějaký problém, musíte jej vyřešit – vědomí, že děti v Africe hladoví, vám moc nepomůže... Myslím ale, že určité srovnání našich a jejich „problémů“ člověku pomáhá udržet tu správnou rovnováhu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz a archiv Pavly Gomba

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oficiální stránky UNICEF www.unicef.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře