Jaroslav Urban - fotograf

10.01.2015 22:10 | Vladimír Stibor

Ve světě profesionální fotografie, v němž střídá mnoho žánrů, pracuje již přes deset let. Na jeho snímcích se objevují celebrity z oblasti filmu a divadla, hudby a rovněž i modelingu. Spolupracuje především s Agátou Hanychovou, Monikou Absolonovou a Gábinou Partyšovou. Úspěšně komerčně se prosadil při focení kalendářů pro zahraniční i české korporace. Osobitou vizitkou jeho tvorby jsou i kalendáře na klíč pro jednotlivé zájemce. Ve fotografickém ateliéru nedaleko Karlova mostu v Praze vznikají portrétní snímky, kterým nechybí autenticita s elegancí.

 

Měl jste ve svém rodě předky, kterým by fotografie učarovala?

I když mám velmi početnou rodinu, nikdo se profesně fotografování nevěnoval. Můj táta nás ale od malička fotil při každé příležitosti a měl tři až čtyři fotoaparáty. Už jako malého kluka mě strašně bavilo promítání diapozitivů po návratu z dovolených.

S jakou značkou fotoaparátu jste začínal? Vzpomínám si, že starší generace vyrostla na fotoaparátech značky Zenit či Praktica, a kdo měl v osmdesátých letech minulého století zrcadlovku Yashicu, byl už pan fotograf. 

Otec měl dva Zenity a Voigtlander na formát 6 × 9, které zdědil po svém tátovi. Můj první kontakt byl s fotoaparátem Zenit 11, který tenkrát patřil mému staršímu bratrovi. Tehdy mi bylo sedmnáct let. 

 

foto: Lenka Hatašová

 

Byl jste dítětem štěstěny? 

Na to se velmi nesnadno odpovídá. Štěstí však musíte jít vždycky naproti.

 

Věnujete každé fotografii mnoho času, nebo pořizujete snímky rychle a snadno?

Záleží na situaci a na zakázce. Podstatný rozdíl je také mezi reportážní a portrétní fotografií.

 

Kdo z českých či světových fotografů vás nejvíce ovlivnil? 

První fotografickou knížku, kterou jsem si koupil, byla knížka Divadlo života od Jana Saudka a pak kniha 150 let fotografie, kde mě uchvátili fotografové jako Richard Avedon a Helmut Newton.

 

Mohl byste připomenout svá nejdůležitější fotografická díla a počiny? 

Nerozlišuji, která fotografická díla a počiny jsou nejpodstatnější. Mám svou práci rád a proto je pro mě každé fotografování v té chvíli nejdůležitější.  

 

Existují pro fotografa nějaká tabu, nebo je dovoleno zvěčnit vše a záleží jen na morálním úhlu pohledu a posouzení?

 

Pro mě určitě při práci tabu existuje. Zakládám si na tom, aby mé fotografie nepůsobily lacině a vulgárně. Focení je pro mě umění, proto bych si přál, aby každá má fotka žila svým způsobem jako umělecké dílo. 

 

Připravujete výhledově výstavu svých prací?

Vize ani tvůrčí plány se nemají předem prozrazovat.

 

Kdyby se objevil zájemce, který by chtěl jít ve vašich stopách, poradil byste mu, čeho by se měl vyvarovat a o co nejvíce usilovat?

Radit je velmi těžké. Říká se, že každá cesta vpřed je i cestou omylů. Ty nesprávné se musí co nejrychleji opustit. Ne každý to však rozpozná. 

 

Kam spěje současná fotografie? 

Vše se urychluje digitální technikou. Například na mistrovství světa v hokeji je minutu po střelení gólu v agentuře čtyřicet různých fotografií onoho gólu. Já budoucnost fotografie stále vidím v zachycení kouzla okamžiku a nálady vytvořené výtvarnými prvky, které fotografie nabízí.

foto: Lenka Hatašová

 

Spolupracujete s ostatními kolegy, nebo je každý fotograf spíše solitér? 

Mezi uznávanými kolegy mám spoustu přátel, kterých si vážím. Při focení větších zakázek, na kterých spolupracuje tým složený z vizážistů, stylistů, producentů, produkčních, asistentů atd., samozřejmě přivítám spolupráci kolegů ve formě konzultace. V podstatě jsem ale spíše solitér.

 

Co byste řekl o nedávno zemřelém fotografu Janu Reichovi, jenž fotil nejenom portréty, ale i českou krajinu a mizející Prahu na téměř archaické deskové přístroje? 

Honza Reich se zapsal zcela zásadně do dějin české fotografie. Jeho snímky české krajiny v kotlině Českého Meránu či portréty návštěvníků vesnických lokálů se staly pojmem. Jeho fotografie, na níž jsou zachyceni staří štamgasti u výčepu v oblacích cigaretového kouře, obletěla celý svět.

  

Jaký byl váš minulý rok za hledáčkem fotoaparátu? 

Naštěstí plný krásné práce, která mě naplňuje. Fotil jsem pět kalendářů. Jeden z nich se fotil například na exotickém ostrově Bali. Příprava tohoto kalendáře trvala dva měsíce a výsledek stál za to. Kromě toho jsem fotil mnoho zajímavých a známých osobností.

 

Nemohu nepoložit otázku: Jaké je na Bali světlo? 

Světlo u tropického moře je ostré, silné. Má v sobě jakýsi genius loci jižních zemí. Je krásné s ním pracovat, trpělivě vyčkávat na ten jediný správný okamžik, v němž je zachyceno vše podstatné.  

 

Rád bych se zeptal, na čem v posledních týdnech pracujete, není-li to tajemstvím? 

Připravuji opět několik kalendářů. Momentálně dokončujeme práci na kalendářích pro firmy Simix a Replay.

 

Kolik k dnešnímu dni vlastníte fotografických přístrojů, kolik jste za svůj život asi učinil snímků? 

Z malých formátů momentálně už používám jen digitální přístroje značky Leica a Canon. Z větších formátů fotím na Hasselblat. Jinak mám doma mnoho fotoaparátů na klasické filmy. Všechny své fotoaparáty si nechávám. Nikdy bych je neprodal. Kolik jsem učinil snímků? To jsem opravdu nikdy nepočítal. Asi bych se ke konkrétnímu číslu ani nikdy nedostal. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Přibližte prosím, jak vypadá váš běžný pracovní den? 

Každý můj pracovní den je na sto procent jiný. To vám můžu povědět s jistotou. Má práce je pestrá, různorodá a skládá se z příprav, schůzek, obchůzek, stylingu, samotného focení, schvalování, retuší, slavnostní, křtů, mediálních a společenských akcí. Každý den je dlouhý.

 

Jistě zcela zřetelně poznáte, kdy se světlo láme a kdy nastává pro zachycení jakékoliv skutečnosti či obrazu nejpříhodnější okamžik. 

Například při focení u moře se ví, že nejlepší světlo je brzy ráno a v podvečer, ale samozřejmě si většinu fotografií dosvětluji pomocí zábleskových světel sám.

 

Je možné foťák pověsit na hřebík, nebo je to váš celoživotní úděl a láska?

O takových věcech moc nepřemýšlím. Mám to štěstí, že má práce je mým životem a láskou. Proto tedy foťák pověsit na hřebík rozhodně nehodlám, ale někdy si rád od fotografování odpočinu. Jakmile jedu na relaxační dovolenou, k moři si foťák neberu, což mi někdy moje přítelkyně vyčítá – prý kovářova kobyla chodí bosa. Ale já jí to vynahradím jindy. Slibuji.

foto: Lenka Hatašová

 

Stalo se vám někdy, že jste během fotografování zažil nějakou situaci, kterou nelze ani vymyslet? 

Neustále jsem překvapován. A v tom je i krása fotografie, úchvatná, neopakovatelná.

 

Existuje na světě nějaký kout, o němž by se dalo říci, že je pro oko objektivu zemí zaslíbenou? 

Pro mě, co je dál, je víc. Chtěl bych ještě poznat Nový Zéland, francouzskou Polynésii, ale fotograficky je pro mě nejoblíbenější i nejpřitažlivější jižní Toskánsko.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Jaroslava Urbana www.urban-jaroslav.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře