Josef Maršálek – cukrář, cestovatel, spisovatel

12.08.2023 22:00 | René Kekely

V devatenácti letech odjel Josef Maršálek z rodné Moravy s pár tisícovkami v kapse vlakem do Prahy s představou, že to je ten velký svět. Na nádraží si pak uvědomil, že nemá práci a nemá kde bydlet. Nebyl by to však on, komu sudičky nadělily hlavně štěstí, aby během pár hodin a dnů nenašel obojí. Po nějaké době odjel do zahraničí, kde se vypracoval, začal studovat vysokou školu, prošel mnoha provozy a dnes je nejznámějším, nejúspěšnějším a nejvyhledávanějším cukrářským mistrem. A to nejen kvůli televizní show Peče celá země, ale i díky jeho přístupu, charismatu, pracovitosti a řemeslu, které skvěle ovládá a považuje za jakýsi „zlatý poklad". 

Vaše cesta z Moravy od učitele hudební výchovy až k jednomu z nejuznávanějších a nejznámějších cukrářských mistrů byla poměrně složitá. Kdybyste věděl, co vás čeká, šel byste do toho?

Ano. Ve svém životě bych nezměnil jedinou věc. Jsem přesvědčený o tom, že všechno to, co se stalo a co se děje, tak je proto, aby nás to někam posunulo. Profesně i osobně. Je to má víra.

Je někdo z vaší poměrně velké rodiny na tom profesně podobně jako vy? Věnuje se někdo podobnému oboru?

I když to tak ze začátku nevypadalo, má milovaná sestra Zuzka, která je o deset let mladší než já, se stala cukrářkou. Po střední hotelové škole prošla několika hotely a restauracemi, aby její srdce nakonec zakotvilo u toho našeho krásného, sladkého řemesla.

Kdo vás učil péct a vařit?

Otázka by správně měla znít: Kdo vás nechal péct a vařit? Nejprve jsem se motal pod ruce babičkám a potom mámě. A jsem moc rád, že mě z kuchyně nikdy nevyhazovaly, i když se o to pokoušely. Dodnes jsem jim neuvěřitelně vděčný. Měl jsem ukázkové dětství a mluvím o tom nahlas.

Loňský rok byl pro mnoho živnostníků, podnikatelů a umělců velmi těžký a zdá se, že ani ten stávající nebude o mnoho jiný. Nicméně vy říkáte, že pro vás byl minulý rok profesně i soukromě jedním z nejúspěšnějších. Čím to? Stylem vaší profese, přístupu k životu? 

Tahle otázka má několik rovin. Chtěl bych, aby hned ze začátku bylo jasné, že to neříkám proto, aby mi ostatní záviděli, anebo abych vyvolával nějakou vášnivou společenskou debatu. Znám několik lidí v mém blízkém okolí a nových i starých podniků, pro které ten minulý rok byl úplně stejný jako ten předchozí. Byli to lidi, kteří se nebáli vyhrnout rukávy, začít přemýšlet o své práci a svém životě jinak a makali. Já osobně to mám nastavené trochu jako kukačka. Nikdy nedávám všechna vejce do jednoho hnízda. Portfolio toho, co dělám a čemu se věnuji, jsem rozdělil na několik částí s vírou, že když se nebude dařit jedna, půjde druhá nebo třetí. No a v té osobní rovině? Našel jsem milujícího partnera (respektive on si našel mě), se kterým jsme minulý rok v červnu uzavřeli registrované partnerství. Co víc si člověk může přát než to, aby nebyl sám.

Když se na vás člověk podívá a zapovídá se s vámi, sálá z vás klid, energie, velké zkušenosti, které předáváte velmi zajímavě, ale také se zdravou kritikou toho, jak to v Česku i třicet let po revoluci ve službách chodí. Co vám třeba vadí nejvíce?

Úplně ze všeho nejvíce mi vadí, že velká část například gastronomie ještě pořád existuje v šedé zóně. Je to začarovaný kruh, kvůli kterému má spousta lidí exekuce, nemůže založit rodinu, pracuje na úkor vlastního zdraví, dělá i 300 hodin za měsíc a tak dále. Nemyslím si, že by gastronomie byla tak diametrální odlišným oborem od všech ostatních oborů, aby v ní platila úplně jiná nadstandardní pravidla. Ano, má svá specifika. Ale ty má přece každý jeden další obor. A potom je to o nastavení mysli lidí. Osobně se snažím najít řešení na každý problém. Velmi často se setkávám s tím, že lidé nacházejí problém na každém řešení. Říká se, že kdo nic nedělá, tak nic nezkazí. Ale také se nic nenaučí. My se učíme tím, že chybujeme, ne naopak.

Mnozí tvrdí, že období čtyřiceti let socialismu poškodilo přístup lidí k mnohému na další desítky let. Máme tu ale už třicet let od změny, a pořád jsou tu věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Psychologové a ekonomové říkají, že na změnu ve společnosti je potřeba dvou generací. Jinými slovy to znamená, že nám ještě deset let chybí. Ale nahlas říkám, že si nestěžuji. A vidím u nás za pár let, co jsem se vrátil zpět ze světa, velký posun dopředu. Určitě u nás dochází k nějakému společenskému hnutí, za které může zejména mladá generace… Mám obrovskou naději a ta nikdy neumírá. Uvidíme.

Když se podíváte na podnikání nebo na poskytování některých gastro služeb u nás a máte osobní zkušenost a možnost srovnání s tím, jak to vypadá třeba ve Velké Británii nebo v Indii či v nějaké další zemi, co je tam zásadně jinak?

Řeknu to takhle: U nás je neuvěřitelně veliké byrokratické zatížení a také jednotlivé odvody a zdanění. Myslím, že až zbytečně veliké, zejména když se podíváte na to, co se s veřejnými rozpočty a penězi v nich doopravdy děje. Také neustále se měnící daňové prostředí. Nemusíme chodit daleko, odstupte si od minulého roku a podívejte se z výšky, kam se půl bilionu rozkutálelo. Měl jsem pocit, že v zahraničí bylo podnikání jednodušší. Nemusíme jet do Indie, založení podniku a jeho provoz je mnohem jednodušší než u nás například ve Španělsku nebo ve Francii. Je to rozhodně k zamyšlení a řešením není, že největší zatížení ponesou právě podnikatele a střední třída. Naopak to nahrává šedé zóně a vůbec černotě. Nejsem ekonom, ale s mým základním vzděláním si myslím, že to, co se ve veřejných financích děje, by mělo být trestné.

Měl jste šanci působit, byť krátce, v Buckinghamském paláci v Londýně. Říkáte, že je to tam poměrně „nuda“. Bylo něco, co vás tam zaujalo, nebo spíš šokovalo? 

Ona ta nuda je takovou novinářskou zkratkou. Přirovnáním. Pravdou ale je, že pracovat v místě, ve kterém se psaly a píší dějiny, je neuvěřitelné privilegium. Oddělal jsem si tam šest dní, které bohatě stačily k tomu, abych už tam nikdy nemusel. Ale užil jsem si každou minutu.

Myslíte si, že ten královský bonton je tak svázán, že svázána je i jakákoli inovace ve vaření, pečení, stravování. Že jedna věc je tradice a ta druhá jakýsi rozvoj, rozmach?

Bonton je asi jenom jedna část toho v uvozovkách problému. Tou druhou částí je, že vaši strávníci jsou lidé v letech, kteří prostě a zkrátka vědí, co chtějí. To prostředí z principu a ze zásady nemůže být kreativní jako například v Harrods či v pětihvězdičkovém hotelu. 

Měl jste možnost setkat se přímo s královnou Alžbětou II., jejím manželem, princem Filipem nebo s někým dalším ze slavné královské rodiny?

S královnou jsem se nikdy neviděl, selfie nemám ani s jedním z členů královské rodiny. (smích) A když jsem tam šel na ten jeden týden brigádničit, tak jsem si ani na nic takového nemyslel. Bavíme se o lidech, kteří žijí v absolutně privátním světě.

Když britská panovnice přijímá představitele jiného státu, snaží se jej uctít pouze britskými dobrotami, nebo se snaží strefit i do vkusu jeho domovské země?

Na tohle neumím odpovědět, protože tuto situaci jsem tam nezažil. Ale nemyslím si, že když přijde francouzský prezident do Buckinghamského paláce, tak budou podávat crème brûlée. Tam se spíše očekává něco místního, tradičního, spíše základní chutě, aby nemohlo dojít ke zbytečným stížnostem, nebo nechtěným překvapením.

Takové prestižní a asi mediálně zajímavé je vaše působení ve slavném obchodním domě Harrods. Tam jste byl prý poměrně dlouho a skončil jste, když jste se měl dostat na zásadní manažerskou pozici.

Ano, i v tomto nejluxusnějším obchodním domě na světě jsem začínal jako brigádník na tři týdny, pěkně se mnou nakládali, dělal jsem celé ty týdny od rána do večera jablečné páje. Vrátil jsem se domů na Vánoce a na silvestra jsem v e-mailové schránce našel nabídku na trvalý pracovní poměr. Konzistentně jsem rostl v rámci hierarchie cukrárny a pekárny. Když jsem po sedmi letech opravdu dostal nabídku na přední manažerskou pozici v rámci F&B, tak jsem ji odmítl, protože mé srdce to mělo naplánováno jinak. Z mého nejbližšího okolí tohle rozhodnutí nepochopil vůbec nikdo.

Znamenalo by to pro vás přemístit se od forem, krémů, cukrářského náčiní k papírování, a to je to, co nechcete?

Nejenom to, já jsem tu přední manažerskou pozici již několik let fakticky zastával. To povýšení přišlo spíš proto, aby mě neztratili, což si moji nadřízení a také manažeři na personálním oddělení dobře uvědomovali. Bohužel přišlo velmi pozdě. A pak, cíl, za kterým jsem do Harrods nastoupil, jsem splnil a neměl jsem potřebu zůstávat dále. Nechal jsem za sebou silný tým, který právě díky tomu, že já jsem odešel, mohl dále růst. Tím jsem pro tu společnost zachránil dalších pár lidí, kteří by jinak odešli, protože by neměli vizi dalšího progresu.

Vaše skvělé zákusky ochutnaly i mnohé světově známé hvězdy. Setkal jste se s některými osobně? A byl někdo, kdo vám vysekl poklonu? 

Když jsem pracoval v hotelu Bath Spa, tak mi osobně přišla poděkovat princezna Anna, dcera královny Alžběty. Tam jsem také pekl pro Geoffreyho Rushe, Nicolase Cage či skupinu Westlife. V Harrods jsme připravovali delikatesy pro všechny od Donatelly Versace, Karla Lagerfelda, Lady Gaga, manžele Obamovy až po arabské šejky. Já jsem si nejvíc vážil ocenění od tehdejšího majitele Harrods Mohameda Al-Fayeda. S ním i jeho osobním kuchařem Giuseppem Silvestrim jsme několikrát proklábosili hodiny. Dort k jeho narozeninám ho rozplakal a já jsem to tenkrát bral za největší poklonu. 

Pro kluka z malé moravské vísky muselo to, že se dostal do velkého světa, znamenat obrovský posun, prestiž a jistou pýchu. Nebo se pletu?

Já jsem na nějakou pýchu vůbec neměl čas ani pomyslet. Většinu času, který jsem strávil ve Velké Británii, jsem měl na dálku vztah s přítelem ve Španělsku a k tomu jsem ještě dálkově studoval Vysokou školu hotelovou v Praze. Já byl prostě pořád v jednom kole. Každé tři týdny v letadle, do toho obrovské pracovní nasazení a velký tým, za který jsem zodpovídal. Já jsem byl všude tam, kde jsem chtěl být a byl jsem tam velmi rád. Nemyslím si, že pýcha je správné slovo. Ale třeba hrdost už by to popsala lépe.

Co doposud považujete za svůj největší profesní úspěch? A až se třeba za třicet čtyřicet let za svým životem ohlédnete, co byste rád vyhodnotil jako svůj největší životní úspěch?

To je velmi obtížná otázka, protože mám pocit, že ten vrchol se neustále posunuje. Když si myslíte, že výše to už nepůjde, naskytne se příležitost, o které jste ani nevěděli, že existuje. Když jsem byl před mnoha lety v Praze, pekl jsem pro japonského císaře. Poté jsem v anglickém městě Bath hostil princeznu Annu, celebrity z celého světa a další. V Harrods to bylo od Downing Street 10, přes Eltona Johna, Michaela Jacksona po Mohammeda Al-Fayeda a jeho rodinu... V Indii jsem pekl pro celebrity Bollywoodu a mahárádže. A po letech jsem se u nás stal součástí nádherných projektů jako Peče celá země či Času na TE.BE. s Terezkou Bebarovou. A to ani nemluvím o knihách, které jsem za poslední rok vydal, které mi pokřtili například kamarád Giuseppe Silvestri, který vařil poslední večeři princezně Dianě, Terezka Kostková, Lucie Bílá, Naďa Konvalinková, Hanka Křížková či Vašek Kopta. Anebo přišla nabídka na vlastní pořad pro veřejnoprávní televizi. A teď si z toho vyberte, když nabídky přicházejí a vesmír je vám nakloněn. Jsem si moc dobře vědom všech těch příležitostí, které se mi dostávají a každý den za ně s hlavou obrácenou vzhůru k nebesům a s největší pokorou děkuji.

Kdesi jste prohlásil, že jste kluk z vesnice a jste zvyklý makat. Máte pocit, že řada Čechů moc makat nechce a chce takzvaně jen „zdobit“? Že chtějí být slavní, bohatí, úspěšní, ale aby za ně makali jiní?

Víte, já vlastně nemám moc rád, když se o Češích řekne takové to, že jsme všichni jako „něco“. Jsme hodně individuální. Říká se o nás, že závist je náš národní sport. Ale já mám kolem sebe spoustu Čechů, kteří jsou naopak velmi přející, takže ne všichni jsou závistiví. Asi je pravda, že se rádi posloucháme a také je pravda to, že všichni jsou odborníci na všechno. Osobně se k věcem, o kterých nic nevím a kterým nerozumím, nevyjadřuji. Ale rád se nechám poučit od profesionálů. A tohle očekávám i od druhé strany, tak nějak přirozeně. O mladší generaci se říká, že všichni chtějí být manažeři. Ale zase znám spoustu lidí o generaci mladších, kteří makají jako diví. Velkou zásluhu na tom, co se ve společnosti děje, mají dozajista sociální média. Ale ten pravý, reálný život je úplně o něčem jiném. Před svým prahem si má každý zametat sám. K tomu nikoho nepotřebujeme.

Velmi často slýcháme, že nám v Česku téměř vymírají některé řemeslné profese. A upřímně, najít někoho, kdo chce jít na cukrařinu, kuchařinu, číšničinu a další obory, začíná být spíš vzácností. Nehrozí tedy, že za pár let bude zrovna vaše profese zcela unikátní?

To si nemyslím ani náhodou, naopak, díky tomu, co se momentálně ve společnosti děje, přirozeně ubude některých restaurací a také cukráren a pekáren. Prostředí se trochu vyčistí, tím pádem bude vyšší nezaměstnanost a na trhu práce opět budou lidé, kteří to řemeslo a ten obor budou opravdu chtít dělat. Tohle jsem zažil na vlastní kůži roce 2002, když jsem se ucházel o první cukrářskou pozici. Byla osmiprocentní nezaměstnanost, pokud se nepletu, a na trhu práce byla spousta cukrářů, co tu práci dělat chtěli. Já jsem měl štěstí, že mě zaměstnali, aniž bych měl výuční list. Ten jsem si proto ihned dodělal. Jen se sem tam podívejte například na Instagram. Mám pocit, že v každé druhé domácnosti se opět peče, tak jako tomu bylo kdysi. A to není samo sebou. Ve společnosti je to trend a my cukráři se s ním vezeme. Je tady hlad po kvalitě. Znovu to opakuji: hlad po kvalitě. A nemůžeme nezmínit, že obrovský podíl a zásluhu na tom má právě show Peče celá země.

Jak je to ve světě s řemesly? Více lidí tam studuje, nebo jdou dělat nějaké řemeslo, aby něco uměli a pak třeba ještě dál studují?

Říká se, že řemeslo má zlaté dno. Já si to myslím taky a v zahraničí, kde jsem byl, to platí dvojnásob. Být řemeslníkem je prestiž, většinou se sdružují v různých asociacích, či ceších. Mají velmi silné zastoupení v politice, dokážou velmi dobře lobovat za své cíle. Podívejte se na Francii, učeň tráví 90 procent veškeré výuky na praxi, ve dvaceti letech je prakticky hotový cukrář, kterému nikdo a nic nebrání, aby si ihned otevřel provozovnu. Je to nastavené tak, že je to dostupné. Má na výběr, do které profesní asociace vstoupí. Být cukrářem nebo kuchařem ve Francii něco znamená. Vždyť francouzská gastronomie je například světovým dědictvím UNESCO. Což mi připomíná, že školství je u nás obrovským problémem, stejně tak jako profesní sdružení.

Je něco ve vašem oboru, co ani trendy nemění, a něco, co se naopak postupem let či desetiletí proměňuje?

Ukazuje se, že klasika je klasikou, nepodléhá téměř vůbec žádným vlivům, ba právě naopak. Zejména v dobách krize má zákazník tendence vracet se do komfortní zóny, ke klasice. Do základních elementárních chutí. Dá se jednou za čas ozvláštnit nějakou novou kombinaci, barvou či chutí, ale v základu zůstává principiálně tím, čím byla před několika desítkami let. Trendy jsou jako vítr. Dnes jsou tady... a zítra?

Souhlasíte s tím, že často talent a píle nestačí a člověk musí mít hlavně kus štěstí? Nebo být ve správný čas na správném místě?

Být v pravý čas na pravém místě je strašně důležité. A také je důležité poznat, když kolem vás jde štěstí. Když prochází, musíte ho chytnout za pačesy a pořádně přitáhnout. V životě jsou některé okamžiky, které se už nezopakují. Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Dnes je ale svět velmi zajímavě propojený. Pokud máte výjimečný talent na cokoliv, prakticky nikdo a nic vám nebrání ho prodat. Budete ale potřebovat najít k sobě takového obchodního partnera, který tu vaši genialitu dokáže zpeněžit. To je jedna z výhod globalizace.

Jste součástí projektu Peče celá země, jehož pokračování se letos bude natáčet. Ukázala tahle reality show i vám, že mezi námi je stále řada šikovných lidí?

Ukázala! Já jsem o tom ani nikdy nepochyboval. Češi jsou prostě manuálně zručným a šikovným národem a domácí pečení má u nás velmi staré kořeny. To nás předurčilo k tomu, aby tato soutěž byla úspěšnou. A také to, že každá domácnost má v kuchyni troubu, ve které se dá péct. Být součástí tohoto projektu je neuvěřitelná zkušenost a obrovské privilegium.

Jací lidé se hlásí do takové soutěže? Jsou to pokaždé ti, kteří vědí, o čem cukrařina je, nebo jsou tam i tímto řemeslem nepolíbení lidé, kteří mají pocit, že se jen zviditelní?

Já jsem se strašně bál, aby nám na casting nechodily typy lidí, které známe z jiné televizní stanice, a pro které byla vytvořena kategorie „hvězdná pěchota“. (smích) To se naštěstí nestalo. Castingy na druhou řadu trvaly 14 dní, Česká televize předvybrala 400 potencionálních soutěžících, a můžu říct, že 99 procent z nich přišlo skvěle připravených, měli zajímavý příběh a také výrobky. Ale znáte to, výjimka potvrzuje pravidlo.

Vznikla nějaká přátelství se soutěžícími z první řady televizního pořadu? 

Myslím, že ano. Lidsky mám velmi blízko k Petře Burianové, Velmi jsme si sedli s Terezkou Bebarovou, s Vaškem Koptou a s naší technoložkou, skrytou hvězdou show Zlatkou Otavovou. 

S Terezou jste dokonce navázali spolupráci v rámci pořadu Čas na TE.BE., který vymyslela se svým partnerem Ivanem Kotmelem. Stále vás to společně baví?

Já si myslím, že nás to baví čím dál tím víc! Vždy natáčíme tři dny v měsíci a ty dny končí tím, že nás všechny od režiséra až po Ivana bolí pěkně v podbřišku z toho, jak jsme vysmátí. Máme velké plány, spoustu nápadů. Uvidíme, kam se celý pořad Čas na TE.BE. posune do budoucna. Vašek je úžasný kolega, nikdy nezkazí žádnou legraci a mám pocit, že se na něj můžu vždycky se vším obrátit. Také nám udělil několik profesních rad, za které mu budu do konce života vděčný.

Právě tento pořad je jedním z „covidových projektů“. Lze říct, že nebýt této podivné doby, nikdy by nevznikl?

Ono to vzniklo takovou podivnou souhrou událostí. Terezka přišla o velký projekt na Nově, byla zavřená všechna divadla a na trhu byla pro takový pořad díra. Já jsem měl čas a chuť se na tom podílet. Myslím, že nám to všem prospělo a zúročení jistě přijde. Jsem přesvědčen, že porodní bolesti už máme za sebou. Každá doba přeje připraveným. Máte na výběr sedět doma a plakat nad rozlitým mlékem, nebo jít, vyhrnout rukávy a makat. I když je výsledek nejistý. Důležité je nepřestávat.

Vy také pracujete na novém projektu České televize, který bude určen dětem. Můžete prozradit víc?

Připravujeme nový projekt pro ČT Déčko a moc se na to těším, protože velká část realizačního týmu sestává z mých kolegů a kolegyň z natáčení Peče celá země. I když se na projektu intenzivně pracuje, detaily si ještě nechám s dovolením chvíli pro sebe.

Máte za sebou již tři velmi úspěšné knihy, které se staly bestsellery, sotva se dostaly do distribuce. Čekal jste to?

Já jsem to nečekal a nemůžu přestat děkovat tomu tam nahoře. Vím, že je tam někde můj anděl strážný, a také vím, že se mnou má strašně moc práce. Nejsem vzorný žák. Někdy jsem docela nevyzpytatelný a jindy jsem úplně beran. Ale kdykoliv cokoliv dělám, tak to dělám na sto procent. Anebo to nedělám vůbec. Život vám dává příležitosti a je jenom na vás, jestli se jich chopíte a zvládnete je, nebo je promrháte a ztratíte. 

První cukrářskou knihu vám křtila Lucie Bílá s Terezou Bebarovou. Tu zatím poslední v divadle u Lucie Bílé spolu s ní a Terezou Bebarovou křtili ještě Hanka Křížková, Naďa Konvalinková a Vašek Kopta. Už víte, koho byste třeba měl rád na dalším křtu? 

Já takhle vůbec dopředu neuvažuju, omlouvám se. To, že mou první cukrářskou knihu křtila právě Lucie Bílá, bylo díky tomu, že máme společnou známou Adélku Zaňákovou, což je švagrová Lucie Bílé, které jsem dělal odborného garanta pro získání živnostenského oprávnění. Udělal jsem to zcela nezištně a udělal bych to kdykoliv znovu. Právě ona přišla s nápadem, jestli bych nechtěl, aby mi knihu pokřtila právě Lucka. A ta druhá kniha byla spíš o spontánním nápadu, neboť se připravuje krásný film, kde by obě dámy měly hrát společně se mnou. A tak mi přišlo logické se poznat ještě předtím, než padne první klapka. A Terezka byla jako ta třetí správná sudička, jak se sluší a patří.

Vaše zatím poslední kniha Moderní česká cukrařina ukazuje lidem, jak péct a tvořit dezerty kvalitně z dobrých surovin a přitom tradičně. A teď mi řekněte, co na to vyznavači zdravého životního stylu, zdravého jídla a kritici sladkého a tučného?

No, já si myslím, že se ptáte úplně na špatném místě. Nebudu tady rozebírat to, co to vlastně znamená zdravý životní styl, ale vím, kdo je to kritik. Kritik je člověk, který nám říká, jak by to dělal, kdyby to uměl. Pro mě je zdravý životní styl o rovnováze. Dobré jídlo a pití jsou součástí té rovnováhy. Amen.

Hezky řečeno. Proto se ale zeptám jinak. Jsou naše zákusky a dezerty tím „nejnezdravějším“ co v Evropě najdeme, nebo jsme na tom v podstatě dobře?

Jsme na tom dobře, ale mohli bychom na tom být mnohem lépe. Nejhorší je, když si dáte cíl nebo laťku příliš nízko. Máme u nás obrovský prostor pro zlepšení, a když se tak podívám na mapu České republiky, tak se na tom zlepšení pracuje ve všech krajích. Mám z toho radost. Je to běh na dlouhou trať, protože cukrařina není sprint. Je to maratón.

Říká se, že dobrý řezník či kuchař nemůže být nikdy hubený, protože by bylo vidět, že svou profesi nejspíš nedělá tak kvalitně. Platí to i o cukrářských mistrech? (smích)

Ha ha. Ono se také říká, že cukráři a cukrářky mají tloušťku jako nemoc z povolání. Když jsme studovali marketing na vysoké škole, tak nám profesorka říkala, že když půjdete do fitness centra, tak tam všichni trenéři musí být krásní, štíhlí, opálení, svalnatí. Jinak nic neprodají. Je to odpověď?

Asi ano. Zastáváte tedy také vtipné rčení Haliny Pawlowské, že nejlepší sport je kafe a dort?

Já Halinu zbožňuji už od dětských let. Dlouhodobě říkám, že mým nejoblíbenějším sportem je pozorovat lidi. A k tomu si určitě dovedu představit výborný dort a ještě lepší kafe. Takže souhlas. (smích)

Co vy a sport, pohyb, kromě pohybu v kuchyni kolem pečicí trouby?

Ty časy, kdy jsem si třikrát v týdnu zaběhl deset kilometrů, jsou pryč. Mám za sebou i dobu, kdy jsem pravidelně plaval nebo chodil do posilovny. Vlastně mě to nikdy nebavilo. Už od základní školy jsem měl panickou hrůzu z tělesné výchovy, která se ještě víc prohloubila na gymnáziu. Dálkovou vysokou školu jsem vybíral podle toho, kde nebyl tělocvik. (smích) Mám rád dlouhé procházky, nevadí mi práce venku, na zahradě. Nemyslím si, že bych měl nedostatek pohybu, protože věřím tomu, že ve zdravém těle zdravý duch. A v jižních Čechách, kde s partnerem žijeme, je takových krásných míst na dlouhé procházky nebo jízdu na kole spousta.

Existují spisovatelé, kteří kdyby se upsali k smrti, nedosáhnou za desítky let toho, co se vám povedlo za pár měsíců. V čem tkví tajemství tohoto úspěchu? V tématu? V tom, že Češi prostě rádi jí a milují sladké?

Já vlastně vůbec nevím, o čem se teď bavíme, co je to vlastně úspěch? Je to jako vítr, nemůžete ho chytit, nemůžete se ho dotknout. Nikdy s vámi nevydrží, pokud ano, tak vás to většinou stojí úplně všechno, co máte. Stanete se obětí vlastního úspěchu. Nemyslím si, že bych dokázal něco neuvěřitelného anebo nedokazatelného. Naším limitem není hvězdná obloha. My jsme sami sobě vlastním limitem. Pokud si to neumíte představit, tak to nebudete umět ani žít. Na tuhle otázku se asi zeptejte jinde. (úsměv)

Chystáte prý další knihu. Kdy bude a o čem? 

Společně s Albatrosem jsou v plánu dvě krásné věci, jedna bude letos na podzim a druhá příští rok na jaře. Jedna z nich přijde i s malým bonusem. I tady si s dovolením nechám další detaily ještě pro sebe. Myslím, že i vážení čtenáři si zaslouží překvapení. Takže prosím, ještě vydržte.

Pokud to současná doba dovolí, vznikne i zajímavá talk show, která bude v podstatě korespondovat s pořadem, který děláte s Terezou Bebarovou. Těšíte se na diváky, na živé publikum? 

Já se určitě těším jak na tu show, tak na další práci s Terezkou. My jsme si jako Moraváci spolu prostě sedli. Máme toho spoustu společného, vnímáme svět kolem nás velmi podobně. A kdykoliv se dostanu mezi lidi, tak mám pocit, že jsem vítán. Ale nežiji v žádné rajské zahradě. Každá mince má dvě strany. Není takový, aby se zavděčil a zalíbil všem. Jsem si toho vědom.

Pořádáte řadu svých kurzů a workshopů. Nemáte těch lidí někdy dost a nevyhledáváte raději samotu?

Abych byl upřímný, tak mě ani tak nevyšťavuje práce s lidmi na kurzech jako spíš práce pro média, televizi. Mám pocit, že tam nechávám strašně moc energie a kdykoliv z natáčení odcházím, tak se snažím zavřít na nějakém místě, kde nikdo není a kde se mě dlouho nebude nikdo na nic ptát. To samé jsem slyšel od několika hereckých kolegů, kteří to mají úplně stejně. Ta kamera, v momentě kdy se zapne, z vás vytáhne úplně všechno. Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to nezažil na vlastní kůži. Takže pokud si někdo myslí, že herci mají snadno vydělané peníze, tak věřte lidi, že je to přesně naopak. Osobní zkušenost.

Jak takto vytížený člověk nejraději relaxuje?

Přemýšlením, prací na nových projektech, časem stráveným s rodinou, procházkami kolem rybníka a lesů. Od jara až do podzimu prací na zahradě a zahrádce, rýpáním se v zemi. Sem tam je tam hra na klavír a také miluji slunce, bazén, cestování a moře.

S vaším partnerem Petrem, který je vysokoškolským učitelem, žijete na venkově v jižních Čechách. Profesně, ale asi i naturelem jste každý jiný. Jsou témata, zájmy, které máte společné? Zajímá se on třeba o novinky v oblasti cukrařiny? A vy naopak o jeho záležitosti?

Máme každý svůj vlastní svět, svoje vlastní zájmy, ale jsem strašně rád, že je mezi námi i průsečík, kde to vidíme docela podobně. Máme rádi společný čas strávený venku, cestování, zahradu. Péťa má svá zvířátka, já mám své dorty. Já myslím, že nás čeká i velký společný projekt, ale to ukáže čas. 

Váš partner Petr ale nevypadá na to, že by mu sladké nějak zvlášť chutnalo. Anebo má dobré spalování?

Má skvělé spalování a hodně pohybu. Na zbytek se zeptejte jeho. (smích)

Nemáte nějaký společný profesní či podnikatelský sen, kde by se profese vás obou spojily?

Podnikatelský sen určitě ne, zatím. Myslím, že Petr by byl velmi úspěšný i v privátní sféře. Momentálně je ale zaměstnancem českého školství, kde mu to vyhovuje. Pokud je spokojený, tak já jsem taky.

Máte nějaké zajímavé nesplněné, nikoli nesplnitelné, přání?

Mám, a až se splní, tak budete první, kdo se to dozví. A není nesplnitelné, ale nesplněné. Zatím. (úsměv)

A nějaké motto, kterým se řídíte? 

Carpe Fucking Diem – nechť si každý přeloží po svém.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Tagy: cukrář, cukrovinky, kuchyně, řemeslo

Komentáře