KAMU / Kamila Chadim – kuchařka

Jak sama říká, již od dětství nedala vařečku z ruky, proto se rozhodla, vystudovat střední hotelovou školu v Praze. Odbornou praxi absolvovala v kuchyních prestižních hotelů Hilton či Intercontinental. Za životní zkušenost ovšem považuje cestování a sbírání inspirace z celého světa. Během svých cest navštívila například Nový Zéland, Thajsko, Peru, Čínu, Vietnam, Austrálii nebo Británii, kde měla příležitost, setkat se osobně s populárním britským kuchařem Jamiem Oliverem. Pro Českou televizi připravila dvě série cestopisného dokumentárního seriálu o vaření a je autorkou čtyř osobitých kuchařek… 

KAMU

Od dětství jste si přála být kuchařkou. Byla to skutečně vaše jediná vysněná profese?

Měla jsem jich víc a všechny se mi vlastně splnily. Kromě toho, že jsem chtěla být nablízku jídlu a bavilo mě už odmala tvořit nové recepty, jsem se chtěla stát i spisovatelkou nebo umělkyní. Vždy jsem ráda psala, ve druhé třídě mi otiskly básničku v Mateřídoušce a Sluníčku, což jsem dlouho považovala za svůj životní úspěch (smích). Také jsem moc ráda malovala, kreslila, vyšívala a tančila. Pořád jsem byla někde v oblacích, ve svém světě, psala jsem o něm povídky a snila o tom, že budu slavná šéfkuchařka. A nyní píšu knížky a nepřestávám tančit, ani malovat či vyšívat. Měla jsem o svém životě jasno už jako malá a navzdory snaze rodičů ze mě vytvořit někoho jiného, jsem se nedala a utekla jak z matematického gymplu, tak ze dvou vysokých škol, abych žila život podle svého. Pořád jsem poslouchala, že holka se samými jedničkami přece nemůže být kuchařka. Jediný způsob, jak to udělat a nedostat bídu, bylo odcestovat někam hodně daleko. Takže jsem po maturitě zvedla plachty a odletěla na Nový Zéland.

Nelákalo vás, více než vaření, cestování?

Lákalo mě cokoliv, jen ne studium na VŠE, ani na filozofické fakultě, kde jsem začala jen první semestry. Prostě jsem potřebovala vypadnout, takže první vycestování byla vlastně spíš záminka, jak utéct ze života, kde mi pořád někdo říká, co bych měla a neměla dělat. Stále jsem si říkala, že na to, aby mi někdo kázal o životě, mi dětství skončilo až moc brzy a musela jsem se o sebe už od puberty starat. Byla jsem hodně paličatá a taky naštvaná na rodiče. Bylo mi jedno, co budu dělat, věděla jsem, že k vaření se jednou dostanu. Ale zpočátku jsem byla odhodlaná klidně sbírat třešně na sadech, bylo mi to jedno, hlavně že jsem na cestách a pryč z Čech. Jenže vesmír to pro mě měl nachystané jinak a já ihned zcela náhodou získala práci v kuchyni a pak už to jelo. Byla jsem za to moc vděčná a užívala si to.

Navštívila jste řadu světových míst, ale hotelovou školu jste studovala doma v Praze. Jste rodilá Pražačka? Jaký máte vztah k tomuto historickému městu?

Ano, jsem narozená v Praze, ale podstatnou část svého dětství jsem prožila na horách ve Vrchlabí a ve Špindlerově Mlýně. Tam mi bylo vždycky lépe, milovala jsem přírodu, ježdění na chatu do Zadní Třebáně a Praha pro mě spíš byla místem, kde jsem musela být, kde jsem chodila do školy. Vyrůstala jsem na Jižním Městě v paneláku, a tenkrát to bylo docela děsivé místo plné úchyláků a feťáků, takže se asi není čemu divit. Dneska Prahu vnímám jinak. Můj muž Robi vyrostl v centru a má byt hned u řeky, takže když jsme zrovna v Praze, jsme na moc hezkém místě a já si užívám nekonečné možnosti Prahy i její kulturu a architekturu.

Srovnání. Jak byste porovnala českou a britskou nebo australskou kuchyni?

To se přece nedá srovnávat (smích). Česká kuchyně má, na rozdíl od té britské či australské, bohatou historii a naše jídla jsou dost výjimečná, nikde jinde na světě je neochutnáte. Zato smažená ryba s kaší nebo hranolkami? Neříkám, že to je špatné, to ne, ale je to nuda. Naše omáčky a knedlíky, to když uvařím kdekoliv ve světě, tak se každý může utlouct. A právě proto nechávám českou kuchyni ovlivňovat i naše menu v naší restauraci Mycelium na Kostarice. Jsem schopná zkombinovat houbový japonský knedlíček s krémovou koprovkou a věřte nebo ne, je to naprostá bomba.

Říkáte, že „pořádně vařit“ jste začala až na Novém Zélandě. Jak k tomu došlo?

Byla jsem vhozená jako ryba do vody. Hledala jsem práci a ona přišla sama. V horském hotelu hledali šéfkuchaře a kuchaře a já jsem tam se svým kamarádem Kubou, vystudovaným kuchařem, zrovna byla a vše se tak sešlo, že jsem v jedenadvaceti letech začala velet celé hotelové kuchyni. Vymýšlela jsem meníčka, dělala objednávky, vařila snídaně pro stovky Korejců, připravovala pro ně korejská jídla a prostě jsem se to všechno musela naučit. Navíc jsem neuměla anglicky, takže kromě řízení hotelové kuchyně, jsem pilovala angličtinu a pak to najednou všechno seplo.

KAMU

Kromě Zélandu jste navštívila také Peru, Thajsko nebo Vietnam. Jaké gastronomické zajímavosti byste z těchto cest vyzdvihla a proč?

Všechny zmíněné země nabízí „ street food“, ulice jsou plné pouličních prodejců jídla a to je něco, co dělá jejich gastronomickou kulturu tak barevnou. Miluju koupit si jídlo na ulici a sníst si ho někde v klídku na patníku, přitom pozorovat běžné denní dění ono místa.

Jak byste popsala zkušenosti z Mexika? Opravdu je tamní kuchyně jen ostrá a pikantní?

Zdaleka ne, mexická kuchyně híří barvami a chutěmi. Každý stát nabízí úplně jiná jídla a proto je skvělé Mexiko procestovat, poznat různá místa, protože jen tak lze pochopit, že mexická kuchyně není jen tacos a margarita! Skrývá mnohem a mnohem víc. Je to úžasná země s velice bohatou gastronomickou historií.

V Británii jste se osobně poznala s kuchařem Jamiem Oliverem. Jak k tomu došlo?

V práci. Pracovala jsem pro něj jako kuchařka na grilu, byla to pěkná řežba, denně jsme obsloužili až tisíc zákazníků, byla to veliká kuchyň a dalo mi to velkou školu. On tam občas chodil, aby nás povzbudil, udělal změny v meníčku a tak. Je to super chlap a moje velká inspirace už od dětství.

Vaše kuchařky. Prosím, přibližte nám, jak k jednotlivým receptům přicházíte. Jak vlastně taková kuchařka od KAMU vzniká?

Zcela organicky, nápady chodí znenadání a já jsem si vždy jistá, že to je ono, že to je to, co právě musím vytvořit. Následuju svoji intuici a užívám si každou vteřinu svého tvoření. Je za tím spousta práce, obzvláště proto, že si knihy vydáváme sami, nemáme žádné nakladatelství. Vybíráme papír, jednáme s tiskárnou, s grafiky, ilustrátory… jedině tak můžeme dohlédnout nad vysokou kvalitou, kterou do našich knih vkládáme. Nakladatelství se pochopitelně snaží při výrobě knih ušetřit a tak by mi nikdy nedovolili všechny ty vychytávky. Každá moje kniha má něco extra, mám ráda, že se moje knihy liší od jiných kuchařek a jsou to pořádné lexikony, pro někoho dokonce kuchařské bible.

Prý vám při tvorbě pomáhá i manžel Robi…

Ano, vše děláme spolu. Máme rozdělené úkony a moc nám to jde. Já tvořím recepty, koncepty knih, píšu, vymýšlím, jak budou vypadat fotografie jídel a on to zase všechno nafotí a pak se stará o komunikaci ohledně výroby. Jsme boží tým, miluju ho!

Samostatnou kapitolou vašich kuchařek je osobitý grafický design. Ten ostatně zaujme nejen čtenáře s láskou k jídlu nebo cestování, ale i k výtvarnému umění. Kdo vám jej navrhuje?

Abych byla upřímná, já jsem takový pacient, že i grafický design v hlavě tvořím od začátku sama a vím přesně, jak kniha bude vypadat. Já dávám dohromady ilustrace s ilustrátory a pak sedím s grafičkou u každé stránky a říkám ji co a kam posunout o milimetr doprava či doleva. Mám štěstí, že mám kolem sebe skvělé lidi, se kterými se mi dobře pracuje a tou nejpovolanější osobou je Kateřina Dvořáková, která je boží grafičkou a moc si při práci rozumíme. Má skvělé nápady, které se scházejí s těmi mými a práce nám jde hezky od ruky. S každou další knížkou se náš vztah prohlubuje a je to znát i na odvedené práci.

KAMU

Takže, cítím, že vaší zálibou je i umění. Povězte, jaký je váš oblíbený umělecký styl, sloh, umělec?

Spíš než umělce obdivuju spisovatele. Jsem vášnivá čtenářka a za týden přečtu klidně i tři knihy. Když není čas číst, tak mám ve sluchátkách audioknihy a čerpám a čerpám. Mým snem je totiž napsat i povídkovou knihu, takže vychytávám styl a nasávám slovní zásobu.

Říkáte, že se s myšlenkami na recepty budíte i usínáte. Opravdu?

Ano, jídlo je moje vášeň i posedlost! Když usínám, představuju si, jak něco vařím, napadají mě různé věci a já si je kolikrát i uprostřed noci zapisuju do notýsku, který mám pro všechny případy vedle postele. Moc mě to baví, ale pauza by se občas hodila (smích).

Vaší poslední knihou je kuchařka Nejbarevnější CESTA / Lexikon rostlinného vaření. Co všechno se v ní dozvíme?

Nejbarevnější CESTA aneb Lexikon rostlinného vaření, obsahuje 555 receptů z evropských dostupných surovin a považuju ji za svůj absolutní masterpiece. Je obrovská, je to opravdový lexikon, který by měl podle mě mít každý nadšenec do vaření doma. Vznikala 4 roky na cestách naším obytným vozem, takže všechny recepty jsou velice snadno uvěřitelné jak v autě na jedné pánvičce, tak třeba na studijní koleji. Vše je velice jednoduché a přitom tak moc chutné. Jak už je u nás zvykem, nechybí peprné příběhy z cest a nádherné fotky nafocené mým mužem. Nutno říct, že všechny mé knihy lze koupit jen na našem e-shopu: www.chefkamu.cz, v knihkupectvích je nenajdete.

Charakteristický je pro vás nejen design, ale i jméno. Jak pseudonym KAMU vznikl?

To vzniklo už při mém narození, začala mi tak říkat maminka. Dneska je z toho spíš takový pseudonym a já začala mít ráda, když mi přátelé a rodina říkají Kamila nebo Kamilka.

Vidět vás lze i na sociálních sítích. Považujete se za influencerku?

Myslím, že slovo „influencer“, tedy někdo, kdo ovlivňuje lidi na sociálních sítích, jsem dřív vnímala docela negativně, ani nevím proč, myslím, že jsem se ale jen prala se svým egem. Dneska to cítím jinak a říkám si, že když už mám ten vliv na tisíce lidí, využiju to dobrým směrem. A tak se snažím šířit jen to, co lidem může udělat hezčí den, recepty, momenty z cestování, veselé chvíle s mým mužem, pozitivní myšlenky a tak. Negace je na světě až-až.

V poslední době působíte také na Kostarice, kde s manželem provozujete gelaterii poblíž pláže. Prosím, přibližte nám, co je to „gelaterie“?

Není to nic jiného než zmrzlinárna. Otevřeli jsme zmrzlinárnu Gelato Mágico (na IG: @gelato_magico), protože to bylo jediné, co nám na Kostarice chybělo. Pak jsme si otevřeli restauraci Mycelium (@___mycelium___), kde si plníme naše sny, tedy vaříme krásné a barevné jídlo z lokálních surovin ovlivněné asijskými i českými vlivy. Stavíme si tam takovou malou vesničku, akorát doděláváme ubytování, máme organickou zahradu, osm zvířat a žijeme si náš vlastní sen. Nyní budeme otevírat kavárnu s pekárnou a jedeme dál. Brzy se chystáme zvát lidi z Čech na retreatové pobyty zaměřené na moje jídlo, s kurzy vaření a workshopy Wim Hof metody, tedy otužování a dýchací cvičení. Můj muž je jejím instruktorem a víme, že to je něco, co společně rádi předáváme lidem, ať už jsme kdekoliv.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Köch a 2media

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře