o lidech vynikajících ve svých profesích

Ludvík Hess – autor sítě babyboxů, vydavatel časopisu a chovatel koní

12.03.2014 08:10 | Vladimír Stibor

Životní pouť plná úctyhodných skutků pana Ludvíka Hesse by vydala nejméně na několik dlouhých příběhů. Přes půl století pomáhá nezištně české poezii. Vydává padesát let časopis Divoké víno. Odchoval mnoho desítek koní. Vymyslel a vybudoval síť babyboxů a tím zachránil sto novorozenců, ale každým dnem jich může být více. Na vlastním pozemku postavil azylový dům pro matky s dětmi. Je typem renesančního člověka, zachráncem všeho toho, co nás nejednou přesahuje.

Vzpomenete si někdy na své dětství a na svůj rod? Odkud vlastně pocházel?

Na dětství a na mládí vzpomínám pořád, asi je tím přivolávám zpátky. Na svůj rod, či spíše rody, myslím velmi často. Jak už to tak bývá, je jich několik. Jsou to francouzští Durasové, žijící v Čechách od dob Jana Lucemburského. Jejich hlavní sídlo je dosud v Želevčicích u Slaného – statek patří rodině přes pět set let. Pak jsou to Dundrové, pocházející rovněž z Francie. Jejich sídlo v Lotouši bohužel velmi nedávno změnilo majitele. Matyášové pocházejí rovněž ze severu středních Čech, ovšem byli podstatně chudší. Jablonští jsou z Písku a konečně rodina, jejíž jméno nosím, tedy Hessové, pocházejí z Uher. Kroniku svého rodu jsem popsal v knížce Romance o klisničkách a balady o holkách.

Tušil jste již ve svých patnácti šestnácti letech, čemu se budete celý život věnovat?

Předpokládal jsem, že se budu věnovat novinařině, svůj první časopis jsem vydával na základní škole, se druhým – Divokým vínem – jsem začal až v sedmnácti, v roce 1964. Zato jej vydávám už padesátým rokem.

Dá se žít z hledání krásy celý život?

Neřekl bych, že celý život hledám krásu. Pominu-li ovšem krásu ženskou.

Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova

Obrazně by se dalo říci, že jste se upsal poezii. Hledal jste ji, nebo si vás našla sama?

Poezie si mne našla sama, ale neupsal jsem se jí. Básničku jsem nenapsal desítky let, píšu výhradně prózu. Poezie je pro mladé kluky.

Letos je to již rovných padesát let, co vydáváte časopis Divoké víno. Jsou básníci, kteří se objevili ve vašich prvních číslech, píšící i nyní?

Mám několik věrných holoubků a jednu holubičku – Zorku Wildovou. Holoubci jsou Petr Cincibuch, z něhož se dá básnička ovšem leda vymlátit. U Káji Sýse toho netřeba, ten teče sám jako potůček do údolí. Jirka Žáček drží od roku 1965, Jarda Holoubek taky tak. Pavel Verner umřel, jinak by psal dál. Budiž mu země lehká.

Jaké období bylo pro vaše Divoké víno nejtěžší?

Rok 1972, z něhož jsem dva měsíce strávil v „ruzyňských lázních“.

Můžete vzpomenout alespoň několik básníků, kteří na vás udělali největší dojem?

Měl jsem tu čest otisknout zásadní básničky Václava Hraběte a Ladislavy Landy. Oba zemřeli v roce 1965, Vašek o tři měsíce později, leč nikoli vlastní rukou, jako to učinil Láďa Landa. Ostatní jsem už jmenoval výše. Nesmím zapomenout na Vladimíra Stibora! A na Dušana Spáčila, tomu by to bylo taky líto.

Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova

Jak se díváte na současnou českou poezii a prózu?

Kdyby mi ji autoři neposílali mailem nebo v obálkách jako hotové knížky, neznal bych ji. Jedním výrazem? Unavený, líně se vlekoucí potok. Kalný.

Je to asi kacířská otázka. Hledáte si svého pokračovatele?

Myslíte, že přijde někdo iniciativní, komu překáží třicet až čtyřicet tisícikorunaček ročně, a chtěl by pokračovat...?

Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova

Nedávno vaše babyboxy zachránily již stý dětský život, holčičku. Myslel jste si před lety, že budou tak hojně využívané?

Když jsem 1. června 2005 otvíral první babybox v hloubětínském GynCentru, domníval jsem se, že se snad podaří zřídit ještě jeden v Brně. Čekal jsem nápor jednoho až dvou nechtěných lidských mláďat tak jednou za pět let.

Říká se, že lidský život je nesmírně křehký – a zároveň zranitelný. Proto dostat šanci prožít život, ať by byl jakýkoliv, je nesmírný dar. Dar nedocenitelné hodnoty…

Asi máte pravdu, když to říkáte.

Stalo se vám někdy, že jste se s nějakým zachráněným potomkem z baby-boxu dostal do kontaktu?

Jsem v kontaktu s řadou dětí z babyboxu, adoptivní rodiče mi posílají jejich fotografie a zvou mě na bábovku, a tak mám několik dětí, se kterými se vídám často. Maminka jednoho z nich se mi dokonce líbí.

Řadu dlouhých let se věnujete chovu koní. Je možné všechny spočítat?

Narodilo se u mě 146 koní. Počítat jsem je začal až při psaní knihy Balady o koních a romance o holkách, a tak se nedá vyloučit, že jsem na některého zapomněl.

Máte mezi nimi nějaké své koňské favority nebo jsou i tací, kteří navždy přirostli k vašemu srdci?

Někteří koně jsou k lidem vlídnější, jiní přísnější. A tak je to v obráceném gardu i se mnou.

Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova

Na přelomu zimy a jara se rodívají hříbata, to se asi moc nevyspíte. Býváte dodnes u toho?

Všechny klisny, které se mají hřebit, se snažím uhlídat. Mám z domu okénko, které vede do stáje, a tím sleduji klisnu chystající se porodit. Asistovat jí vyjdu obvykle, až když uvidím plodový obal. Čím jsem starší, tím častěji porod zaspím.

Jak je těžké vše ekonomicky utáhnout?

Nejsem schopen to utáhnout ekonomicky, fyzicky ani morálně.

Ludvík Hess