Lukáš Hanusek - fotograf

21.06.2014 13:17 | Darina Blatská

Práce fotografa není jen v mačkání spouště, ale spočívá v ucelení jednotlivých kontextů a jejich vtěsnání do snímku. Své o tom ví i profesionální fotograf Lukáš Hanusek, který skrze hledáček fotoaparátu nejraději zachycuje radostné emoce, lidský úsměv a lásku. Ví, že konkurence na trhu je veliká, ale také ví, že pokud se něco dělá poctivě a s láskou, klienti to vždy ocení.

 

Jak dlouho již sledujete svět skrze hledáček fotoaparátu?

Pokud si dobře pamatuji, pak už zhruba 14 let. Nicméně fotografie mne lákala už daleko dříve, již za dětských let. Ovšem tehdy byla fotografie velmi nákladným koníčkem a pro mne jakožto žáka, potažmo studenta, zcela nedostupným.

 

Co se vám vybaví při vzpomínce na váš první fotoaparát?

Zrušení vkladní knížky a útrata všech peněz za nejlepší fotoaparát, který jsem si za to mohl dovolit. Samozřejmě jsem při své tehdejší neznalosti nezvolil právě nejlépe, a tak jsem o půl roku později vydal investici ještě vyšší a pořídil si plnohodnotnou zrcadlovku. Při vědomí, jaké jsem měl tehdy příjmy a kolik desítek tisíc jsem investoval do něčeho, co bylo jen koníčkem, jeví se mi to skoro jako bláznovství. Ale já toho nelitoval nikdy ani minutu.

 

Kdy prvně vznikl impulz, že byste se mohl focením živit?

Vlastně to vyplynulo z dlouhodobé životní filozofie. Dělat jen věci, které mne těší a přinášejí mi radost, a obklopovat se jimi. Takže ve chvíli, kdy mne definitivně přestala bavit korporátní sféra, pustil jsem se rovnou na volnou nohu. Byl to tehdy velmi odvážný krok, nicméně jsem velmi rád, že jsem jej udělal. 

 

V Česku je spousta talentovaných fotografů. Je těžké se tím uživit?

Odpovím paralelou: V Čechách je spousta kuchařů. Někteří mají michelinskou hvězdu, někteří prázdné hospody. Samozřejmě se najdou lidé ochotní jíst blafy, ale jsou tu také ti, kteří by do zakouřené putyky nevlezli a hledají kvalitu a odpovídající servis. U fotografie je to obdobné. Když člověk dělá svou práci poctivě, odvádí kvalitní výsledky a je pro něj zákazník na prvním místě, zákazníci si jej najdou a rádi jej budou doporučovat dále. Samozřejmě je nutné na sobě neustále pracovat, zlepšovat se a nemít výkyvy v kvalitě. To se mi snad daří.

 

Snažíte se nějak od ostatních fotografů lišit?

Vlastně bych si docela přál, abych se nelišil. Aby osobní, vstřícný přístup ke klientovi a naslouchání jeho potřebám bylo standardem. Bohužel se setkávám s tím, že to není pro každého samozřejmost. O to více na tuto otázku dbám při výběru spolupracovníků, aby byli klienti vždy maximálně spokojení.

 

Co všechno má takový fotograf kromě samotného focení na starosti?

Fotograf je vlastně takový Ferda Mravenec. Přirovnal bych to k natáčení filmu, kdy má režisér k dispozici scénáristu, produkčního, kameramana, osvětlovače, střihače, které úkoluje a kteří mu pomohou dovést snímek k dokonalosti. Na druhé straně je tady fotograf, který vše výše zmíněné musí zvládnout sám. Vymyslet téma, zajistit lokaci, vybrat modelku, domluvit vizážistku, stylistku, vymyslet a nasvítit scénu, pracovat s modelkou, s foťákem, vnášet do focení správnou energii, a když je po všem, tak si ještě sednout k počítači, vyselektovat nejlepší záběry a ty vyretušovat. No jo, není to jen o tom, mačkat spoušť. (úsměv)

 

Jaké vybavení potřebuje fotograf ke své práci?

Vybavení je víceméně odvislé od toho, co se fotí. Právě proto je velmi důležité jasné zadání a komunikace klienta s fotografem dostatečně dopředu, aby se mohl na focení patřičně připravit. Samozřejmě máme snahu klientovi vždy vyjít vstříc i na poslední chvíli, ovšem bez přípravy nemusí být vždy vše možné.

 

V čem je fotografovo oko odlišné od laického?

Dalo by se říci, že prakticky v každém aspektu fotografie. Jak v hloubce vědomostí, tak v citu pro vnímání detailu. Pokud bych však měl vyzdvihnout jednu konkrétní oblast, bylo by to bezpochyby vnímání světla a práce s ním. To je oblast, které se člověk ve fotografii věnuje neustále na denní bázi a i po letech se má stále co učit. Je to hlavně díky práci s různými světelnými zdroji a jejich odrazy, s charaktery a barvami světla. S nadsázkou by se dalo říci, že fotograf pracuje s čímsi neviditelným a nehmatatelným, kdy musí do práce se světlem promítnout své zkušenosti a představivost dříve, než stiskne spoušť. 

 

Jak dlouho někdy musíte čekat na to správné světlo?

Čekání na světlo je spíše doménou krajinkářů. Portrétní fotograf ráno vstává velmi nerad, protože po nocích retušuje. Přes den je slunce příliš vysoko, a tak si focení raději naplánuje až na odpoledne, kdy je světlo příznivé, a pomocí odrazných ploch si jej ještě přizpůsobí svým potřebám.

 

Co následuje po samotném focení?

Fotografie je proces, ve kterém je stisknutí spouště někde uprostřed. Následně je potřeba fotografii zpracovat. Dříve se fotografie vyvolávaly a upravovaly v temných komorách, dnes tutéž roli převzaly počítače. Ostatně profesionální zrcadlovky jsou – pro někoho paradoxně – stavěny tak, že z nich lezou nedokonalé fotografie. Automaticky se totiž počítá s následnou úpravou v počítači, kdy je dřívější negativ nahrazen formátem RAW. Ten poskytuje surová data a je na fotografovi, aby tu práci, kterou například kompaktní fotoaparáty dělají za něj, udělal sám podle svých představ.

 

Co si myslíte o retuši?

Retuš tady byla, je a bude. Byť si mnoho lidí myslí, že je retuš až dílem Photoshopu, pravda je, že se retušovalo už v analogové fotografii. Specialisté-retušéři měli bohatou paletu štětečků a jiných nástrojů a dokázali skutečná mistrovská díla včetně dokonalých fotomontáží i úprav barevnosti, takže nic nového. Retuš tedy vnímám jako přirozenou součást fotografie a nemám vůči ní výhrad. Samozřejmě se musí všechno s citem a příliš to nepřehánět.

 

Jak ve výsledku musí vypadat fotografie, abyste byl plně spokojený?

Vlastně jsou dvě skupiny fotografií, se kterými jsem spokojený. Jednak ty, které mají velmi dobrý ohlas, což mne opravdu těší, jelikož proto ty fotografie vznikají. A pak jsou tady ty, za kterými mám skryty vzpomínky či emoce, vím, jak ty fotografie vznikaly, a dělají mi z nějakého důvodu radost. U takových je mi pak jedno, jak jsou vnímány dalšími lidmi, a klidně si je do portfolia dám, i když třeba nejsou technicky dokonalé. 

 

Na jakou tematiku se zaměřujete?

Jakmile se člověk začne fotografií zabývat vážněji, vždy se vyprofiluje nějakým směrem, který je mu nejbližší, a pro mne to byla od počátku právě portrétní fotografie a reportáž. Samozřejmě díky bohatým zkušenostem a znalosti fotografie zvládám vcelku bez problémů i focení interiérů či produktů.

 

Jaké události z lidského života nejraději zachycujete?

Určitě svatby. U nás se lidé obecně moc neusmívají a přijde mi, že jsou pořád v nějakém zbytečném stresu. Ale na svatbách jsou mnohdy jako vyměnění. Usmívají se od rána do večera, radují se, baví se s rodinou a přáteli a celkově si užívají toho výjimečného dne. Taková událost se pak fotí s radostí.

 

Jak se snažíte chovat jako svatební fotograf?

Na svatbách se snažím být „neviditelný“ a zachytit co nejlépe atmosféru a emoce tak, aby i po letech navozovaly fotografie pocit, jako by se to stalo teprve včera, a ten prožitek z krásného dne byl stále živý.

 

Pracujete tedy s veselými emocemi. Ty opačné vás nelákají zachytit?

Proč bych to dělal? Češi jsou už tak dost negativní a pořád se mračí, takže by to bylo nošení dříví do lesa. Já mám raději, když se lidé usmívají.

 

S jakými lidmi se vám dobře a snadno pracuje?

Určitě s lidmi, kteří jsou přátelští, otevření a uvolnění, se kterými plujeme na stejné vlně. Pak je všechno v pohodě. Jakmile není mezi lidmi jakási harmonie, někde něco skřípe, případně se pracuje ve stresu, pak to není dobré pro nikoho. Tomu se snažím vyhýbat. 

 

Aranžujete nějak své modely, nebo je necháte být přirozenými?

Byť se tomu občas nevyhnu, nerad pracuji s modelkami jako s loutkami a raději jim jen vysvětlím, jak si fotografii zhruba představuji, co od nich očekávám, a pak už to nechám více na nich. Mohou tak být uvolněnější a přirozenější, což je pak ve fotce dosti znát.

 

Focení aktů není pro každého samozřejmou záležitostí. Jak se snažíte, aby lidé ztratili svůj stud?

Za ty roky, co fotím, jsem si již mnohokrát ověřil, že nikdo se nevydrží stydět příliš dlouho a nakonec to z něj přeci jen více či méně spadne a už to tolik neřeší. Zbytek je pak o komunikaci.

 

Krása je relativní pojem. Jak ji vnímáte vy?

Já ji na svých fotografiích nevnímám, já se ji tam snažím přenést. A je to sakra tvrdá práce, protože aspoň dle mého je krása z poloviny věc fyzická a z poloviny věc duševní. A dostat tu druhou část do fotografie tak, aby to z ní bylo cítit, je skutečně kumšt. Možná i raději fotím ty vnitřně krásné lidi, protože těm to pak čtete v očích. 

 

Nelákají vás třeba kontroverzní témata?

Kontroverze mi není nijak cizí, ale ve fotografii se do ní nepouštím, jelikož to, aby byla fotka kontroverzní a zároveň měla myšlenku, není tak snadný úkol. Mnohdy jsou takové pokusy dosti prvoplánové a to není něco, čím bych se chtěl prezentovat.

 

Povedlo se vám s vaší tvorbou prorazit do zahraničí?

Neřekl bych úplně prorazit, nedělám žádnou díru do světa. Nicméně je pravda, že jsem při svém půlročním pobytu na Novém Zélandu spolupracoval s tamními modelingovými agenturami a jednou jsem na přímou objednávku vycestoval kvůli focení do Irska. Pak také s WALK photo fotíme pro klienty i na Slovensku a v Polsku a v dubnu letím pracovně do Švýcarska a na Maltu fotit hotely.

 

Zúčastnil jste se někdy soutěží? Jak jste dopadl?

Nejsem příliš soutěžní typ, takže počet mých účastí by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Ale vybavuji si jednu cenu za nejlepší černobílou fotografii. To je však spíše taková malá radost. Daleko větší radost mi dělá, když jsou lidé s mými fotografiemi spokojeni, vracejí se a doporučují mne dále.

 

Se svým týmem WALK photo nabízíte klientům bohaté komplexní služby. Jaké?

Zaměřujeme se především na portrétní a reportážní fotografie, reklamy a interiéry, kde máme bohaté zkušenosti, silné portfolio a tým fotografů, který je schopen tyto zakázky realizovat, a případně se i doplnit či zastoupit, je-li to potřeba. 

 

Spolupracujete s dalšími odborníky v průběhu focení?

Ano, vychází to z našeho přístupu ke klientovi. Vždy se snažíme vyjít maximálně vstříc, a tak v případě, kdy nejsme schopni něco zajistit vlastními silami nebo nejsme v dané oblasti dostatečně zkušení (například focení zemědělské techniky či jídla), oslovíme některého z našich kolegů. Klientovi tím jednak odpadne starost s hledáním a zároveň má jistotu, že zajistíme profesionála na svém místě, který odvede kvalitní práci dle jeho představ. Stejně tak spolupracujeme s vizážistkami, stylisty, kameramany a dalšími specialisty z příbuzných profesí. Ve většině případů tak jsme schopni zajistit kompletní produkci i postprodukci. 

 

Podle čeho si myslíte, že mohou potenciální zákazníci rozpoznat kvalitního fotografa?

Neváhal bych fotografa požádat o ukázku všech fotek z vybraných svateb od začátku do konce, aby měl zákazník jistotu, že pár vybraných fotek, kterými se chlubí na webu, nejsou výjimky, které si navíc kvůli prezentaci doladil ve Photoshopu, a že dokáže odvádět kvalitní práci v průběhu celé svatby. Dalším vodítkem mohou být reference a doporučení známých. Méně už bych hleděl na chvástání se úspěchy v soutěžích, které mnohdy nemají žádnou vypovídací hodnotu. Nemluvě o tom, že řada soutěží je otevřená pouze amatérům a profesionálové se jich účastnit nemohou.

 

Jaký je váš velký fotografický sen?

Ten si s dovolením ponechám pro sebe, jelikož jsem v tomto ohledu poněkud pověrčivý a nerad bych to zakřikl. (smích) 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Lukáše Hanuska

Oficiální stránky: www.lukashanusek.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Komentáře