Marcela Soukupová – pekařka

Na mateřské dovolené přemýšlela, jakou práci zvolit, aby mohla pracovní dobu skloubit s péčí o děti. Rozhodla se, že zkusí to, co umí nejlépe: péct koláče. Nechyběla jí chuť a odvaha, a dnes jsou její tradiční české koláče a další výrobky vyhledávanou lahůdkou v blízkém okolí. Přestože zatím nemá provozovnu a peče jen na objednávku, několikrát už se stala finalistkou krajského kola soutěže Živnostník roku. Jak ale sama říká, největším oceněním jsou pro ni zákazníci, kteří se vracejí.

Co všechno musí člověku projít hlavou, když se rozhodne „rozjet“ podnikání?

Přemýšlela jsem hlavně nad tím, jestli je to dobrý nápad. Musela jsem zvažovat, jestli to zvládnu, jestli mám vše předem vyzkoušené. Rodina mi moc nevěřila, ale já jsem věděla, že koláče umím, takže jsem zas tak moc neriskovala. Lidem mé koláče chutnají, to jsem měla v okruhu mých známých a přátel ověřené.

Začínala jste doma, v kuchyni?

Přesně tak, v naší domácí troubě. Máme ji stále a jsem šťastná, že pořád funguje. Všude po kuchyni se válely plechy, nakonec už toho bylo tolik, že to doma nešlo. Když byly děti ještě hodně malé, nikde se nebatolily a jen seděly v křesílku, dalo se to zvládnout, když ale začaly „zkoumat okolí“, bylo to horší. Máme sice na troubě sklo, které nepálí, ale i tak – nebylo jednoduché zároveň je hlídat a věnovat se práci. Využívala jsem každé chvilky, když spaly. Dnes už jsou ve škole a ve školce, takže je to fajn.

Kdo vás nejvíc podporoval, radil vám?

Doma jsem moc podpory nenašla, všichni mi to rozmlouvali. Že bude obtížné hledat si odbyt, že nikdy nebudu mít jistotu. Ale já jsem střelec, když se pro něco rozhodnu, vím, že to bude fungovat, nebojím se. Myslím, že za čtyři roky jsem ušla kus cesty a nehodlám ji opustit. Nejvíc mi pomohla má starší sestra. Dokázala mě odradit, když měla pocit, že se ženu do problému, a já na ni vždycky dala. Donutila mě alespoň se zastavit a promyslet si to, abych neudělala nějakou zásadní chybu. Sestra není pekařka a dokonce ani nebydlí blízko, byl to takový pohled zvenčí, který člověk určitě potřebuje. Povídaly jsme si především po telefonu.

Šlo od počátku všechno hladce?

Péct umím a baví mě to, v tom problém nebyl. Ale ty starosti okolo – management, objednávky, dodavatelé. Musela jsem se naučit vše skloubit, nenakupovat víc surovin, než potřebuju, vše si správně spočítat a hlavně si hlídat čas a dobře si rozvrhnout práci. Zpočátku jsem se pořád honila, nestíhala jsem. Potřebovala jsem získat praxi v tom, jak si „rozplánovat“ den.

Ve vašem pekařství je možné objednat výrobky sladké i slané, co je vaším „top“ výrobkem, čím se odlišujete od konkurence?

Nejžádanější jsou tzv. dvojctihodné koláče, které mají dvojí náplň, a malé vázané koláčky. Ale nejdůležitější odlišností je myslím to, že své výrobky peču z poctivých domácích surovin. Mléko a tvaroh z farmy, žádné náhražky z pytlíků, máslo je opravdu máslo, nakupuji na lokálních trzích. Své vázané koláčky, na které se specializuji, jsem dva roky trénovala, takže vím, že není tvaroh jako tvaroh a na koláčích je to znát.

Jak vypadají vázané koláčky, asi každý ví, ale co jsou to dvojctihodné koláče?

Jsou to koláče s průměrem 5–6 cm, uprostřed je tvarohová náplň s rozinkou a rumem, na vrchu povidla, celé je to posypané žmolenkou. Každý má pro ně jiný název. Já mám recept od maminky a odjakživa jsme jim doma říkali takto. Ale jedna ze spokojených zákaznic v nich poznala tzv. moravské koláče, které se pekly u nich doma. Takže je možné, že by se pro ně našly ještě i jiné krajové názvy. Dvojctihodné znamená s dvojí náplní. Jsou to typické posvícenské koláče.

Máte své vlastní recepty, nebo hledáte v knihách, časopisech?

Nejraději peču malé vázané koláčky, jsou sice pracné, ale hezké. Máme na ně rodinný recept, tajný, nikomu ho neprozradím. Na ostatní pečení vyhledávám recepty z knih, od známých apod., ale samozřejmě si je vždycky vyzkouším a případně upravím. Na dvojctihodné koláče už jsem zahlédla i recept na internetu.

Za svou práci jste získala mnohá ocenění, vaše pečivo lidem chutná – co je pro vás největší radostí a motivací?

Když se zákazníci vracejí a funguje zpětná vazba. Nejlepší je to na trzích, kde je čas si s lidmi popovídat, jsou sdílní, a to je pro mne velmi příjemné. Když mi jedna paní řekla, že bych se svými koláči uspěla i u nich na Moravě, bylo to jako pohlazení, ocenění. Mou opravdu první velkou zakázkou byly svatební koláče do Bavorska. Pekla jsem 10 kg maličkých koláčů a paní si pro ně po třech dnech přišla. Byl to velký fofr – upéct, zabalit. Ale její důvěra pozvedla tenkrát mé sebevědomí.

Žijete v malé obci za Prahou, neměla jste strach, zda najdete zákazníky?

Neměla. Snažím se směrovat své zboží do Prahy – upeču a dovezu, nebo si zájemci sami zakázku vyzvednou. Čím více se zvětšují objednávky, tím méně času mi zbývá na rozvoz, takže jsem raději, když si zákazníci přijedou. Z blízkého okolí je objednávek méně, město je opravdu lepší. Ale myslím, že až se mi podaří vedle provozovny otevřít i prodejnu, bude to zase lepší a lidé si k nám cestu najdou.

A co administrativní práce, které k podnikání patří?

S nimi už je horší. Nechávám je v koutku, a když se papíry nahrnou a hrozí, že mě zavalí, sednu si k nim a prostě je musím zvládnout, patří to k mé práci, i když samozřejmě lépe je mi u trouby. Se zákazníky se snažím udržovat kontakt prostřednictvím mailů, časté odbíhání k telefonu mě zdržuje od práce.

Prezentujete se jako pekárna s ruční výrobou. Vám stroje vůbec nepomáhají?

Pomáhají mi pouze zadělávat těsto, vše ostatní dělám opravdu ručně. Když někdo namítá, že není jeden koláč jako druhý, je to pro mě spíš ocenění. Lidský přístup, kus duše v každém koláčku, nikoliv neosobní strojová výroba. Nevýhodou je časová náročnost, stroj by udělal za stejnou dobu dvakrát tolik výrobků. Ale k poctivým domácím produktům se lidé začínají vracet – zájem o ně je čím dál větší. Ruční výrobu si chci určitě zachovat. Suroviny si „osahám“, vím, jak voní… Zadělávám sice v robotu, ale někdy si vezmu zadělávací mísu a vařečku – prostě chci vidět, jak těsto kyne, jak bublá.

Mluvila jste o tom, jak jsou důležité kvalitní suroviny. Jak jste hledala své dodavatele a ty správné suroviny?

Ochutnávala jsem, porovnávala. Nejvíc práce mi dalo najít správnou mouku. Každá je trochu jiná, jinak saje. Trvalo mi dlouho, než jsem našla tu pravou. Velmi důležité je máslo, naštěstí to, které jsem znala z dětství, značka i kvalita, stále funguje a já se mohu spolehnout. Mléko a tvaroh mám od farmářů, vajíčka bohužel musím kupovat v obchodě, protože farmáři na ně nemají atestace. Nesmím je použít, a to je škoda.

Jak zvládáte nápor zájmu třeba o vánočních svátcích?

Vánoční cukroví, to je mazec. Lidé se vracejí k domácímu cukroví, jenže nemají čas si ho sami upéct, a tak se obracejí na nás. Skoro bych řekla, že je to pro mne „vrchol sezóny“. Mou specialitou jsou banánky plněné marmeládou a polévané čokoládou – rodinný recept. Nejvíc peču vanilkových rohlíčků a včelí úlky, to je u nás v Čechách klasika. Začínala jsem s 30 kg, vloni jsem pekla 100 kg, ale to už bylo „na hraně“. Víc už bych určitě nezvládla, i když jsem si na to našla pomocnice. Doma na míse jsme měli to cukroví, které zbylo. Já sama jsem pak nejméně dva měsíce nechtěla nic sladkého už ani vidět.

Vzpomínáte na své úplné začátky s nostalgií?

Já jsem vlastně pořád ještě na začátku. Dokud nebudu mít prodejnu, dokud nebudu mít pec… Postupuju pomalu, podle svých finančních možností. Zpočátku jsem byla naivní v tom, že jsem nedokázala odhadnout práci, kterou zvládnu. Přijímala jsem objednávky a pak byla zděšená, že to nezvládnu. Dnes už to dokážu odhadnout a naučila jsem se i odmítat zakázky. Hlídám si, abych měla čas věnovat se dětem, to je pro mne nejdůležitější.

Jezdíte na kurzy, zdokonalujete se?

Možná je to troufalé, ale myslím si, že péct umím, v tom se zdokonalovat nepotřebuju. Navštěvuji ale kurzy, které mi pomáhají zvládat management, účetnictví, vedení firmy, jednání se zákazníky. Na kurzech je skvělé i to, že se tam navážou kontakty, navzájem si pomáháme svými zkušenostmi, mnohdy tam získám i nové zakázky na různé rauty.

Pečete nejlépe z celé rodiny?

To ne, nejlépe to uměla babička, a maminčiny koláče jsou také skvělé, ale teď už je doháním. Zpočátku mamka ochutnávala a tu a tam mi něco poradila, dnes už spíše jen chválí a pomáhá mi s hlídáním dětí. Váhala jsem, když mi to všichni doma rozmlouvali. Ale chtěla jsem získat samostatnost, řídit si svou práci, rozhodovat se sama za sebe. Organizovat si pracovní a volný čas, kdy mohu být s dětmi. Spánek doháním o víkendech, kdy mi s péčí o děti pomáhá manžel, protože v týdnu vstávám velmi brzy ráno. Zůstala jsem a jsem spokojená.

Jak se těšíte na novou provozovnu?

Už vím přesně, jak to tam bude vypadat. V hlavě mám vše rozmyšlené, teď zařizuji, běhám po úřadech. Zakázková výroba je nárazová a má svá úskalí, ale když otevřeme prodejnu, bude režim pečení pravidelný, a díky zákazníkům, kteří budou přicházet, se povědomí o výrobcích lépe rozšíří. Bude to prostě lepší. A také budu moci přijmout nějaké zaměstnance, těším se na to.

Dokážete odhadnout, kolik koláčů už jste upekla?

Řekla bych tak 6–7 tisíc. Díky tomu, že nepeču každý den, tak to zvládám, jinak by mě to asi zmohlo. Občas si od sladkých koláčů odpočinu a peču slané: tyčinky, koláčky… Člověk nemusí pořád vonět jen vanilkou, ale třeba i kmínem a majoránkou.

O slastech a strastech podnikání píšete i pravidelné blogy. Je to proto, abyste si „ulevila“, nebo abyste pomohla eventuálním následovníkům?

Teď už moc pravidelné nejsou, nemám tolik času. Ale máte pravdu, píšu to spíš jako inspiraci pro ostatní. Já sama získávám zkušenosti od druhých, tak se to snažím takto vracet. Je to pro mne i odpočinek. Nejvíc se ale soustředím na přímý kontakt s lidmi. Při zakázkové výrobě zákazníky moc nepotkávám, takže si to vynahrazuji na různých trzích. Úžasné bývají třeba Berounské hrnčířské trhy, v rámci nich se koná i tzv. Koláčofest, letos byl ve znamení Chodska. Pro mě je to i velká inspirace, vidět co pečou ostatní, jak to pečou. Vždycky se tam těším. Krásné trhy bývají i na pražské Náplavce.

V čem jsou podle vás drobní podnikatelé lepší než velké potravinářské řetězce, jimž cenami nemohou konkurovat?

Obrovské pekárny s velkým množstvím pracovníků nemohou docílit takové chutě jako malá pekařství, kde se každý koláček ručně tvaruje a dbá se na perfektní kvalitu surovin, všechno je nádherně voňavé. Myslím, že kvalitou rozhodně konkurovat můžeme. Lidé to určitě ocení a postupně si nás najdou.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Projekt na hit hitu sběr financí na troubu.,

https://www.hithit.com/cs/project/3629/pec-pro-kolacove-dobroty

Oficiální web: www.kolacky-kolace-praha.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře