Martin Kámen - fotograf.

10.06.2011 08:00 | Šárka Kunclová

 

 

 

 

"Bytostně mě baví proces vzniku fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce." Martin Kámen

 

 

 

 

Při setkání s Martinem Kámenem jsem hned v prvních chvílích vycítila jeho optimismus i tvůrčí potenciál, které se příjemně promítají i do jeho práce. Jeho výjimečná schopnost propojit současnost s historií svědčí o tom, že je stále možné přicházet s něčím novým. Je evidentní, a zároveň je to i motivací pro nás všechny, že Martin Kámen vidí českou fotografii na vzestupu. Fotografie s Martinem Kámene zhotovil Robert Vano v restauraci Zlatý had, která sídlí na Malé Straně v Praze.

 

Považuji vaši tvorbu za velice pestrou, originální a nápaditou. Jak ji charakterizujete vy sám?

Soustřeďuji se především na uměleckou fotografii. Většinou jsou to inscenované fotografie odkazující k historii, ale reflektující současnost. Často pracuji se symbolikou. Zakládám si na tom, že celou scénu stavím na místě focení a dekorace nedodělávám postprodukčně v počítači. Komerční část fotografie se týká hlavně divadla a kulturních projektů. Nefotím klasickou fashion fotografii.

 

Co vás přivedlo k rozhodnutí nefotit pro módní časopisy?

Nebráním se tomu, aby mě někdo z této oblasti oslovil, ale musel by to být někdo, kdo uznává mé výtvarné cítění. Necítím se dobře v té určité „nesvobodě“, kdy si nemohu vybrat sám modelku či prostředí. Fotografie do fashion časopisů u nás navíc vzniká za méně příznivých podmínek než v zahraničí. Proto se většina dobrých kampaní nefotí v Čechách. Do tuzemských časopisů se tak dostávají kampaně převzaté z ciziny.

 

Osobně se mi líbí vaše zpracování a promyšlenost fotografií do detailů i váš smysl pro humor. Jde převážně jen o vaše nápady, nebo se na tom podílí více lidí?

Často to bývá sled zdánlivě nespojitelných událostí. Hodně často, už od dětství, kreslím. Jednou jsem si nakreslil portrét muže, kterému vychází z úst jakýsi neidentifikovatelný proud. O pár dní později jsem v obchodě uviděl dlouhou krabičku sušenek, která měla přes celou jednu stranu čárový kód, a vzápětí jsem dostal od kamarádky paruku. Tyhle tři momenty se mi spojily, protože vlasy jsou symbolem paměti a i čárový kód má svou paměť. Tak vznikl autoportrét Grotesque, kdy mi z úst vycházejí prameny vlasů jako tok myšlenek. Častou inspirací jsou mi také díla starých mistrů, která ale reflektuji vlastními prožitky. Například loňská série „Zklamání z ráje“, to jsou jasné interpretace starých obrazů.

Jak reagujete na to, když jste srovnávaný?

Tím, že žijeme v 21. století, a tím, že jsou lidé různě informovaní a vzdělaní, mají tendenci přirovnávat tvorbu umělců k tomu, co už notoricky znají. Stalo se mi, že některé mé fotografie byly srovnávány s různými autory. Někdy mě to pobaví, někdy se tím vůbec nezaobírám. Snažím se, aby mé fotografie měly svébytný výraz a náboj reflektující mou osobnost.

 

Sledujete práci jiných fotografů? Vnímáte nějakou inspiraci i z této strany?

Zajímám se o českou i zahraniční uměleckou scénu. Chci vědět, co se v této oblasti děje, také proto, abych se vůči tomu mohl nějak vymezit. Znám tvůrce, kteří mají pocit, že kvůli tomu, aby vzniklo něco super originálního, je nutné, aby se uzavřeli a příliš nehleděli kolem sebe. Mít přehled je pro mě ale důležité. Já si můžu myslet, že jsem geniální, ale za měsíc narazím na nějaké podobné dílo ať už ve výtvarném umění či médiích obecně. Ani to pro mě ale není překážka. Konkrétní téma stejně vždycky zpracuji po svém.

 

Myslíte si, že při nárůstu počtu fotografů a „fotografů“ je u nás možné se fotografií uživit?

Ano, ale je to samozřejmě těžké. Mně teď bude dvacet devět, a i když fotím už čtrnáct let, tak je to pro fotografa pořád začátek. Spousta mladých fotografů mojí generace, ať už nevystudovaných, nebo absolventů FAMU, začne logicky velice rychle fotit módu, komerci, architekturu a design. Já mám vystudovanou AVU a zaměřuji se hlavně na uměleckou fotografii. Je pro mě výhodou, že v Čechách není mnoho autorů, kteří se umělecké fotografii věnují naplno.

 

Kde všude můžete svou tvorbu prezentovat?

Co se týká výstav, tak existuje v Praze jen několik málo čistě fotografických galerií. Já se tím ale nechci omezovat. To mě vede ke společným výstavám s malíři, kteří jsou blízcí mému smýšlení. Do začátku července máme s malířem Janem Gemrotem a sochařem Ondřejem Olivou společnou výstavu „Zklamání z ráje II“ v trutnovské galerii UFFO. Navazuje na loňskou instalaci v pražské Novoměstské radnici. S tímto projektem budeme pokračovat i v dalších letech. Důležitá je rovněž prezentace mého díla v zahraničí, kde je umělecká fotografie více doceněná.

 

Zaznamenal jste s vašimi fotografiemi nějaké úspěchy v zahraničí?

Tím největším úspěchem byla prezentace mých fotografií na veletrhu Photo LA v Los Angeles, kde jsem několik tisků prodal. Vystavoval jsem i v Londýně a v Polsku. V Praze se připravuje otevření nové galerie, kde budu mít společně s dalšími autory výstavu, která poté poputuje dále do Vídně a Londýna.

 

V roce 2008 jste zakládal The Chemistry Gallery. Za jakým účelem?

V Česku chybí prostor pro samostatnou prezentaci studentů a mladých absolventů uměleckých škol, která by byla zároveň prodejní. S kamarádem Petrem Hájkem jsme se rozhodli tuto díru na trhu zaplnit. Pro mě jako autora to ale znamenalo výrazné omezení času pro vlastní tvorbu, takže v Chemistry už přes rok nepůsobím. Kurátorská práce mě ale zajímá a obohacuje, proto jsem přijal nabídku stát se uměleckým ředitelem v pražské The ICON Gallery, kde připravuji ročně čtyři výstavy.

 

Některé kompozice vašich fotografií jsou opravdu do detailu propracované. Jak dlouho trvá takové zpracování a příprava?

Záleží na té které konkrétní fotografii, kolik je tam rekvizit či osob. Produkce jedné fotografie tak trvá řádově od několika dnů až třeba půl roku. Je to samozřejmě i tím, že si vše financuji z vlastních zdrojů a často i sám vyrábím některé dekorace. Například ve fotografickém remaku obrazu „Škola Platónova“ jsem musel sehnat dvanáct mužů, kteří se nechali hromadně fotografovat nazí, fotografoval jsem v ateliéru, ale na živém trávníku a s opravdovými mandarinkovníky. Potřeboval jsem bílého páva, kterého jsem kombinoval z pavích per a vycpaného bažanta. Navíc jsem se snažil o co nejpřesnější kompozici figur a zjistil, že malířská zkratka v perspektivě obrazu může být pro živého člověka naprosto nemožná poloha. Jeden celý den tak se tak stavěla scéna a druhý den se půl dne připravoval styling modelů – make up, stínování svalů, vlasy, a zbytek dne pak s několika asistenty, kteří drželi originál obrazu, jsme se snažili kluky zkroutit do daných póz. Celé to bylo náročné, ale také velmi zábavné. Navíc je obrovská podpora, když se celý tým snaží a pak se těší na perfektní výsledek.

Nemíváte pocit, že práce ukrývající se za jednou takovou fotografií zůstává nedoceněná? Divák vidí až výsledek, který ho buď nadchne, anebo jej rychle odsoudí. Nemrzí vás, že všechnu tu práci za tím už nikdo nevnímá?

Bytostně mě baví proces vzniku fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce. Aby ho ohromilo, jak na něj ta fotografie působí a ne jak náročná byla příprava. Chci, aby diváka zaujala opravdovost, to, že nestavím scénu v počítači, ale na place. Laik to často ani nepozná, nebo ho ani nenapadne, že je to skutečné, ale vím, že odborník to pozná a snad i ocení.

 

Kdy bude nejbližší možnost vaše dílo ocenit? Chystáte nějakou výstavu?

Kromě zmiňované výstavy „Zklamání z ráje II“ v Trutnově a několika dalších společných projektů připravuji na září samostatnou výstavu v Chrudimi. Tato výstava zahájí činnost nového barokního lapidária a také proto se bude jmenovat „Současné baroko“. Kromě svých výstav připravuji i několik kurátorských projektů, například aukční výstavu charitativního projektu Art for Life, který letos již čtvrtým rokem spolupořádám.

 

Můžete čtenářům přiblížit podstatu a zaměření tohoto projektu?

Věnujeme se boji proti HIV/AIDS. S několika přáteli jsme před pár lety zjistili, že oproti 90. letům prevence a medializace onemocnění AIDS klesá a že to není nemoc pouze osmdesátých let. Je tedy potřeba si uvědomit a připomenout její aktuálnost. I to, že mnoho lidí tento problém nezajímá. Příkladem je třeba to, že ve školách zakázali sexuální výchovu.

Jakým způsobem jste chtěli vyjádřit důležitost prevence?

S pomocí umění – výstav, dražeb a koncertů – se snažíme získávat peníze pro Dům světla. Každý rok vzniká kalendář Art for Life, letos má podtitul PASSION. Pokaždé je na něm účastno dvanáct fotografů a dvanáct osobností. Letos jsou mezi nimi Tomáš Verner, Bára Basiková, Eliška Balzerová či David Kraus.

 

Propagace boje proti AIDS je ve světě jistě rozsáhlejší. Máte vysledováno, kdo se takových kampaní a projektů zúčastňuje?

Ať už v Americe, nebo pokud se přesuneme blíže tak například ve Vídni, jsou aktivity v boji proti AIDS mnohem rozsáhlejší. Do Vídně v rámci takové kampaně přijedou například Sharon Stone a Bill Clinton a tyto osobnosti i veřejnost se o tuto problematiku živě zajímají. Toho stejného chceme dosáhnout i my.

 

Jak si stojí sledovanost tohoto vašeho projektu rok od roku? Vnímáte zvýšenou pozornost?

Určitě ano, mediálně projektu pomáhají známé osobnosti. Zapracovat se musí na vytěžení maximální částky peněz. Nejsme typ charity, která uspořádá večírek za milion korun a ve finále vybere sto tisíc. Všechny osobnosti, organizátoři a fotografové z toho nemají ani korunu. Naopak, tento projekt se svým způsobem dotuje, ať už jde o čas, či finance. V závěru jde finanční výtěžek našeho projektu na konkrétní účely, jakými jsou třeba testování či preventivní aktivity proti AIDS.

 

Je ještě jiný projekt, kterému se věnujete mimo svou hlavní tvorbu?

Letos podruhé se podílím na uměleckém projektu Fanatique art show, jehož hlavní tváří je topmodelka Taťána Kuchařová. Jde o propojení módy a umění, kdy jsou pro módní návrháře inspirací díla mladých českých výtvarníků. Letos se do projektu zapojila Liběna Rochová se svými studenty. Připraví kolekci šatů, kterou vydražíme ve prospěch Nadace Taťány Kuchařové – Krása pomoci.

 

Máte z hlediska fotografie nějaký svůj nesplněný sen?

Přeji si uspořádat výstavu v prostoru, který bude zcela uzpůsoben mým fotografiím a podtrhne jejich obrazovou i obsahovou výpověď. Chci, aby nešlo jen o fotografii, ale o multimediální projev, který divákovi dokreslí krajinu mé fotografie. V Česku zatím podobný styl není obvyklý, hlavně kvůli nedostatku peněz.

 

Pocítil jste někdy opravdu nechuť na něčem pracovat? Že byste si řekl, dnes to nejde, výsledek nebude dobrý?

Nemám rád, když není focení dobře připravené. Několikrát se mi stalo, že klient má utkvělou představu, jak by měl výsledek vypadat, ale neví, co za tím vším vězí. Při komerčních zakázkách si dávám proto pozor, aby bylo vše už před zahájením fotografování jasně stanoveno. Zároveň upřednostňuji práci se svým týmem, ať už se jedná o produkci, či styling.

 

Umíte na fotografování nemyslet?

Neumím. Mívám i fotografické absťáky. Když pár dní nefotím, necítím se zkrátka ve své kůži.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Šárka Kunclová

Foto: Robert Vano

Produkce: Michaela Lejsková

Lokace: Restaurant Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: fotograf

Komentáře