Michal Skramuský - fotograf

07.04.2019 11:37 | Eva Procházková

Na cestu profesionálního fotografa se vydal před osmi lety. Bez uměleckých škol, kurzů, seminářů, jen s láskou k fotografování a velkým odhodláním. Uspěl. Jeho fotky obdivují na výstavách, najdete je v módních i společenských časopisech, v kalendářích. Fotí hvězdy šoubyznysu, modelky, ale neodmítá žádného zákazníka. Plní si svůj dětský sen – jeho koníček se stal i jeho povoláním. „Mým cílem je, aby z fotky bylo cítit energii, charisma, sexappeal, ale nesmí působit lacině a vulgárně, to nemám rád,“ říká.

Inklinoval jste k výtvarnému vidění světa od dětství? Jak jste k fotografování přišel?

Je to tak, vše začalo už v dětství. Můj děda měl tenkrát zrcadlovku a jako malí jsme mu s bratranci a sestřenicemi často pózovali. Byla to pro nás velká zábava. Žili jsme na vesnici, děda nám strčil do ruky slepici, postavil nás k autu… a už fotil. Měl mnoho různých rekvizit a my se těšili, s čím zase přijde. Ať už to byl houpací kůň, či z melounu vydlabaná helma, nikdy jsme neodmítli. Mám na tu dobu velmi krásné vzpomínky. A tady někde vznikala má láska k fotce a foťáku. Fotografie je úžasná věc, dokáže zastavit čas a vracet se do minulosti.

Nemáte fotografické školy, přesto patříte k našim předním fotografům, kteří se věnují uměleckým portrétům především slavných osobností. Myslíte, že škola je „ztráta času“? Nikdy vám nechyběly žádné znalosti?

Ani škola a umělecká průprava nejsou zárukou toho, že vás práce bude bavit. Myslím si, že nejdůležitější je chuť a láska tvořit. Nenechat se nikým odradit, nenechat se zviklat nedůvěrou ostatních. Pracovat, protože když vám práce dělá radost, je to ta nejbáječnější věc. Mým vzorem je v tomto ohledu Walt Disney. Začínal s obyčejnou tužkou a kouskem papíru, a kam to dotáhl. Věřil tomu, co dělá, a miloval to. Já jsem celý život technický antitalent. Nikdy jsem nedokázal pracovat podle různých brožurek či návodů, všechno jsem si musel takzvaně osahat, vyzkoušet, najít si svou cestu sám. Když jsem začínal s fotografováním, nevěděl jsem, co je clona, co je expozice – hrál jsem si tak dlouho, dokud jsem s výsledkem nebyl spokojený.

Věřil jste od samého začátku, že se dostaví úspěch?

Začínal jsem jako naprostý amatér, kterého focení prostě baví, byl jsem připravený i na to, že to nemusí vyjít. Sebevědomí přišlo až po čase, povzbudily mě výsledky i rostoucí zájem o mou práci. Pomaličku a s pokorou jsem vnímal, že něco snad umím, že mohu něco dokázat. Po letech práce mi přibývají klienti, kteří mé služby pravidelně vyhledávají, a přicházejí stále noví, z toho mám velkou radost. Snad ve mně můj talent objevili.

Jaké základní vybavení pro práci profesionálního fotografa jste si musel obstarat? A jak finančně náročné jsou začátky?

Na samém počátku byla mým základním vybavením jednoduchá zrcadlovka za pár tisíc. S jejím pořízením mi nikdo neradil, ale měl jsem kamarády, u kterých jsem si mohl vyzkoušet, co mi bude vyhovovat, takzvaně si to osahat. Mým prvním fotoaparátem byl Canon, s touto značkou jsem spokojený a zůstal jsem jí věrný dodnes, i když si pořizuji čím dál kvalitnější fotoaparáty. Pro ilustraci – svůj první fotoaparát jsem si pořídil zhruba za 20 tisíc, dnes fotím aparátem za 130 tisíc. Bylo třeba si na něj vydělat, ale nelituji toho. Kvalita fotek se odráží i ve spokojenosti zákazníků, fotografie se potom i o mnoho lépe upravují. Samozřejmě by se mi líbil ještě mnohem kvalitnější fotoaparát, jehož cena je kolem půl milionu, ale i ten třeba časem bude. Obecně však platí, že pokud má člověk správné „oko“ a alespoň trochu talentu, kvalitní fotky se dají udělat i obyčejným foťákem.

Na co jste nebyl připraven, co vás zaskočilo? A co vás ve vaší nové práci příjemně nebo nepříjemně překvapilo?

Zpočátku není člověk nikdy dost připravený na to, že mu druzí házejí klacky pod nohy. Neměl jsem zprvu moc sebedůvěry, a byl jsem hodně citlivý na různé podrazy, ale časem, když jsem získal zkušenosti, už jsem se dokázal obrnit a brát různé útoky s rezervou. Paradoxně mi hodně pomohl bulvár, na který lidé nadávají, ale zároveň ho čtou. Nejprve jsem fotil neznámé lidi, postupně přicházeli i ti, kteří jsou známí. Moje práce se jim líbila, měli zájem se mnou spolupracovat, a o ně se samozřejmě bulvár zajímal, takže mi pomohli s reklamou.

Ve vašich fotkách je znát velký cit a souznění. Jste rád, když o fotografované osobě co nejvíc víte? Povídáte si hodně před focením?

Pokud fotím známou osobnost, snažím se o ní co nejvíce zjistit. Když je to třeba zpěvačka a přeje si fotku na obal nového alba, zajímá mě, o čem ty písně jsou, abych se náladou fotky mohl přizpůsobit. Fotografie nejsou definicí určité osobnosti, měly by být spíše takovou otázkou, náznakem… Vždy se ale snažím, aby měly alespoň v náznaku eleganci, šarm, sexappeal, to je styl, který mám rád a který si dnešní doba žádá.

Jak moc je pro vás důležitá spokojenost celebrit?

Samozřejmě velmi. Když se fotky známých osobností povedou, přiláká to i další zájemce. Někdy mají „obyčejné“ ženy trochu strach, že se jim budu věnovat méně než celebritám, ale tak to není. Vážím si každého klienta a snažím se pro něj udělat maximum, najít jeho nejkrásnější podobu. Mám dar vidět, co ostatní nevidí, mnohdy bývají dámy překvapené, co dokáže make up, netradičně upravené vlasy, zajímavý styling. Často přicházejí ženy, které mají nějaké problémy – připadají si méněcenné, třeba po rozvodu, nebo nejsou spokojené se svou postavou po porodu a touží být krásné, vypadat sexy. Snažím se jim to umožnit. Děkovné dopisy těch, kterým mé fotky zvedly sebevědomí, jsou pro mne tou nejlepší odměnou.

Pro získání dobré fotografie je určitě důležitá důvěra člověka, který se vám svěřuje do rukou. Jak ji získáváte? A uměl jste to od začátku, nebo je to otázkou praxe?

Už v tom, že lidé přijdou a chtějí fotku právě ode mě, cítím jejich velkou důvěru a moc si toho vážím. Snažím se být přátelský, kromě focení vyslechnu i mnoho osobních příběhů. Pokud je to možné, navrhuji tykání, tím se často daří prolomit ledy a lidé se více uvolní, i když vzájemný respekt a úcta zůstávají.

Vzpomenete si na svou první profesionální fotografii, která se vám opravdu povedla?

Mou první dobrou fotografií byla Žena ve větru. Fotografie ženy, držící se z plných sil stromu, byla inspirována klipem k písni Michaela Jacksona „Earth Song“. Fotil jsem v Anglii, kam jsem se vydal na koncert Michaela Jacksona, ten už se ale neuskutečnil. Modelkou byla má kamarádka Maruška a fotili jsme na souostroví Seven Sisters, kde bývá tak obrovský vítr, že tam stromy rostou nakřivo. Vytáhl jsem z batohu šaty, navlékl je na Marušku, naaranžoval ji tak, aby to vypadalo, že letí vzduchem. Jedna z mých nejslavnějších fotek byla na světě. Dodnes se mě kolegové ptají, jak jsem to udělal, zda to není fotomontáž. Šlo o ten nápad a dar vidění, který člověk buď má, nebo nemá.

Když se podíváte na své první fotografie, vidíte na nich nějaké začátečnické chyby, které byste už dnes neudělal?

Určitě bych našel mnoho chyb, ale jako amatér jsem si vše časem osahal, vyzkoušel, postupně se snažil zdokonalovat. A tak je to dodnes.

Fotograf potřebuje při své práci tým spolupracovníků, kterým věří. Kolik lidí je s vámi v ateliéru a jak jste je našel?

Hodně lidí si myslí, že k focení je třeba mít velký tým. Já osobně nejraději spolupracuji s vizážistkou, kadeřnicí a mou kamarádkou v jedné osobě, Kamilou Vilímkovou. Umí udělat kvalitní make up, úžasný účes. Je neuvěřitelně empatická, má v sobě pokoru i respekt, každý klient si ji rychle oblíbí. Co nezvládne ona, dělám já, takže dělám sám sobě i asistenta. Je to náročné i směšné zároveň, když při focení třeba odbíhám a přemisťuji nábytek.

Přemýšlíte dopředu, jaké při focení použijete rekvizity, jaké světlo?

Ano, vždy si vše připravuji dopředu, tak jak to dělával můj děda před desítkami let. Promýšlím, jaký zvolit účes, jaký make up. Velmi rád ale také experimentuji s okamžitou situací, díky mé představivosti vznikají další a další nápady. Nejkurióznější rekvizitou při focení v poslední době byla obrovská plechová vana. Když jsem ji vezl na střeše auta, byla legrace. A když jsme ji přemisťovali do Žlutých lázní u Vltavy, přihlížející nechápavě kroutili hlavami a přemýšleli, co tam s ní budeme dělat.

Čím jste o sobě dal nejvíc vědět, čím jste se nejvíc zviditelnil? Jaký byl zatím váš největší úspěch?

Zviditelnil jsem se díky fotografiím v zahraničních módních časopisech, účastnil jsem se výstavy Acta Erotica, fotil jsem kampaně, přebaly desek. Hodně mi pomohly fotky, které jsem udělal pro Petru Janů. Když jsem ji „navlékl“ černý elastický dres pro baletky a vysoké podpatky, moc mi nedůvěřovala a všechny rozesmála hláškou, že si připadá jak cvičenka na spartakiádě. Fotky ale vyšly nádherně, použila je jak na přebal svého CD, tak na kampaň na billboardech po celé republice. Pro mě to byla ohromná satisfakce.

Rád fotíte černobílé snímky. Co dokážou vyjádřit navíc proti barevným?

Miluju staré černobílé filmy, cítím z nich určitou nadčasovost, a stejně to platí o fotografiích. Mým přáním je, aby se líbily třeba i za padesát let, aby lidi bavily – a ta barevnost mi to trochu kazí. Jsem tupozraký, vidím barevně hůř, takže černobílá je pro mne jasnou volbou. Je to taková hra dvou barev, lépe vnímám i kontrasty světla a stínů. A také jsem odkojený dědovou černobílou televizí.

Jaký je pro fotografa rozdíl mezi focením v plenéru a v ateliéru? Co máte raději?

Nejraději fotím venku na denním světle. S velkými díky jsem přijal nabídku majitele, který mi umožnil, abych mohl fotit ve Žlutých lázních, takže se staly mým ateliérem. Uzavřená studia nemám moc rád, přednost dávám venkovním prostorám, hře slunce, světla a stínu. Vidím krajinu či dům, a už přemýšlím, jaký příběh fotce dát, jakou atmosféru. Ale i v dešti vznikají nádherné smyslné fotografie.

Co podle vás rozhoduje o tom, zda se někdo stane dobrým fotografem?

Talent, láska a vytrvalost – to je klíč k úspěchu. Dělat práci ne na osmdesát, ale na sto padesát procent. Když člověk vytrvá a dá tomu všechno, doslova prodá svou duši, může se stát dobrým, úspěšným fotografem. Dnes si každý, kdo cvakne na mobilu, o sobě myslí, že je fotograf. Ale umělecká fotka, taková, kterou si člověk rád pověsí na zeď v obýváku či v hale, to je docela něco jiného.

Co plánujete do budoucna? A co je pomyslným profesním vrcholem, kterého byste rád dosáhl?

Plánuji spoustu věcí, mám mnoho přání, která si chci časem splnit. Vrcholem či vítězstvím je pro mě už to, že se z mého koníčku stalo mé povolání a můžu se živit tím, co mě doopravdy baví a dělá šťastným – a to bych přál opravdu každému. Prostřednictvím Instagramu či Facebooku mě může kontaktovat kdokoliv, kdo by si přál mít krásné fotky s příběhem, ať je mladý, starý, žena či muž. Mám radost, když mé fotky přispějí ke splnění jejich snů.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michal Skramuský

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře