Miloš Fic - dostihový fotograf

Dostihy jsou o atmosféře. Nestačí vyfotit hezký obrázek u překážky, ze snímku musí být cítit vzrušení. Alespoň tak o focení dostihů mluví fotograf MILOŠ FIC. Původem sice krajináře, ale už dlouhá léta i sportovního fotografa, k focení přivedla jiná legenda sportovní fotografie – Vladimír David, mimo jiné autor dvou knih z prostředí Velké pardubické. Miloš Fic se narodil v roce 1946 v Pardubicích, je členem Asociace profesionálních fotografů České republiky a jak sám říká, fotografie je jeho celoživotní koníček.

Dostihy fotím asi od roku 2002, kdy mě na pardubické závodiště přivedl kamarád Vladimír David. Sport jsem už tehdy fotil, a když jsem viděl jeho fotografie z dostihů, lákalo mě to vyzkoušet. On mě k nim uvedl. Ukázal mi  co, jak a kde, učil mě jak vypadá dráha, jak se chovat v dráze, na co si dávat pozor… Prostě díky tomu člověku jsem se k focení dostihů dostal. A po prvních dostizích jsem tomu propadl a od té doby chodím pravidelně.

Jaké bylo to první focení Velké pardubické? Je to v něčem jiné než rámcové dostihy?

První roky jsem chodil na všechny dostihy kromě Velké pardubické, protože nebylo tak jednoduché získat akreditaci. Velká pardubická je samozřejmě velký dostih, spousta lidí, spousta fotografů a má to i jinou atmosféru než ty ostatní dostihy. Teď už osm let fotím i Velkou pardubickou. Má to svou atmosféru a je to jiné samozřejmě jiné než normální dostihový den.

Čím je focení dostihů specifické? Oproti třeba tenisu nebo ploché dráze, které se také věnujete…

Je to trochu jiné. Je to i o tom zážitku z dostihu. Něco jiného je dívat se na dostihy z tribuny nebo zvenku závodiště a něco jiného je být na dráze. Na dráze je člověk bezprostředně blízký jezdcům, překážkám. Slyšíte, jak se přibližují, jak duní zem, jak jsou koně kousek od překážky, pak křik jezdců před skokem, v průběhu skoků… Prostě je to atmosféra, která vás pohltí. A to je to, co mě na tom pořád láká.

Prozraďte nějaký váš zážitek, který si bude pamatovat na celý život…

Z každého dostihového dne je něco. Důležité je, že člověk musí být pořád ve střehu a pořád se dívat kolem sebe. Musí vědět, kde může stát, kde můžou jezdci zatočit, kde může kůň odskočit nebo padnout, velké nebezpečí jsou volně pobíhající koně… Je těžké odpovědět a vybrat jeden zážitek… Dobrý zážitek je, když se podaří vyfotit dramatickou a zajímavou situaci, která nejenom že musí být hezký snímek, ale musí o těch dostizích něco vypovídat. Fotografie z dostihů není fotografie krásného skoku, ale fotografie atmosféry.

Vy už závodiště znáte, ale je to i o tom, projít si dráhu a najít si správné místo, odkud ten záběr bude nejlepší?

Za ta léta kurzy znám, znám všechny překážky. Ale co dělám pravidelně, a to mě naučil právě Vladimír David, je důkladná příprava. Už den dopředu si stáhnu kurzy. Mám plánek závodiště, pro jistotu si ty kurzy do něj zakreslím. To, co je k dispozici na závodišti při prezenci, mám vlastně už den dopředu. Vybírám si místa, kde pravděpodobně budu fotit. Záleží to taky na roční době, jestli to je na jaře, v létě nebo na podzim, jak je světlo, v kolik hodin je ten dostih. Je to řada faktorů. Teď už si vybírám.

Takže je to poměrně věda?

Věda ne. Je to o sbírání zkušeností a přípravě na to, co chci fotit. Teď už nechodím na dostihy, abych čekal na ten jeden skok, na tu jednu dramatickou situaci. Snažíme se fotit i situace okolo dostihů, atmosféru. Někdy to jsou lidi na tribunách, jindy třeba odsedlávání koní v cílové rovince, prostě život kolem dostihů.

Vy jste několikrát připomenul jméno Vladimíra Davida. Jak na něj vzpomínáte?

Vzpomínám na něj jenom v dobrém. Scházeli jsme se dávno před tím, než jsem začal fotit dostihy. Byl to velice zkušený fotograf, takže jsme se o fotografování hodně bavili, a jak už jsem říkal, díky němu na dostihy chodím. On mi ukázal, jak vypadá příprava, jak dostihy vlastně fotit. Dal mi ten úvod. Několik prvních dostihů jsem chodil s ním. On mi říkal „tady si dávej pozor, tady to může být zajímavý“. Ukazoval mi jak fotit, nic neskrýval. Ukázal mi, jak se to dělá a mě to ovlivnilo. Dokázal mě pro dostihy nadchnout. Vladimír do posledního okamžiku, kdy chodil na dostihy, než zemřel, byl vždycky připravený. Věděl, kam půjde, co bude fotit. To o té profesionalitě a o přístupu k fotografování hodně mluví. Ne náhodné focení – prostě přijdu a něco vyfotím… Musím se dívat kolem sebe a být připravený. Mít plán, vědět co chci docílit. Samozřejmě ne vždycky se to zcela podaří. Ale ten základní plán je potřeba mít.

Vytvořeno ve spolupráci:

Dostihový spolek a.s., Pražská 607, 530 02 Pardubice

www.pardubice-racecourse.cz; www.vpcp.cz

Foto: Luboš Jeníček

Komentáře