Tomáš Hencl - sochař

26.03.2011 10:24 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Řekl bych, že kromě salónních umělců bohémství k umělcům patří." Tomáš Hencl

 

 

 

 

 

Sochařina je obor velice tvůrčí a mně se jen potvrzuje to, co o umělcích všeobecně soudím. Že jsou to tak trochu éteričtí lidé se sklonem k analytice. Tomáš Hencl se řídí především svými pocity a zaměřuje se ve své práci hlavně na to, co dle mého soudu zaujme i širší veřejnost – barvy, materiál a témata jsou proměnlivé a každé jeho dílo jako by vyprávělo nějaký příběh. Ať už je to rám či socha, se svou podobou dostává také své jméno a s příchodem zákazníka i svou pozici.

 

Když se vrátím k vaší první výstavě z roku 1989 v Plzni, uvádíte o ní, že je inspirovaná dada a surrealismem. Co si pod těmito názvy může laik představit? 

Někdy kolem roku 1988 jsem se seznámil s fajn lidmi z tehdejšího plzeňského uměleckého undergroundu. A účastnil jsem se pár výstav, mimo jiné na plzeňském Chodském náměstí, vystavoval jsem takové ,Duchampoviny‘ (Marcel Duchamp byl francouzský malíř, jehož dílo se řadí k dadaismu a surrealismu – pozn. red.), hrál jsem si se židlemi, s objekty i s barvami. Všechny byly takové ulítlé, sadomasochistické, ale jsou bohužel z velké části zničené a ztracené v dějinách. Zpětně jsem objevil, že byly hodně podobné věcem, které tehdy tvořil Milan Knížák, proto jsem tento výtvarný ráz opustil. Myslím, že vrcholnou plastiku toho období jsem potom vystavil na výstavě „Totalitní zóna“ – slavné to výstavě pod bývalým Stalinovým pomníkem v Praze.

 

Jaké jsou dnes pro mladé umělce vůbec možnosti v rámci sochařského umění? 

S tím mládím je to tak, že jsem tzv. „Husákovo dítě“, a co vím od známých z uměleckých škol, je to většinou v pohodě právě jen do té doby, dokud jsou na škole, ale pak následuje střet s realitou. Podpora výtvarných umělců ze strany tohoto státu je v podstatě nulová. Ale to jen abych odpověděl na otázku, neboť mě se to netýká. Já jsem to vzal okolo škol, cestu k sochařině jsem si našel přes praxi, přes keramiku a spolupráci s výtvarníky.

 

Domníváte se, že byste se snáze prosadil třeba v jiném uměleckém oboru?

Myslím si, že malba a kresba by byla mnohem jednodušší. Hlavně na realizaci. Výraz a sdělení jsou v podstatě totožné, akorát ve 2D jsou… Ale já si vybral sochu, rád se peru s hmotou a hraji si se živly.

 

Můžete říci o své tvorbě, že je něčím specifická?      

Řekl bych, že je specifická tím, že dělám hodně figurální věci a ulítal jsem si na „zoomorfizování“, inspiraci nacházím hodně v mytologii, historii, hudbě a poezii, jichž jsem velký fanoušek.

 

Je to jednoznačný směr, kterého se chcete držet, nebo cítíte, že jde jen o momentální tvorbu?  

Momentální tvorba začíná trochu vybočovat, nasál jsem trochu módního designového vzduchu, na což se chystám dlouho, a tudíž se pouštím trochu do moderny.

 

Jaké materiály rád používáte a jaké jsou často používané materiály pro tuto tvorbu obecně?  

Vzhledem k tomu, že většinu soch modeluji, tak primárním materiálem je pro mě sochařská či keramická hlína. Potom vosk a pak sádra a různé silikony. Ale to už se potom spíš bavíme o reprodukčních materiálech.

 

Jak je to vlastně se zdrojem materiálů pro tvorbu ve smyslu hmoty? Jaká je její přístupnost a hodnota na trhu?    

Tak s hlínou je to tak, že materiál se dá najít v podstatě všude, třeba pod vrstvou ornice na většině polí kolem řek a niv. Co se týče hrnčířské a sochařské hlíny, tak ta je k dostání téměř ve všech specializovaných výtvarných potřebách, ale množství, které používám, si většinou obstarávám u velkoobchodníka. Pokud nerealizuji plastiku v keramice, což znamená, že projde výpalem a výsledkem je terakotová nebo třeba kameninová socha, hlínu používám na model třeba několikrát.

 

Dá se vůbec v tomto oboru uvádět do rovnováhy čas, práce a hodnota uměleckého díla? Jak vnímáte ze strany zákazníků ochotu investovat do uměleckých děl?    

Čekal jsem otázku na tělo.(smích) Například mám výborného kamaráda, který je báječný výtvarník, ale na vlastní tvorbu téměř rezignoval a víceméně ho živí servis pro úspěšnější, na výtvarném trhu etablované umělce. Což mě hrozně mrzí, je to škoda a není sám. Já v tomto hraji vabank, vsadil jsem na svoje věci všechny karty, mám kliku na zázemí. Horší je, když není na materiál, to jsem potom neurotický. Co se týče sběratelů, tak mám pár dvorních. Ochota lidí je různá, díky pracnosti a přidané umělecké hodnotě je umění relativně drahé, a potom záleží na každém jednotlivém obdivovateli nebo sběrateli, jestli se rozhodne takovou věc mít a investovat do ní peníze.

 

Kdo jsou vaši nejčastější zákazníci?      

Mám pár sběratelů, přátel, ale v podstatě nejvíce zákazníků tvoří cizinci z Evropy, USA, a Asie. Myslím, že to není o penězích, je to tím, že mají lepší vkus a odvahu investovat do věcí, jež se jim líbí, kdežto v Čechách, mám pocit, mají lidé potřebu do umění víceméně pouze investovat.

 

Domníváte se, že je u nás dostatečné povědomí a zájem o umělecký průmysl? A myslíte si, že je doceněný?      

Nevím, jestli to lze nazvat průmyslem. Ale nakonec pár výstav současného umění tu je, jako třeba veletrh ART Prague a pak vzniká pár odvážných nových galerií, jako třeba The Chemistry Gallery, která se na tenký led obchodu se současným výtvarným uměním pouští.

 

Jak to chodí v této branži, mají sochaři také své manažery, kteří se jim starají o obchod a public relations?   

To je sice geniální nápad, ale v mém případě pouze dlouholeté zbožné přání. Bohužel jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by nějak významně zasáhl do mých výstavních a prodejních aktivit.                                                                                                                                                                                                                                                                               

Mohou mladí umělci přijít k vám na konzultace, je to možné?     

Samozřejmě jsou vítáni. Myslím, že jsem dospěl do stadia, kdy se můžu o spoustu znalostí klidně podělit, a vzájemná inspirace je vždy vítaná.

 

Odkud čerpáte nápady a inspiraci vy sám?   

Příroda, poezie, divadlo, tanec.

 

Jaký je váš názor na umělce studované a na umělce bez patřičného titulu z VŠUP? Domníváte se, že je vzdělání klíčové?     

Mladí umělci, kteří se dostanou na uměleckou školu, mají úžasný start ve všem, co se týče zázemí, materiálu a vedení. Ale myslím si, že škola není podmínkou, což se vlastně snažím sám dokázat.

 

O umělcích se říká, že to jsou bohémové. Co si myslíte vy jako umělec? Týká se vás to také?   

Řekl bych, že kromě salónních umělců bohémství k umělcům patří. Je to individuální, já si prošel obdobími, kdy mě posouvaly párty, vernisáže, různé mejdany, hektolitry kafe a cigára, poznámky a návrhy na hospodských lístcích a podobně, ale to období mám už za sebou.

 

Jaké cíle jste si stanovil ve své kariéře?     

Nechci nikomu dokazovat, jak velký jsem umělec, to si myslím, že je záležitost dějin. Svou prací bych chtěl dál oslovovat lidi v rovině estetické a pocitové.

 

Navštívil jste někdy Muzeum d’Orsay či Muzeum Auguste Rodina v Paříži? Zdá se mi, že to asi nebude příliš váš šálek kávy. Může vůbec umělce, který dělá abstrakci, nějak zaujmout řekněme klasická tvorba?            

Je to celkem ostuda, že zrovna v Rodinově muzeu jsem nikdy nebyl, August Rodin je de facto vinen tím, že se věnuji sochařině. Nevím, do jaké míry abstraktního sochaře inspiruje klasika a figurální socha, ale pro mě je zvládnutá klasická sochařina odrazovým můstkem k abstrakci. Také mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se dostal na pomyslný vrchol, za kterým jsem si dovolil dělat zkratky a abstrahovat.

 

Je pro vás důležité kvůli vaší tvorbě cestovat do zahraničí?    

Zjistil jsem, že je to pro mě absolutně nezbytné. Spoustu výtvarných děl známe z publikací, ale tváří tvář jakémukoli uměleckému dílu se reprodukce či fotky vůbec nevyrovnají. A pak je samozřejmě nesmírně inspirující jakákoli nová kulturní společnost, kterou poznám,.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti ze zahraničí, co se týká vašeho pohledu na jiné autory a případné kritiky vaší práce?            

Jsem zcela plný dojmů z návštěvy Indie, kde mě naprosto uchvátila jejich novodobá malířská škola, která je postavená na západním stylu, ale má neuvěřitelnou kulturní autenticitu. Prostě většinu obrazů a soch, které tam vidím, můžu jasně označit: „ano, takhle nádherně se maluje právě jen v Indii“.

 

Jak to máte se sochami na zakázku? Je šance se při tom naplno projevit, nebo vás klienti spíše limitují?     

U mě se práce na zakázku týká spíše velikosti. Většinu svých soch dělám poměrně komorních, ale je to většinou kvůli úlitbě ceny za realizaci. Třeba většinu bronzů si kromě odlití dělám včetně voskových modelů sám, což je částečně dané tím, že mě práce s kovem baví, a navíc včetně patiny je celá věc nesmírně autentická. Takže se setkávám s tím, že klientovi na zakázku určitou věc zvětším. Moje plastiky jsou vlastně návrhy na monumenty. (smích)

 

Jaký sen byste si v blízké době rád zrealizoval?     

Bylo by fajn najít místo, kde by se vyjímala právě nějaká rozměrnější plastika, a za druhé bych rád našel čas a energii realizovat, když ne všechny, tak alespoň většinu svých nápadů a návrhů. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Foceno v restauraci V Zátiší www.vzatisi.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Tagy: řemeslo, umění

Komentáře