Václav Obr - restaurátor starožitných kočárů

07.11.2012 19:44 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Při této práci se vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které vkládali do svých životních cest." Václav Obr

 

 

 

S restaurátorem Václavem Obrem jsme si povídali o tom, jak vnímat historii všemi smysly. Doba jde kupředu, ale v mnohém se nic nemění po celá staletí. Například ve způsobu manuální práce a v uměleckém zpracování, které vyžadují stejné metody a přístupy, jako tomu bylo v dobách minulých. K těmto dobám se můžeme vracet nejen vizuálně, ale i duševně díky umělcům, jakým je právě pan Obr. Jeho ruce jsou plné mozolů od tvrdé práce a jeho srdce plné lásky k tomuto netradičnímu řemeslu. Václav Obr vážil dlouhou cestu z Moravy, abychom společně s Robertem Vanem v zahradě Kinských v Praze zhotovili fotografie pro náš rozhovor. Bylo nám skutečně potěšením!

 

Kdy přišel první impuls věnovat se restaurování kočárů?

Zhruba před sedmnácti lety. V té době jsme si s rodinou koupili koně, který byl všestranný jak do zápřahu, tak pod sedlo. Chtěli jsme vyzkoušet, jaké to je, svézt se v nějakém lehkém kočáře. Od dětství miluji přírodu, ve které jsem i vyrůstal. Spojení koně s člověkem a samotnou přírodou bylo něčím, co jsem chtěl zažít na vlastní kůži. Problém byl však v tom, že žádný pojízdný kočár v okolí nebyl, tak jsem si musel pořídit vrak.

 

Jak dlouho se restaurování věnujete?

Dá se říci, že sedmnáct let. Od doby, kdy jsem pořídil větší kočár typu Mylord, který stojí dnes v muzeu. Jako samouk jsem jej začal spíše opravovat, restaurování přicházelo později, postupně s přibývajícími zkušenostmi. Tím, že jsem již od dětství byl v naší rodině zapojován do nejrůznějších prací a dělal jsem je rád, jsem měl i přehled o materiálech a technologiích, což se mi později hodilo.

 

Dokážete na základě vašich zkušeností odhadnout, jak asi složité to měli někdejší stavitelé kočárů? V čem jsou rozdíly a kde vnímáte, že jste „na stejné lodi“ a že práci nelze zjednodušit?

Naši předkové, tedy stavitelé kočárů, byli svým způsobem umělci, kterým se dnes v tomto moderním světě jen stěží umíme přiblížit. Měli nejen přírodní materiály, kvalitnější než jsou ty dnešní umělé, ale také něco, co dnešním lidem či řemeslníkům chybí. Je to skromnost, pevná vůle a především víra, která tyto lidi poháněla. Je pro mne nemyslitelné postavit v dnešní době kočár, který by nedosáhl kvality našich předků, už jen proto, že neznáme ten um, který měli naši předkové. Je to tak dávná doba, že se nedochovaly ani technologie, ani postupy při zpracování materiálů. Tehdejší podmínky byly velmi těžké a musím přiznat, že v podobných podmínkách jsem se ocitl i já. Pracoval jsem deset let na Plumlovském zámku, kde jsem měl v jedné stodole nevytápěnou dílnu. V létě jsem dělal jemné práce a v zimě ty těžké, abych se při práci zahřál. Pracoval jsem šestnáct hodin denně bez ohledu na počasí, všední či sváteční dny.

 

Kolik lidí potřebujete mít při své práci k ruce?

Kdysi bylo zapotřebí devatenácti řemesel. Dnes k restaurování potřebuji koláře, čalouníka, lampáře, prýmkaře a schopného truhláře. Těmto řemeslníkům je nutné určité postupy namalovat či vysvětlit, aby vše do sebe zapadalo. Tak jako kdysi všechny koordinoval a nad vším dohlížel kočárník, který zastával všechna řemesla, zastávám tuto funkci dnes já.

 

Vyžaduje restaurování kočárů i cesty do zahraničí za poznáním, nebo tyto informace čerpáte z jiných zdrojů? Pokud ano, z jakých?

Když jsem začínal, rozmontovával jsem na kočárech některé věci a díval se, jak byly kdysi vyrobeny a sestaveny. Začal jsem to zkoušet podle vlastního cítění, ale bylo to zdlouhavé. Získával jsem ze zahraničí literaturu o kočárech, neboť u nás neexistuje, a nechával si ji překládat, abych si ověřil, že to co dělám, je dobře. Postupy byly odlišné podle vývoje v různých zemích. V posledních letech jezdím i do zahraničí, kde se setkávám s restaurátory kočárů za účelem získávání a předávání zkušeností. Musím říci, je nás velmi málo.

 

Jaké zázemí potřebuje mít restaurátor, aby dokázal uvést do původní podoby historický kočár?

Ideální je prostorná dílna s vytápěním, aby restaurátorské práce nebyly ovlivňovány ročním obdobím. Dílna je rozdělena na čistou a špinavou část, kde probíhají postupně práce na kočárech. Důležité jsou určité druhy nářadí charakteristické pro restaurování kočárů či výrobu nových dílů. Postupující restaurátorské práce mohou být porovnávány s originály kočárů, které se nacházejí v muzeu vedle dílny.

 

Daří se vám ke každému kočáru získat jeho životopis?

Je to velmi obtížné a ne ke každému kočáru se podaří získat potřebnou dokumentaci.

 

V jakých případech to možné není a podle čeho jejich původ dohledáváte?

Není to možné v případě, že kočár není označen výrobcem a přešel přes překupníky. Dohledávám podle skrytých vzkazů umístěných v částech kočárů a také podle tzv. rukopisu některých kočárníků, což jsou typy kování, řezby či cejchování hřídelí.

 

Jaké jsou kupříkladu charakteristiky dobových kočárů?

V dávných dobách se v každém desetiletí měnily typy a tvary karoserií kočárů, jejich velikost, barevnost, zdobení, zlacení, a především byly obohaceny o vynálezy, které se velmi rychle ujaly ve prospěch pokroku cestování a kočáry tím získaly pevné místo v životě člověka. Některé dobové kočáry byly vyhodnoceny koncem 19. století jako nejluxusnější kočáry všech dob. Byly to ty, které se daly použít v parném létě, anebo v mrazivé zimě.

 

Kolik kočárů v současné době čítá vaše sbírka? A jste jejich majitelem?

V hlavním sále muzea je celkem 54 kočárů a saní, 6 kočárů je zapůjčeno v barokní konírně v Děčíně a 10 kočárů je v depozitáři. Ve sbírce jsou čtyři kočáry vypůjčené a ostatní jsou majetkem Muzea historických kočárů.

 

Lze takovouto sbírku pojistit?

V dnešní době je nutností mít tyto historické kočáry pojištěné a tuto službu mám zajištěnu.

 

S jakou problematikou se nejčastěji setkáváte?

Pokud se ptáte na restaurování kočárů, tak je to otázka finanční a materiální (určité druhy textilií, laky a barvy).

 

Jak se vám daří shánět potřebné díly? Lze v dnešní době všechny součásti kočárů vyrobit moderními metodami?

Je to složité, některé součásti se vyrobit nedají. Jestliže neznáme určité postupy při výrobě materiálů a jejich opracování, použijí se v takovém případě díly z vraků kočárů. V některých případech ani současné moderní technologie nedokážou předčit naše předky.

 

Který z kočárů vám dal nejvíce zabrat?

Smuteční kočár, který postavil v Praze na Václavském náměstí dvorní kovář Johann Schöppel. Byl poškozen natolik hnilobou a dřevokazným hmyzem, že restaurátorské práce na něm trvaly dva roky a pomáhalo mi několik řemeslníků.

 

A který kočár považujete za opravdový unikát a proč?

Pro mne jsou všechny unikáty, ke každému mám vztah, ale přece jen, mému srdci jsou nejbližší kočáry smuteční.

 

Jsou nejvzácnější kočáry ty nejokázalejší, nebo to mohou být i ty velmi nenápadně vyhlížející?

Na jedné straně jsou kočáry zlaté z dob baroka, kde se snoubí okázalost a umělecký um, na druhé straně jsou nejen kočáry, ale i sáně, které jsou mnohdy velmi nenápadné, přesto velice vzácné a elegantní.

 

Mají například nátěrové barvy nějaká zvláštní specifika? Kolik nátěrů kočár potřebuje a jak dlouho trvá, než je nátěr definitivně hotov?

Ano, mají. Každý kočár byl v dané době natírán jinak, v průměru šesti vrstvami, proto se volí vždy originální postup. Trvá několik týdnů, někdy i měsíců, ale nátěr je prováděn vždy ručně štětcem.

 

Jak dlouho přibližně trvá zrestaurování jednoho kočáru? A dokážete potřebnou dobu odhadnout, než s prací začnete?

Práce trvají podle velikosti a stavu kočáru, minimálně však rok, u některých kusů se doba restaurování posune až na dobu tří let.

 

Slouží restaurované kočáry pouze k výstavě, nebo je možné je propůjčit pro nějaké zvláštní účely?

Určité množství kočárů, které prošly celkovou rekonstrukcí, je možné použít i do zápřahu s koňmi při různých akcích muzea, ta nejprestižnější se koná jednou za rok pod názvem JOSEFKOL. Je to mezinárodní sraz mistrů řemesla kolářského a kočárnického, pořádaný jako dvoudenní akce v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Pokud se kočáry zapůjčují pro historické filmy, jsou vždy doprovázeny mou osobou.

 

Z čeho máte při restaurování samotném největší obavy?

Z konečného výsledku, tedy z toho, aby se celková práce co nejvíce přiblížila původní podobě kočáru.

 

Zažil jste za svoji kariéru z hlediska spolupráce s dalšími lidmi nějaká zklamání?

Za celou svou profesní dobu jsem tento problém nemusel řešit a jsem tomu rád.

 

V jakém ohledu vás při vaší práci potěšil či dokonce překvapil jakýkoliv cizí lidský faktor, ať již pomoc, či ochota?

Při samotné stavbě muzea jsem byl potěšen přístupem mnoha lidí, spolků či firem, kteří mi podali pomocnou ruku jak finančně, tak i materiálně. Byl jsem překvapen podporou hejtmanů Olomouckého kraje, kteří svou přízeň projevují muzeu i nadále. Samotní řemeslníci, kteří pomáhají při různých pracích na kočárech, mě vždy potěší svým přístupem a ochotou.

 

Přicházejí nabídky na odkup kočárů? Zvažujete a realizujete je?

Občas přicházejí do muzea lidé, kteří se ptají, zda je možné některý z vystavených kočárů zakoupit. Musím však pokaždé zdůraznit, že kočáry nejsou na prodej.

 

Kde všude mohla veřejnost zrestaurované kočáry shlédnout?

Kočáry byly prezentovány nejen na mnoha místech naší republiky, ale i v zahraničí. Vystaveny byly na zámcích v Náměšti na Hané, Plumlově, Děčíně, v rakouském Schönbrunnu, Mnichově atd. Od roku 2009 byly kočáry soustředěny do Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem, které je jediné v České republice. Historické kočáry z muzea se prezentovaly a prezentují na jednodenních i vícedenních akcích po celé republice, např. v Praze při pohřbu pana Kočky, v Brně na hradě Veveří, v Olomouci, Prostějově, ale i v Polsku (Opole) aj.

 

Uvažujete o tom, že byste svou práci knižně zdokumentoval?

Chtěl bych zdokumentovat příběhy o tom, jak jsem jednotlivé kočáry získával. Máme dnes mnoho informací o českých a moravských stavitelích kočárů, vedeme jejich databázi, která se nenachází na žádném místě naší republiky. Tato publikace by měla být něčím, co objasní nejen technické možnosti provedení kočárů, ale i pohled do života lidí v dávné minulosti.

 

Zažíváte při vaší práci i jakési napojení na dobu, ve které kočáry projížděly ulicemi a sloužily lidem?

Při této práci se vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které vkládali do svých životních cest. Mnohdy mě napadá, že bych si přál vrátit čas a prožít dobu před sto padesáti lety. Možná by to potřebovali mnozí z nás, aby si uvědomili, jaké kdysi naši předkové uznávali lidské ctnosti a hodnoty. Nejsilnějším prožitkem pro mě bývá účast na mezinárodním srazu JOSEFKOL, kde se odehrává příběh z doby dávno minulé, kdy všichni účinkující řemeslníci společně předvádějí řemesla našich předků, což je jedinečná možnost, jak toto poselství předat široké veřejnosti.

 

S jakými zajímavými výpověďmi či postřehy jste se ve vašem muzeu setkal ze strany návštěvníků?

Překvapilo mě, jak návštěvníci po době strávené v muzeu reagují a jak pozitivně jsou naladěni. Někteří své pocity či vyznání sdělují slovně průvodcům, kteří je provázejí, další vpisují svá sdělení do pamětní knihy muzea. Jsou to zajímavé a hlavně děkovné věty, ve kterých lidé otevírají svá srdce. Mnozí přicházejí opakovaně a přivádějí s sebou další návštěvníky. Před mnohými lety byla myšlenka muzea pouhým snem. Věřil jsem, že se to jednou podaří, nezáleželo na čase, záleželo na tom, že se to stane.

 

 

Kromě samotné rekonstrukce a finální podoby zrestaurovaného kočáru: co si přejete, aby veřejnost z výsledků vaší práce vnímala, poznala a pochopila?

To je krásná otázka, děkuji za ni. Muzeum má vyjádřit lidské ctnosti, řemeslný um a především silnou víru, kterou dnes lidé ztratili. Má také ukázat to, co je vepsané v některých kočárech, že tím největším bohatstvím lidského života jsou víra, naděje a láska. Samotné kočáry jsou tímto propojením řemeslné práce s duchovnem odkazem nejen pro nás, ale i pro další generace.

 

V jakém směru vám vaše práce nejvíce zasáhla do života, případně přinesla určité zásadní změny?

Před lety jsem tuto práci měl jako koníčka, pak z toho byl doslova kůň, po pár dalších letech se to stalo povoláním a dnes to vnímám jako poslání. Jsem za to rád a děkuji Bohu.

 

Děkuiji za rozhovor.

 

Václav Obr – muzeum historických kočárů: www.historickekocary.cz

Text: Michaela Lejsková

Make up: Jana Bulínová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v zahradě Kinských v Praze

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: designer, historie, řemeslo, umění

Komentáře