Zdeněk Fencl - vizážista

01.11.2011 11:00 | Dita Brančíková

 

 

 

"Je známo, že muži jsou obecně se sebou více spokojeni než ženy." Zdeněk Fencl

 

 

 

 

 

Zdeněk Fencl, náš přední český vizážista, se své profesi věnuje již bezmála dvacet let. Ovšem vždy to u něj nebylo tak jednoznačné. Jako student chtěl být nejprve prodavačem knih a posléze dokonce lisovačem gramofonových desek. Což má k profesi vizážisty poměrně daleko. Naštěstí pro nás se lisovačem nestal a mohl tak obohatit módní svět svým umem. Spolupracuje s lidmi z českého showbyznysu, podílí se na přípravě módních přehlídek, reklamních kampaní a módních editorialů. Ve svém studiu Visage Factory se věnuje i běžné klientele „z ulice.“ Je vtipný, plný nápadů a energie. Posuďte sami. Zdeňka pro náš rozhovor fotil Robert Vano v pražském hotelu Alchymist.

 

Poprvé jsem vás zaregistrovala při vaší spolupráci s dnes již zesnulým Danielem Procházkou. Můžete zavzpomínat?

Potkávali jsme se v práci, při focení, na natáčení. Seznámila nás Kačenka Kornová. Ta Danovi v začátcích velmi pomáhala a angažovala ho jako svého osobního stylistu. Stali se známou dvojkou a Kačenka byla ve své době vyhodnocována jako nejlépe oblékaná celebrita v Čechách. Dan i Kateřina se velmi doplňovali. Já s Danem jsme společně pracovali na různých projektech, svého času jsme se spolu hodně kamarádili a hodně se chodili bavit.

 

Dnes jste spojován převážně s Helenou Vondráčkovou. Stojíte za jejím návratem na výsluní a pravidelně ji vymýšlíte novou „image“. V čem tkví její stále mladistvý vzhled?

Především bych rád podotknul, že nevím o nějakém Helenině návratu na výsluní, na tom je v průběhu své kariéry de facto stále. U Heleny se nám podařilo propojit změnu jejího šatníku s její celkovou image a hlavně s ochotou do toho jít. Změna probíhala kontinuálně. Helena nikdy nestála mimo módu a vždy se oblékala a líčila úměrně svému věku. Zhruba před patnácti lety jsme spolu postavili novou image, která korespondovala se živým a dynamickým stylem desky, kterou připravovala. Helena se začala mladistvěji oblékat i líčit, a tak vyplnila na trhu mezeru dobře vypadajících žen, které se po čtyřicítce rozhodně nechystají do důchodu a klidně to mohou „natřít“ i mladším kolegyním.

 

Jaké byly tehdy reakce?

Způsobilo to šok. Protože do té doby žádná její kolegyně podobného věku takhle nefungovala a nezískala tím rapidní nárůst mladého publika. Navíc celá kampaň byla provázena ojediněle masivní billboardovou kampaní, takže ji viděl opravdu každý, kdo nasedl do auta. Ženy začaly napodobovat Helenin účes a několik zpěvaček dokonce i její hudební styl. Helena se odlišovala nejen vzhledem, ale i přístupem k životu – vždy na sobě pracovala a pracuje stále. Umí obdivuhodně obhospodařovat svůj talent a krásu, ráda se baví. Proto mě práce s ní baví a nikdy nenudí. Je naprostý profík. Naučil jsem se od ní spoustu věcí.

 

 

Jaký typ žen se vám líbí?

Já jsem stále uchvácen první republikou, fascinuje mě sociologický vývoj naší země. Tehdy šly ženy s módou, kterou udávaly výhradně herečky. Neexistovala televize, byl jedině tisk a film a tam byly prezentované pouze ženy, které vypadaly dobře. Musely být dokonalé od přírody – žádná počítačová habaďůra s Photoshopem – pouze dokonalá krása a precizní nasvícení. Komunismus to celé postavil na hlavu, potlačil ženu jako takovou. Do popředí vystoupila žena-údernice v montérkách. Utlumila se péče ženy o sebe samu. Bylo to považováno za buržoazní přežitek, výsadu městských žen a bohatších rodin. Na dlouhých čtyřicet let nastoupila uniformita, standardizace a hlavním pravidlem bylo nevyčnívat. Jinak byl člověk po zásluze potrestán!

 

Neodpustím si otázku, na kterou jste již určitě odpovídal přinejmenším stokrát: Jak se malý Zdeněček Fencl dostal k vizážistice a stylingu? Bylo to ve vás již od dětství?

Já jsem vděčný za svoji rodinu, která, ač žila v minulém režimu, nerezignovala na pěkné věci. I náš panelákový byt rodiče přestavěli za vydatné inspirace německých časopisů a katalogů. Mamka nás vedla k uměleckým koníčkům, nic nám zbytečně nezakazovala a nechala nás rozvíjet naše tvůrčí schopnosti. Jako malý jsem si nejdříve myslel, že budu zubařem. Později jsem chtěl být prodavačem knih v knihkupectví. Líbilo se mi, jak se balí knihy, měl jsem rád vůni nových knížek. Doma jsme měli spoustu knih. Pravidelně jsem je prodával. Tedy, hrál jsem si na prodavače a prodával je členům rodiny. Abyste si nemyslela, že jsem našim rozprodal knihovnu. No a ve dvanácti jsem měl jasno. V příručce o budoucím povolání jsem si vyhlédl jedno, které mě vypočítavě dostalo. Byl to „lisovač gramofonových desek“.

 

…takže vás bavila muzika? Že jste kvůli tomu chtěl lisovat desky? 

Hudbu jsem měl rád vždycky, ale samozřejmě jsem se domníval, že takhle budu mít gramofonové desky zadarmo. Rodiče si tenkrát kupovali především desky a knížky. Byli jsme jimi doma přímo zavaleni. Velmi rychle jsem zjistil, že by to asi nebylo ono a rozhodl jsem se, že se stanu kadeřníkem. Už odmalička se mi líbily maminčiny kamarádky, které měly dlouhé vlasy. Rád jsem jim zaplétal copy. Jenže to mi nestačilo, takže to odnášela chudák moje o dost mladší sestra a její panenky, na kterých jsem trénoval. Když byla malá, tak jí to nevadilo, ale později začala vzdorovat a dokonce se nechala dobrovolně ostříhat, abych na ní nemohl nadále provádět své experimenty. Tím mi zatnula tipec.

 

Vy jste tedy byl bratr! To se vůbec nedivím, že se sestřička nechala ostříhat.

Demokracii jsem opravdu moc neuplatňoval. Hráli jsme si například na prodavače a zákazníky. Já byl prodavač a ona zákazník, stejně tak, když jsme si hráli na doktory. Sestra byla vždy pacient nebo asistentka. Vytvořili jsme si kartotéku pacientů, obsahující všechny její panenky, medvídky, mončičáky… při očkování jsme používali opravdové stříkačky a jehly! Samozřejmě, že se mojí sestře to rozdělení úloh příliš nelíbilo.

 

Ale, ale, co se nám to tady klube? Vy jste byl takový malý domácí tyránek!? Předpokládám, že jehly a ostříhané panenky zařadíme do vašeho raného dětství…

A víte, že ani ne… Ale nehledal bych v tom nic divného, sestra je o deset let mladší.

 

…člověk nikdy neví! Ale vraťme se k vašemu rozhodnutí stát se kadeřníkem.

Začínal jsem těsně po revoluci na škole v Děčíně, kde jsem navštěvoval teorii. Odbornou praxi jsem měl v soukromém sektoru, což byla tenkrát poměrně novinka a od začátku velká škola, hlavně díky přístupu ke všem informacím důležitým pro tuto práci. Na trh tehdy vstoupily do té doby u nás neznámé vlasové firmy a na běžných školách nebyly jejich produkty ještě dlouho k dispozici. Svoji první praxi jsem měl v Novém Boru. Moji rodiče se odstěhovali na Šumavu, takže jsem pendloval každý týden mezi Děčínem, Novým Borem a Šumavou. Ve druhém ročníku jsem přestoupil z Boru do Prahy a pendloval dál, což mi díky práci zůstalo dodnes, i když už žiji dlouho v Praze.

 

Ve své profesi jste špička a díky tomu jste se dostal i do zahraničí. Můžete porovnat podmínky pro vaši práci tady a tam?

 

V zahraničí má práce vizážisty dlouhodobější tradici a tím je řečeno vše. Už jenom pouhý výraz vizážista se u nás začal používat až po revoluci, dříve to byli maskéři, nebo kosmetičky. A podobně to vypadalo i s mnoha ostatními obory naší branže.

 

Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi produkcí u nás a na Západě, kromě toho, že fungují déle a mají více zkušeností?

V Čechách dost často pracují spíše „přátelsky“ ucelené týmy a pro nováčky je opravdu těžké se mezi již zajetou skupinu dostat. Venku se lidé více točí, jdou po výsledku jako takovém. Tady se spíš hledí na to, kdo to dělá, ale už ne na to, jak to dělá. Nikdy se mi na natáčení v zahraničí nestalo, že by se někdo ve své době pozastavoval nad mým nízkým věkem, doma mi to bylo dost často pracovně předhazováno a vidím, že se tomu děje dodnes, nejen v showbyznysu. Venku lidé neberou pracovní výtky až tak osobně. U nás jsem například zažil některé kameramany, kteří byli schopni se smrtelně urazit a hádat, když jsem jim naznačil, že světlo, nebo určité záběry, které vytvořili, nejsou lichotivé. A že párkrát opravdu nebyly. V televizi by měla každá profese podat maximální výkon a ne výsledky s rezervou. V zahraničí si také lidé více váží vzájemně stráveného času, jede to jako na drátkách, neřeší se všechno tak emočně. U nás mi právě tohle přijde hloupé a malé.

 

Jak vnímáte konkurenci?

Konkurence je zdravá a já s ní problém nemám. Rád pracuji na módních přehlídkách a při své práci se stýkáme všichni dohromady. Mám v branži i kamarády.

 

Ve starém Řecku se užívalo spojení kalokaghatia – aplikováno na člověka to vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. Jaký je váš pohled?

Vždy je potřeba vyváženost. Pokud někdo není v pohodě, tak to z něj je cítit. Je známo, že muži jsou obecně se sebou více spokojeni než ženy. Muži řeší spíše velikosti různých orgánů, výšku, množství vlasů, ale neberou to jako dogma. Ženy to prožívají více a hlouběji. Jsou schopny pro svoji vizáž podstupovat kolikrát neuvěřitelná martýria. Ale to je začarovaný kruh. Tak jako všude i tady platí – všeho s mírou. Jakmile se něco přehání, projeví se to někde jinde. Zevnitř i navenek. Lépe se ale určitě cítí lidé, kteří jsou obdivovaní, a je o ně zájem.

 

Ale jak je známo z historie i současnosti, i lidé slavní a obdivovaní trpěli depresemi a často skončili špatně… A dnes je trend být hubená až vychrtlá…

Kdysi byla hubenost ženy znakem nemoci. Žena měla vypadat plodně. Z toho plyne, že každé století má o kráse své představy. Na molech možná chodí více vychrtlých modelek, protože se na ně lépe šije, ale na focení se už preferují holky s ženskou postavou. Taktéž na spodní prádlo.

 

Co je tedy pro vás tak „akorát“?

To nelze říct jednou větou. Každému se líbí něco jiného. Také každý člověk je jiný. Někdo je sám se sebou spokojený, i když má nějaké to kilo navíc, umí s tím žít, prodat to a tím pádem je všechno v pořádku. Druhý se pro změnu zhroutí, když ručička na váze překročí určitou hranici. Ale i já si myslím, že by se lidé obecně neměli přejídat – považuji to za osobní neukázněnost a neschopnost zvládat sebe sama. Také by si měli vybírat zdravější potraviny a zajímat se o to, co jí, měli by cvičit a chodit upraveni.

 

Jaké jsou největší nešvary českých žen a v čem by si měly vzít příklad ze zahraničí?

To, že se žena ráno lehce do práce nalíčí a věnuje pozornost pleti a vlasům, nezabere zase tolik času. Když ráno vyjde žena z domu upravená, dodá jí to sebevědomí, na rozdíl od toho, když vystartuje nenalíčená s neupravenými vlasy (s tím, že se to dotáhne v práci) a modlí se, aby nepotkala žádné známé. Takhle se den přece začínat nemá! V zahraničí jsou ženy mnohem častěji upravené a to za každé situace. A nebojí se experimentovat.

 

Jaký tip nebo trik byste poradil ženě po čtyřicítce? Co by v žádném případě neměla dělat a naopak, bez čeho se žena v produktivním věku neobejde? 

Určitě by se neměla podceňovat péče jako taková – hydratace, čištění pleti a podobně. Každá žena by si především měla uvědomit, že ne vše, co jí dříve slušelo, jí bude slušet věčně. V mládí se někdy dívky spíš přeličují, což nevadí – je to zábava. Ovšem od určitého věku příliš mnoho make-upu věk přidává. Pravidlo, že méně je více, stále platí a platit bude. Tím neříkám, že by se ženy měly vyhýbat novým trendům. Naopak! Do všeho je ale zapotřebí jít s citem, nebo vyhledat někoho, kdo ho má a poradí. Nebrat věk jako handicap

 

Někde jsem vyčetla, že se české ženy bojí sytě rudých rtů?

Češky nemají odvahu, ale co je na tom hrdinského, natřít si rty různými odstíny červené? Tak ať si vezmou černé brýle, namalují si rty červenou rtěnku a chvíli tak chodí po městě. Za chvíli jim to přijde normální. Většině žen právě červená sluší, vypadají lépe a jsou výraznější.

 

 

Podle televizního seriálu „Ošklivka Katka“ je možné i z opravdu nevzhledné dívky udělat sexy krasavici. Platí to i v reálném životě?

Ano, platí, ale je důležité, aby ona slečna měla odvahu to „nést“. Spousta žen to bere tak, že make-up je něco jako radioaktivní záření. Použiji okřídlené „každá žena je krásná“, ale musí se to umět najít a podtrhnout. Vizážista ve spojení se stylistou a šikovným fotografem dokážou udělat divy i s dívkou, která nepůsobí na první pohled jako sexy krasavice. Nalíčit pěknou modelku není podle mě bůhvíjaké umění. Umění je nalíčit člověka, který úplně dokonalý není.

 

A co děláte pro to, abyste byl stále v obraze, tedy jak se teď říká „in“?

Sleduji hlavně cizí tisk, který je vždy o sezonu dopředu. Sleduji módu, její jednotlivé trendy, hodně inspirace hledám ve filmech, v nových i starších, a v neposlední řadě kolem sebe. Kolikrát vás může inspirovat i náhodný kolemjdoucí.

 

S Džamilou Novákovou provozujete studio Visage Faktory. Je přístupné i běžné klientele, jako jsem třeba já?

Naše služby si může objednat každý, kdo pocítí potřebu posunout se ve svém vzhledu dál, ať už se jedná o vlasy, make-up nebo oblečení. Baví mě pracovat s každou ženou, u které vidím zájem na sobě pracovat a její radost z dobrého výsledku. Nemusí se zrovna chystat na stříbrné plátno. Naučit někoho, jak vypadat lépe v kanceláři, je také super pocit. Naprosto specifickou atmosféru má pro mě například práce při přípravě líčení a účesů na svatby.

 

Lze v dnešní době vypozorovat „rukopis autora“?

Dříve jsem byl schopný rozpoznat, kdo co dělal. Dneska už je lidí, kteří se zabývají vizážistikou a stylingem opravdu hodně, takže spíš tipuji, že to mohl dělat ten, nebo onen. Často také podléhá styl líčení vkusu módního redaktora konkrétního časopisu, nebo zadavatele práce. Já ani moc make-upy neposuzuji podle toho, kdo je dělal. Spíš je rozděluji na dobré a špatné.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Alchymist Grand Hotel & Spa Prague www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Tagy: make up, styl

Partneři

Komentáře