Adéla Pollertová - baletka

08.09.2011 17:00 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Na lámání kostí zapomeňte, ale protahování svalů a vazů na mých kurzech rozhodně očekávejte." Adéla Pollertová

 

 

 

Pohledy na profesi baletky mohou být rozličné, přesto v jednom se určitě scházejí – klasický balet je ohromná dřina. Pokud už máte dané fyzické předpoklady, tak bez vytrvalé a usilovné práce a bez lásky k baletu těžko jako baletka vystoupíte ze sboru tak, jako Adéla Pollertová, která se dnes může ohlédnout za nejednou hlavní rolí. Osobně si myslím, že přestože baletky působí křehce, tak rozhodně klamou tělem. Bez silné vůle a psychiky se tato práce rozhodně dělat nedá! Fotografie pro náš rozhovor jsou z krásného prostředí pražského hotelu Raddison Blu Alcron, jejich autorem je skvělý Robert Vano ve spolupráci s vizážistou Pavlem Bauerem a kadeřnicí Veronikou Soukupovou.

 

Kterou vaši baletní zkušenost považujete za klíčovou, za uskutečněný sen?

Klíčové v mém profesním životě jistě bylo devítileté zahraniční angažmá v Hamburském baletu se slavným choreografem Johnem Neumeierem. To byla naprosto skvělá zkušenost a do jisté míry i splněný sen, i když vytouženou titulní roli v baletu Romeo a Julie jsem si zatančila až tady v Praze.

 

Existuje ve vaší profesi něco, co vám činí jistá omezení, nebo vás limituje?

Jestli mě něco omezuje, tak si to raději nepřipouštím. To, co dělám, činím zcela dobrovolně, a tak je to i v životě. Když mi něco nesedí, trápí mě to, tak buď to můžu změnit a změním to, nebo to změnit nemůžu a nedá se nic dělat. Snažím se nelámat si hlavu se zbytečnostmi.

 

Paní Pollertová, patříte mezi naše nejslavnější tanečnice, ale kvůli kostýmům a líčení vás možná nemusí lidé na ulici hned poznat. Jak je to? Poznávají vás lidé?

Myslím, že ne a ani mi to nechybí. Působím v tak minoritním oboru, že je to přece víc než pochopitelné.

 

Neříkáte si, jaké to asi mohlo být, když obdivovatelé stávali fronty a předháněli se v darech a dvoření se umělkyním? Patrně to mělo docela jiný glanc i rozsah?

Zrovna sleduji nádherný seriál, příběh Anny Pavlovové, která je přesně zářným příkladem toho, o čem mluvíte. Dneska můžete zapomenout na to, že by vám jako baletní umělkyni někdo kupoval truhlice šperků, kožichy nebo dokonce paláce. Sice ruské baletky mají stále lepší společenské postavení než my u nás, ale už ani jim ty paláce ani jiné drobnosti nikdo nedává.

 

Smíte vlastně nosit během představení nějaké šperky? Vidím, že máte krásný zásnubní prstýnek, jehož umístění by mohlo být pro partnera na jevišti nebezpečné.

Je to tak. Už jsem jednoho zranila na tváři a musím jej sundávat. Stačí neopatrný pohyb a nehoda je na světě. A to je jen prstýnek! Představte si, jak se asi tančilo Matyldě Kšešinské, slavné ruské primabaleríně, která neustále nosila mnoho nádherných šperků, které dostávala od cara Nikolaje. Pouhá třetina z nich jí pak stačila, aby si žila nad poměry až do smrti. Matylda sice svými klenoty oslňovala diváky, a platila za to vysoké pokuty, ale řekla, že je bude platit, protože ty šperky chce nosit. Ať car vidí, že si jeho darů váží. Její příběh skončil v Paříži, kam emigrovala po Velké říjnové revoluci, když její palác zabrala KGB.

 

Jak byste definovala Rusko ze svého úhlu pohledu?

Rusko se musí zažít – tam je možné všechno.

 

Co vás tam překvapilo ve srovnání s naší scénou?

Vedle našeho Národního divadla je pro mě Mariinské divadlo v Petrohradu druhé nejkrásnější. Má obrovskou historii a duch Anny Pavlovové i Václava Nižinského je v něm cítit dodnes i proto, že se tam od dob jejich působení vůbec neuklízelo. Má to svoje kouzlo, ale na toaletu jsem si po tom, co jsem si umyla ruce v hnědé vodě, raději netroufla. Na druhé straně, a to doslova, diváci sedí v nádherném, povznášejícím prostředí.

 

Zažila jste někdy při představení něco neobvyklého, třeba až faux pas?

Při hostování v Dánské opeře. Na naše představení přišla dánská královna Margrethe. Seděla bokem, v podstatě stejně jako u nás prezident. Tam má abonmá a často do divadla chodí. Dle etikety se tanečníci uklánějí nejdříve královně a pak divákům. Ovšem jakmile máte po představení, poklonu kolikrát uděláte velmi automaticky do středu hlediště a těšíte se, až si dáte nohy nahoru. Takže celý soubor, hezky jeden po druhém, se poklonil nejdřív vesele do publika a pak si to každý uvědomil a s trapným úsměvem se poklonil královně. Dánská královna je žena velmi nad věcí a přijala to s humorem. Mávala, tleskala a smála se, protože se jí to stává velmi často i od domácího souboru.

 

Jste ráda, když víte o tzv. VIP návštěvnících?

Když skončí představení a zjistím, že tam někdo takový byl, tak jsem ráda, že tam byl. Tedy pokud se mi představení povede. Před představením jsem nervózní a říkám si pravý opak – kéž by tam nebyl, protože co když se to dnes nepovede.

 

Jak se vám daří balancovat mezi prací a soukromím?

Já potřebuji být šťastná především ve svém soukromém, osobním životě. A to naštěstí jsem. Jsem vděčná za rodinu, jakou mám, i za to, že jsem potkala svého muže, který mě má rád takovou, jaká jsem. Práce je pro mě důležitá, mám ji mimořádně ráda, ale obojí se snažím udržovat v rovnováze.

 

Je ve vašem oboru těžké najít si partnera?

Nevím, můj manžel z oboru není.

 

Jak jste se seznámili s manželem?

S manželem jsme se potkali tak nějak nadvakrát. Poprvé to bylo po mém návratu z Hamburku, v rámci rozhovoru pro časopis, pro který můj muž psal. Sympatie proběhly, ale oba jsme tehdy byli zadaní. Podruhé jsme se viděli před Národním divadlem, po třech letech a v čase, kdy jsme již byli oba rozejití. Každý jsme šli na balet v doprovodu někoho z našich přátel. Přesně tou dobou jsem sama být nechtěla a seznamovala se proto i přes internet. Narazila jsem na inzerát mého pozdějšího manžela, odepsala, ale protože jsem vzápětí zjistila, že se jmenuje stejně jako můj bývalý přítel, tak neměl šanci. Po osobním setkání v divadle jsme se začali scházet a asi po měsíci si vyprávěli své zkušenosti s hledáním partnerů. Vyšlo najevo, že jsme se potkali už na netu – aniž bychom o tom ovšem věděli. Takže věřím, že nás osud chtěl dát dohromady. Byla to láska na první pohled při druhém setkání.

 

V jakém směru byste v oblasti baletu viděla a vítala nějaké inovace?

Myslím si, že i přes veškerou naši snahu ještě balet není tak zpopularizovaný. Tím, že se odehrává jen v divadlech, stává se minoritním. Proto bych ráda viděla, kdyby měl ještě větší PR. Podívejme se například na Michaila Baryšnikova. Tato velká osobnost tanečního světa se stala ještě populárnějším například díky filmu Bílé noci nebo seriálu Sex ve městě. Do těchto dimenzí nám ještě hodně chybí.

 

Mají lidé z široké veřejnosti zájem o balet podobně, jako je tomu například u kurzů standardních tanců?

Zájem je veliký a já jej nesmírně vítám. Ženy nechodí na kurzy baletu proto, že je balet vždy lákal a teď je tu možnost s ním začít, ale také aby si zdokonalily držení těla, chůzi v podpatcích nebo nonverbální projev. I obyčejné podání ruky může mít mnohem větší kouzlo, podáte-li ruku s určitou elegancí.

 

Zní to slibně. Ale jak pracujete s dospělými lidmi, kteří třeba vůbec nejsou zvyklí cvičit a přijdou za vámi někdy ve třiceti, že se sebou chtějí něco udělat?

V každém věku lze s tělem pracovat a něco s ním udělat. Důležitá je na mých kurzech skvělá atmosféra, která je pro mě skoro prioritou, a pozitivní přístup k novým věcem.

 

Vysvětlujete klientkám, co jaký název znamená?

Většina klientek si nepamatuje všechny názvy, a tak cvičí způsobem – oko vidí, noha dělá. Ale to vůbec nevadí. Do nás to názvosloví také museli na konzervatoři nalít. Časem si to základní francouzské výrazivo osvojí každý, o to nemám strach.

 

Co fyzické předpoklady, které už dospělí nemají tak dobré?

Na lámání kostí zapomeňte, ale protahování svalů a vazů na mých kurzech rozhodně očekávejte. Není to bezbolestné, ale jde to. Horší to je se zády, která s věkem tuhnou, takže už klientky nemohou počítat s tím, že by udělaly most, což po nikom nechci a ani to nedoporučuji. Musím se pochlubit, že mnoho začátečníků začalo s tím, že ani nedalo v předklonu ruce na zem a skončili jsme pravidelným protahováním nejen dlaněmi na zemi, ale i skoro dosednutým provazem.

 

Troufáte si se svými klientkami i do náročnějších cviků?

To víte, že ano. Člověk si nemá dávat malé cíle. Na hodinách zkoušíme například nějaké části z Labutího jezera a klientkám se to strašně líbí. Ale jak jsem již řekla, důležité je, aby byla skvělá atmosféra a dámy odcházely s dobrým pocitem.

 

Což mi trochu asociuje cvičení tai chi? Věnovala jste mu někdy pozornost?

Tomuhle cvičení ne.

 

Ptám se proto, že s baletem vidím podobnost právě v tom, že jde o uvolňování emocí, energetických drah, rozproudění energie.

Přiznám se, že jsem hodně pragmatická. Myslím si, že tanec pomáhá uvolnit emoce, probudit ženskost, zlepšit fyzický a možná i psychický stav, ale do energií, čaker a podobných věcí bych se nechtěla pouštět. Nerozumím tomu, ale neodsuzuji to. Jen to není má parketa. Myslím si, že člověka pozvedne to, v co věří.

 

Kdo jsou lidé, kterým byste doporučila zařadit do svého života právě balet?

Určitě všechny ženy, které chtějí vypadat ženštěji, udržovat se nejen fyzicky, ale i psychicky v dobré kondici. Klientky na balet většinou přicházejí nádherně učesané, nalíčené a už to je ta baletní kultura. Nikdo nepřijde v hadrech jako vagabund. Nemusím jim to ani říkat a ony to chápou, vnímají a realizují. To je skvělé!

 

Je do vašeho kurzu nutná nějaká výbava?

Možná narážíte na to, zda je nutné mít piškoty, nebo dokonce špičky. Pokud ještě klientky neví, zda se budou baletu věnovat dlouhodobě, tak naprosto postačí ponožky. Později si měkkou obuv, neboli piškoty, mohou pořídit v obchodě s baletními potřebami. Je dobré mít na sobě upnuté oblečení, i když i přes vlající tepláky poznám, že třeba kolena nejsou dostatečně propnutá.

 

I vy sama se jistě cítíte velmi dobře, když si uvědomíte, že pomáháte ženám, aby se cítily lépe. Jak tyto procesy vnímáte za pochodu?

Nevím, jestli úplně pomáhám, ale zatím mi přijde, že mám se svými svěřenkyněmi nádhernou zpětnou vazbu. Mě baví jejich zájem a je nejspíš moje hodiny. Je krásné pro sebe něco udělat a cítit se dobře.

 

Opačně tomu bude nejspíše v situacích, kdy jde o děti, a vy víte, že musíte rodičům oznámit, že zrovna jejich dítě nemá vhodné předpoklady.

To je samozřejmě těžké. Vždycky musím volit vhodný způsob, aby to rodiče i dítě přijali co nejlépe. Děti kvůli tomu, že nemají ideální dispozice, nemusí nutně přestat tančit. Vždyť tanec jim určitě jen prospěje, jen nemohou očekávat, že dosáhnou na mety, které si třeba vysnily. Klasický balet je ta nejtěžší disciplína tance, ale vedle něj je mnoho jiných možností, jak tančit a kde se realizovat. Hlavně je dobré, se nevzdávat.

 

Co si myslíte o modernizování klasických představení?

Nejsem vůbec proti, pokud je zachovaná myšlenka. Momentálně máme na repertoáru ND zářný příklad takovéhoto zmodernizovaného představení. Popelka, kterou právě hrajeme, je zkrátka dokonalá.

 

Jste zastáncem toho, aby tomu v baletu bylo podobně, jako je tomu už nyní i v hokeji, tedy že se hráči střídají na postech útočníků a obránců? Aby tanečníci ovládali jak klasický, tak i moderní tanec?

Stačí se jen podívat na představení ND a vidíte, že máme na repertoáru všechny styly tance. V dnešní době je zcela standardní, že tanečníci ovládají v podstatě vše. Samozřejmě, že někomu sedí lépe klasika a někomu moderna, ale myslím, že široké spektrum stylů je osvěžující jak pro tanečníka, tak pro diváka. Český divák je trochu konzervativnější a raději chodí do divadla na klasiku, která je i pro nás tanečníky něčím, kde se očistíme.

 

Jak mám rozumět výrazu „očistit se“?

Klasický balet je jako sklo – čistý. Každá póza, každý krok má jasně daná pravidla. To u moderního nebo současného tance moc nenajdete, tam je těch variant daleko více. Jakmile máme klasický repertoár, tanečníci jsou více ve formě a pak jsou schopni zatančit daleko náročnější věci.

 

Vnímáte vyrovnaný počet tanečníků a tanečnic?

Pro velký soubor, jakým je Balet Národního divadla, který hraje světový repertoár, je nutnost mít skoro stejný počet mužů i žen.

 

Jakého rozdílu by si měl divák všimnout mezi ženskými a mužskými variacemi?

Mě osobně v klasických baletech mnohem více baví pánské variace. Je to taky proto, že mužská virtuozita je daleko okatější než ženská. Chlapi ve variacích vysoko skáčou, točí velké množství piruet, mají odvážné a riskantní pózy, zatímco dámy oproti nim, z mého pohledu, zůstávají tak trochu při zdi.

 

Necháváte si ze svých představení nějaké památeční suvenýry?

Ale ano, je to krásně nostalgické. Stejně nostalgické, jako je moje celoživotní představení Louskáček, který je vánoční klasikou. Tančila jsem hlavní postavu v několika verzích po světě. Hlavní hrdinka má ve všech verzích ve vlasech mašličku a to je jediná moje relikvie, kterou si schovávám. Mám úplně všechny! Pak jsou to občas moje špičky, ve kterých tančím na premiérách a pak je věnuji třeba svým největším fanouškům – rodičům.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.estéelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová, kadeřnictví Honzy Hlaváčka - hotel Corinthia Praque www.honzahlavacek.cz

Foceno v Radisson Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: balet, divadlo, styl, tanec, umění

Partneři

Komentáře