Antonín Panenka – fotbalista, prezident klubu Bohemians Praha 1905

15.05.2016 01:00 | Eva Procházková

Mezi fanoušky mu nikdo neřekne jinak než „náš Tonda“. Legenda našeho fotbalu, nejslavnější klokan historie, autor slavné penalty na ME 1976, mistr standardních situací. Celý fotbalový život prožil na Bohemce a na sklonku kariéry v Rapidu Vídeň. Má doma titul Fotbalista roku, zlatou a bronzovou medaili z mistrovství Evropy, Cenu Václava Jíry za rozvoj českého fotbalu, prezident Klaus mu v roce 2008 udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy. Ani po ukončení hráčské kariéry se s fotbalem nikdy nerozloučil, v „Ďolíčku“ zůstává dál.

Vaše penalta patří k nejslavnějším momentům naší fotbalové historie. Není vám ale líto, že jste spojován především s ní, když na svém kontě máte i spoustu jiných úžasných fotbalových parádiček?

Ano, trochu líto mi to je. Byla to velká sláva, ale zdaleka to nebyla jediná akce, která se mi povedla. Samozřejmě jsem pyšný, že jsem tímto kopem vstoupil do fotbalové historie, na druhou stranu mě trochu štve, že když se řekne Panenka, všichni mě spojují hlavně s ní. Mým krédem bylo bavit lidi krásným fotbalem, góly, přihrávkami – „parádičkami“, o kterých si fanoušci budou vyprávět. Krásných situací byla spousta, například v Rakousku jsem dal takový zvláštní, kuriózní gól, který se tam stal gólem roku i nejkrásnějším gólem třicetiletí.

Mezi těmi, kteří vás dovedli až na fotbalové výsluní, jmenujete vždy na prvním místě svého otce. Co vám dal? Za co mu vděčíte?

Za to, že mě k fotbalu přivedl. Z nás čtyř sourozenců jsem byl nejmladší, ze všech nejvíc jsem k fotbalu inklinoval, a tak si mě vzal „do parády“. Za sobotu a neděli jsme spolu viděli i šest zápasů. Ráno jsme vyrazili, navečer jsme se vrátili domů. Táta byl velký fanda sportu, sám jezdil na motorce silniční závody a fotbal měl moc rád.

Co vás naučil? Jaké rady vám dal do života?

Bohužel mi nemohl nic ukázat, byl invalida. Z motorek měl velmi vážný úraz, a i když mu nohu nakonec zachránili, nemohl ani kopnout do míče. Ale poradil mi, vysvětloval různé finty. Kupodivu nejvíc vzpomínám na jednu jeho radu, která se ale fotbalu netýkala. Říkával: „Buď chytrej, protože blbejch je dost…“ Bohužel mi neřekl, jak to mám udělat. (smích)

Jak jste začal s tréninkem?

Tenkrát se hrálo na ulicích, dvorcích, hřišťátkách – všude, kde se sešlo pár dětí a míč, tam se kopalo. Táta si přál, abych hrál organizovaně, a tak mě vzal v devíti letech na Slávii. Jenže tam mě nechtěli, že jsem moc malý, ať přijdu za rok. Totéž řekli i v Dukle, jen na Bohemce to nikomu nevadilo. Předvedl jsem, jak kopu levou i pravou, udělal jsem s míčem kličku a byl jsem přijat. Pak jsem ještě musel ukázat vysvědčení, přinést fotku a za týden už jsem nastupoval v prvním zápase. Tradicí naší rodiny bylo fandit Slávii, ale protože mě vzali na Bohemce, postupně celá rodina věnovala své srdce Klokanům.

Kdy se stal fotbal z dětské hry vaší povinností?

Nikdy. Jak vlezu na hřiště, stanu se malým dítětem. Je to pro mě potěšení navždy, já jsem se pro fotbal narodil, dostal jsem ho do vínku. Co mi fotbal dal? Jsem šťastný, že se mi stal koníček i povoláním, to se každému nepovede. Dělal jsem, co mě bavilo, a klidně bych to dělal i zadarmo.

Začínal jste jako žáček a postupoval pořád dál…

Hrál jsem za Bohemku více než dvacet let, od žáků až k A mužstvu, někdy jsem hrál i za starší, než kam jsem věkem patřil. Už v dorosteneckém věku jsem hrál za béčko dospělých, tenkrát hráli v divizi a to byla velmi dobrá soutěž. Podařilo se mi tam dvakrát dát v zápase pět gólů a to už se o mě začínalo zajímat i A mužstvo. Začátek kariéry v nejlepším mužstvu Bohemians pro mne ale moc dobrý nebyl. Tehdejší trenér prosazoval hráče bojového typu, rváče, a to já jsem nikdy nebyl. Proto jsem u něj moc šancí neměl. Až když se to změnilo, začal jsem se prosazovat.

Přestože jste byl miláčkem publika, několikrát jste se pokusil z Bohemky odejít. Proč?

To je pravda, nejdřív přišla s nabídkou Sparta, o půl roku později Slávia. Bohemka hrála několikrát na rozhraní – tu první liga, tu druhá. Snažil jsem se dávat si vyšší a vyšší cíle, vylepšovat se, věděl jsem, že bych měl v těchto mužstvech lepší podmínky. Nepustili mě. Tenkrát to bez souhlasu klubu nešlo, nedalo se nic dělat. Tak jsem to hodil za hlavu a už jsem na to nemyslel.

Bylo něco, co jste na trénincích nesnášel, k čemu jste se musel nutit?

Neměl jsem rád tréninky bez míče. Nebavilo mě běhání, kondiční cvičení, na to jsem nikdy nebyl. Potřeboval jsem spíš praxi. Už jsem hrál ligu, ale když jsem viděl v našem vnitrobloku na Vinohradech kopat malé kluky, šel jsem si zahrát s nimi. Toho nejslabšího jsem si postavil do brány a pak jsem hrál sám proti všem ostatním. Byla to velká škola pro ně i pro mě, musel jsem si sám vybojovat míč, uvolnit se, prokličkovat…

Býval jste mistrem standardních situací – dá se to natrénovat?

Kopací techniku člověk musí mít v sobě, ale opakování je matka moudrosti. Od 16 do 18 jsem to trénoval denně – na tréninku, po tréninku, pořád. Penalty, trestňáky, rohy – pokaždé tak dvě stě, tři sta míčů, a pořád mě to bavilo. Neměl jsem nikdy prudkou ránu, proto jsem se naučil různé falše, věděl jsem, kam míč dopadne. Samozřejmě jsem se někdy taky ukopl, ale moc často to nebylo. Měli jsme své signály a míč většinou dopadl opravdu tam, kam jsem spoluhráčům avizoval. A lidé často právě kvůli takovým parádičkám na Bohemku chodili.

Na vaši adresu občas zaznělo, že nejste dost rychlý. Snažil jste se s tím něco dělat?

Moc jsem tomu nedal. Je vědecky dokázáno, že kondice se natrénovat dá, ale rychlost jen velmi málo, zlepšení je minimální i při speciálním tréninku. Jednou mi řekl jeden starý trenér: „Ty nikdy rychlý nebudeš, ale pamatuj si, ani nejrychlejší hráč není nikdy tak rychlý, jako míč. To musíš využít, to je tvoje šance.“

Znamenalo pro vás nějakou změnu to, když jste se stal kapitánem mužstva?

Kapitán je prostředníkem mezi hráči a trenérem, diskutuje s rozhodčími. Nikdy jsem neměl problémy ani s hráči, ani s trenérem, ani s rozhodčími. Ale trochu mě to rušilo v předzápasovém rytmu, potřeboval jsem se soustředit sám na sebe a na svou hru, ale jako kapitán jsem musel myslet i na spoustu jiných věcí. Proto jsem po dvou letech sám požádal o zproštění z této funkce a kapitánskou pásku jsem rád nechal jiným.

V roce 1981 jste z Bohemky odešel do Rapidu Vídeň. Byly tréninky v Rakousku v něčem jiné než u nás?

U nás se trénovalo pět hodin denně, a proto byly tréninky mnohdy dost stereotypní, bývaly časté prostoje, nemělo to tu intenzitu. V Rakousku byly tréninky o hodně kratší, velmi intenzivní, to mi daleko více vyhovovalo. Hráči byli v tréninku poctiví, disciplinovaní, neexistovalo, že by se někdo „ulejval“, že by něco ošidil, a to ani když trenér nebyl v dohledu.

Čeho jste si na své fotbalové kariéře nejvíc vážil?

Velkým oceněním pro mě bylo, že mě Vídeň přijala. Se mnou do Rapidu přišel z Barcelony Hans Krankl, tehdy jeden z nejlepších hráčů, a Rapidu se začalo říkat FC Krankl. Postupem času se místo Rapid začalo říkat FC Panenka – to byla ohromná pocta. Když jsem se dostal do výběru mužstva Evropy a pak i světa, toho jsem si moc vážil. Hrál jsem s nejlepšími fotbalisty – Eusébiem, Beckenbauerem, s Bobbym Charltonem. Do té doby byli pro mě nedosažitelní a najednou jsem s nimi seděl v šatně. Jsou to „bombarďáci“, ale úplně skromní, normální. Brali mě jako rovnocenného partnera, člověk se mezi nimi cítil bezvadně. Zápasy s nimi jsem si moc užil, akorát jsem si moc nepokecal – angličtina mi moc nešla a rusky to šlo leda s Blochinem. (smích)

Vedete si nějakou statistiku, víte, kolik jste dal gólů?

Jednu dobu jsme si povinně vedli takové deníčky, kam jsme si zapisovali tréninky a všechno důležité kolem zápasů. Ale ty nejdůležitější údaje si pamatuji. V nároďáku jsem odehrál 59 zápasů a dal 18 gólů. V lize jsem za Bohemku nastoupil více než 240krát a dal jsem 78 gólů, v Rapidu 127krát a trefil jsem se do brány 63krát. Tam jsem přišel jako 32letý, v Rakousku do té doby ne moc známý hráč. Nakonec mě tam přemlouvali, ať zůstanu, nabízeli mi občanství. Ale já jsem Čech, chtěl jsem se vrátit domů…

Pro Bohemku pracujete dál…

Jsem prezidentem klubu, ale je to jen jakási reprezentativní funkce. Nemusím nic rozhodovat, nemusím tam trávit každý den. Mým úkolem je jednat se sponzory, s firmami, zúčastňuji se různých reprezentativních akcí, komunikuji s médii.

Proč jste se nestal trenérem?

To by nebylo nic pro mě. Nechtěl jsem radit, byl jsem vždycky hráč, i když už třeba jeden z nejstarších. Být úspěšným trenérem, to znamená být tvrdý, nesmlouvavý, autoritativní. Je třeba vyžadovat poslušnost a disciplínu. Já bych šanci neměl, jsem s každým kamarád. (smích) Jako divák jsem se naučil s výsledkem se netrápit. Vím, že někdy hráči dělají, co mohou, a prostě to nestačí. I my jsme několikrát sestupovali do druhé ligy – je to hra. Když vidím bojovnost, snahu, jsem spokojený. Horší je, když to někdo fláká, a to se s mou zkušeností lehce pozná.

foto: Robert Vano

Co byste rád pro Bohemku dokázal?

Toho je víc, momentálně mě trápí dvě věci, v nichž bych byl rád nápomocen. Bohužel to sám nezvládnu. Už deset let se Bohemka potýká se dvěma starostmi: stadion a konkurs. Obě jsou obrovskou překážkou pro chod klubu. Nemáme střechu nad hlavou, nevím, co bude zítra, za měsíc… Jsou to velká břemena, ale všichni doufáme, že to dobře dopadne. Kdyby se to podařilo vyřešit, spadl by bohemákům velký kámen ze srdce.

Zažil jste při fotbale i nějaké trpké chvíle?

Ve dvaceti jsem si při zápase vážně zranil oko. Ještě jsem ani pořádně nezačal a už to vypadalo, že skončím. Že už nikdy nebudu hrát, že na to oko neuvidím. Ale ani v nejtěžším okamžiku jsem nepochyboval, že se k fotbalu vrátím. Spory? Žádné jsem nikdy neměl. Já jsem nekonfliktní a vždycky jsem spíš ustupoval. Dokonce ani fanouškové se proti mně nikdy neobrátili, nenadávali mi, ani když se nedařilo. Když už jsme u těch fanoušků, ti naši jsou opravdu výjimeční. Nedávno jeden náš bývalý hráč hrál v zápase proti nám a dal nám gól. A diváci vstali a tleskali mu. To by se jinde nemohlo stát…

Čím to je, že máte tak bezvadné fanoušky?

Bohemka vždycky byla taková velká rodina. Všichni vždycky drželi spolu. Všechny kluby mívají ekonomické problémy. U nás se to bohužel rozvířilo a už to šlo, jako spirála. Byl na nás uvalen konkurs. Dlužili jsme firmám, měli jsme i sportovní dluhy. A tady nám fanoušci neskutečným způsobem pomohli. Semkli se, složili se, vyhlásili sbírku. Podařilo se jim vybrat několik miliónů, které se použily právě k úhradě sportovních dluhů. Peníze posílali i fanoušci jiných klubů, přidali se i sportovci, bývalí fotbalisté, všichni chtěli pomoci. Klub dostal zpátky licenci a šanci zase hrát. A díky tomu Bohemka žije. Vždycky jsme měli skvělé fanoušky, věrné a tolerantní.

Když se ohlédnete zpátky, která byla vaše nejkrásnější fotbalová chvíle?

Bylo jich opravdu hodně, v nároďáku, na Bohemce i v Rapidu. Když jsme vyhráli, když jsem dal gól, nebo když jsem na něj přihrál, když se mi podařilo kličkou oklamat soupeře. Táta to vždycky prožíval se mnou. A pro mne bylo velkým smutkem, když jsem nemohl splnit jeho velké přání – toužil vidět mě hrát ve Vídni. Chtěl tam zajet na otočku, jen na zápas a vlakem hned zpátky. Režim ho nepustil. Byla to divná doba…

Sportujete i dnes?

Fotbal už nehraju, mám operované kyčle. Ale sportuju pravidelně – hrajeme s kamarády tenis, stolní tenis, golf, kulečník… Fotbal sleduji z tribuny pravidelně, ale „nekecám do toho“, nekomentuji, jen tak pro sebe. Hra se hodně zrychlila, je agresivnější, jde se tvrdě za výkonem. Trochu se podle mne vytrácí fotbalová krása, ta radost ze hry…

Jak reagujete na poznámky lidí, že fotbal ovládá korupce, úplatky? Jistě to také slýcháte…

Co na to říci, těžká argumentace. Někdy si člověk může myslet ledacos, ale nakonec, když jde do tuhého, je třeba předložit důkazy. A ty vždycky chybí… Co s tím? Pokud budou funkcionáři poctiví a slušní, pak ani po chybě rozhodčího nikdo nebude hledat „švindly“, ale prostou lidskou chybu, jak jsem to několikrát viděl v zahraničí.

Co se vám ve vaší prezidentské funkci nejvíc povedlo, na co jste hrdý?

Já fakt nevím, prostě cítím, že mám ještě rezervy, je to těžké. Bohemka by potřebovala partnera, sponzora, který by nám pomohl. Zatím ho nemáme, a to mě trápí. Prezidentem jsem se stal, když se Bohemka díky fanouškům dostala z nejhoršího, rád bych byl u toho, až budeme moci definitivně říci, že je zachráněná. Jenže to bude trvat ještě asi dlouho…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře