David Svoboda - pětibojař, voják

06.06.2015 05:20 | Petra Kuncová

Svou první medaili v moderním pětiboji získal David Svoboda v roce 2005 a už o rok později byl juniorským mistrem světa. Jeho úspěchy pokračovaly, a tak se od roku 2012 může chlubit i zlatou medailí olympijskou. Svou sbírku cenných kovů by rád rozšířil na olympiádě v Riu de Janeiru. Přesto to nejsou jen ocenění, co ho ve sportu motivuje. Velice dobře si uvědomuje, že sport se musí dělat především pro zábavu. A to je také to, co by poradil každému, kdo chce se sportem začít. 

foto: Lenka Hatašová

 

Co stálo za tím, že jste si jako své sportovní zaměření vybral právě moderní pětiboj?

Od malička jsem měl rád sportování všeho druhu a po šesti letech závodního plavání jsem hledal něco pestřejšího, zajímavějšího a zábavnějšího než relativně monotónní plavání. Vždycky jsem měl rád víceboje a rád jsem sledoval olympijské hry, proto bylo při výběru sportu pro mě jednou z podmínek, aby byl zařazen v programu OH. Jednoho dne jsem se šel podívat na mezinárodní závody v pětiboji, které se konaly v Praze Na Julisce, na stadionu Dukly. Ještě než závod skončil, věděl jsem, že moderní pětiboj je ten sport, který jsem hledal, a v šestnácti letech jsem začal v pražské Dukle pětiboj trénovat.

Jak vzpomínáte na tyto své začátky?

Na začátky mám jen ty nejlepší vzpomínky. Všech pět disciplín mě vždycky strašně moc bavilo, a tak jsem se nikdy nemusel do tréninku nijak nutit. Prostě jsem se na trénink vždycky těšil, byla to v první řadě zábava, a myslím, že právě díky tomu jsem zvládal v tréninku bez zvláštního psychického vypětí velmi značné množství práce. Postupně přicházela zlepšení, úspěch na závodech a kvalitní výkony. Navíc jsem u pětiboje začal mít obrovské štěstí na trenéry.

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký vnímáte zájem mladých lidí o tento sport v současnosti?

Zájem mladých sportovců o moderní pětiboj byl vždycky. Po OH v Londýně ale přece jen přišla taková silnější vlna dětí, jejich rodičů, ale i sportovců v juniorském věku. Vím, že to tak zvenku nevypadá, ale u moderního pětiboje se vystřídá opravdu velké množství lidí, ze kterých pak vzejde řádově deset profesionálů v elitní kategorii. A protože to není masový sport, především kvůli časové náročnosti tréninku, nastává přirozeně velký „odpad“ těch, kteří někdy kolem dvaceti let pochopí, že se zřejmě na světovou úroveň nepropracují. Ti obvykle pokračují jako specialisté v jedné z disciplín, nebo skončí s výkonnostním sportem úplně.

Pro tento sport musíte být velmi všestranný, cítíte se být všestranným i v běžném životě?

Myslím si, že každý vrcholový sportovec musí být všestranný. Dokonce bych řekl, že čím je všestrannější, tím je úspěšnější. Ve sportu se vám hodí zkušenosti a poznatky snad ze všech oborů lidské činnosti.

Jak pohlížíte na jednotlivé disciplíny tohoto sportu?

Pětiboj je úžasný mix pěti naprosto odlišných sportovních odvětví. Vznikl proto, aby co nejdokonaleji otestoval všestrannost sportovců a dík tomu je tak pestrý a zábavný. Každá část pětiboje vás vyzkouší z něčeho jiného. Střelba je hlavně o koncentraci, sebeovládání a jemné motorice, šerm o technice a taktice v boji jeden na jednoho, je to možná víc umění než sport, ale rychlost a schopnost správně reagovat je nutností. Jezdectví je o přizpůsobivosti, o zkušenostech, plavání o síle, odolnosti a také o technice, běh je o vytrvalosti a vůli. Pětiboj na vás takzvaně nenechá nit suchou, a proto musíte poctivě pracovat po všech stránkách. Pětiboj je z tohoto důvodu skvělý nástroj pro rozvoj osobnosti. 

foto: Lenka Hatašová

Jaké možnosti tréninku moderního pětiboje nabízí Česká republika?

Všude na světě je to především o financích. Dnes je v každém větším městě bazén, a pokud je v rozumné vzdálenosti nějaká vhodná jízdárna a koně, je to téměř vyřešeno. Běhat a střílet se dá skoro všude, jen na šerm jsou v tréninku důležití sparingpartneři. Osobně mám „základnu“ v pražské Dukle, na jezdecké tréninky jezdím za svým trenérem do Poděbrad a šermovat jezdím do pražských klubů, případně do zahraničí. Armádní klub Dukla poskytuje naší reprezentaci podmínky na světové úrovni.

V jakém smyslu vás sport obohacuje nejvíce?

Sport je pro mě i pro všechny, kdo ho dělají na nějaké vážnější úrovni, prostředkem pro rozvoj osobnosti po všech stránkách. Ať už jsou tam třeba v mládí přínosy, co se týká nějaké disciplíny a výchovy, tak sport je určitý prostředek, jak mít cestu za sebepoznáním, protože vám to o vás hrozně moc prozradí. Když chcete za něčím jít a narážíte třeba na překážky, tak se člověk musí naučit, jak je překonat. Je to příležitost, aby člověk zjistil, co pro sebe musí udělat. A funguje to ve sportu, ale pak i v čemkoli jiném. Takže sport, kromě krásných i smutných zážitků, je cesta k sebepoznání. Dozvěděl jsem se něco o sobě a zjistil jsem, co je potřeba udělat pro to, abych dosáhl nějakého úspěchu. Nemusí to být zrovna medaile, promítá se to ve všech rovinách života.

Co jste tedy vy sám o sobě zjistil?

Obecně to odhalí silné a slabé stránky, slabé člověk odhaluje a silné podporuje. Já jsem třeba zjistil, že při šermu je několik druhů lidí a dělí se podle toho, jak k tomu přistupují. Já jsem se díky tomu o sobě dozvěděl, že jsem ryzí útočník a moc mě nebaví si se soupeři hrát. A často tomu tak je i mimo ten sport. Mám nějaký cíl a toho se snažím dosáhnout co nejefektivnějším způsobem. Rád šetřím čas. A i když mi trenéři říkali, že se mám soustředit víc na hru a využít nedostatků soupeřů, tak já prostě chci dělat to, co mě baví. A k tomu jsem dospěl teprve nedávno. V první řadě totiž sport dělám pro zábavu. A je to podle mě i základní předpoklad toho, aby byl člověk úspěšný. No a pak se samozřejmě člověk o sobě nejvíc naučí, když je v krizi – sport je hodně o porážkách. Ale málokdo, kdo se ve sportu nepohybuje, tak ví, že i ti nejlepší sportovci jsou zvyklí prohrávat. A jen občas vyhrají. I ti legendární sportovci. Vítězství je vždy méně než toho ostatního.

Takže je jistou motivací poprat se sám se sebou?

No, poprat se ani tak motivací není, to si nemyslím, že je dobře. Já jsem to tedy dělával, občas to dělám i teď, ale považuji to za svou chybu a nedostatek. Protože se se sebou nechci nějak prát. Mám dost problémů vně, natož abych šel nějak sám proti sobě. Ale to, co mě na sportu baví, je, že když člověk vykoná nějaké množství práce, tak má neuvěřitelně dobrý pocit z toho, když to vede k nějakému výsledku. Když se mě třeba někdo zeptá, jestli mi nevadí, že jsem neskončil na předních příčkách, tak já říkám, že na tom pořadí tak úplně nezáleží. Tedy například ve chvíli, kdy jsem pro to udělal všechno a podal nějaké osobní rekordy, na které jsem v tu dobu měl. Nikdy jsem nebyl zklamaný, protože ta radost z osobního rekordu, to je prostě nejvíc. A naopak už se mi stalo, že jsem závody vyhrál a věděl jsem, že jsem třeba udělal hrubé chyby a tam ta radost potom byla nepoměrně menší. To je jasný důkaz toho, co je tam důležité. To, že to není vždycky to cílové pořadí. 

 

Udělal byste ve své kariéře něco jinak?

Většinu věcí bych jinak neudělal, možná bych je udělal v jiném období. Na druhou stranu všechno špatné je něčemu dobré a já to teď zpětně vidím. Jednu dobu jsem závodně plaval, neměl jsem nejlepší trenéry, a byl jsem hodně přetrénovaný. Bylo mi nějakých patnáct, takže jsem nebyl ještě dostatečně vyzrálý, abych si to sám uvědomil a nějak se k tomu postavil. Tak to je třeba jedna z věcí. S tím, co vím teď, bych s plaváním skončil už mnohem dřív. Ale zase bych pak třeba nedokázal ocenit tu vysokou kvalitu trenérů, které jsem potkal v pětiboji.

Jakou nejzásadnější radu byste dal tomu, kdo se rozhodne začít s pětibojem?

Každá rada drahá. (smích) Každému sportovci bych řekl, že to, co dělá, musí dělat pro zábavu. Nebo alespoň je výhoda, když to člověka v první řadě baví. Někdo možná tu zábavu nepotřebuje, ale rozhodně není moje představa, že by to tak mělo být. Takže v první řadě by to měla být zábava, i když samozřejmě je to tvrdá práce. No a potom ať se připraví na to, že to nebude jednoduché, protože pětiboj je hodně časově náročný, a když u toho chce člověk studovat, nebo žít normální život, tak to není úplně snadné. Ale každopádně bych doporučit to dělat, protože to stojí za to.

 

Jste velmi úspěšný a dá se říci, že vás můžeme považovat i za celebritu. Co to pro vás znamená?

Teď už to není až tolik intenzivní jako bezprostředně poté, co jsem vyhrál olympiádu. Ale to, jak to je teď, mi vyhovuje. Je to tak akorát. Celebrita je zajímavé cizí slovo. (smích) Já s tím nemám úplně problém, ale dost často se celebritou označují i lidé, se kterými mám já pramálo společného a ani s nimi nic společného mít nechci. Když se to vezme v překladu, oslavovaná osoba, to je něco pěkného, v tomto smyslu bych byl rád, když mě tak někdo označí, ale když sečtu to, kdo všechno je v naší společnosti považován za celebritu, tak mi to zas tak nelichotí. 

Jak vnímáte své fanoušky?

Dobře, já mám fanoušky moc rád a každý, kdo mi fandí, mi dělá obrovskou radost. Je ale také důležité uvědomit si, že ta široká skupina fanoušků je poměrně vrtkavá, logicky podle toho, jak se člověku daří a nedaří. S tím nemám problém, ale nejvíce si samozřejmě vážím těch, kteří jsou trvalí a dlouhodobí. V každém případě mi ale fanoušci pomáhají tím, že existují.

Koho ze sportovců obdivujete a uznáváte?

Já jsem vždy vzhlížel ke spoustě vzorů, protože jsem měl možnost dostat se mezi vrcholové sportovce a poznat je. A obecně jsem se mezi sportovci vždycky dobře cítil. Pro mě jsou vzorem lidé, kteří třeba prošli něčím podobným jako já a dobře se s tím vypořádali. Ale vyjmenovávat je, to by bylo opravdu na dlouho.

Jak vnímáte ve spojení se sportem rčení: „V nejlepším se má přestat.“?

Ideálně přestat ve zdraví, ve chvíli, kdy to člověk sám tam cítí, že chce skončit a ne, že musí, ať už kvůli čemukoli. Znamená to i přestat v době, kdy to člověka baví, ale kdy už se nějak svobodně rozhodne. S dobrým pocitem, že je to v ten správný čas. 

 

Dokážete při sportu ještě relaxovat?

Samozřejmě že ano, není nad to jít se proběhnout někam do lesa, zajezdit si na koni, v létě v horku skočit do bazénu, nebo si zastřílet. Při šermu je to vždycky zábava, i když je to fyzicky náročné. Musím zvládnout tři až čtyři tréninky denně, a proto si musím udělat každý den čas i na relax. Když mám v plánu třeba těžký plavecký trénink, odpoledne jdu pak ještě na koně nebo střílet a pak už se jdu jen tak na hodinku proběhnout, když už do toho nemusím bušit vší silou…

Moderní pětiboj jistě přináší spoustu adrenalinu. Jaký k němu máte vztah?

Mám adrenalin rád, což se do vrcholového sportu dobře hodí. Na důležitých závodech, když jde třeba o kvalifikaci na OH, o mistrovství světa nebo Evropy, to je často adrenalinová záležitost. Proto je dobré, když to člověk umí zvládnout, ideální, když to vyhledává a umí si to užít.

K vašim zájmům patří i parašutismus. Co vás dovedlo k tomuto koníčku a co vám dává?

Jednoho letního dne jsme se s kamarádem rozhodli, že zkusíme tandemový seskok z letadla. Když jsem s instruktorem přistál na zem, věděl jsem, že to chci ještě. Udělal jsem si AFF výcvik a začal skákat sám. Na letištích jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí, že kterých se stali přátelé, a tak jsem většinou každou volnou neděli trávil někde na letišti. Postupem času mám ale pořád méně a méně prostoru a v současnosti už skoro neskáču. Jděte si to vyzkoušet na vlastní kůži, pak pochopíte, co mi to dává…

 

A jakou roli myslíte, že hraje ve vaší kariéře štěstí?

Ke každému úspěchu je potřeba vždycky notná dávka štěstí, bez toho to jde jen těžko.

Co vám dává sport do běžného života?

Sport je nedílnou součástí mého běžného života, což znamená, že ho vlastně utváří.

Podle čeho hodnotíte úspěch a neúspěch?

Říká se, že velikost úspěchu odpovídá míře dosažené radosti. Pokud mám pocit z dobře vykonané práce a navíc si třeba dokážu vylepšit nějaké osobní maximum, vždycky to pro mě znamená úspěch. Naopak neúspěch vnímám v situacích, kdy vím, že jsem mohl udělat pro dobrý výsledek víc. To se mi ale naštěstí nestává. Radost mi ale zkazili už mockrát třeba neregulérní podmínky pro závody, chyby rozhodčích a tak…

Máte už nějaké plány, čemu byste se chtěl věnovat po skončení sportovní kariéry?

Plánů mám několik, ale uchovám si je v tajnosti. Uvidím, jaká bude situace až pověsím profesionální sport na hřebík.

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře